Co pro mě znamená důvěra

27. srpna 2006 v 13:25 | hanci |  Zamyšlení
V poslední době jsem na blogu četla hodně článků, popř. příspěvků, zabývajících se láskou, zamilovaností atp. Neumím to tak odborně, přesně, věcně.... vyjádřit, jak to bylo vyjádřeno ve výše uvedeném. Pokusím se to říct svými slovy.

Myslím si, že lásku tvoří hlavně takové věci, jako je důvěra - to hlavně, pak - v případě partnerů - náklonnost (třeba být s tou osobou co nejvíce, dotýkat se jí, cítit ji.....), pocit bezpečí, pocit možnosti spolehnutí se na tu osobu ve stavu nouze, pocit, že bych byla schopná, dát za tu osobu život, kdyby to bylo potřeba, upřednostnění té osoby před sebou - právě v situaci, kdy by se rozhodovalo i třeba o životě. Všechno, co jsem vyjmenovala, má ještě další podtexty, mnoho dalších vrstev.
Pak je láska k dětem - u mě je to pocit absolutního obětování se v případě, kdy je dítě jakýmkoliv způsobem ohroženo. Pak - tak to bylo u nás v rodině - pokud to je možné, dítěti všemožně pomáhat, pokud není v silách toho dítěte samo situaci zvládnout. Pomáhat mu tak, aby mělo pocit jistoty, že ve chvíli nouze vždycky má v rodičích oporu. Ale neprovozovat tak zvanou "opičí lásku", která je na škodu dítěte. Dítě musí cítit zodpovědnost, musí mu být vštípena povinnost pomoci rodičům, když to potřebují. Pak je člověk ochoten i cizím potřebných lidem, kteří se ocitli v životní nouzi.
A pak je láska ? - spíš důvěra v přátele - cizí lidi. Tím se dostávám k tomu - pro mě - nejdůležitějšímu - k důvěře. Mám pocit, že od ní se odvozuje úplně všechno. Jakýkoliv vztah je v první řadě založen na důvěře v toho druhého. Jestliže vím, že tomu člověku nemohu důvěřovat, nemohu si ho vážit (charakter člověka) - což je rovněž jedna z nejdůležitějších věcí ve vztahu mezi lidmi. Člověk může být sebeinteligentnější, sebevzdělanější, krásný, šikovný - a já nevím, co ještě. Když mu chybí naplnění tady těch dvou vlastností, tak nemá žádnou cenu. Myslím si, že od těchto dvou vlastností se odvíjí úplně všechno, když je člověk má, je schopen tolerance, empatie, soucítění, laskavosti........... . Mít takového přítele se rovná téměř zázraku. Mít takového přítele za životního partnera je výhra na celý život.
Řekla jsem to neuměle, ale cítím to tak. Vynechala jsem ještě spoustu další věcí, ale článek by byl příliš dlouhý. To hlavní, jak to cítím, tam snad je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janycta Janycta | Web | 27. srpna 2006 v 13:30 | Reagovat

Moc hezky napsaný... A pravdivě... Mám špatný svědomí - neuměla jsem tu důvěru vzbudit. Ted' sice už vím, že by se mi důvěřovat dalo, že by se na mě mohl spolehnout, ale je už pozdě, nebudu už mít možnost mu to dokázat.

O lásce k dítěti zatím nic moc nevím, takže tady přenechám komentáře na jiných...

2 hanci hanci | Web | 27. srpna 2006 v 13:40 | Reagovat

Janycto, úplně jsi mě šokovala - taková rychlost s odpovědí, vždyť jsem to tam teprve teď dala.

Víš, chyby se v životě stávají a úplně pořád. - Tedy pokud to posuzuji podle sebe - to byla samá chyba. Většinou se dají těžko napravit, ale někdy se to podaří. Nejhlavnější je, že to nesmíš vzdávat. Já vím, že se to lehko říká, ale věř mi, že jsem prožívala podobnou situaci, myslela jsem, že musím umřít, že to jinak nebude možné. No a vidíš, jsem tady a žiju.

Já od jisté doby si říkám - tedy mám ten pocit - že když člověk jednou něco udělá, už to nemůže nijak odčinit. Tedy může pak sice udělat třeba spoustu dobrých věcí, ale stejně, to co jednou udělal špatně, to se prostě už stalo a z paměti života (života jako takového-dějin Země - či jak bych to nazvala) se to nedá vymazat. To myslím úplně všeobecně - ne třeba na to, co si myslíš, žes udělala špatně - já nevím, co to bylo, tak to nemůžu posoudit. ale zkrátka se snažím chovat tak, abych neměla "na skladě" moc takových věcí, o kterých vím, že nejsou moc dobré a kterých se - podle svých měřítek - už nikdy nezbavím. Je to čistě můj názor a můj pocit. Docela mně s tím koresponduje Vzkříšení od Tolstého.

3 Janycta Janycta | Web | 27. srpna 2006 v 13:55 | Reagovat

Mno, já se nesnažila vůbec. Byla jsem bezohledná. Dobře mi tak, mám, co si zasloužím.

Jinak jsem sem vlezla asi právě ve chvíli, kdy jsi článek zveřejnila, byla to náhoda... A vidím, že se dnes činíš, tak si jdu přečíst další...

4 ivzez ivzez | E-mail | Web | 28. srpna 2006 v 0:40 | Reagovat

"Ale neprovozovat tak zvanou "opičí lásku", která je na škodu dítěte. Dítě musí cítit zodpovědnost ..."

To jste, Hančí, vystihla naprosto dokonale. A podobné by to mělo být i s láskou ke zvířatům (mám na mysli Váš příspěvek o Vašem vztahu ke psům), aby se nezvrhla v tu opičí. Pes, stejně jako dítě, potřebuje cítit lásku, klid a bezpečí. Ale stejně tak musí vědět, kde je jeho místo. Tak, jako nám záleží na našich dětech, na tom, aby z nich vyrostli slušní a čestní lidé, mělo by nám záležet i na tom, aby naši "mazlíčci" neskákali po návštěvách, ...

5 radka radka | 28. srpna 2006 v 9:21 | Reagovat

to co clovek udela spatne odcini v momentu kdy si to uvedomi. V oblasti trestne, musi jit za to pykat. V oblasti moralni staci kdyz si to uvedomi a jedna jinak. Proste tlusta cara  a jit dal. Protoze dusledky jeho cinu maji ruzny ucinek. To co povazoval za spatne, muze byt ve svojem dusledku k prospechu mnoha jinych lidi. Treba i ve smyslu jejich pouceni.  Nema smysl sypat si popel na hlavu. Pouze si vzit z toho informaci. Zivot jde porad dal.

6 radka radka | 28. srpna 2006 v 9:38 | Reagovat

zivot me naucil jednu dulezitou vec. nema smysl se stale vracet k tomu co bylo. Co jsme udelali my  a co udelali jini. To co bylo je pro nas dulezite jako pouceni, jako to co nas formovalo a diky cemu jsem rostli. Kdyz dokazeme odpustit sobe nase nedokonalosti (casto zjistime ze dusledky nasich cinu byly ve svem souctu pozitivni)tak pak dokazeme odpoustit i jinym. Protoze to co nam treba udelali "spatne" nas naucilo  v zivote prezit. kazda preskocena prekazka prinasi uspokojeni. A proto i nase chyby muzeme brat jako "prekazky" v zivote jinyk, za ktere nam treba prijdou podekovat. Protoze bez tech prekazek by nemohli vyrust tam kam vyrostli. Vsechno ma svuj smysl, co te nezabije to te jen posili.

Zadna prekazka znamena stagnaci, nudu, nicotu a nakonec i depresi. ZAnik a hnilobu.

7 hanci hanci | Web | 28. srpna 2006 v 16:31 | Reagovat

Jé, Radko, vůbec jsem si neuvědomila, že opravdu chyba někoho, může druhému prospět, tedy i moje chyba. Za to Ti moc děkuji.

Víš, já s Tebou zase souhlasím, ale já jsem to myslela ještě trošičku jinak. Ne, že by to, co člověk udělá, si měl pamatovat jenom on. Prostě je to zapsáno v historii světa (?) - nevím, jak to říct. Věřící by řekl, že Bůh všechny naše činy vidí a uchovává a při posledním soudu budou souzeny, proto se máme snažit chovat tak, abychom se posledního soudu nemuseli obávat.ale zároveň máme naději, protože Bůh odpouští.

Já nevím, jestli to píši dost srozumitelně, jak to myslím. Víš, já si taky myslím, že žádný člověk není nahraditelný. I když se naopak říká, že všichni jsou nahraditelní. Já si myslím, že každý jedinec je tak zvláštní a jedinečný, že ho nikdo nemůže nahradit. V tom pravém slova smyslu. Může, samozřejmě, vykonávat za něho práci, to ano, ale jeho nahradit nemůže. Ani ve vztahu k jeho bližním atd. - bylo by to moc dlouhé. A právě tak nějak si myslím, že zůstávají zachované i všechny činy, všechno, co kdo udělá, je někde zachované a nedá se to smazat. Že se tím máme a musíme poučit, to určitě. Že asi nemáme pořád myslet nazpátek, to asi taky, protože bychom se taky mohli zbláznit (např. ti, kdo byli v koncetráku). Určitě je lepší myslet do budoucna. Ovšem, zase - co je budoucnost bez minulosti? Myslím si, že bez minulosti bychom nebyli nic.Myslím si, že každý minulost potřebuje, aby mohl pohlížet do budoucnosti.

Nevím, jestli to píši tak, abys pochopila, jak to myslím, ale snad ano.Ty už mě dobře znáš.

8 anina anina | Web | 28. srpna 2006 v 18:09 | Reagovat

Souhlasím s Radkou,že by si člověk neměl sypat popel atd...co bylo je pryč, tlustá čára a z toho špatného si vzít poučení.

Bylo by fajn, kdybych to tak jednoznačně uměla. Ale oproti mládí si myslím jsem přece jen už na tom ,v pohledu na to co bylo, o dost líp.

9 radka radka | 28. srpna 2006 v 20:43 | Reagovat

O vikendu jsem mela zde pratele, pak jsem vyprovazela manzela, pak zamestnani vratila jsem se od rodicu a teprve ted si muzu v klidu precit i Tvoje clanecky, Hanci.

Jsou moc pekne ale porad pres ne dycha na me takovy ten krasny ruzovy zavoj ocekavani. Jaci by ti druzi meli byt, co by meli delat a jak by se meli chovat. Aby byli laskyhodni a duveryhodni.

Je to tak trochu pro me jako cervena knihovna. Nebo jako argentinska telenovela. Protoze nic neni tak krasne dokonale a tak medove sladke.

Hanci, nemyslim si ze clovek by mel byt mravny (pokud vezmu mravnost jako souhrn vsech kladnych vlastnosti) protoze je to zapsano v knize zivota a ani proto ze se z toho bude zpovidat bohu. Clovek by mel konat ciny, ktere jsou v souladu s jeho podvedomim aby se citil dobre a harmonicky. A pokud mu jeho podvedomi rika neco jineho nez mu rika jeho dobre vychovani, taky by se mel vazne a seriozne pidit po tom, proc to tak je. Treba ma to podvedomi pravdu a dobre vychovani se myli.

Neni dulezite podle me abychom byli dobre zapsani v knize zivota, dokonce si myslim ze nase ciny nikoho nezajimaji. Myslim si ze lidsky zivot ma dva ukoly. Zplodit potomky a pripravit se na smrt. Pricemz v momente priblizujici smrti budeme uctovat sami se sebou. Nejdulezitejsi jsou vzdycky ty okamihy ktere zrovna prozivame. Takze absolutne nejdulezitejsi okamihy naseho zivota budou nase posledni.

10 hanci hanci | Web | 28. srpna 2006 v 21:08 | Reagovat

Radko, v tomhle se asi neshodneme. Já si myslím, že každý má to podvědomí - svědomí atp. jiné. Že pro někoho je příjemné i druhému ubližovat, pokud z toho má prospěch. Tvoji argumentaci beru u lidí Tvého typu. ale co ti druzí? Když vezmu extrém - myslíš, že se Hitler nebo Stalin řídili svým svědomím nebo ne?

Já jsem taky nemyslela jenom - že "ti druzí". Myslím tím každého jednotlivce. Věděla jsem, že to přirovnání k Bohu a poslednímu soudu nevezmeš. Ale nevím, jak jinak bych to měla říct. Já si právě myslím, že každý má laťku zodpovědnosti, správného jednání, charakteru..... někde jinde. A to je právě ten problém. Připadá mně, že by mělo být něco, co to jaksi usměrňuje, zarovnává. To by jinak nemusely být ani soudy, zákony atp. Víš, červenou knihovnu jsem nikdy nečetla, odvždycky mně byla z duše protivná. A telenovely - to se ani nebudu vyjadřovat. Nikdy bych se nechtěla dívat na svět z tohoto pohledu. Taky si nemyslím, že je všechno - nebo by mělo být - krásné, růžové atd. Chtěla jsem jen nějak říct, že by nad námi měl být nějaký korektiv, něco, co by nás nutilo, abychom se snažili být co možná nejslušnější. Vím moc dobře, že nikdo nemůže být bez chyb, na to už jsem moc stará. Ale člověk by se měl každý den, každou chvilku snažit. Nevím, co by pro nevěřící mělo být určujícím momentem, protože to vědomí a svědomí má opravdu každý jiné a pro každého obsahuje význam "správné" něco jiného. Nevím, jestli jsem to řekla tak, aby tím vyznělo to, co si myslím. Snad ano.

11 hanci hanci | Web | 28. srpna 2006 v 21:12 | Reagovat

Ještě bych chtěla něco poznamenat. Nejdůležitější je, že člověk by měl chtít sám od sebe být správný, správně jednat atd. Ne pro něco nebo za něco. To nemůže být žádný obchod. Pak to nemá cenu. Jenom musí být nějaká pravidla - a zase to použiji - vzor v Ježíši - i když  žádný člověk nemůže být takový, jako on. Ale když před sebou nic nemáš, žádnou naději, pak nemusíš ani žít.

12 radka radka | 28. srpna 2006 v 21:29 | Reagovat

Hanci, ja ti rozumim. jenze tvuj korektiv je vnejsi svet. Chces mu vyhovet. Muj korektiv jsem ja sama, chci vyhovet sama sobe. Protoze jsem na vlastni kuzi zjistila, ze nejsem stastna kdyz se prizpusobuju vnejsimu svetu.

Jsem stastna kdyz citim ze jsem v pohode, a tuto pohodu muz rozdavat dal. Ze jsem schopna byt oporou kdyz je to potreba (doma i v praci) Jsem stastna kdyz vidim zarici rodice, kteri se tesi z moji spokojenosti. Jsem stastna, ze me nic nerozhazi a ze beru i neprijemne veci s nadhledem. Jsem stastna ze mi slouzi zdravi a ze jsem v kondici.

Nekolikrat jsem to psala. Je na me zavesenych nekolik lidi, kteri se o me opiraji a ja mam radost z toho, ze jsem schopna je porad udrzet.

Kdybych delala to, co chteji ostatni tak se postupne rozmelnim a zustane ze me pouze blative nic. Ja ti Hanci rozumim, ale nechci to prijmout protoze vim ze bych byla nestastna kdybych delala ustupky jinym a na sebe zapominala.

Jinak Stalin ci Hitler to tehle diskuse nepatri. Oni by nebyli jini at by brali ohled na okoli ci na sebe. Protoze jejich predstava co je pro jejich okoli nejlepsi by byla silne zkreslena.

MOzna jsme se nebavili na tema svobody. Protoze tak jak si clovek ma v zivote uzurpovat svobodu pro vlastnich rozhodnuti sam pro sebe, tak by ji mel priznavat i svojemu okoli. A to vcetne odpovednosti okoli za vlastni rozhodnuti. Takze proc brat prehnane ohledy na okoli, kdyz si okoli muze tyto ohledy i "vybojovat" samo.

13 radka radka | 28. srpna 2006 v 21:35 | Reagovat

Hanci, priznam se ze neznam moc bibli i kdyz jsem ciny Jezisovi nekolikrat cetla. Musis ovsem zohldenit dve veci.

Za prve, ze to byl dokonaly clovek ztelesneny buh. Takze veskere snahy ho napodobit jsou karikaturou. Muzeme si vybrat nejakou konkretni situaci ale stejne nam jine souvislosti uniknou a je to pouha napodobenina.

Za druhe nebyl jezis zadna chudinka. Umel se prosadit velice dusledne a neustupoval z duvodu soucitu ci litosti. Vyhnal dokonce karabacem obchodniky z kostela. Byl velmi silna natura. Nemel zadne ohledy k okoli pokud byly v rozporu s jeho presvedcenim.

14 hanci hanci | Web | 28. srpna 2006 v 22:20 | Reagovat

Nevím, odkud to mám brát, jestli od začátku nebo od konce.

Máš pravdu, Ježíš byl silný. Nikdo se mu nemůže vyrovnat, protože nebyl člověk. Ale má nám být jakýmsi vzorem, i když nedostižným, to musí každý brát v úvahu.Proto asi lidé Ježíše mají.Já nevím, možná je to právě má chyba, že potřebuji nějaký vzor. Je fakt, že mám tendenci se vždycky k někomu upnout, o kom si myslím, že je mimořádným člověkem, třeba i jen v nějakém směru.Určitě nejsem tak silná, abych nepotřebovala mít někoho před sebou - ono to zní hloupě - jako vzor. Je fakt, že jsem k víře dospěla až moc pozdě, před pár lety. A asi nejsem ani správný věřící. Před tím jsem říkala úplně stejné věci, jako Ty - o tom vědomí a svědomí atd. Teď to opravdu vidím trochu jinak. Ale jestli je to správné - kdo ví? já jsem k tomu zkrátka dospěla.

Ježíš se určitě napodobovat nedá, to píšeš správně, že by to byla kariktura. Ale mít někoho za vzor ještě neznamená, že bych ho měla bezhlavě napodobovat. Asi kdybych byla vzdělanější, tak bych se uměla líp vyjádřit - já mám pořád pocit, že člověk jako takový musí mít nad sebou něco nebo někoho, kdo ho jednak sráží (protože jinak by se člověk asi choval neúnosně v mnoha směrech) a naopak zase, kdo ho i povznáší . A někoho, kdo mu dává naději. Protože když člověk začně o životě jako takovém uvažovat, tak by ho nakonec nemusel ani unést bez nějaké špetky naděje. Fakt mě strašně štve, že to neumím líp vyjádřit.

O tom přizpůsobování - já jsem o tom hodně přemýšlela, protože jsi o tom už psala. Já nevím, jestli se chci přizpůsobovat světu - mně připadá, že člověk přece není na světě sám a musí brát ohled na druhé. Mně připadá, že bych nedokázala nespadnout z té hrany, na které se nutně musíš nacházet, když jsi tam, kde píšeš.Musíš strašně moc citlivě rozlišovat co ještě a jak, aby to bylo právě tak, jak píšeš.Myslím si, že toto dokáže malokterý člověk.

Pořád přemýšlím, jestli se opravdu chci přizpůsobovat světu - nebo okolí. Já mám naopak pocit, že mívám hodně potíže právě proto, že se nepřizpůsobuji. Ale to je můj vnitřní pocit, možná objektivně je to jinak.

S tou svobodou je to také těžké, je docela těžké někdy poznat, kam až mohu se svou svobodou jít. a neustále mi naskakuje to, že musím nad sebou něco mít, co mě koriguje. Ne pro něco nebo pro někoho, žádný obchod. Prostě z potřeby cítit, že nikomu neubližuji, že nikoho zbytečně neomezuji atd.Ty umíš všechno jakoby z nadhledu zhodnotit, rozebrat a najít řešení. Ale myslím si, že tuto schopnost má málo lidí, tedy určitě ne takových průměrných, jako jsem já - to teď opravdu nemyslím vůči sobě zle (učím se nebýt negativní - pozoruješ to?), ale těch průměrných lidí je asi většina.

15 radka radka | 28. srpna 2006 v 22:46 | Reagovat

Hanci, jsem moc rada ze jsi mi odpovedela. SE vsim co pises souhlasim. ja jsem se naucila jedne veci, ze mit ohled k druhym je prilis malo. Ze to nestaci.  Vzdycky jsem se zlobila na maminku ze je sice ohleduplna ale naprosto bezbranna. Proto taky vyzadovala od ostatnich ohledy. Protoze se nedokazala branit, v mnohem si nedokazala poradit a casto byla zavisla na dedovi. I v malickostech.

Vezmu jako priklad auto. I kdyz si udelala ridicak, nejezdila. Byla zavisla na ohleduplnosti a ochote dedy zda ji zaveze ci nezaveze. Musela zadat a dekovat. Pritom stacilo tak malo, ridit sama - svobodne.

O tom mluvim celou dobu.

16 hanci hanci | Web | 28. srpna 2006 v 23:07 | Reagovat

Radko, Ty jsi mimořádně silný člověk, ale takových je fakt málo. A nezlob se, mně ta odpověď trvala hrozně dlouho, však víš. teď už si musím jít lehnout, mám docela perný den za sebou, možná o tom zítra napíši na blog. dobrou noc a měj co nejhezčí sny.

17 radka radka | 29. srpna 2006 v 8:14 | Reagovat

necitim se byt jako silny clovek. Vzdycky jsem patrila k tem slabsim. Porad jsem byla nemocna a vyrustala jsem na antibiotikach. Dodnes tim tpim. Zachranil me rychly uprk z rodiny,  ktera do me porad hrnula nejake leky.

Hanci, je hrozne jednoduch rozdelovat lidi na silne a slabe.

Pridelit se dobrovolne k tem "slabym" a hodnym. A pak "silnym" vycitat jejich boj o preziti.

Pisu to velice zjednodusene. Ale jiz jsem to nekolikrat psala. neni nic cernobile.

18 hanci hanci | Web | 29. srpna 2006 v 11:59 | Reagovat

Radko, jenže já jsem se nikdy nedívala na ty "silné" tak, že bych jim něco vyčítala, absolutně ne, naopak, já je vždycky strašně moc obdivovala a obdivuji. A už vůbec si nemyslím, že ti slabí jsou hodní, no to fakt vůbec ne. Hodně často ti slabí trpí tím, že ví, že jsou slabí a třeba se pak ani nechovají tak, jak by měli. Doufám, že k takovým nepatřím, i když chyby dělá každý člověk, slabý i silný. Ale když se dívám kolem sebe, tak prostě vidím, že někdo se životem nenechá jen tak vláčet a bojuje a druhý jen naříká a nesnaží se proti nezdarům nic dělat. Doufám, že k těm taky nepatřím, já skutečně hodně bojuji už mnoho let a to co říkám cítím jako konstatování, ohodnocení sebe sama a situace tak, jak sebe a situaci, ve které se nacházím, skutečně vidím. Nikdy bych ani nedokázala něčeho podobného jako je závist vůči někomu, kdo něčeho vyjímečného dosáhl svou pílí, nadáním, snažením atd. Takové lidi opravdu obdivuji a přeji jim to z hloubi duše. A nemá to určitě nic společného s vlastním hodnocením, to opravdu ne.

A že nic není černobílé - to taky vím. I když taky i vím, že mám tendenci na lidi, které obdivuji, pohlížet tak, že těch chyb skutečně moc nemají nebo je alespoň nevidím. Pak je vždycky to prozření zklamáním. O této své chybě vím, ale těžko se s ní bojuje.

19 radka radka | 29. srpna 2006 v 12:15 | Reagovat

ja jsem se v zivote mockrat presvedcila ze "panbu" nadelil vsem priblizne stejne. Tam kde nekdo dostal vic, tak jinde mu zase ubral. Vetsinou maji vsichni v souctu stejne. A tak je to i s tou silou. Takze ty chyby jsou taky dost spravedlive rozhozene, u nekoho jsou napadne vice a na prvni pohled u jineho jsou schovane a nenapadne.

Znam hromadu lidi, o kterych si rikam ze bych nikdy takova byt nechtela. Presto najdu na nich spoustu veci ktere jsou hodny obdivu. Ovsem i tyto kladne vlastnosti jsou casto rafinovane utajeny a vidi je pouze ten, kdo je videt chce.

Hanci, vis kam mirim. Clovek by se mel casem smirit s tim co bylo, rany se po case zaceli pokud si je sam nejitri a nerozsklebuje. Kazdy den zacina znovu od zacatku. Jako nove stvoreni.

Vcera jsem vedla dlouhy rozhovor se svojim tatinkem. Je mu lito, ze jiz nemaluje a ze mel tak malo prilezitosti. Vysvetloval mi proc nemohl v duchodu malovat, ze se musel obetovat jinym vecem. A ze by rad vsechno co ma a umi nekomu predal. Krome toho mi licil, jak byli velci umelci podivini a nesnesitelni lide. Jak nemohli zit v rodine a jak ublizovali nejblizsim. V konecnem dusledku byli nesnesitelni a nestastni. Protoze obrazy, ktere maji naboj a stavu vychazeji z rozruseneho nitra. Tam kde je umelec v pohode tak vychazi pouze pohodovy popis skutecnosti - reality :o)

20 hanci hanci | Web | 29. srpna 2006 v 16:06 | Reagovat

Úplně s Tebou souhlasím. A tatínek má naprostou pravdu. Já bych ani nechtěla žít takový fádní život. Když člověk nezakusí neštěstí, smutek atd., myslím si, že nemůže ani úplně bezezbytku pocítit štěstí. A ani nemůže mít takové potěšení při pohledu na obraz nebo poslechu hudby. Tak mně to připadá.

Asi máš pravdu, že se nedá posoudit úplně přesně, jak na tom kdo je, i když to člověku připadá úplně jasné. - No, někdy přece jenom si myslím, že u někoho se to vypozorovat dá, že u něho převažuje třeba zlo. Znám několik takových případů osobně a z historie - může vyvážit, když někdo mučil a vraždil třeba lidi v koncentrácích a doma byl "milující" otec? A třeba byl i šikovný atd. Já nevím, jestli to může pak být vyvážené. Ale to už je takové rozpitvávání. Myslím, že na všem je kus pravdy, že je pro člověka těžké takové věci rozřešit, to snad udělá někdo jiný.

21 radka radka | 29. srpna 2006 v 17:16 | Reagovat

priklady z historie ktere uvadis jsou trochu podpasovky, nelze srovnavat nesrovnatelne. Musis si vybirat priklady primo ze sveho okoli, kdy znas detaily.

Vzdycky se da vzit priklad z historie, vsichni vojevudci, ale i kralove byli krvelacni. Ceske knizata se vzajemne vyvrazdovala. To vsechno nejsou ty priklady ktere jsem mela na mysli. Protoze nemuzeme videt souvislosti, v kterych se vsechno odehravalo.

22 Janycta Janycta | Web | 29. srpna 2006 v 17:46 | Reagovat

HANCI: Mno, na tom asi něco bude: například (první, co mě napadá) člověk, kterej žije ve velkým blahobytu, má úplnou rodinu, hromadu přátel, partnera na celej život, děti... A nic vážnýho nebo nějak smutnýho se mu nikdy nestalo... Nemusí nic podstatnýho řešit... Bude si toho všeho vážit? Bude schopen hodinu pozorovat deprimující obraz? řekne mu to něco...? A... Není to vlastně hroznej chudák...?

23 hanci hanci | Web | 29. srpna 2006 v 22:22 | Reagovat

Janycta: já mám ten pocit, protože srovnávám, jak jsem žila do doby, než mě potkala opravdová hrůza. Ale je to čistě můj názor a moje zkušenost.

Radko, já vím, jak to myslíš, ale když to vezmu všeobecně, ti vojevůdci a králové byli jenom lidi.Já také uvádím, že znám několik případů osobně.Ono je to všechno těžké. Já mám pocit, že ty máš hodně tendenci hodnotit lidi a okolí podle svých opravdu výjimečných vlastností. Snad se nebudeš zlobit, když to tak říkám. Ale je pochopitelné, že člověk hodnotí všechno ze svého pohledu, i když Ty dokážeš být hodně objektivní a dívat se z nadhledu.

Jsem trošku vyšinutá, pustila jsem si dost dobrý film, trochu mě to sebralo. Dávali ho včera na TV, já si ho teď pustila z videa. Jmenuje se Životní jistoty, hlavní roli tam hrála Closeová.  Tak se omlouvám, budu pokračovat až zítra. Měla jsem opět perný den a už týden jím jen suché rohlíky a hořký čaj, slinivka zase stávkuje a tak už jsem z toho docela vyřízená. Navíc jsem byla od tří hodin opět vzhůru. Tak dobrou noc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama