Fernard Pouillon: Divoké kameny+ další knihy

19. listopadu 2016 v 17:59 | hanci |  Knihy
Fernard Pouillon: Divoké kameny


Momentálně mám cca do poloviny přečtenou výše zmíněnou knížku. Je to jedna z nejkrásnějších knížek, které jsem v poslední době - a vlastně vůbec - četla.
Dostala jsem ji jako dárek od člověka, kterého si nesmírně vážím a jsem šťastná, že jsem se s ním mohla několikrát osobně setkat. Není to první knížka, kterou jsem od něho dostala, všechny byly výborné a jsem mu za ně velmi vděčná.
 

Realita

19. listopadu 2016 v 17:57 | hanci |  Jak jde život
Omar Chajjám: Čtyřverší
Byla kapička, vypařila se docela.
Byl atom prachu a ten země pozřela.
Co je tvůj příchod nebo odchod ze světa.
Zabzučela moucha a zase pryč zmizela.
*
*
Můj anděl mě opustil?
*
*
Tak zase dostávám infuze, protože se mně dušení čím dál víc zhoršuje.
Momentální diagnóza:
porucha plicní difuse těžkého stupně
obstrukční vada plic II.-III. stupeň

Abych řekla pravdu, co je přesně porucha plicní difuse nevím. Ale moc dobře vím, co to je, když se člověk dusí. Pan primář na plicním oddělení v nemocnici mně řekl, že dušení je to nejhorší, co může člověk zažít. Podle mé zkušenosti má určitě pravdu.

Doposud mě při životě držela metoda dr. Jonáše. Bohužel, není zázračná a můj momentální stav už nemůže nijak zlepšit. I tak jsem dr. Jonášovi nepředstavitelně vděčná, protože jeho metoda mně podstatně prodloužila život tím, že mě zbavila boreliózy, mykobakteriózy, HP, plicních chlamydií, plísní (obrovské množství vybraných ATB), různých zátěží z léků a špatného životního prostředí - prostě všeho, co jen může člověk s nedostatečnou imunitou nasbírat a co je důležité - zbavila mě tím současně bolestí a nepříjemných průvodních jevů, které člověk při nich zažívá.

Najednou se v hlavě začne honit všechno možné i nemožné. Je zajímavé, že většina lidí, kteří prožívají nějaké těžké zdravotní stavy a nebojí se o tom nahlas mluvit, říkají stejné nebo hodně podobné věci. Že se nebojí smrti (když, tak snad způsobu umírání - bolestí, dušení atp.), ale je jim líto, že opustí rodinu, popř. děti, popř. vnuky nebo že už nikdy neuslyší krásnou hudbu, neuvidí krásné obrazy, sochy, architekturu, přírodu....... a co je ještě horší, když jsou mladí, nestačili ještě ani nic prožít...........
Člověk si uvědomí, že ztratí to největší bohatství, které může mít - to, co tvoří vnitřní krásu a hloubku člověka.
*
*
Myslím si, že naprosto přesně bezezbytku to vyjádřil Jan Werich jedinou větou, když mu byla sdělená diagnóza - rakovina v krku a zbýval mu už jen krátký čas života. Řekl přibližně to, že si najednou uvědomil, že už příští jaro neuvidí rozkvétat pampelišky............
*
*
Úryvek z posledního interview Terence McKenna, když měl diagnostikovánu rakovinu a víceméně věděl, že to nezvládne:
"Vždycky jsem si myslel, že smrt přijde bleskově, v několika hrůzných okamžicích, takže nebude čas přebrat si to. Mít měsíce a měsíce k tomu, dívat se na smrt a přemýšlet o ní a mluvit k lidem a poslouchat, co o tom říkají, to je svého druhu požehnání. Je to jistě příležitost k růstu, příležitost k porozumění tomu, jak se s něčím vypořádat a všechno si přebrat. Prosté konstatování z úst bez úsměvu, od člověka v bílém plášti, že za čtyři měsíce budete mrtvý, to s konečnou platností vrhá na věci světlo... Činí to život bohatým a naléhavým. Když se to stalo a já uslyšel tuhle diagnózu, uviděl jsem světlo věčnosti, a la William Blake, svítící skrz každý list. Tím chci říci, že brouk lezoucí po zemi mne dojal k slzám."

Cormac McCarthy: Cesta

3. listopadu 2016 v 21:26 | hanci |  Knihy

V poslední době jsem přečetla docela dost knížek.
Něco napíši alespoň o jedné z nich, protože od téhož autora jsem přečetla už jednu vynikající knížku - píši o ní zde

Autor Cormac McCarthy za knížku "Cesta" dostal následující ceny:
2006 James Tait Black Memorial Prize for Fiction
2007 Pulitzerova cena v kategorii Beletrie
2008 Cena Akademie SFFH v kategorii Kniha roku


Děj románu se odehrává v blíže nespecifikované zemi po blíže nespecifikované katastrofě - není poznat, jestli se jedná o katastrofu přírodní nebo katastrofu zaviněnou lidmi.
Na zemi je pusto, stále ještě dohořívají lesy, budovy......... všude se vznáší popílek, je zataženo - kvůli hustému kouři a popílku sluneční paprsky na zem neproniknou, občas prší, je zima. Všechno už je vyloupené, nikde žádné potraviny, nedostatek vody, ošacení...........



Na "cestě" jsou dvě lidské bytosti - otec a malý syn.

Otec je nemocný, kašle krev a jeho zdravotní stav se stále zhoršuje.
Upínají se k cíli - chtějí dorazit na jih, k moři, kde doufají, že budou lepší podmínky pro přežití a snad i ještě nějací "dobří lidé".
Celý svůj majetek, skládající se pouze z nalezeného ošacení, většinou starých dek, zbytků jídla, které s velkými obtížemi hledají na nejrůznějších místech, mají v nákupním vozíku.
Neustále musí dávat pozor, aby nepotkali další přeživší lidi, protože věšina z nich se ze zoufalství stala dokonce i kanibaly - zabíjejí obzvláště děti....... Mnozí, kteří jsou fyzicky silnější, si ze slabších dělají otroky.........
Otec se synem jim říkají "ti zlí" - oni se řadí k "těm dobrým".

Na tomto ději je, mimo jiné, vykresleno chování lidí v mezních situacích, že je možné si zachovat lidskost i v tak obtížných podmínkách. Je vykreslený krásný vztah otce a syna.
Snaha otce zachránit syna před zlem fyzickým i duševním - syn, bezelstný chlapec, chce pomáhat všem trpícím lidem, které cestou potkají, ale otec ví, že když k tomu svolí, sami zemřou.
Otec se snaží vštípit synovi správnost, lidskost chování, syn je postavou, která by měla být nadějí pro budoucnost Země.

Nebudu psát víc z děje, ani o konci knihy, abych nepokazila zážitek těm, kteří by si knihu chtěli přečíst.

Dočetla jsem se při hledání informací, že "v rozhovoru s Oprah Winfreyovou McCarthy naznačil, že inspirací pro napsání Cesty se stala jeho návštěva El Pasa v Texasu, kde byl se svým malým synkem. Představoval si, jak by město mohlo vypadat v budoucnosti, představil si "ohně na kopci" a myslel na svého syna. Zapsal si několik prvotních poznámek, ale k nápadu se vrátil až po několika letech při návštěvě Irska. Kniha se mu poté psala rychle a nakonec ji dedikoval svému synkovi Johnu Francisi McCarthymu."

Mám k dispozici i film - zatím jsem nedostala odvahu se na něj podívat. Jednak proto, že knížka mě velmi hluboce zasáhla a bojím se, že by film mohl být ještě emocionálnější. Ale i proto, že by film nemusel dosahovat kvality knížky - jak se to stalo u zfilmované knížky téhož autora - Tahle země není pro starý, o které se zmiňuji výše.

Knížku doporučuji vřele všem přemýšlivým k přečtení.
 


Konečně zhojeno

23. září 2016 v 0:24 | hanci |  Jak jde život
Konečně mně 16. září - minulý pátek - řekl pan doktor na chirurgii po dalším, nevím už kolikátém rentgenu, že mám už zlomenou nohu zhojenou a mohu ji pomalu zatěžovat bez berlí a ortézy!! Po 10 týdnech to je velká úleva. Navíc, když jsem 2.9. kvůli zlomené noze uklouzla, spadla a zhmoždila si ruku, takže jsem měla na levé noze ortézu a zabandážovanou levou ruku - vypadala jsem jak válečný invalida.
Noha prý mě může bolet a natékat ještě i třeba rok. Opravdu hodně bolí a mírně natéká, takže ještě musím chodit s hůlkou. Zlomenina v nártu není moc příjemná, mohu došlápnout jen na patu. Snad to nebude trvat dlouho. Ruka se také pomalu lepší.
Cítím se teď při chůzi hodně unavená, po těch deseti týdnech, kdy jsem nemohla vůbec jít ven, protože bydlíme ve druhém patře, bez výtahu a s mým onemocněním plic tedy byl výstup po schodech s holemi, kvůli silnému dušení, témě nemožný.
Doufám, že mě v dohledné době nepotká už nic tak nepříjemného, že mně už žádné dítě nenajede s motorkou na nohu...... Opět jsem si silně uvědomila, jaký dar je pro člověka být soběstačný, nebýt na nikoho odkázaný. Neumím si vůbec představit, co bych dělala, kdybych neměla nablízku dceru s její rodinou. Všichni pomáhali, kdykoliv bylo potřeba, hlavně dceři jsem nepředstavitelně vděčná. Je tak moc důležité mít dobré zázemí v rodině - v dětech - a i vnucích. Myslím si, že největším štěstím pro člověka je, když ve stáří dojde ke zjištění, že se mu podařilo vychovat hodné děti. To se bezpečně pozná, až když přijdou problémy, potíže............

Nejvíc mě mrzí, že už nemohu malovat.
Přikládám tedy alespoň pár svých obrazů z dávné, minulé doby.....

2007 - Předjaří - malováno na PC

Modlitba Aničky

12. září 2016 v 13:13 | hanci |  Jak jde život
Včera dal syn na facebook následující komentář:

"Dneska při večerní modlitbě Anička vyjádřila přání, aby všechny děti, které nemají střechu nad hlavou mohly bydlet s námi. Tak mně to dojalo...
Zakončil jsem tyto přímluvy slovy 119 žalmu:
Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy ze Zákona tvého.
Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání."

Anička

Mě to dojalo strašně moc. Aničce jsou teprve 4 roky, její sestřičce Marušce je 7 let - jsem tak ráda, jak jsou holčičky vychovávané. Rodiče je berou na výstavy a nejrůznější setkávání se zajímavými lidmi..... Odmalička mají povědomí, co je dobro a co je zlo...........

Ondřej Šteffl - Alternativní výuka

11. září 2016 v 23:21 | hanci |  Zamyšlení
Omylem jsme dostali do schránky páteční LN. Většinou se stává, že nedostaneme sobotní, které máme předplacené. Tak jsme to vzali jako náhradu.
V příloze byl Magazín Pátek LN.
Se zájmem jsem si v té příloze přečetla rozhovor se zakladatelem několika alternativních škol, panem Ondřejem Štefflem. S jeho názory naprosto souhlasím.


Moje vnučka také navštěvuje alternativní školu - od evangelické církve a to, co o té škole vím, vidím jako velmi dobré.
Rozhodla jsem se tedy vložit sem pár ukázek z rozhovoru.

Úvod rozhovoru si přečtěte zde
Celý rozhovor, na jehož přečtení se můžete přihlásit zde , vybírám následující:

LN: Jste prostě moc alternativní i na alternativní rodiče....
Na tom není nic alternativního. My jsme se byli s kolegy učiteli podívat na jedné škole v Holandsku, kde nejsou vůbec žádné předměty. Děti si skutečně úplně svobodně vybírají, co budou dělat. Je tam spousta místností: dílny, kuchyně, stáje s poníkem a osly a také asi dvě nebo tři učebny, kde probíhá normální výuka třeba matematiky. Když tam děti chtějí chodit, zapíšou se a chodí tam. A oni říkají, že většina dětí se někdy mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem sama rozhodne, že by se z té matematiky něco naučily. Začnou s ní ve čtrnácti a v devatenácti dělají nejtěžší formou holandské maturity - včetně matematiky.

LN: Protože mozek je na to v té době už připravený?
To je jeden důvod. Druhý je, že to dítě samo chce. A třetí, že si samo řídí, jak se to naučí a kolik času tomu věnuje. Učitel je jen konzultantem, poradí dítěti, že by se nejdřív mělo věnovat rovnicím a pak trigonometrii, doporučí mu knížky a pozve ho, ať přijde, až něčemu nebude rozumět. U nás dítě, než dojde k maturitě, ztratí matematikou 1500 hodin. A výsledky státní maturity vidíme: matematiku si vybrala čtvrtina studentů a z toho jich čtvrtina propadla. Odhaduju, že na té holandské škole tomu děti věnují tak 300 hodin a všechny, které chtějí, uspějí. To, že tam jsou děti, které se na matematiku nezapíšou nikdy a místo toho dělají třeba umění, nepovažuju za problém. Ony z té matiky umí to, co pochytily, a po pár letech jsou na tom vlastně úplně stejně jako běžný člověk, který projde těmi 1500 hodinami. My ve škole trávíme moc času. Rodiče, kteří učí děti doma, mi říkají, že tomu věnují maximálně dvě hodiny denně. A jejich děti na tom jsou líp než ty, které ve škole tráví denně šest hodin.

Kroměřížská výzva

8. září 2016 v 16:09 | hanci |  Politika

Snad nedělám nic nezákonného, když vkládám text, který jsem dostala mailem.
Kdo z čtenářů mého blogu bude chtít zúčastnit se této akce, má možnost přihlásit se na níže uvedených odkazech.

"Přátelé,

oslovuji některé z vás, kteří jste podepsali výzvu distancujemese.cz . Svým podpisem jste tehdy vyjádřili nesouhlas s postojem našeho prezidenta k agresi Ruska, které po odtržení Krymu pokračovalo a dodnes pokračuje v pohrdání svébytností ukrajinského státu. Nadbíhat Kremlu je více než hloupost. Je to chyba. Už jednou jsme je odsunuli. Podruhé by se to nemuselo podařit. V těchto dnech jsme si připomínali vpád sovětských vojsk na naše území před 48 lety. V posledních měsících se ale v oblasti naší zahraniční a domácí politiky leccos mění, ne právě pozitivním směrem. Varovné signály se množí i v dalších oblastech.

Po roce 1989 jsme se zařadili mezi vyspělé liberální západoevropské státy a měli bychom udělat vše, co je v našich silách, abychom tuto orientaci udrželi. Proto se skupina lidí ze všech koutů naší země rozhodla zorganizovat Kroměřížskou výzvu , která ohlásila záměr svých signatářů účastnit se aktivně volby příštího prezidenta.

Pokud souzníte s našimi obavami, máte možnost se svým podpisem ke Kroměřížské výzvě přidat a v rámci zcela korektního občanského angažmá ovlivnit další směřování našeho státu.

Níže zasílám text Kroměřížské výzvy s možností se také podepsat. Všem signatářům Kroměřížský výzvy příjde po podpisu dotazník, ve kterém můžete vyjádřit svůj názor, kdo by nejlépe podle vás reprezentoval náš stát v intencích, které jsou v Kroměřížské výzvě popsány.
Srdečně zdravím
Michael Kocáb"

Další - celý text najdete na výše uvedených odkazech.

A. Doerr: Jsou světla, která nevidíme

7. září 2016 v 20:02 | hanci |  Knihy
Během několika málo dnů jsem teď doslova "zhltla" knížku Jsou světla, která nevidíme, kterou napsal Anthony Doerr. Napsal ji v r. 2014, dostala se do finále prestižního udílení cen National Book Award for Fiction v USA a vyhrála Pulitzerovu cenu za rok 2015. Česky od něho ještě vyšla v r. 2016 knížka Zeď vzpomínek. K českému vydání se připravuje knížka The Shell Collector (2002), je to sbírka novel, některé se odehrávají v místech, kde autor dříve žil - Afrika a Nový Zéland.


Spisovatel se narodil v USA ve státě Ohio, promoval v oboru historie na Bowdoin College ve státě Maine. V současnosti žije s manželkou a dvěma syny ve městě Boise, Idaho.
***
"Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy." Toto je motto a nejdůležitější vzkaz této knížky - alespoň já to tak cítím.
***

Další články


Kam dál