Trable posledních dnů

1. června 2006 v 22:15 | hanci |  Jak jde život
Tak smůla posledních dnů opravdu nebere konce. Když jsem chtěla napsat o komplikacích při malování svého pokoje, zjistila jsem, že se nemohu dostat na admin.blog.cz. Snad mně to vyřeší syn o weekendu a já se zatím pokusím uklidnit napsáním článku dopředu.

Jak jsem psala v minulém článku, pustili jsme se do malování ložnice - je to už více let můj pokoj. První komplikace nastala se spárováním stropu, protože mistr, který si přijel pro toho zedníka, nám poradil, abychom tu spáru, která je v každém pokoji tam, kde je překlad, vyspárovali pěnou, která se dává do škvír u oken. Spárovala jsem já a když jsem už byla u konce, došlo mně, že na to nebude chytat barva, protože se mně to zdálo být jako guma. No, taky to tak dopadlo, takže se vše muselo seškrábat ocelovým kartáčem a špachtlí. Pak jsem spárovala klasicky cementem. To už dopadlo dobře. Další komplikace nastala, když jsme po oškrábání zdí natřeli první nátěr jakýmsi penetrátem, který nám byl doporučen, ale nebylo nám řečeno, že musíme první nátěr barvou provést štětkou, protože ta velmi stará původní barva, která byla nasáklá do zdi, se nespojí s tou novou moderní barvou. Takže když jsem začala natírat zeď válečkem barvou Klasik, začalo se vše oloupávat a zůstávalo to na válečku. Bylo to strašné, protože jsme závodili s časem, kvůli stěhování nábytku, který nám měl přijít stěhovat zeť s vnuky (ti odjížděli, takže to muselo být v určitý den připravené). Takže jsme vše po vyzískané informaci natřeli štětkou, nechali zaschnout a pak jsem znovu malovala opatrně válečkem. Musím říct, že když jsem v předchozích letech malovala Primalexem, šlo to nádherně. Tím vychvalovaným Klasikem to byl horor. Po velkých útrapách to nakonec dobře dopadlo, uklidila jsem alespoň tu část pokoje, kam měla přijít těžká skříň s nástavcem, vše se přestěhovalo a další den jsem domalovávala zbytek. Nejhorší bylo stěhování synových knih. Nejdříve jsem v tom zmatku a únavě myslela, že jsou knihy v 10 krabicích, ale bylo jich 20. Tedy těch knih je tak cca k tisícovce. Všechny jsem sama poskládala a i když knihy velmi miluji a moc ráda je beru do rukou a zabývám se s nimi, tentokrát už jsem je téměř začala nesnášet. Bylo toho zkrátka příliš. Ale až si je syn postupně odveze, vznikne mně konečně tolik vytoužený koutek na malování, kde budu mít trvale štafle a budu mít naprostý klid. Strašně se na to těším. Také jsem si tam do vyprázdněné knihovny přendala českou literaturu a poezii. Mám celkem asi tak 2 tisíce knih (těch českých je z toho jen zlomek, ale přece i jich je dost) a všechny bych chtěla mít přehledně poskládané, ale jde to velmi těžko kvůli nedostatku místa. Teď už se to trochu přibližuje mým představám.
