Pásový opar

20. února 2017 v 13:08 | hanci |  Jak jde život
Teď už jen čekám, co dalšího mě postihne...........
Mám pásový opar - na pravém uchu, za ním postupuje směrem do vlasů (ve vlasech je to asi vůbec nejhorší), na krku - pod pravou čelistí a pod bradou a na druhou stranou k páteři. Kvůli bolestem zad jsem nebyla už hodně dlouho venku - přesto jsem ho dostala. Podle lékaře jsem ho dostala ze mě samé - v poslední době jsem měla několik oparů těsně po sobě na rtu. Tento virus se prý nedá vyléčit, když ho jednou člověk získá, má ho nadosmrti. Nejčastěji propukne akutní stav, když je organizmus oslabený - já po těžké chřipce, jsem už prý totálně vyčerpaná tak jako tak z CHOPN a dalších onemocnění a z péče o těžko nemocného manžela a hodně prý negativně působí stres - tak já jsem prakticky pořád ve stresu......

Dostala jsem na užívání Zovirax tablety (5x denně po 4 hodinách, v noci pauza), byl mně lékařem doporučený vitamin B-komplex forte, na natírání tekutý pudr. Ten se nyní dostane jen v tubě. Když jsem ho chtěla vytlačit, nešlo to. Byl úplně vyschlý. Naředila jsem ho vodou, ale pálení bylo ještě horší, tak jsem si raději koupila drahý Herpesin, rovnou 2 tuby po 5 gr. Zdá se, že alespoň trochu zmírňuje to pálení - jestli to tedy není jenom toužebné přání....... Ale na dost značnou bolest hlavy a ucha nepomůže nic.

Nejhorší je noc, protože kvůli krční páteři musím spát s tuhým límcem. A ten bolavý krk šíleně dráždí. Takže v noci nespím............

Nepříjemné je i to, že lékař říkal, že musím denně všechno prát a umývat - šaty, ručníky....... Je to fakt otrava, protože člověku je už tak dost bídně a ještě tato práce navíc.

Doufám moc, že už mě nic podobného nepotrefí, protože si myslím, že už bych to opravdu nezvládla - ani fyzicky, ani psychicky..........
 

Charita - poděkování

14. února 2017 v 23:28 | hanci |  Jak jde život
Nedá mně to - musím napsat alespoň krátké poděkování třebíčské charitě - bez jejíž pomoci bych už dávno byla u konce jak s psychickými, tak fyzickými silami.
Jedna paní pečovatelka pomáhá při hygieně manžela, další paní pečovatelka mně pomáhá s vařením. Nic z toho už sama nezvládám z důvodu mého zhoršeného zdravotního stavu.
Neumím slovy vyjádřit svůj obdiv k těmto ženám - jsou laskavé, ochotné, zkušené............ Je vidět, že je to pro ně povolání a ne práce.
Mimo té fyzické pomoci je možná i nejhlavnější pomoc psychická - vědomí, že jsou na světě lidé, kteří chtějí člověku v nouzi pomáhat.............

Miláček Gucci

1. února 2017 v 15:53 | hanci |  Jak jde život
Gucci - miláček rodiny staršího vnuka. Rasa Cane Corso, jeho "otec" váží 60 kg, zatím to vypadá, že "syn" na tom bude stejně... Teď je asi ještě v "pubertě".
Vůbec nemá smysl vykládat, jak je krásný, báječný, rozmazlený - ale také poslouchá - je vycvičený, miluje a chrání svoji rodinu...........
Nepředstavitelně miluje svou "paničku" a "páníčka". Žárlí na ně. Pokud nastane situace, že musí být nějakou dobu bez nich - což se stává málokdy - je smutný, nervózní a pak neskutečně šťastný, když se mu vrátí, což dává patřičně najevo.





 


Natálka - leden 2017

27. ledna 2017 v 21:59 | hanci |  Jak jde život
Pravnučka Natálka

Natálka s prababičkou

dtto

Včera jsem byla navštívit pravnučku Natálku. Je jí pět měsíců a je naprosto úžasná. Vůbec nepláče, hodně často se směje - přitom se jí dělají ďolíčky v tvářičkách. Váží 8,70 kg, maminka ji pořád kojí a k tomu dostává různou zeleninu a večer kašičku. Je velice bystrá, všechno si s velkým zájmem prohlíží, dobře ovládá obě ručky - no zkrátka - je úžasná.
Myslím, že všechny prababičky mně rozumí..........
*
*
*
Nedalo mně to, musela jsem vložit ještě fotky Natálky s papouškem. Mají dva - tohoto zeleného a další je žlutý. Tento zelený je hrozně rozmazlený, ze začátku na Natálku žárlil, ale už se s ní smířil. Když přišla Nikolka z porodnice, strašně moc ji vítal, lehl si jí do náruče a položil na ni hlavu - kdybych nevěděla a neviděla na vlastní oči nejrůznější momenty, kdy ti papoušci ukazují, jak moc jsou chytří, nevěřila bych tomu. Mají nádhernou, obrovskou voliéru na lodžii, spoustu hraček atd.



