Co je to mít štěstí a co to vlastně je pocit štěstí?

15. července 2006 v 13:59 | hanci |  Zamyšlení
Člověk slyší nesčetněkrát za den podobné výroky jako "ten měl ale štěstí, že ho to auto nesrazilo" nebo "ten měl ale štěstí, že v té nemocnici byl právě tento doktor, být tam jiný, tak už je mrtvý", další "ten má ale štěstí, že má tak hodnou ženu" nebo "ti mají štěstí, že mají tak hodné děti" a nebo "ten měl ale štěstí, že vyhrál ten milion" a tak by se dalo pokračovat v nejrůznějších oblastech a situacích, které člověka potkávají, donekonečna. Také se říká "připravenému štěstí přeje" nebo "odvážnému štěstí přeje" a opět by se dalo pokračovat.

Já jsem si sama dlouho myslela, že můj život je tak zpackaný proto, že jsem neměla štěstí. Pak jsem přišla k názoru, že člověk si opravdu v drtivé míře může za svůj život sám, podle svých rozhodnutí v důležitých momentech života. Jenže to je právě to - já jsem se vždycky rozhodla špatně. Někdy už jsem si říkala - dobrá, já bych se rozhodla takhle, ale bylo by to zase špatně, tak to udělám naopak. A ejhle - ono to bylo zase špatně. Ale stejně, o všem přece člověk rozhodovat nemůže. Co nemoc, přírodní katastrofy, které někoho poškodí jak zdravotně, tak materielně, co nehody způsobené jinými lidmi, také to, že mě a mnoho jiným komunisté nedovolili studovat atd. atd.
Co je vlastně štěstí? Určuje chod života opravdu Bůh? Nebo je to osud? A kdo by pak určoval ten osud? Co je to osud? Nebo je to náhoda? A co je to náhoda? Existuje náhoda?
Máme známého, který je velmi úspěšný podnikatel, milionář. Vždycky, už od dětství, hodně pracoval, i teď stále pracuje od rána do večera (je fakt, že pro něho má význam jedině to, jak prosperuje jeho podnik a peníze, je to ovšem velmi hodný a čestný člověk - kéž by takových bylo víc - jen jsem tím chtěla říct, že můj život například by toto zrovna nenaplňovalo). Od 16 let musel živit celou rodinu, protože komunisti zavřeli rodiče a všechno jim vzali. On to dokázal. Vypracoval se už za komunistů na dobré místo. Po revoluci začal podnikat - prakticky z ničeho, musel si vzít miliony půjčku - a to už nebyl nejmladší. Ptala jsem se ho, jestli se nebál v tom věku se tak zadlužit a on mi řekl, že on měl v životě vždycky štěstí. Jako příklad uvedl, že k podnikání pro něho bylo nejdůležitější, aby na pozemku, který koupil, byla voda. On prvně koupil ten pozemek (neměl na vybranou) a pak si dodatečně nechal zjistit, jestli tam ten pramen je. Byl tam a byl nejsilnější v tom městě. Říkal mně, že cokoliv začal podnikat, vždycky mu přálo štěstí. Když on zvedne kámen, najde tam zlato, když ho zvednu já - nechci říkat, co tam najdu. Co to ovlivňuje? Může to vůbec člověk nějak ovlivnit?
Já jsem třeba měla štěstí, že pes, který mně utrhl tvář, mně neutrhl oko a nepřetrhl důležitý sval k ústům. A pak taky, že maminka ke mně necítila "opičí lásku", ale opravdovou lásku a tudíž mě nechala ve čtyřech letech sedmkrát operovat na plastice v Praze, aby následky nebyly tak hrozné. Celý život jsem jí za to byla vděčná. Mohla to ale udělat jen proto, že rodiče měli peníze, když jim komunisté všechno vzali, už jsem další operace (mělo jich být celkem 20) nemohla podstoupit. Co když se taková věc stala někomu chudému - prostě neměl štěstí.
Samozřejmě se musí člověk snažit i v době, kdy se to zdá k ničemu. Já jsem se začala učit němčinu, když jsme nesměli ani do Jugoslávie, byli jsme jako vyvrhelové společnosti. Bylo to jakoby absurdní, učit se nějaký jazyk. Ale v roce 1968 jsem pak udělala zkoušky na referentku v zahraničním obchodě a bylo to několik nádherných let, kdy jsem tam mohla pracovat. Pak jsem musela odejít, ale stejně jsem němčinu až do této doby využívala jako překladatelka - čili i když to z počátku vypadalo beznadějně, byla jsem připravená na příležitost, která pak později přišla.
Jenže to není to nejdůležitější v životě. Jsou důležitější věci, které se ovlivnit nedají.
A co je to vůbec pocit štěstí? Pro každého to znamená něco jiného. Pro někoho stačí k pocitu štěstí maličkost, druhému tento pocit nenavodí ani nákladná věc. Já např. od doby, kdy jsem ochrnula a pak se vše znovu relativně upravilo, cítím pocit největšího štěstí, že mohu chodit (i když časově omezeně), že se mohu hýbat a také od operace mého dítěte, které bylo na pokraji smrti, že přežilo a žije normální život. I když jsem hodně nemocná, jsem šťastná, že jsem na tom tak, jak jsem. Také vždycky zažívám pocit naprostého štěstí, když maluji - když jsem ještě malovala venku, krajiny - tak to byl takový pocit, který se slovy nedá popsat.
Ale také znám člověka, který říká, že je šťastný, že se nenarodil jako Žid, jako barevný a že se nenarodil v Rusku. Připadá mně to hrozné.
Tak se docela mezi těmito otázkami potácím, nejblíže mám asi k tomu, že je všechno předem každému určené, ale že je povinností člověka bojovat, nikdy se nevzdávat a snažit se ze všech sil ten osud když ne změnit, tak alespoň co nejvíce ovlivnit.
Ale ještě něco:
A.De Saint-Exupéry: Citadela: Jak pošetilý je ten, kdo si myslí, že lidem poskytne štěstí, když uspokojí jejich touhy. Vidí totiž, že lidé jdou, a domnívá se tedy, že je pro člověka nejdůležitější dosáhnout cíle. Jako by nějaký cíl vůbec byl.
Na závěr bych dala známou modlitbu:
Bože, dej mi dost pokory, abych snášel věci, které změnit nemohu. Dej mi dost síly, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi dost rozumu, abych dokázal rozlišit obojí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 radka radka | 16. července 2006 v 15:52 | Reagovat

uz jsme o tom nekolikrat psali, zalezi na uhlu pohledu a v kterem momentu retezce priciny a nasledku na danou udalost pohlizime. nestesti je ze te kousne pes. Ale stesti je ze ti neukosne celouh hlavu. Stasti je ze jsme porad jeste nazivu, ale zroven muze byt stesti, ze jsme se dockali vecneho klidu. Protoze kazdy ten moment musi prozit. Je stesti ze jsi opet zdrava a nestesti ze jsi byla nemocna. Ale zde si troufnu trochu rouhani. Vsechno je jen retezeni pricin a nasledku. Nic vic a nic min. Zalezi na nas, zda udalost prozijeme jako stesti ci ne. Miliony muzou byt stesti a zaroven prekazka stesti. Nejlepsi je veci prijimat tak jak prichazeji. Akceptovat nevyhnutelne a bojovat s vyhnutelnym. A ignorovat nedulezite. Tak jak pises v poslednim odstavci.

2 hanci hanci | Web | 16. července 2006 v 18:37 | Reagovat

Já s Tebou opět v mnohém souhlasím. Ale je hodně obtížné, přijmout těžkou nemoc jako štěstí. Mně to dalo hodně práce a trvalo hodně let, než jsem přišla na to, jaké plus to pro mě bylo.

Ale to co píšeš, je už vysvětlení toho, co následuje. Ale proč to tak je? Proč musí člověk přijímat všechno, co se děje a může ovlivnit jen tak málo? A aby to vůbec vydržel, musí to přijímat tak, jak píšeš. A jak jsem napsala nakonec.Já vím, že na to není odpověď. Přesto si ty otázky pořád kladu - asi nejen já, že.

3 radka radka | 16. července 2006 v 20:11 | Reagovat

protoze v kazdem okamihu zacina tvuj zivot znovu, jsi na startovaci care, se svojimi zkusenostmi (dobrymi ci spatnymi) a zijes si svuj zivot od bodu nula. Kdyz se nesmiris s tim co bylo, tak si v bode nula uplne zbytecne tahas sebou balast ktery te zatezuje.

Moje maminka mela velmi tezky zivot, dite ji umrelo po dlouholetem trapeni. maminka kdyz ji bylo pet let. Mel aprisnou macechu a na starosti  tri mladsi sourozence. kdyz se ji zeptam, zda se je stastna tak odpovi ano (akorat ty nohy by mohly rychleji behat) A na otazku co by zmenila, tak odpovi ze byla hloupa kdyz se tak dlouho trapila kvuli decku. Jeji zivot je ted harmonicky a vyrovnany, mrtve dite je jedna z mnohy zkusenosti v jejim zivote. Ve stejne rovine jako to dobre nebo spatne. Vsechno ma stejnou cenu.

Dulezity je vzdycky bod nula a to co po nem prijde. Lze se to naucit.

4 hanci hanci | Web | 16. července 2006 v 21:56 | Reagovat

Ano, to já všechno vím, k tomu jsem také dospěla, i když mně to trvalo hodně dlouho. A také jsem od té doby mnohem vyrovnanější a šťastnější, než jsem bývala. Dávno vím, že v životě se nezačíná  od začátku každý den, ale každou vteřinu. A že život je neustálý boj. Když k tomuto člověk dospěje, žije se mu lehčeji, to je to řešení, jak snesitelně žít.  Ale ta základní otázka pořád zůstává.

5 anina anina | Web | 16. července 2006 v 23:42 | Reagovat

Být štastná si představím jako mozaiku složenou ze sklíček štěstí,které se mi v ní tu a tam blýsknou.Pochopitelně nikdy se zcela nezaplnila a snad by to ani nebylo z mnoha důvodů správné.Někdy je celistvější,jindy poloprázdná.Někdy těch sklíček schází až moc.No,takový je život.

Někdo říká-nelituji ničeho atd.Já někdy něčeho ano.Ale už se stalo a tehdy se mi to zdálo jako správné rozhodnutí.

Ale co vím jistě je to, že pokud nejsem alespon trochu štastná já, nemohu dávat pocit štěstí dál, tam kam bych chtěla.

6 anina anina | Web | 16. července 2006 v 23:45 | Reagovat

A ještě bych chtěla říct, že pocit štěstí je kolikrát v tak obyčejných věcech, že ne každý si jich dokáže vůbec všimnout,natož je prožít.

7 hanci hanci | Web | 17. července 2006 v 7:44 | Reagovat

Anino, ve všem s Tebou naprosto souhlasím.Zvláště v tom, že štěstí je pro mě právě v těch nejobyčejnějších a jakoby samozřejmých věcech.

Ale ani Ty jsi neodpověděla na tu základní otázku. Možná jsem ji měla formulovat jinak. A dík za odpověď a měj se hezky.

8 radka radka | 17. července 2006 v 8:14 | Reagovat

puvodni otazka asi znela, cim to je ze se nekomu lepi na paty stesti a nekomu smula. Tak na tohle ja osobne neverim. Ja jsem jeste nikdy nic nevyhrala, nic nedostala zadarmo, nikdy nic nenasla. Vsechno co jsem v zivote mela a mam jsem si musela tezce vydrit. Stalo me to moc sil.

Vlastnosti, ktere jsou podle me spojene s "prejici nahodou". Aktivita, vlastni hobby a konicky, odvaha, ochota jit do nejistoty - rizika, schopnost vstat po upadnuti a zivotnich fackach. Zadna sebelitost a narikani nad sebou. Hodne fyzickeho pohybu a sport. Zelezna vule a osobni disciplina. Touha po dosazeni cile, ctizadost byt dobry a uspesny.

9 hanci hanci | Web | 17. července 2006 v 8:32 | Reagovat

Radko, než jsem teĎ blog otevřela, napsala jsem přesněji, jak jsem tu otázku myslela. To, co Ty teď píšeš, je opět naprostá pravda, ale týká se věcí, které mohu ovlivnit. Napíši, co jsem si teď připravila.

Přemýšlela jsem, jak nejlépe položit otázku tak, aby bylo jasné, co jsem se chtěla zeptat. Dám příklad: rodina (jedná se o moji lékařku neuroložku), dvě děti, oba rodiče jsou lékaři. Mimořádně hodní lidé, výjimečně dobré manželství, vynikající odborníci. On musí odejít z nemocnice (prý se ho představení obávali pro jeho vynikající schopnosti) a dojíždí do práce až do Přerova, chystají se tam přestěhovat. On se však zabije v autě na cestě do práce. Během 14 dnů (od jeho smrti) onemocní jejich malá dcerka, nejdříve to vypadá na chřipku, do čtyř dnů ale umírá na zhoubný nádor na mozku. Neptám se, jak se s tím vším ta žena a matka vyrovnala, ale proč se toto zrovna stalo těmto, tak hodným lidem? V těchto otázkách mně nepomohla ani knížka Harolda S. Kushnera: Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Je to tak určené, ale proč? Protože Bůh ví, proč to tak je a my to nejsme schopni pochopit? A co nevěřící? Je to tedy osud? A co je osud? A kdo ho určuje? Ale to jsem už psala v článku.

10 radka radka | 17. července 2006 v 8:58 | Reagovat

proc nekoho zabiji v aute (je smeten nakladakem ci jinym silencem) nelze urcit. Taky proc se nekdo zabije v letadle nebo vlakovem nestesti. Jednoduse byl ve spatny cas na spatnem miste. Nitky osudu se protly v urcitem bode.

Proc byl odejity z nemocnice musi mit nejaky duvod,a nemusi to byt duvod ze byl hodny. Ten duvod vi jen ten koho se tyka.

Dcerka mohla umrit v souvislosti s prvni smrti. sokem. Ane z tatinka, ale mozna z maminky. Deti jsou navazany na rodice (vetsinou matky) neviditelnou pupecni snurou. Odhazuji ji az v v hluboke dospelosti (podle me)

A proc se to stava hodnym lidem? Melo by se to stavat zlym? Jako trest? Nevim, to jde mimo moje uvazovani. Takhle uvazovat neumim.

11 anina anina | Web | 17. července 2006 v 9:28 | Reagovat

Hančí,už jsem někde psala,že si nemyslím,že my lidé jsme dokonalost sama a o všem rozhodujeme.Věřím v toho ,koho bezděčně volám když je mi všelijak.Taky věřím na reinkarnaci,nebo něco v tom smyslu.I na osud,na to,že po smrti se shledám s těmi co jsem znala.Nevěřím,že je pak jen tma.Myslím, že se sem vracím zas a znovu a s lidmi s kterými jsem měla něco do činění se opět setkávám a pokud jsem někomu ublížila, dostávám novou šanci situaci zvládnout lépe,nebo ji zrcadlově prožít, abych pochopila...Takže věřím i na předurčený osud.

12 radka radka | 17. července 2006 v 9:46 | Reagovat

Anino, ano :o) Muj devitilety syn naprosto neotresitelne veri na reinkarnaci ackoliv nikdo o tom doma ci jinde nemluvil.A je jsem presvedcena ze je to andel :o) (bez legrace) Nikdy jsem se o nej nebala, to dite je od narozeni svobodna bytost. Ja se vnitrne nedokazi presvedcit o zadne moznosti a proto to neresim.

To zrcadlove setkavani a prozivani pozoruju kazdou chvilku. Tuto situaci poznam okamzite a vim taky co mi chce rict. Je to jako kdyby mi podsouval nekdo do cesty ruzne stripky abych vedela. A vim ze prijde zakonite i ten stripek nejtezsi. Vnitrne se na nej pripravuju leta, smirit se a pustit.

13 hanci hanci | Web | 17. července 2006 v 10:31 | Reagovat

Byl odejitý z nemocnice ne proto, že byl hodný, ale proto, že byl výborný odborník a určití lidé se obávali, že by přišli o místo.

Nazvalas to "nitky osudu se protly", to jsem asi chtěla slyšet.

Nejsem schopná uvěřit v reinkarnaci. Asi jsem polovičatý věřící, protože nejsem vypořádaná s představou o stavu po smrti.

Mnohdy si říkám, že to mám špatné - nejsem dostatečně inteligentní, abych se s různými otázkami dokázala uspokojivě vypořádat a zase už nejsem dostatečně hloupá na to, aby mně to bylo jedno.

Radko, to vůbec není o tom, že by to měl být trest nehodným lidem - kdo by určoval, kdo je hodný a kdo ne? A o trest nejde už vůbec. Ta knížka se tak jen jmenuje, možná že ten název svádí k takovému úsudku. ale není to tak.

Rozumově si vysvětluji mnoho věcí, ale vnitřně s tím nejsem srozuměná. Já vím, že je zbytečné, o tom všem uvažovat, protože to vůbec nic nevyřeší, ale nějak se to všechno člověku podsouvá samo.

Dík Vám oběma za odpovědi a přeji dobrou pohodu.

14 radka radka | 17. července 2006 v 14:17 | Reagovat

Hanci, inteligence nepomuze pri hledani odpovedi na tak osemetne otazky. Proc je nekdo osudem pronasledovan a proc nekdo ne. Moje zkusenost je takova, ze cim blize nekoho poznam tim vice takovych tech ran osudu u nej vidim. Chci tim rict, ze prakticky neznam nikoho, kdo by se nemusel drive nebo pozdeji s ranou osudu vyrovnat. Protoze je to asi normalni, ze lide umiraji, ze se jim nekdy nedari, ze se dostavaji do situaci kdy je jim moc tezko. Cim jsem starsi tim casteji se dostavam do takovych situaci. Protoze umiraji znami, pribuzni, jsem unavena prichazeji nemoci. Muze se stat neco me, detem, muzi, vyhoret dum. To vsechno je zivot.

15 ghost ghost | Web | 19. července 2006 v 8:33 | Reagovat

Myslím, že pocit štěstí souvisí s pocitem naplněnosti potřeb. A protože potřeby jednotlivých lidí jsou různé, i pocit štěstí je u různých lidí evokován různými prožitky. Často jsem se setkal u žen s pocitem nedoceněnosti - co dělaly pro rodinu si všichni navykli brát jako samozřejmost. Když potom někdo cizí jako náhodou našel ta správná slova - hospodyně, jež měla doposud pocit čehosi samozřejmého, jako lednice v rohu kuchyně, se najednou celá rozzářila a užívala si velice intenzivně pocit tichého štěstí.

16 radka radka | 19. července 2006 v 9:10 | Reagovat

Ghoste:Tvuj nazor mi prijde tak ponizujici primo potupny, az mi z toho beha mraz pozadech.

Hruzna predstava, ze by moje stesti melo spocivat v tom, ze mi nekdo pochvali polevku.

Pocit nedocenenosti znam, zazila jsem to, ale byl to muj osobni problem, pochvala kohokoliv blizkeho ci vzdaleneho to nemohla zmenit. Pouze chvilkove zprijemnit:o) Jen ja sama jsem si to mohla vyresit.

17 radka radka | 19. července 2006 v 9:34 | Reagovat

abych nebyla tebou spatne pochopena, taky mam radost kdyz nekomu chutna, jsem rada ze jsem udelala nekomu dobre :o) Ale to je chvilkova uprimna radost z dobre vykonane prace nikoliv zivotni stesti.

18 hanci hanci | Web | 19. července 2006 v 12:53 | Reagovat

Ghost: toto jsem vůbec neměla na mysli. spíš mně jde o to, proč musí někdo tolik trpět - např.jak jsem popsala ten případ mé paní doktorky. Někdo strašně trpí, aniž by to mohl jakkoliv ovlivnit. Druhá věc je, jak to snáší, jak se s tím vyrovná. ale o to mi nejde. To je jasné. Asi jsou to ty nitky osudu, jak psala Radka, ale stejně........... co určuje ten osud - nebo kdo a proč tak a ne jinak ........... teď jsem dočetla tu knížku, o které jsem tu už psala - Ptáci bez křídel - soužití Řeků, Turků.... zkrátka křesťanů a muslimů. Absolutně jsem netušila, co se tam během první světové války odehrávalo, hrůza, hrůza. Je neskutečné, jak dokáží být lidé zlí. Proč to tak je, že za normálního života jsou to obyčejní "hodní" lidé a když nastane nějaká krizová situace, urazila bych zvířata, kdybych řekla, že jsou lidé jak zvířata. Zvířata zabíjejí většinou jenom z potřeby, z hladu. Proč se lidé dokáží navzájem tak strašně mučit. Jsem docela z té knížky vyšinutá.

19 ghost ghost | Web | 19. července 2006 v 13:57 | Reagovat

radka: já ale vůbec nepsal o polévce. Psal jsem o celoživotní investici (třeba do vlastní rodiny). O něčem, co všichni považují za samozřejmé, u ženský stokrát víc než u chlapa.

20 ghost ghost | Web | 19. července 2006 v 13:59 | Reagovat

radka: zapomeň na polévku a zamysli se třeba nad investicí do dětí

21 hanci hanci | Web | 19. července 2006 v 14:06 | Reagovat

Ghost: já myslím, že jsem ti rozuměla dobře, tak jak to teď dál rozvádíš. ale stejně jsem to víc myslela tak, jak jsem to napsala ad 18), je to v trochu jiné rovině. Ale docela bych s Tebou souhlasila, pokud by se jednalo o tuto oblast.

22 ghost ghost | Web | 19. července 2006 v 14:14 | Reagovat

hanci: od první světové války uplynula spousta času. Přišla druhá - a chovali se v ní lidé lépe? A když už by člověk řekl, že se lidstvo poučilo, a že už nic takového nikdy nezažije, přišla válka v Yugoslávii (křesťané, pravoslavní a muslimové).

23 radka radka | 19. července 2006 v 14:38 | Reagovat

Hanci: lide jsou ve svoji podstate velmi agresivni. Protoze to vyplyva i z jejich genetickeho dedictvi. V normalnich beznych podminkach vubec nevime jaky obrovsky potencial vsech moznych strategii preziti v nas bubla. Kolik z nas se dostalo na hranici existence, kolik z nas muselo bojovat o zivot? Minimum. Zijeme vlastne mimo prirozene podminky prirody, zadny z nas nemusi bojovat o zivot svuj ci zivot deti. A tak ani netusime co v nas je schovane. To vybubla jen v tech momentech o kterych pise kniha.

24 radka radka | 19. července 2006 v 14:40 | Reagovat

Ghost: investice do deti je moje prirozena potreba. Tam jsem nikdy nemela pocit nedocenenosti, spise naplnenosti. Bez deti by muj zivot nedaval zadny smysl.

Pocit nedocenenosti jsem mela v momentech, kdy jsem v sobe citila obrovsky tvurci potencial a nemohla jsme ho nijak realizovat.

25 hanci hanci | Web | 20. července 2006 v 13:11 | Reagovat

Děkuji Vám za komentáře. Nemohla jsem otevřít PC, včera odpoledne nám přestala jít v bytě elektřina. Před nějakou dobou nám dávali nové jističe a od té doby jsou problémy. Všechno v domě je staré, tedy i elektrika. Prý si ji máme nechat udělat kompletně novou. Máme také staré spotřebiče a to prý také může způsobovat problémy. Na nic z toho, samozřejmě, nemáme peníze. Docela mě to včera rozhodilo, nešla lednička, PC -no vůbec nic a dneska opravář vyřknul ten ortel. Musím se z toho nejdřív vzpamatovat a trochu uklidnit. Pak se uvidí, jaké provizorium nastane. Nic nového není možné. Takže místo velkých problémů  s lidstvem se teď potýkám s maličkými problémy, které nestojí za řeč a přesto jsou tak důležité a někdy nepřekonatelné.

Včera mně po Vás bylo smutno, když jsem nemohla na blog. Měla bych se snažit, nebýt na Vás tak závislá.

Hezké dny a hezký weekend - kdyby elektřina opět vypověděla - prý s tím máme počítat, může se to dít pořád.

26 Janycta Janycta | Web | 20. července 2006 v 21:57 | Reagovat

Hanci: koho internet jednou uchvátí, již ho nenavrátí:-)...

Jinak Tě moc obdivuju, měla jsi asi vážně hodně těžkej život. Jestli máš na něco štěstí, tak na přístup k němu... K věcem, který už jsou dokonaný a nedopadly třeba nejlíp - ve finále jsi optimistická - máš radost z toho, co se podařilo, nežiješ tolik tím negativním. To já jsem pesimista skrz naskrz, všechno si hodně beru, a tak není divu, že kolikrát je mi hrozně smutno. Dnešní doba vyžaduje ostrý lokty, pak se dílo daří, moc na děti štěstěny nevěřím. No a kdo nemá ostrý lokty, měl by svoje životní kotrmelce brát s nadhledem. Kéž bych ho měla. Ale snad se časem zadaří a budu umět mávnout rukou a vzít si z negativních zkušeností to pozitivní, žít podle hesla, že všecko zlý je k něčemu dobrý...

27 hanci hanci | Web | 22. července 2006 v 11:50 | Reagovat

Janycto, dřív jsem se nedostala k odpovědi. Je strašně moc lidí, kteří měli a mají život nesrovnatelně těžší, než já. A ten přístup k velkým obtížím? - Dalo mně to hodně práce a vzalo hodně času, než jsem všechno začala brát jinak - rozumně. Člověk se nikdy nesmí vzdát

Ostré lokty právě taky nemám, neumím riskovat, nevěřím si atd. Do dnešního světa se vůbec nehodím. Ale pořád se snažím. Ty jsi mladá, tak určitě všechno zvládneš líp, ale dá to práci, to je fakt. A já jsem taky pesimista, vždycky očekávám raději horší výsledek u všeho a když přijde lepší, jsem ráda, když horší, nepřekvapí mě to. A snažím si zakazovat si smutné myšlenky, někdy to jde, někdy ne. Snažím se myslet pozitivně, ale jak pořád opakuji, dá mně to hodně práce.

28 sylva sylva | 26. března 2007 v 10:22 | Reagovat

Myslím, že úplně každý život je svým způsobem těžký. Zásadní rozdíl vidím v tom, v jakém rozpoložení je člověk zastižen v okamžiku smrti a je už pak jedno, jestli ta smrt přijde z té či oné strany. Jsou lidé, kteří do poslední chvíle kolem sebe kopou a obviňují všechny ze všeho a šíří kolem sebe strach  a jsou jiní, kteří svým odchodem přenesou do okolí vznešnost právě toho tajemství, že nevíme, co je dál, ale tento fakt nemusí děsit, dá se prožít krásně. Myslím, že tady se ukáže, co jsme vlastně "zač", jaké poselství po sobě zanecháme svému okolí.

29 hanci hanci | Web | 26. března 2007 v 17:19 | Reagovat

Sylvo, moc hezky jsi to napsala. Já jsem měla sama možnost se přesvědčit, jaké to je umírat. Byla jsem dvakrát velmi blízko smrti. Vím jedno, teoreticky - to je úplně něco jiného, než když to člověk zažívá ve skutečnosti. Záleží na tom, kolik také člověku je. Když už je starý a vyrovnaný, umírá se lehčeji, než někomu mladému, který by měl mít celý život ještě před sebou. A každý je jinak statečný, vyrovnaný.......... Moc zdravím.

30 Adomir Adomir | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 11:09 | Reagovat

Díky za info, hledám informace, poněvadž co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.:-)

31 hanci hanci | Web | 16. listopadu 2011 v 15:09 | Reagovat

[30]: Díky - bohužel, ty nejzávažnější zkušenosti jsou většinou nepřenosné. Ale poučit se hloubavému člověku může podařit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama