Vzpomínky - 3. kapitola

1. října 2006 v 14:54 | hanci |  Vzpomínky
Tak opět uveřejním pro ty, kterým se to bude chtít číst, další část mých vzpomínek. Už jsem si poznámky začala trochu srovnávat a dávat všemu nějakou formu. I když neustále přicházím na další podrobnosti a upřesnění a tak text neustále měním. Jsou to tedy spíš jen poznámky a o konečné formě se ještě rozhodnu.

(Právě teď za mnou přišla nějaká paní, že by se semnou chtěl sejít nějaký člověk, už je mu hodně přes 80 let. Ten prý znal moje rodiče, píše nějakou knížku a chtěl by se mnou o tom mluvit. Tak jsem moc zvědavá a docela hodně se na to setkání těším. Když to bude něco zajímavého, tak to připíši do mých vzpomínek jako zvláštní kapitolu.)
Napsala jsem i obsah s jednotlivými kapitolami. Kapitolu o původu mlýna i o rodičích, které jsem už zveřejnila, jsem dodatečně ještě dost rozšířila, ale s tím už nebudu unavovat. Tak jsem se rozhodla zveřejnit až 3. kapitolou, také i proto, že jsem na blogu psala, že nemám jen hezké vzpomínky, ale i velmi nepěkné zážitky.

OBSAH

Úvod
Přiznání................................................................................................................ 02
Poznámka............................................................................................................ 02
Předmluva
(1. část - o původu a stavbě mlýna)......................................................................... 02
Předmluva
( 2. část - něco o rodičích)........................................................................................ 03
1. Kapitola
( Moje první vzpomínky)
Konec války............................................................................................................... 05
Poranění od psa........................................................................................................ 06
Plastické operace v Praze......................................................................................... 06
2. kapitola
Vzpomínka na rodiče................................................................................................ 08
3. kapitola
Domovní prohlídka................................................................................................... 09
Zakládání JZD - likvidace celé rodiny Pánkových................................................ 10
Argo........................................................................................................................... 11
4. kapitola
Teta Rézi.................................................................................................................... 11
5. kapitola
Domácí zabíjačka...................................................................................................... 12
Otcovy návštěvy......................................................................................................... 12
Pomocníci v hospodářství......................................................................................... 12
6. kapitola
Pasení koz, pomáhání na poli .... ............................................................................ 13
Rodina Š.................................................................................................................... 13
7. kapitola
Škola.......................................................................................................................... 14
Kamarádi................................................................................................................... 14
8. kapitola
Letní déšť.................................................................................................................. 16
ÚVOD
Přiznání
Tak strašně moc pořád myslím na maminku a je mně tolik líto, že jsem mnohdy nebyla lepší, chápavější, když byla ještě na živu. Tak zhruba od patnácti let a pak hlavně, když jsem se vdala, jsem mívala často pocit, že mě maminka nemá moc ráda, že má raději mou starší sestru Evu. Eva byla velmi hezká, měla zvláštní charisma, kamkoliv přišla, byla všemi hned oblíbená - měla to asi po otci. Já jsem se jí tehdy v ničem nemohla rovnat. Bylo to pro mě nepředstavitelně bolestivé, protože jsem maminku doslova zbožňovala. Jak to bylo opravdu, nedokáži ani dnes posoudit. Ale když pak maminka už hodně zestárla, často mně připadalo, že mě schválně "vytáčí" vším možným a já se nedokázala ovládnout a byla jsem pak mnohdy nepříjemná, ukřivděná, se špatnou náladou atp.
Teď už vím s jistotou, že bych strašně ráda vzala zpátky mnoho momentů, které už se zpátky vzít nedají. A také až teď vím, že člověk má vždycky všechno zvažovat z toho pohledu, že nic, co jednou udělá nebo řekne, už se nedá změnit. Může se omlouvat jak chce, může se to snažit napravovat "dobrými skutky" jak chce, co už jednou bylo řečeno a uděláno, se prostě vymazat nedá. Zvláště pak, když někdo umře, nedá se už vůbec nic napravit, člověk se už pak může jenom trápit nad tím, že nebyl lepší, než být mohl.
Nedělala jsem, samozřejmě, nic strašného, šlo jen o to, že jsem se například tvářila nepříjemně, když s námi maminka nechtěla jet ven. Vždycky jsem totiž naplánovala nějaký výlet, aby se maminka dostala pryč z bytu, do přírody, na výstavu, na návštěvu atp. A ona téměř nikdy nechtěla, chtěla být doma. Až teď ji moc dobře chápu. Nebo jsem jí vytýkala, že si nevzala správně léky, že měla některé popadané na zemi atp. Teď, jak roky přibývají, dělám naprosto stejné chyby, jak maminka. Ona se výborně držela až do své smrti v 86 letech, přitom pak měla několik let Parkinsonovu nemoc.
Moc doufám, že se s maminkou po smrti setkám a budu jí moci vše vysvětlit. Že jsem to myslela dobře, chtěla jsem jí nějak ulehčit a zpříjemnit stáří. Ale viděla jsem to, bohužel, svýma a ne jejíma očima.
Poznámka
Chtěla bych upozornit na to, že jsou to moje vzpomínky, které mohou - a zřejmě jsou - zkreslené pocity, které jsem tehdy při každém tom zážitku měla. Takže to nemůže být vše bráno za stoprocentní pravdu, i když mně připadá, že to tak skutečně bylo. Ale myslím, že na tom nezáleží. Nemá to být historický dokument, ale pro vnuky zaznamenané vzpomínky na dětství, které jsem měla díky rodičům, opravdu krásné.
3. Kapitola
Domovní prohlídka
Když mně bylo kolem šestého roku, prožila jsem jedny z nejkrutějších chvil v životě. Moc jsem ničemu nerozuměla, jen jsem prožívala obrovský strach. Komunisté chtěli zavřít otce - tak jak bylo tehdy zvykem u všech lidí, kteří měli nějaký majetek a nebyli komunisti. Jednou večer k nám vtrhla skupina esenbáků, byli v zelených pláštích - toho, co vyslýchal mě a mou sestru si dodnes přesně vybavuji, jak seděl v kuchyni za stolem, židli trochu odsunutou, plášť měl rozepnutý a visel mu až na zem. Vidím před sebou i jeho podobu. Byl podnapilý. O hodně let později, až jsem se vdala, dozvěděli jsme se, že v ten den byl celý náš dům obstoupený milicionáři s ostrými náboji. Otec mého manžela byl totiž také komunista a byl v milicích - dělal tam šoféra a řídil jedno z nákladních aut, kterými k nám milicionáře vezli. On byl hodný člověk a vykládal nám, jaké měl tehdy hrozné pocity. Ale bál se odmítnout. Říkal, že jsme byli hlídaní vysílačkami ještě mnoho dnů poté. Ale zpět k výslechům. Já jsem v té době nejraději malovala - všechno možné. Byla to moje nejmilejší činnost. Takže jsem toho esenbáka zahrnovala svými výkresy. Byla jsem tak mazaná, že jsem mu ukazovala, jak jsem hezky namalovala ruskou pěticípou hvězdu a holubičku míru. Vůbec nevím, kde se to ve mě v těch letech vzalo, že jsem věděla, co mám udělat a co nesmím. Pak si vzpomínám, jak si sestra povzdychla a on se okamžitě ptal, proč vzdychá. Ona se bála něco říct, tak mu začala vykládat, že čte knížku o chlapci, kterého v pralese vychovávají opice a že je jí ho líto. Z jedné strany to byla legrace, jak jsme se se sestrou snažily nic neříct, přestože nám z rodičů nikdo nic nepřikazoval. Naši poslouchali cizí rozhlas, to jsme věděly, že nesmíme říct. Nejhorší ovšem bylo, že ten člověk brzy poznal, že doslova visím na mamince, tak mně řekl, že mamince dají injekci, aby mluvila, ale že to pak asi nepřežije, že po ní zemře. Já jsem pak měla tak šílený strach o maminku, že to nemůžu ani nijak ani vyslovit. Však jsem se taky po těch nočních prohlídkách - následovaly ještě dvě - úplně zhroutila a několik týdnů jsem byla nemocná. Nikomu se ale jinak nic nestalo, i když nedovolili, aby si babička vzala léky, které pravidelně užívala na štítnou žlázu - byla po operaci. Nikdo se nesměl ani tepleji obléci - v noci už byla zima. Všichni z rodiny byli rozděleni tak, že každý byl v jedné místnosti, jen já se sestrou jsme mohly být spolu. Ale nesměla jsem vidět maminku, to bylo pro mě hrozné. No - vyházeli nám všechno ze všech skříní, vytrhávali podlahy, zkrátka všechno bylo vzhůru nohama. To málo, co našli, si rozkradli. Mouku, jednu látku na šaty pro maminku, dvě tabulky čokolády, cukr - zkrátka zásoby, které byly běžné pro rodinu, která žila na samotě a navíc měla mlýn. Správně měli všechno sepsat a dát do protokolu. Žádný protokol ovšem neexistoval.
Naši měli jakousi starou pistoli, nikdy z ní nikdo nestřílel. Vůbec už nevím, jak se k nám dostala. Byla uložená v takové plechové krabičce a ta byla daná pod postelí v ložnici. Před ní byl zasunutý vysavač a hadice k němu. Je k neuvěření, že oni tak bedlivě všechno prohlíželi, všechno rozházeli - ale tu pistoli nenašli. Za to by asi měl otec trest smrti. Druhý den jsme ji hodili do řeky. Přesně si to pamatuji kde. Měli jsme v naší rodině - a já ji mám doposud - takovou větší sošku Panny Marie s Ježíškem v náručí. Je stará několik set let a přežila i velký požár v domě u předků, kteří ji měli. Nikdy se jí nic nestalo. Maminka, přestože nikdy do kostela zvlášť nechodila, jen o pohřbech a svatbách, věřila, že nás tato Panenka Maria ochránila. Jako poděkování zanesla do kostela velikou, nádhernou broušenou vázu.
Po letech jsme se dověděli, že otce po těch domovních prohlídkách nezavřeli jenom proto, že nad námi držel ochrannou ruku velký komunistický funkcionář - pan Sapík - kterého rodinu otec ve válce zadarmo živil, stejně jako velké množství nejrůznějších lidí. Z tohoto pana Sapíka se stal po válce velký komunista, funkcionář, ale byl natolik charakterní, že nezapomněl, jako téměř všichni ostatní, že mu otec v těžkých chvílích pomohl a tu pomoc mu vrátil tím, že zařídil, aby otec nebyl zavřený. Jistě se v těch dobách tímto vystavoval dosti velkému nebezpečí. Všichni lidé se báli nás i jen pozdravit, když nás potkali, natož aby s námi někdo promluvil. Byli jsme naprostí vyvrhelové společnosti. On sám nám ale o své intervenci nikdy neřekl a my jsme se to dověděli až několik let po jeho smrti.
Zakládání JZD - likvidace celé rodiny Pánkových
V té době byl pro lidi jako my těžký život. Když komunisté zakládali ve vsích JZD, pozavírali vždycky několik největších sedláků - celé rodiny - aby dostali zadarmo budovy i dobytek a stroje. To se stalo i v naší vesnici, mimo jiné zavřeli i rodinu Pánkovu. Byli to moc dobří známí rodičů. Zavřeli i jejich syna - bylo mu tehdy 19 let. Byl zavřený 12 let, dokonce nejdřív dostal trest smrti - pod žádost o trest smrti se podepsalo 7 lidí z vesnice, i jeden jeho spolužák!!! Měli zakázáno do smrti i jen vkročit do vesnice. Otec je pravidelně ve vězení navštěvoval a nosil jim balíčky. Pak byli v r. 1968 všichni rehabilitovaní. - Zajímavý detail - ten syn - jmenoval se Alfréd - se krátce před zatčením seznámil na posvícení s děvčetem. Ta dívka na něho čekala celých těch 12 let, co byl zavřený a po jeho návratu se vzali. Měli pak spolu syna. Bydleli v Praze - on musel být stále pod dozorem a nesměl vykonávat jinou práci, než na stavbě. Jezdil s bagrem. Po revoluci v r. 1990 dostali zpět celý statek. Okamžitě jsme je navštívili a nemohli jsme uvěřit, co vykládali - a co jsme viděli na vlastní oči. Lidi, kteří v jejich domě bydleli, se velice cítili ukřivdění, že musí dům vrátit původnímu majiteli. Proto celý dům naprosto zničili, i podlahy, dokonce i kliky u dveří, elektrické zásuvky - úplně všechno bylo zničené. Přitom oni se tam tehdy nastěhovali zadarmo, jen proto, že Pánkovy vyhodili. Bylo to hrozně smutné.
Pan Pánek nám také vykládal, jak dozorci - naši lidé - s vězni krutě zacházeli. To se ani nedá vypisovat. On sám byl po zatčení tak bitý, že jednou propašoval domů dopis napsaný svou vlastní krví - ten dopis jsem jako děcko u nás doma viděla. Měl přerážené ruce, nohy, vytrhané nehty, vyražené zuby................. Bohužel, zemřel v roce 2005 na následky ozáření - celé roky po odsouzení pracoval bez jakékoliv ochrany v uranových dolech.
Argo
V době, kdy Pánkovu rodinu celou zavřeli, Alfréd měl krátkou dobu psa, kterého dostal k narozeninám. Toho psa by bývali utratili, tak jsme si ho vzali domů. Byl to můj miláček - byl obrovský, mnohem větší než např. vlčák. Jmenoval se Argo a byl celý černý jak uhel. Milovali jsme se vzájemně. Často na mě z lásky skočil a svou vahou mě povalil na zem. Mnohokrát se mně stalo, že jsem si tím pádem "vyrazila dech" - nemohla jsem dýchat. Pak už jsem se naučila hýbat rukama tak, aby se mně dech vrátil, tak jsem to ani mamince neříkala.
Měli jsme neustále nejméně jednoho psa, často dva a hodně koček, často i deset.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anina anina | Web | 1. října 2006 v 15:52 | Reagovat

Hančí,moc hezky se to čte i když se smutkem..

Jen piš, je potřeba číst a znát tahle identická svěděctví..

Jde mi mráz po zádech..

Piš URČITĚ.A měj se.

2 anina anina | Web | 1. října 2006 v 15:54 | Reagovat

Je neuvěřitelné, že jsme v tom žili a vyrůstali a lidi rychle zapomínají- myslím ti starší.

3 anina anina | Web | 1. října 2006 v 16:03 | Reagovat

A ta váza, co maminka donesla do kostela byl pěkný počin,myslím, že jsi ji podobná.

Výčitky co jsme jak kdysi viděli tehdejšíma očima, bychom si neměli dělat dělatTaky mě občas napadne co jsem mohla pro někoho líp udělat, ale pak dojdu k tomu, že pokud jsem chtěla a snažila se, líp už to nešlo.A snažila jsem se vždycky.Promin, že píšu víckrát,dochází mě to postupně.Taky se mi líbila tvoje reakce s namalovanou holubičkou a hvězdou :)

4 hanci hanci | Web | 1. října 2006 v 17:19 | Reagovat

Anino, moc Ti děkuji. Jak člověk stárne, jsou výčitky čím dál horší, alespoň u mě. Moc zdravím.

5 radka radka | 1. října 2006 v 18:50 | Reagovat

Hanino, ty vycitky nejsou na miste. Uz jenom z toho duvodu, ze jsi byla jiny clovek. Ted s odstupem prece je vsechno uplne jine. Jsi novy clovek s novymi a jinymi vztahy a moznostmi. Vsechno jde porad dal.

6 hanci hanci | Web | 2. října 2006 v 7:39 | Reagovat

Radko, předpokládám, žes to tak šikovně napsala pro nás obě. Já to vím, pořád si to říkám, ale přesto se často cítím bídně.

7 radka radka | 2. října 2006 v 9:46 | Reagovat

Hanci, ja totiz vidim uplne zretelne chyby na obou stranach. Ti rodice taky delali chyby, stejne jako my mladi dospivajici lide. Protoze jsme vsichni nedokonali. Proc bych mela predpokladat, ze budu delat veci spravne jako hloupa naivni mlada divka!!!!? To prece neni mozne:o)

8 hanci hanci | Web | 2. října 2006 v 11:13 | Reagovat

Radko, teď jsi napsala bezvadně. Mám pořád tendenci si myslet, že maminka byla bezchybná, nebo taky, že nemám právo si myslet, že dělala chyby.Nebo si to přiznat. Já vůbec nevím, jak bych to nazvala, ty pocity, které mám. A které se zhoršily tím, že maminka umřela. Otec umřel už dávno, přestože jsem to nesla hodně těžko, měla jsem tak obrovské problémy ve své vlastní rodině, že jsem to pak necítila tak, jak u maminky. Při všech svých pocitech si Tě neustále připomínám, co bys na to řekla a snažím se na všechno dívat jinak, než doposud. Někdy mně to jde, někdy ne. Změnit se v mém věku je asi nesplnitelný úkol.Rozumově vím, že je to nějak, ale pocity mám prostě pořád jiné. Moc zdravíém.

9 radka radka | 2. října 2006 v 11:35 | Reagovat

ja vim Hanci, ze spoustu veci vidm taky zkreslene. Zrovna vcera se mi muj muz cely den pochechtaval, kvuli internetu. Ze pisu uplne nesmysly a ze celkove nechape, jak muzou moje kidy nekoho zajimat. Ze jsme vsichni streleni :o)  Myslim ze on ma celkem rozumny a vecny pristup k zivotu. A hlavne je psychicky velice robustni. Moc jsem se od nej naucila :o)

10 hanci hanci | Web | 2. října 2006 v 11:54 | Reagovat

Radko, prosím Tě, jen nepřestávej psát. Jestli pro nikoho, tak pro mě mají Tvé názory a rady velkou cenu. A to přece stačí, když pomůžeš jednomu člověku, ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama