Kočičí venkovní pelíšek

22. listopadu 2018 v 19:09 | hanci |  Jak jde život
Vnučky Anička a Maruška před pár dny našly při procházce v lese opuštěné koťátko. Odnesl je tam - prý - jeden zlý soused, aby v lese zahynulo.
Samozřejmě je holčičky vzaly domů. Ale - bohužel - tatínek má alergii na kočičí srst, takže kočička musí zůstat venku. A teď, když už začala zima, to pro ni není lehké, protože u fary se nemá kam skovat.
 

Odpuštění

16. listopadu 2018 v 17:24 | hanci |  Zamyšlení

Téma odpuštění pro mě bylo vždycky jedním z nejdůležitějších, nejobtížnějších, nejsložitějších..... témat pro člověka.
Mám to celý život nějak samovolně rozdělené na odpuštění "rozumové" a "vnitřní" - tj. "celou duší - celým srdcem" - obrazně řečeno.

Velký vliv na odpuštění má, samozřejmě, míra provinění.
Může to být ublížení jednorázové - např. v majetkové nebo společenské oblasti atp., nebo ubližování dlouholeté, jak fyzické, tak psychické, i když se nejedná o konečné usmrcení.
Ale také je to vraždění - buď rychlé, nebo pomalé - mučení s konečnou smrtí.

Neumím si představit, že by mohli rodiče amerického studenta odpustit jeho severokorejským mučitelům a vrahům.
Pro přibližnou představu, co ten mladý člověk musel prožít, třeba postačí přečíst si knihu Hovory se spodinou od čínského spisovatele Liao I-wu ,čínské a severokorejské koncentráky jsou si jistě velmi podobné.

Vůbec si neumím představit, jak dokázali někteří přeživší nacistické a komunistické koncentráky odpustit těm, kdo na nich po léta páchali zlo - jak jsem se několikrát dočetla, popř., když jsem to některé z nich slyšela říkat.

Myslím si, že odpuštění musí předcházet "pokání" - tedy pokus toho, kdo zlo páchal, ho odčinit, pokusit se vše napravit tak, jak je to v jeho silách a podle okolností.

Neschopnost odpustit vůbec neznamená přát viníkovi zlo, jakoukoliv újmu ať na zdraví nebo majetku, nenávist apod.

Člověk by si měl uvědomovat, že jednou pronesená slova, jednou vykonané skutky, ze světa nezmizí, navždycky zůstávají vyslovené, hmatatelné. To by měl mít každý na paměti a podle toho se snažit chovat.

Dále také vyvstává zásadní otázka a odpověď na ni.
I když jsme schopní vše rozumem posoudit, rozebrat, přijmout, zaujmout objektivní stanovisko - z nadhledu:

Je lepší říct člověku, který prosí o odpuštění, pravdu, čili že nejsme schopni odpustit?
Nebo říct, že jsme odpustili - ale je to lež a tudíž to nemá žádnou váhu?

Kašna v Třebíči

29. září 2018 v 16:43 | hanci |  Jak jde život
V Třebíči proběhla soutěž o vzhledu kašny, která má být umístěná na Karlově náměstí.
Když jsem uviděla vítězný návrh, byla jsem velmi zklamaná.



Napíši nejen moje pocity, ale pocity více lidí, se kterými jsem na toto téma hovořila.
Nevím, jestli si porota uvědomila všechny okolnosti, spojené s tímto návrhem. Například - pokud bude foukat vítr - což je u nás, na Vysočině, dost častý jev - nebudou mít lidé přístup na značně velké prostranství kolem fontány, na který bude vítr rozprašovat vodu. I v bezvětří nebude možné u fontány posedět, protože - alespoň podle obrázků - neexistuje možnost posezení blízko ní.
Mám silný pocit, že tento tvar je do starobylého města, na starobylé náměstí, nevhodný.

Je to čistě můj názor - ale mnohem lépe by vyhovoval tento návrh:

umístil se jako č. 5 - obdélníkový tvar, který by kopíroval tvar náměstí.
Dalo by se posedět na okraji fontány, smočit ruce ve vodě............

Kdyby měl být tvar kašny "moderní - neobvyklý", pak by mohla být příjemná tato kašna:

v soutěži skončila jako č. 4 - nakloněná, s vytékající vodou, ve které by např. mohly bosé děti běhat, a opět na jejím okraji by se dalo posedět a smočit ruce ve vodě.

Samozřejmě, je rozhodnuto, jen mě zaráží, že obyvatelé města neměli možnost se k tak důležité věci jakkoliv vyjádřit.
 


Ivan Fíla: Muž, který stál v cestě

16. září 2018 v 17:53 | hanci |  Knihy


Během tří dnů - vlastně nocí, protože čtu výhradně v noci - jsem přečetla knížku Ivana Fíly Muž, který stál v cestě. Přečetla jsem ji "jedním dechem" a dověděla jsem se věci, které bych se jinak neměla šanci dovědět, některé podrobnosti si živě pamatuji z té doby, např. když Smrkovský si bral do kapsy pár kostek cukru..........některé, možná i nepravdivé, si pamatuji navíc - např. se tehdy "vědělo", že delegáti, kteří jeli na Vysočanský sjezd KSČ, jen velmi těžko překonávali překážky v cestě do Prahy, využívali tedy i rakví, aby obelstili hlídky........

Jeden z důvodů, proč jsem knížku nezačala číst hned po jejím zakoupení, byl strach ze stresu, který u mě vyvolá. Tehdejší dobu jsem velmi intenzívně prožívala - ostatně jako mnoho jiných - a život po okupaci se pro mě naprosto změnil, samozřejmě k horšímu.
Navíc - nemám ráda historické romány. Dávám přednost dokumentární literatuře.

Ale - slyšela jsem diskuze s autorem - proč si vybral toto téma, jak získával podklady - např. z ruských archívů atp. Všechno je dokumentárně doloženo. Skutečnosti nejsou vymyšlené.
Autor pro mě - po zhlédnutí rozhovorů s ním, také díky jeho tvorbě - např. film Lea...... představuje příklad charakterního, čistého člověka, který dává přednost pravdě před ziskem atd., kterých je dnes už tak zoufale málo.

Ivan Fíla

Proto jsem knížku začala číst - a - samozřejmě, vrátila se mně ta beznaděj, které jsem se bála. Vždyť dnešní doba, tolik dnešních lidí, se vůbec nepoučilo historií - kterou F. Kriegl tak často připomínal a zdůrazňoval důležitost její znalosti. Drtivá většina dnešních politiků je naprosto stejná, jako tehdy - i když v jiném "obalu".

Ivan Fíla - ještě jednou

Zpět ke knížce.

Vnučka Anička

4. září 2018 v 12:29 | hanci |  Jak jde život
Vnučka Anička se mnou strávila tři dny - v pátek přijela s tatínkem a v neděli odpoledne odjížděli. Byly to krásné dny. Je neuvěřitelné, jak děti rychle rostou, obzvláště když je vidíme jednou za delší čas.



Anička šla včera poprvé do školy. Doufám, že se jí tam bude líbit. Je bystrá, vnímavá, praktická!!, okamžitě se umí rozhodnout, jak co udělat.

Výstava Třebíč srpen 2018

27. srpna 2018 v 13:01 | hanci |  Umění

Pozvánka

do Galerie Malovaný dům na výstavu členů Umělecké besedy slovenské a jejich hostů. Výstava nese název Století (Náš nekonečný příběh).
Slavnostní zahájení výstavy se bude konat v Galerii Malovaný dům 5. 9. 2018 v 17 hod. Od 19 hod. se bude konat afterparty v sále Lihovaru v Třebíči.
Výstavu bude možno navštívit do 21. 10. 2018.


Pohřeb manžela

20. srpna 2018 v 13:36 | hanci |  Jak jde život

Po dlouhé těžké nemoci mně zemřel manžel.
Bylo to pro nás oba, těžko nemocné lidi, vysvobození.
Přes všechno, co rozum říká, přes všechno, co se odehrálo během našeho manželství, které bylo velmi obtížné, stresující.......... člověk vidí trpícího a ovládají ho jenom city, emoce...... a snaží se pro něho udělat vše, co je v jeho silách......


Nečekala jsem, že by mohl pohřeb člověka zklidnit. Po zkušenostech z rozloučení v obřadní síni, kde je vše cíleno hlavně na city pozůstalých........... byl tento pohřeb v katolickém kostele zklidňující, krásný......... ovšem, jsem si vědomá, že záleží hlavně na panu faráři, jak rozloučení vede.

Manžel byl silně věřící katolík, jsem ráda, že jsem mu mohla takový pohřeb dopřát.
Pan farář mně poradil báječnou pohřební službu z vesnice blízko Třebíče. Vše bylo za poloviční cenu, než jaká by byla v Třebíči. Když jsem se v Třebíči ptala, kolik by stálo pouze vyzvednutí popela zemřelého, byla mně řečena částka 12 tisíc, další informace telefonem nepodávali, ale známá mně řekla, že zaplatili za rozloučení v obřadní síni cca 30 tisíc.
Pro seniory s důchodem nižším, než je průměrný, s vydáváním za péči o těžko nemocného, za léky atd., za minulé dva roky, nebylo možné takový pohřeb zaplatit.
A navíc, jak jsem zjistila, byl pohřeb v kostele důstojnější, klidnější, krásný.........

Na tomto snímku klade sestra manžela kytici k rakvi


Loreta Jang Šuej Šan - sklářka

23. července 2018 v 21:19 | hanci |  Umění


Před chvílí jsem na ČT2 viděla dokument Svět z ptačí perspektivy, (II. řada), Tchaj-wan, ostrovní kráska.
odkaz na pořad je zde
Až ke konci pořadu ve 46. minutě, se mluví o městě Tamsui a o sklářském ateliéru Liulikongfang, kde vytváří svá nádherná díla Loreta Jang Šuej Šan se svým manželem. V osmdesátých letech bývala herečka a její manžel režizér. Už 28 let se ale věnují sklářskému umění.
Těžko se dá uvěřit tomu, že je možné, aby člověk vůbec něco tak krásného mohl vytvořit.
Snad nedělám nic špatného, když uvádím zdroj informací - a dělám jejich pracím reklamu.
Na tomto odkazu jsou informace v angličtině - zde
Na tomto odkazu jsou k nahlédnutí její práce - zde


Další články


Kam dál