rodiče + Natálka 2 měsíce

PF 2017

31. prosince 2016 v 11:50 | hanci |  Jak jde život

Zdravím srdečně všechny čtenáře mého blogu a omlouvám se, že jsem nevložila přání k vánočním svátkům. Bojovala jsem s těžkou chřipkou v nemocnici...........

Přeji všem hodně zdraví a splnění alespoň těch nejhlavnějších přání a pokud možno co nejvíce klidu pro obyčejný život.....

Fernard Pouillon: Divoké kameny+ další knihy

19. listopadu 2016 v 17:59 | hanci |  Knihy
Fernard Pouillon: Divoké kameny


Momentálně mám cca do poloviny přečtenou výše zmíněnou knížku. Je to jedna z nejkrásnějších knížek, které jsem v poslední době - a vlastně vůbec - četla.
Dostala jsem ji jako dárek od člověka, kterého si nesmírně vážím a jsem šťastná, že jsem se s ním mohla několikrát osobně setkat. Není to první knížka, kterou jsem od něho dostala, všechny byly výborné a jsem mu za ně velmi vděčná.

Realita

19. listopadu 2016 v 17:57 | hanci |  Jak jde život
Omar Chajjám: Čtyřverší
Byla kapička, vypařila se docela.
Byl atom prachu a ten země pozřela.
Co je tvůj příchod nebo odchod ze světa.
Zabzučela moucha a zase pryč zmizela.
*
*
Můj anděl mě opustil?
*
*
Tak zase dostávám infuze, protože se mně dušení čím dál víc zhoršuje.
Momentální diagnóza:
porucha plicní difuse těžkého stupně
obstrukční vada plic II.-III. stupeň

Abych řekla pravdu, co je přesně porucha plicní difuse nevím. Ale moc dobře vím, co to je, když se člověk dusí. Pan primář na plicním oddělení v nemocnici mně řekl, že dušení je to nejhorší, co může člověk zažít. Podle mé zkušenosti má určitě pravdu.

Doposud mě při životě držela metoda dr. Jonáše. Bohužel, není zázračná a můj momentální stav už nemůže nijak zlepšit. I tak jsem dr. Jonášovi nepředstavitelně vděčná, protože jeho metoda mně podstatně prodloužila život tím, že mě zbavila boreliózy, mykobakteriózy, HP, plicních chlamydií, plísní (obrovské množství vybraných ATB), různých zátěží z léků a špatného životního prostředí - prostě všeho, co jen může člověk s nedostatečnou imunitou nasbírat a co je důležité - zbavila mě tím současně bolestí a nepříjemných průvodních jevů, které člověk při nich zažívá.

Najednou se v hlavě začne honit všechno možné i nemožné. Je zajímavé, že většina lidí, kteří prožívají nějaké těžké zdravotní stavy a nebojí se o tom nahlas mluvit, říkají stejné nebo hodně podobné věci. Že se nebojí smrti (když, tak snad způsobu umírání - bolestí, dušení atp.), ale je jim líto, že opustí rodinu, popř. děti, popř. vnuky nebo že už nikdy neuslyší krásnou hudbu, neuvidí krásné obrazy, sochy, architekturu, přírodu....... a co je ještě horší, když jsou mladí, nestačili ještě ani nic prožít...........
Člověk si uvědomí, že ztratí to největší bohatství, které může mít - to, co tvoří vnitřní krásu a hloubku člověka.
*
*
Myslím si, že naprosto přesně bezezbytku to vyjádřil Jan Werich jedinou větou, když mu byla sdělená diagnóza - rakovina v krku a zbýval mu už jen krátký čas života. Řekl přibližně to, že si najednou uvědomil, že už příští jaro neuvidí rozkvétat pampelišky............
*
*
Úryvek z posledního interview Terence McKenna, když měl diagnostikovánu rakovinu a víceméně věděl, že to nezvládne:
"Vždycky jsem si myslel, že smrt přijde bleskově, v několika hrůzných okamžicích, takže nebude čas přebrat si to. Mít měsíce a měsíce k tomu, dívat se na smrt a přemýšlet o ní a mluvit k lidem a poslouchat, co o tom říkají, to je svého druhu požehnání. Je to jistě příležitost k růstu, příležitost k porozumění tomu, jak se s něčím vypořádat a všechno si přebrat. Prosté konstatování z úst bez úsměvu, od člověka v bílém plášti, že za čtyři měsíce budete mrtvý, to s konečnou platností vrhá na věci světlo... Činí to život bohatým a naléhavým. Když se to stalo a já uslyšel tuhle diagnózu, uviděl jsem světlo věčnosti, a la William Blake, svítící skrz každý list. Tím chci říci, že brouk lezoucí po zemi mne dojal k slzám."

Cormac McCarthy: Cesta

3. listopadu 2016 v 21:26 | hanci |  Knihy

V poslední době jsem přečetla docela dost knížek.
Něco napíši alespoň o jedné z nich, protože od téhož autora jsem přečetla už jednu vynikající knížku - píši o ní zde

Autor Cormac McCarthy za knížku "Cesta" dostal následující ceny:
2006 James Tait Black Memorial Prize for Fiction
2007 Pulitzerova cena v kategorii Beletrie
2008 Cena Akademie SFFH v kategorii Kniha roku


Děj románu se odehrává v blíže nespecifikované zemi po blíže nespecifikované katastrofě - není poznat, jestli se jedná o katastrofu přírodní nebo katastrofu zaviněnou lidmi.
Na zemi je pusto, stále ještě dohořívají lesy, budovy......... všude se vznáší popílek, je zataženo - kvůli hustému kouři a popílku sluneční paprsky na zem neproniknou, občas prší, je zima. Všechno už je vyloupené, nikde žádné potraviny, nedostatek vody, ošacení...........



Na "cestě" jsou dvě lidské bytosti - otec a malý syn.

Otec je nemocný, kašle krev a jeho zdravotní stav se stále zhoršuje.
Upínají se k cíli - chtějí dorazit na jih, k moři, kde doufají, že budou lepší podmínky pro přežití a snad i ještě nějací "dobří lidé".
Celý svůj majetek, skládající se pouze z nalezeného ošacení, většinou starých dek, zbytků jídla, které s velkými obtížemi hledají na nejrůznějších místech, mají v nákupním vozíku.
Neustále musí dávat pozor, aby nepotkali další přeživší lidi, protože věšina z nich se ze zoufalství stala dokonce i kanibaly - zabíjejí obzvláště děti....... Mnozí, kteří jsou fyzicky silnější, si ze slabších dělají otroky.........
Otec se synem jim říkají "ti zlí" - oni se řadí k "těm dobrým".

Na tomto ději je, mimo jiné, vykresleno chování lidí v mezních situacích, že je možné si zachovat lidskost i v tak obtížných podmínkách. Je vykreslený krásný vztah otce a syna.
Snaha otce zachránit syna před zlem fyzickým i duševním - syn, bezelstný chlapec, chce pomáhat všem trpícím lidem, které cestou potkají, ale otec ví, že když k tomu svolí, sami zemřou.
Otec se snaží vštípit synovi správnost, lidskost chování, syn je postavou, která by měla být nadějí pro budoucnost Země.

Nebudu psát víc z děje, ani o konci knihy, abych nepokazila zážitek těm, kteří by si knihu chtěli přečíst.

Dočetla jsem se při hledání informací, že "v rozhovoru s Oprah Winfreyovou McCarthy naznačil, že inspirací pro napsání Cesty se stala jeho návštěva El Pasa v Texasu, kde byl se svým malým synkem. Představoval si, jak by město mohlo vypadat v budoucnosti, představil si "ohně na kopci" a myslel na svého syna. Zapsal si několik prvotních poznámek, ale k nápadu se vrátil až po několika letech při návštěvě Irska. Kniha se mu poté psala rychle a nakonec ji dedikoval svému synkovi Johnu Francisi McCarthymu."

Mám k dispozici i film - zatím jsem nedostala odvahu se na něj podívat. Jednak proto, že knížka mě velmi hluboce zasáhla a bojím se, že by film mohl být ještě emocionálnější. Ale i proto, že by film nemusel dosahovat kvality knížky - jak se to stalo u zfilmované knížky téhož autora - Tahle země není pro starý, o které se zmiňuji výše.

Knížku doporučuji vřele všem přemýšlivým k přečtení.

Další články


Kam dál