V úterý jsem musela jet na kontrolu do nemocnice do Brna. Pan profesor, ke kterému už několik let jezdím, byl - jako obvykle - báječný. Horší to bylo na oddělení léčby bolesti. Už před několika měsíci, když jsem tam byla poprvé, se pan doktor, ke kterému jsem byla přidělena, choval opravdu nemožně. Dával najevo, jak je otrávený a nechce se mu. Seděl tak rozvalený v křesle, že já bych takhle neseděla ani kdybych byla sama doma. A on tak seděl přede mnou. Dával mně tím očividně najevo, že jsem jen "kus" a ne člověk. Pak mně vnucoval používat trvale náplasti proti bolesti, ale ty jsou jen morfiové. Já jsem je odmítla s odůvodněním, co budu dělat později (pokud se toho dožiji), když se mně bolesti budou zhoršovat a morfium je přece návykové. On se na mě vyloženě naštval a objednal mě na další termín s tím, že tedy příště si je už vezmu. To příště bylo v úterý. Já jsem se před tím poradila s neuroložkou a ta byla stejného názoru jako já (ještě i z jiných důvodů, ale nebudu to vypisovat, byl by z toho román). Takže jsem náplasti odmítla i tentokrát a myslela jsem, že se domluvíme, že když bolesti nebudu moci vydržet, budu mít možnost přijít a náplasti dostanu. Jenže pan doktor byl úplně nepříčetný, seřval mě a řekl, že mě nebude léčit. Absolutně nepřipustil žádnou diskuzi, kde by vzal v úvahu i mé ostatní zdravotní problémy, on si prostě hraje jenom na svém písečku. Tentokrát jsem se nedala (poprvé v životě), věděla jsem totiž, že už bych k němu nikdy nešla, tak mně to bylo jedno. Ale stejně to na člověka působí moc špatně, když se lékař chová tak neurvale.
Anino, chtěla jsi nějaký abstraktní obrázek. Přikládám jeden, který vyjadřuje následující poznámku, kterou jsem si udělala z nějaké knížky - ani už nevím jaké, ale ten pocit je ve mně stále silný: Platonov: Čeve Ngur - říká soudruh Kopjonkin: "Jednou dojde k tomu, že negramotní se usnesou a odnaučí gramotné psát v zájmu všeobecné rovnosti..... Odnaučit několik lidí je jednodušší, než naučit všechny všechno od začátku.....". Ten obraz jsem nazvala "Bolest", protože jinak jsem nevěděla, jak to vyjádřit. Silně to vyjadřuje moje pocity ze současného většinového směřování společnosti k jednoduchosti a povrchnosti.... .
Druhý obrázek jsem nazvala "Naděje" - dělala jsem ho pod dojmem vyvražďování kosovských muslimů Srby a ten třetí jsem nazvala "Boj tmy a světla".
Tak se úplně stydím napsat, proč jsem se nemohla dostat na blog. Psala jsem v kolonce "jméno" moje jméno na e-mailovou adresu místo jméno na blog. Ani tomu nemohu uvěřit. Jeden hodný člověk se mnou měl tu trpělivost a popsal mně přesně, co mám udělat. Tak alespoň vidíte, co jsem zač. Fakt se hrozně stydím a snažím se nenamlouvat si, že je to tou únavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ghost ghost | Web | 2. června 2006 v 0:50 | Reagovat

Ten poslední obraz je nádherný.

2 anina anina | Web | 2. června 2006 v 11:09 | Reagovat

Hančí,tvé popisování malování mi připomělo moji oblíbenou Betty Mac Donald-úsměvné.ale jen pro čtenáře.

Co se neomalenéhó doktora týká-to je jedna z nejhorších situací.Na to jsem háklivá už protože jsem zdr.sestra.Jak se snažím být vstřícní na všech frontách,tak tady se důrazně ozvu,jinak bych se rozbrečela a ru radost bych takovánu blbovi neudělala,jedině až doma.NEDEJ SE Hančí.Je to odporný,když doktor od kterého očekáváš pomoc se chová jak hovado.Naštěstí valná většina jsou opravdu doktoři "lidští"

A s PC a všemu okolo něj si nedělej hlavu,já to o sobě veřejně prohlašuju,že jsem pomalejší a to v tom lepším případě.Navíc bych opravdu mohla dabovat datla.

Tvé obrázky jsou krásné.Taky se mi nejvíc líbí"Boj tmy a světla".Přemýšlela jsem i o tom,že kdyby se jmenoval "Boj světla a tmy" už by to o něco méně vyjadřovalo ty pocity.Ono té tmy je nějak víc...

Je fakt nádhernej a přitom pro mě neutrální,tedy ne depresivní.

Moc ti přeji,at bolesti nemáš.Posílám  kilo paprsků sluníčkových.

3 hanci hanci | Web | 2. června 2006 v 11:30 | Reagovat

Moc Vám oběma děkuji. Neumíte si vůbec představit, co to pro mě znamená, že s Vámi mohu být v kontaktu. Snad příští týden napíši článek o tom, proč jsem na blogu - Ghoste, četla jsem včera večer ještě Tvůj článek, ale už jsem nebyla schopná (kvůli únavě) přečíst všechny reakce. Tak až přečtu i ty Tvé předešlé články, něco k tomu napíši - pořád o tom přemýšlím a těch důvodů, proč jsem na blogu, je asi víc. Mějte se moc hezky, hezký weekend. Nevím, jestli se k blogu přes weekend dostanu, ale budu se snažit, alespoň si něco v rychlosti přečíst, protože mě to uklidňuje a pomáhá.

4 anina anina | Web | 2. června 2006 v 11:38 | Reagovat

Hančí taky přeji hezkou sobotu a neděli.Tady bývá o víkendu mrtvo,tak se budu těšit v pondělí.A ten poslední obrázek mi takí připomíná boj bílé:-) magie s černou:-(

5 tofu007 tofu007 | Web | 2. června 2006 v 13:18 | Reagovat

Všechny tři obrázky maj něco do sebe. Každý si pod nima představí nějaké svoje osobní pocity. Pěkný ;-)

6 janycta janycta | Web | 4. června 2006 v 22:14 | Reagovat

Já to zažívám v práci denně - šest let školy navíc nemusí nutně znamenat vysoký IQ... Asi bych panu doktorovi způsobila na místě bolesti takového charakteru, že by kilo morfia nezabralo:-)...

7 anina anina | Web | 5. června 2006 v 7:35 | Reagovat

Anina zdraví Hančí a přeje hezký den :o)

8 hanci hanci | Web | 5. června 2006 v 18:37 | Reagovat

Děkuji Vám všem za příspěvky.Anino, tobě za pozdrav.S tou Betty Mac Donald - přála bych si umět tak psát, ale fakt je, že jsem nenapsala vůbec všechno, co nás potkalo, bylo by to moc dlouhé. Teď už se taky směji. I když poslední tři dny byly opět silně dobrodružné. Já nevím, proč cokoliv dělám, zvrátí se do nenormálu. Neměla jsem ty dny vůbec čas jít na blog, jen bleskově, ani jsem nemohla nic moc přečíst. Snad se už teď vše alespoň na nějakou dobu zklidní a budu si moci vše řádně přečíst. Moc zdravím a přeji pohodu.

9 hanci hanci | Web | 5. června 2006 v 18:40 | Reagovat

Janycto - měla jsem sto chutí něco takového udělat, ale pak jsem si říkala, že neklesnu na úroveň toho doktora. Dokonce jsem mu při odchodu podala ruku. Byl očividně vykolejený.Potěšilo mě to.

10 janycta janycta | Web | 5. června 2006 v 19:55 | Reagovat

Já jsem hrozně hrdej člověk, nejsem si jistá, jak bych to setkání ukončila - zda bych se překonala a tu ruku mu podala nebo mu do očí řekla, že to mám normálně ve zvyku, ale tentokrát to poruším bez výčitek svědomí... Ted' fakt nevím...

11 anina anina | Web | 5. června 2006 v 20:41 | Reagovat

9-Hančí ahoj,i takovým způsobem se dá dát najevo,že jsme velkorysí a povzneseni nad něčím,Tes jde o to jestli je pan doktor gumáček,nebo z masa a kostí aby se ta tvá velkorysost "uchytila" no můžeme doufat.Taky znám tu situaci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama