1. KAPITOLA, Moje první vzpomínky

24. října 2006 v 18:40 | hanci |  Vzpomínky
1. KAPITOLA

Moje první vzpomínky

Konec války

Moje vzpomínka na válku - vlastně na její konec, spadá do doby, kdy mně byly asi 3 roky. Stáli jsme ve mlýně u velkého okna, slyšeli jsme dunění ze střílení a přesně si pamatuji, jak po silnici jel listonoš v černém plášti, který kolem něho vlál, jak pospíchal. Vojáci kolem nás nejezdili, protože náš mlýn byl situován stranou od hlavní trasy. Ale 3 km od nás se střílelo na silnici na Hrotovice. Zabili tam nějaké Němce.
ª

Poranění od psa

Ale moje úplně první vzpomínka je na událost, která pro mě nebyla vůbec příjemná. Pamatuji se, že mě někdo drží v náručí, je červený v obličeji a pláče. Já také křičím a pláči. Později jsem se dověděla, že to byla bábi (jak jsme říkali maminčině mamince). Byla strašně vylekaná, protože mně náš pes - bernardýn - jmenoval se Sultán - utrhl nechtěně packou zčásti tvář. Bylo mně asi rok a čtvrt a je to k neuvěření, že si to pamatuji. Ale byl to tak silný zážitek, že mně to navždycky zůstalo v paměti.

Druhý zážitek, který si pamatuji, se k této události těsně váže. Ležela jsem na stole, kolem mě stálo víc lidí a někdo mě působil silnou bolest tím, že mě píchal do břicha. Později jsem se dověděla, že to bylo u lékaře, kde mně dávali protitetanové injekce, které se píchaly do břicha, kolem pupíku.
Samozřejmě, souvislosti jsem se dověděla mnohem později, ale zážitky to byly tak intenzívní, že je stále před sebou vidím naprosto jasně. Také jsem se od maminky dověděla, že pes Sultán mě velice miloval. Mohla jsem s ním dělat všechno, co se mně zachtělo. Brala jsem mu žrádlo, tloukla ho pěstičkou do čumáku, tahala ho. Nikdy by mně nic neudělal. To neštěstí se stalo tak, že jsem sebrala kosti od oběda a dávala jsem mu je do misky. On se otočil a přitom hodil přední packou tak nešťastně, že mně drápem natrhl tvář od rtů k uchu a nahoru k oku. Tvář jsem prý měla celou odchlíplou.
Pes měl být utracen, ale protože byl cvičený a opravdu hodný a nechtěl to udělat, rodiče ho dali k jedněm lidem do Hrotovic. Bohužel, později po něm nějací kluci hodili na vsi kamenem, poranili mu packu, on dostal kostižer a musel být zastřelen. Je mně ho dodnes líto, na fotkách je nádherný.
ª
Ještě k tomu musím napsat takovou zajímavost. Maminka spolehlivě určovala dopředu nehody, které se měly v naší rodině přihodit. Několik dnů pře tím, než se mně to s tou tváří přihodilo, se mamince zdál sen, že šla z města (z Jaroměřic) domů a v místě mezi lomem a velkým splavem viděla "velkou vodu" - v řece tekla kalná voda a bylo jí hodně. A v tom místě uviděla na vodě plavat mrtvolu, která se otáčela tváří nahoru a zase dolů. V den, kdy se mně stalo to neštěstí, šla maminka z města domů a v těch místech, kde viděla ve snu tu mrtvolu, potkala našeho dělníka ze mlýna, jel na kole pro doktora a mamince řekl, že mě poranil pes v obličeji. Je to náhoda nebo varování? Takových "náhod" se ale přihodilo víc.
ª

Plastické operace v Praze

Pan doktor, který mně poprvé tvář sešíval, to prý chtěl díky známosti s rodiči udělat moc dobře a sešil ránu příliš hustě. Vznikla tak jizva 1 cm široká a ½ cm vysoká. Vypadalo to přímo hrozně.
Nadosmrti budu vděčná mamince, že mě po válce vzala do Prahy k profesorovi Nejedlému, našemu nejlepšímu plastickému odborníkovi, který byl v té době světová kapacita, různě po světě zakládal plastické chirurgie. Říkal mně "holubičko" a byl velmi hodný. Drobný, malý pán, dodnes si ho pamatuji. Maminka se mnou k němu jezdila když mně bylo něco mezi 4. a 6. rokem. Absolvovala jsem cca 7 operací. Mělo jich být celkem 20, ale tehdy se operace platily a vše probíhalo v době, kdy rodičům komunisté všechno sebrali a na operace tudíž nebyly peníze. Pan profesor Nejedlý byl tak hodný, že mamince nabízel provedení zbylých operací zadarmo, ale maminka to odmítla. I po těch 7 operacích byl můj obličej k nepoznání lepší. Je to vidět dobře na fotografiích.
Z pobytů v Praze v době operací mám již hodně vzpomínek. Bydlely jsme s maminkou vždy v hotelu u Vilsonova nádraží. Byly tam vysoké stropy v pokojích, pamatuji si, jak mně tam jednou ulítl nafukovací balónek a nemohl ho nikdo sundat dolů. Já jsem nesměla plakat, aby se jizva, čerstvě zoperovaná, neroztáhla, takže chudák maminka musela dělat všechno, co jen jsem si přála. Pamatuji se, jak pokojská, starší silná paní - tuším se jmenovala Hájková - chodila s dlouhým bidlem na sundávání záclon a lovila balónek u stropu.
Taky si pamatuji, že nás přišla navštívit naše příbuzná, akademická malířka Jiřina Adamcová s Vojtou Němečkem, rovněž akademickým malířem, se kterým tenkrát chodila (on se pak za několik let zasebevraždil - skočil pod tramvaj). Ona v té době chodila ještě na akademii, on už byl hotový malíř. Dodnes Jiřinu vidím, jak si přilehla na postel ke mně a něco mně malovala.
ª
Hodně vzpomínek mám přímo z nemocnice. Pana profesora si pamatuji úplně jasně, také různé pacienty, kteří se tam po chodbě procházeli. Byl tam jeden pacient, tomu pan profesor "vytvářel" nos. Ten chodil, chudák, s rukou přišitou k nosu, protože mu musela prý přirůst kůže - nevím, jak to přesně bylo. Ale také ho dodnes vidím, jak chodí sem a tam s rukou přitisknutou v lokti k obličeji. Jeden pacient zase dělal se sestřičkami legraci a dával si na hlavu něco jako kastrol, či podobnou nádobu. Seděla jsem vedle skříně na chodbě a dívala jsem se do vyšetřovny, kde se tomu všichni moc smáli. Ten pacient měl tmavohnědé pruhy na županu, také ho dodnes před sebou vidím.
ª
Zřízenec, který mě převzal od maminky a musel mě dovést k fotografovi - vždy se vše fotografovalo před operací, pak těsně po ní a i po zhojení - měl velký problém s mými šaty. Měla jsem sametové šatečky hnědé barvy - byla to taková krásná tmavá barva, jako tmavý med, a do toho všitý živůtek, růžový, s fižím. Bylo to tak rafinovaně udělané, že to vypadalo jako halenka a bolerko na sundávání, ale bylo to přišité a on si s tím nevěděl rady, pořád to chtěl sundat, ale nešlo to.
Tady jsem s maminkou a sestrou Evou v době, kdy jsem jezdila na plastické operace do Prahy a na sobě mám ty šatky, které mně zřízenec neuměl vysvléct.
Pak se mnou uháněl po obrovských schodech a já jsem mu nestačila. Bylo mně z toho strašně úzko. Dodnes ty schody vidím před sebou, v dálce nahoře stojí maminka, ta už do těch míst za mnou nesměla. Taky si pamatuji, jak mně omývali na operačním sále na stole obličej lihem nebo benzinem, zkrátka nějakou desinfekcí, protože jsem se tím dusila. To byl opravdu hrozný zážitek, myslela jsem, že se udusím. Pan profesor na mě pořád konejšivě mluvil a skláněl se nade mnou. Musel to být mimořádně hodný člověk.
ª
Další vzpomínka z té doby z Prahy je na divadlo. Připadá mně, že bylo kousek od nádraží, šlo se do něho po schodech. Byly jsme s maminkou na Rusalce a seděly jsme v lóži - aby mě někdo do tváře nestrčil atp. Úplně jasně vidím, jak schází na pódiu po schodek krásná paní v sametovém plášti - tuším, že byl červený. Později mně maminka řekla, že to byla zlá kněžna.
ª
Protože jsem nesměla plakat, jak už jsem se zmínila, maminka chudák dělala všechno, co jsem chtěla. A já jsem pořád chtěla chodit k vodě. Krmily jsme tam spolu kačeny - nevím přesně, jestli to byly kačeny, vím jen, že jsem házela nějakým ptákům rohlíky.
ª
Taky jsme byly v cirkuse. Ale z toho mám nepěkný zážitek. Holčička, která cvičila na hrazdě, spadla, nebyla tam záchranná síť a ona strašně křičela, když ji odnášeli pryč. Nikdy jsem pak už do cirkusu nechtěla jít.
----------------
Něco z této kapitoly jsem už asi otiskla dřív, ale teď jsem tam přidala ještě jiné věci a dala to jako ucelenou kapitolu. Snad se alespoň někdo potěší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ibádovo oko Ibádovo oko | Web | 24. října 2006 v 20:24 | Reagovat

Tvoje vzpomínky se moc krásně čtou.

2 hanci hanci | Web | 24. října 2006 v 21:13 | Reagovat

Zdravím Tě a moc Ti děkuji. Mně se hlavně hezky vzpomíná a pomáhá mně to.

3 ghost ghost | Web | 25. října 2006 v 17:59 | Reagovat

Taky mi ulétl balónek ke stropu. Ani ze židle postavené na stůl se na šňůrku od balónku nedalo dosáhnout. Musel jsem čekat, až balónek klesne sám.

4 anina anina | 25. října 2006 v 18:53 | Reagovat

Hančí, taky se mi pěkně početlo.

Bylas moc hezká holčička.

5 hanci hanci | Web | 25. října 2006 v 21:10 | Reagovat

Anino, moc zdravím. Byla jsem příšerně tlustá.

Ghoste, tam jsem měla výhodu, ta paní s bidlem mně balonek sundala dolů.

6 Eba Eba | Web | 28. října 2006 v 10:32 | Reagovat

Ráda jsem si to přečetla, Hančí. Je to pro mě úplně jiný svět. Tak díky, žes mě nechala takhle nahlédnout.

7 bah bah | 28. října 2006 v 12:10 | Reagovat

Také jsem si ráda početla. Zajímalo by mne, co si pamatuješ z války. Podívám se, jestli jsi už něco na toto téma nenapsala, kdyby ne, nechtělo by se ti do toho?

8 radka radka | 28. října 2006 v 16:27 | Reagovat

mylim ze Hanci se narodila az po valce :o)

9 hanci hanci | Web | 30. října 2006 v 12:44 | Reagovat

Eba+RAdka: narodila jsem se v roce 1942. Z války si fakt pamatuji jen nepatrnosti, ale pamatuji si vyprávění rodičů, možná to někde napíšu.Já jsem si zapamtovala jen to, co pro mě znamenalo mimořádný zážitek. V tom věku se stejně divím, že jsem si to zapamatovala - kéž bych si tak pamatovala víc teď. To hravě zapomínám, co jsem udělala minulý den - ach to stáří ničemné!!!

10 hanci hanci | Web | 30. října 2006 v 13:02 | Reagovat

Ještě něco k tomu roku narození - měla jsem se narodit v r. 43, ale maminka dělala velký úklid, vytírala prý i pod postelemi a tak jsem se narodila tři dny v r. 42 - několik dnů před termínem (samozřejmě doma). No, teď už je to dávno jedno, rok sem, rok tam.

Nebyla jsem tři dny doma, tak jsem přišla na blog až teď. Navíc se mně něco děje s PC, byl tady pracovník servisu a dával mně tam mechaniku DVD - od syna - vypalovačku, starší. Taky měl připojit starší skener, ale ten nešel vůbec a ta vypalovačka je asi vadná, protože mně to v PC od té doby praská ("lupe") - jakoby přeskakovala jiskra, či co. Tak nevím, co z toho vzejde. Štve mě, že nebudu mít skenner, zvykla jsem si na něj. Chtěla jsem dát nějaké fotky na blog, ale budu muset počkat, až mně to vnuk vyfotí a pak je tam budu moci dát.

Všechny zdravím, moc jste mně scházeli.

11 Leni ze Sevilly Leni ze Sevilly | Web | 31. října 2006 v 14:00 | Reagovat

Ahoj Hanci,

dneska sem te objevila a jsem z tveho blogu nadsena.Je opravdu krasny, snad budu mit vic casu si nejen vsechny tve vzpominky precist...

Mam maminku o 12 let mladsi nez ty (mno babicku o 6 starsi...), a tak ziram jak si pocitacove zrucna :)) Moje mamka s pocitacem dost bojuje. Je sice taky 2moderni";), prave dostudovava dalkove vysokou skolu, ale ma te jeste co dohanet :)))

Fandim ti a budu te cist.

Chces-li nakouknout do Sevilly, prijd na muj relativne novy blog...

12 hanci hanci | Web | 31. října 2006 v 17:43 | Reagovat

Leni ze Sevilly - moc děkuji za chválu, jsem ráda, že jsi se pobavila a potěšila čtením mých pokusů.

Vidíš, tak já zase obdivuji Tvoji maminku, že v těch letech studovala vysokou školu. To bych já nedokázala, určitě, protože už pár let velmi bojuji s pamětí. Takže tvou maminku moc obdivuji.

Na Tvůj blog se jdu hned podívat.Přeji hezké dny a srdečně zdravím.

Jo - a na počítači toho opravdu moc neumím. I tady na blogu jsem dostala už hodně rad a pomoci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama