9. Kapitola - Chata

3. listopadu 2006 v 17:35 | hanci |  Vzpomínky
Chata na velkém dvoře to bylo opravdu něco úžasného. Jako z pohádky. Je postavená ze dřeva, má velkou verandu - tak velkou jako další místnost, je nad ní střecha, takže na ni neprší při špatném počasí. Má jen jednu místnost, i když hodně velkou a také sklep. Nedá se tam ovšem topit. Je to takové "letní sídlo" pro nás děti. Na hraní to je přímo ideální. Musely jsme si tam samy uklízet, udržovat pořádek. Byla to naše první povinnost, samostatná starost o něco. Musím říct, že jsme to dělaly se sestrou moc rády, připadaly jsme si jako "velké". Chata tam stojí dodnes.

Později, cca od dvanácti-třinácti let jsme se sestrou měly dovoleno v chatě přes léto spávat. Bylo to úžasné, protože jsme zpočátku musely překonávat strach ze samoty a z toho, že jsme byly oddělené celým dvorem od hlavního stavení. Ten strach byl hrozný, ale zároveň krásný. Takové to lehké jakoby šimrání vzadu za hlavou a trošičku husí kůže po těle. Člověk se snažil co nejrychleji dostat pod peřinu, kde už žádné nebezpečí nehrozilo. Chata měla dvojité stěny. Pamatuji se, když jsem v ní poprvé spala, že mě vzbudilo šramocení, připadalo mně to, že je to přímo u nás v místnosti. Běžela jsem okamžitě pro otce, ale ten přišel na to, že se mezi stěny dostala myš a nemohla najít cestu ven. Proto ten obrovský šramot.
Pamatuji se ještě na jednu věc, která na mě tehdy velmi silně zapůsobila. Přestože naše rodina navštěvovala kostel jenom o pohřbech nebo svatbách a nikdy jsme nebyly jako děti se sestrou nějak vedeny k víře, jenom jsme jako všechny děti chodily do náboženství, vystavěly jsme si v chatě v jednom létě malý oltář, krásně jsme ho vyzdobily a postavily tam sošku panenky Marie, kterou jsme od kohosi dostaly. Ta soška se mně strašně líbila. Nikdo nám nic neříkal, ale my jsme se samy od sebe před tou soškou a oltářem každý večer modlily. Jednou, byla už tma, přišla jsem do místnosti a uviděla jsem kolem té sošky lehce namodralou záři. Strašně jsem se vylekala a běžela jsem pro maminku. Když tam maminka přišla, už tam samozřejmě nic nebylo. Další rok už jsme tam oltář neměly.
Našeho hodného pana faráře Podveského zavřeli na dlouhé roky v souvislosti s aférou v Babicích a do školy přišel nový, poměrně mladý farář, který nás každou hodinu nějak strašil. Jednou jsem úplně onemocněla, když nám vykládal o jeptišce, která se dostala do očistce a vracívala se v noci k jiné jeptišce do kláštera. Té jednou jako na výstrahu přiložila ruku na čelo a protože byla v očistci v plamenech, zůstala té jeptišce na čepci na čele vypálená ruka. Pan farář docílil akorát toho, že jsem postupně ke všemu, co bylo spojené s náboženstvím, začala cítit odpor a dlouhé roky jsem byla ateistou, dokonce jsem i vystoupila z církve. Až před několika roky jsem vše začala chápat úplně jinak a došla jsem k víře.
V chatě jsme měly skříň na oblečení, noční stolky, skříňky pro panenky a hračky. Moc rády jsme si tam nanosily všelijaké staré oblečení maminky a babičky a dělaly jsme "módní přehlídky".
Později jsem tam ráda kreslila, protože jsem tam měla klid. Měla jsem gramofon na kliku, který jsem dostala, když jsem byla nemocná - tuším, že jsem měla "černý kašel", který trval několik týdnů, než se ho člověk zbavil. Vzpomínám si, že jsem proti tomu kašli pila čaj z určitého druhu bodláku. Poradil to mamince doktor. Velmi účinně to pomáhá proti jakémukoliv kašli. Je to bodlák, jehož stonky jsou celé obaleny bodlinami, je poměrně vysoký, cca 50-60 cm a bodliny jsou úzké. Kvete fialově. Je ještě jeden druh podobný, ale jeho bodliny jsou široké a není léčivý.
Když jsem chodila na základní školu, tak největším hitem byla písnička "Krokodýlí slzy" a "Hvězdy nad Brnem", ale nejraději jsem měla píseň "Starý honec krav". Tu jsem se i přes svůj naprostý hudební "hluch" naučila hrát na kytaru, kterou mně otec koupil. Stála cca 150,- Kčs.
Otec mně koupil téměř všechno, o co jsem ho poprosila - tedy - musela jsem to s ním "zmáknout", ale prakticky vždycky se mně to podařilo. Musím ale říct, že jsem toho moc nechtěla, protože rodiče opravdu neměli žádné peníze. Ale když jsem něco moc chtěla, udělala jsem to nějak tak podobně jako u příběhu, který uvádím. Měla jsem už hodně proděravěné zimní boty a maminka nás poslala - tedy otce a mě - pro nové boty, které vyhlídla ve městě - Jaroměřicích. Bylo to domluvené, jenom je vyzkoušet a koupit. Ovšem, do obuvi se šlo kolem Knihy. A tam za výkladem zářila knížka "Edgar Degas" za naprosto stejnou cenu, jako byly ty boty. Takže jsem otce přemluvila, že je pro mě určitě důležitější ta knížka o francouzském malíři, než obyčejné boty. Ty staré jsem si zevnitř zalepila leukoplastí a ještě další rok jsem v nich chodila. Maminka se hrozně zlobila, ale už se nedalo nic dělat. Tu knížku mám doposud. A kde jsou boty?
Taky si pamatuji jak později , snad když mně bylo čtrnáct let - jeden - zřejmě přiopilý mladík - mně pod okny chaty vyznával lásku. Bylo to současně směšné, ale zároveň krásné, romantické. Proto si na to dodnes pamatuji. I jméno toho mladíka - jmenoval se Zdeněk B. - No, musím říct, že mu to srdceryvné vyznání nebylo nic platné, nebyl vůbec můj typ.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 radka radka | 3. listopadu 2006 v 19:35 | Reagovat

ten bodlak se jmenuje myslim ostropestrec a dnes se z nej dela olej  (Distelovy), ma pry blahodarne ucinky na mocovy mechyr. Alespon ja ho kupuju na salat.

2 anina anina | 3. listopadu 2006 v 20:53 | Reagovat

Hančí, dostala jsem se díky tobě až do vzpomínek, když jsem si takhle, asi jako všechny holky hrála se sestrou, kterou jsem měla moc ráda, ale brzy umřela.Tak abych se odsmutnila...J A B K O

No, a ono se o tom moc nemá asi mluvit, ale taky jsem zažila něco co si neumím vysvětlit.

Bylo to ještě než jsem šla do školy určitě dvakrát.

3 hanci hanci | Web | 3. listopadu 2006 v 21:00 | Reagovat

Radka: jméno toho bodláku neznám, ale stoprocentně pomáhá na ten kašel. I nasušený. - vůbec jsem nevěděla, že ostropestřec je bodlák. Vím, že se užívá na močový měchýř. Ale jsou to taková velmi tvrdá semínka. Vůbec si nemohu uvědomit, že by ten "kašlavý" bodlák někde měl taková semínka. Pokusím se ten bodlák najít v nějaké knížce.

Anino, já jsem měla ještě jeden zážitek, před několika lety, ale o tom vůbec nemohu psát a téměř s nikým mluvit. Ale ovlivnilo mě to na zbytek života.

Obě vás moc a moc zdravím, mejte se co nejradostněji.

A JABKO pro obě.

4 anina anina | 3. listopadu 2006 v 21:24 | Reagovat

Hančí,děkujem za JABKA.Radce tu to její zůstalo:)

A ty se taky měj, co nejlépe.

5 anina anina | 3. listopadu 2006 v 21:40 | Reagovat

Vzpoměla jsem si na krásné boty, co jsem dostala asi když mi byly čtyři roky.Byly nádherně barevné a takové filcové.Říkalo se jim tatranky, asi že byly teplé, tak snad podle Tater. Nejen že jsem byla taková barbarka, že bych je vyměnila jako ty za knihu.

Nejblíž od nás byly na zahradě husy, tak jsem se jim šla naprosto vážně pochlubit.Tak jsem obdržela pěknej štípanec..víš kam..

Ještě jsem mívala boty do školy a těm se říkalo opánky. Vůbec ale nevím proč a byly to spíš sandále.

6 radka radka | 3. listopadu 2006 v 22:32 | Reagovat

Ztratil se mi komentar! Takze jste jednou :o) Podivej na odkaz:

http://www.avicenna.cz/item/silybum-marianum-ostropestrec-mariansky

Opanky znam taky, to jsou sandale bez podesve a s omotanymi provazky :o) Chodi se vlastne jen po takovem kozenem ci kozenkovem hadru. Ale mozna se pletu. Nebo jsou to krpce :o)?

7 radka radka | 4. listopadu 2006 v 7:36 | Reagovat

Moje vzpominky na detstvi jsou krasne do meho devateho roku. Nez jsme se prestehovali a ja zila jako dite :o) Za domem byla obrovska louka az k rece plna lopuchu, ktere dosahovaly az dva metry vysky. Tam jsem hrali schovku a delali bunkry. Cely den byl dum venku (ctyrpatrovy panelak s dvemi vchody) a vsechno fugnovalo spolecne. Zili tam i moje dve setrenice a bratranec. Myslela jsem si ze je tento zivot uplne normalni.

Prestehovanim jsem se dostala do mesta a prisla o vsechy svoje pratele. A ja se zacala bat. Byla jsem drive zvykla jit cvicit na prachac (tyc na cisteni kobercu) a vzdycky tam nejake decka prisly a vyhnaly me. Tak jsem sedavala doma a divala se z okna na deti, ktere me neprijaly. A ja nevedela jak se jim priblizit. Vlastne od tohoto momentu jsem zustala sama. Kamaradky jsem nejake nasla, ale ten kolektivni spolecny zivot, kde bylo vsechno spolecne a ktery jsem tak moc milovala byl nenavratne ztracen.

Mozna by moje vzpominky taky staly zato  :o) Od jednoho stehovani k dalsimu :o)

8 anina anina | 4. listopadu 2006 v 9:08 | Reagovat

Radku, to chápu.Stěhování dítěte.Když jsem děti vzala z jedné školy do jiné,vůbec nebylo jednoduché ten jejich smutek až pocit zrady, co jsem jim to udělala zmáknout.Naštěstí období, kdy si našly zase jiné kamarády netrvalo zas tak dlouho.

Jo a ty opánky, asi to bude dle všeho ono.

9 hanci hanci | Web | 4. listopadu 2006 v 10:27 | Reagovat

Tatranky jsem měla taky, opánky to nevím přesně, vůbec si nepamatuji, že bychom tak nějakým botům říkali. A žes je  Anino šla ukázat husám, to mně vůbec nepřipadá divné.Já jsem si se zvířaty vykládala normálně.

Radko, napiš taky něco!!! Muselo by to být hrozně moc zajímavé. A obrovské lopuchy u nás byly taky. Vždycky jsem je obdivovala.

a hned se podívám na tu adresu. Dík. Moc zdravím obě.

10 hanci hanci | Web | 4. listopadu 2006 v 10:44 | Reagovat

ad 6) Radko, tak jsem se dívala a to je právě ten druhý bodlák. On je hodně podobný, ale ten proti kašli je úplně obalený - stonek - bodlinami. a lupeny má mnohem užší a vše je hodně bodlinaté, bodliny jsou štíhlé a delší. On dělá docela dojem, jakoby byl "chlupatý" těmi bodlinami, okamžitě vidíš ten rozdíl oproti tady tomu. Ony ty dva bodláky rostou dost pohromadě.

ale to jsem opravdu nevěděla, že ostropestřec je bodlák. Užívala jsem kdysi ta semínka na játra. Asi hodně pomáhá, protože jsem pak měla jaterní testy v pořádku.

Tak dík za poučení.

11 Leni ze Sevilly Leni ze Sevilly | Web | 5. listopadu 2006 v 13:15 | Reagovat

Pridam svou minivzpominku:

Kdyz sem byla mala a ma sestra se jeste nenarodila, tak jsem ani nemela svuj pokojicek. Bydleli jsme v panelaku, kde jsem mela na chodbicce svou skrinku s hrackami, skrinka mela misto dvirek jen zaves a ja jej vzdy zvedla a spagatkem zachytila za kliku na protejsi strane takze sem mela strisku, zadni stena byl konec chodbicky a vepredu sem to zahradila kocarkem - a sup mela jsem tajny domek, kde jsem si hrala...

12 hanci hanci | Web | 5. listopadu 2006 v 18:20 | Reagovat

Leni, ono vše má něco pro a něco proti. V paneláku toho moc fakt nenaděláš. Ale to, že jsem se narodila ve mlýně, kde bylo moře místa, mělo také své stinné stránky - píšu o tom v těch mých vzpomínkách. A moje děti už vyrostly v činžáku, po smrti otce už se ani nedalo na neděli nikam jet a v létě taky nic. Ale dítě si vždycky na hraní něco najde.

Zdravím do Sevilly.

13 ghost ghost | Web | 6. listopadu 2006 v 2:20 | Reagovat

hanci [10]: ostropestřec mariánský se skutečně používá na léčbu jater. Když jsem měl svého času žloutenku, vyzkoušeli na mně leccos a nejlépe mi zabral drahý zahraniční lék Hepabene. Byly to kapsle, které se rozpouštěly až v žaludku, a obsahovaly pouze rozemletý ostropestřec :-)

14 Eba Eba | Web | 6. listopadu 2006 v 8:59 | Reagovat

Přidám taky jednu botičkovou vzpomínku. :)

Když mi bylo asi sedm nebo osm, měli jsme doma mokasinky, takové tmavě modré, asi kožené, se spoustou třásní a ozdob. Strašně se mi líbily, ale nemohla jsem je nosit, byly mi moc velké. Nemohla jsem se dočkat, až mi noha do nich doroste. Několikrát jsem si i špičky vycpala vatou, abych si je mohla vzít do školy. Asi za dva roky, když noha dorostla, jsem na ně nějak zapomněla a snad ani jednou jsem je neobula. Už nevím, jestli je mamina mezitím vyhodila, nebo se mi spíš přestaly líbit. A za dalších pár let, když se mi jich zase zachtělo, už nebyly nikde k sehnání. Takové to snění o něčem, co nemůžete mít, a když konečně můžete, už po tom dávno netoužíte. A když zase jo, zase se to stane nedostupným. Věčný začarovaný koloběh. :) Mokasinkám je konec kdovíkde, ale spousta jiných důležitějších věcí z té doby zůstala. Tos vystihla skvěle, Hančí. (Zase jsi mi připomněla, že knížky jsou asi jediným majetkem, který má smysl hromadit...)

Celé dětství jsem neměla vlastní pokoj. Nebylo kam „utéct“, kde se schovat. Často jsem přes křeslo a postel přehodila několik dek, do vzniklého „stanu“ nanosila polštáře a panenky a měla jsem takové dočasné útočiště. Vždycky jsem se nemohla dočkat léta, až pojedeme na chatu. Tam jsem pro sebe měla malinkatý pokojík a vůbec tam kolem vždycky byla spousta skrýší. Od kůlničky na dříví, přes malý otvor ve skále až po strom, jehož spodní větve sahaly na zem. Ta chata, kterou jste měly jen pro sebe, musela být k nezaplacení, i když se v ní dalo být jen v teplých měsících. Na druhou stranu kdybych takové útočiště nikdy nepostrádala, nikdy bych si asi úplně neuvědomila jeho důležitost.

15 hanci hanci | Web | 6. listopadu 2006 v 10:41 | Reagovat

Ebo - tys to všechno napsala tak moc hezky a výstižně!!! naprosto přesně.

Právě, že jsem odmalička měla možnost mít svůj vlastní pokojík - i když určitou dobu se sestrou, ale jak jen to šlo, jsme byly každá zvlášť, protože já jsem hrozná, nutně potřebuji být po určitou dobu sama, asi jsem si na to navykla. Kolektiv mě naprosto zabíjí. Když musím někdy být někde s více lidmi delší dobu, bez možnosti být určitou dobu denně sama, jsou to pro mě nevyslovitelná muka. Např. v nemocnici atp.

Moje vysněná představa (nesplnitelná) je pokoj se starobylým nábytkem a obrovským psacím stolem, který má velké množství různých zásuvek, šuplátek, přihrádek atd. Mám ráda všechno přesně rozdělené. V třípokojovém bytě v činžáku nic z toho nebylo nikdy možné. PC mám v obyváku a kvůli následkům po ochrnutí u něho nemohu ani sedět, musím být v pololeže na lehátku. To je život.

Moc zdravím.

16 Eba Eba | Web | 6. listopadu 2006 v 11:59 | Reagovat

Hančí, možná proto mě moje práce tolik naplňuje a uspokojuje, i když třeba finanční ohodnocení není nic moc. Konečně jsem se tu trochu otrkala a přestala jsem se bát kolektivu nebo prostě přítomnosti ve větší skupině lidí. Začalo mě bavit dělat v týmu a prosadit se. Navíc se tu může projevit moje druhá – mnohem výřečnější a drzejší – německy mluvící duše. ;) Ale svoje chvilky, kdy jsem jen sama pro sebe, v úplném tichu nebo jen s vlastním hudbou, myšlenkami a kocourem na klíně, ty jsou mi nutností.

Práce u počítače v pololeže... dovedu si představit, jak je to nepříjemné. Mé kamarádce (taková moje druhá mamina) se stal úraz – vychlípení plotýnky, ve čtyřiceti letech, to mi připadá jako strašně brzo. Živí se jako zubní laborantka, svou práci vykonávala v sedě. Její pracovní prostor musel být speciálně upravený, aby se u všeho daly měnit polohy a nebyla nikdy moc dlouho ve stejné pozici... Vyprávěla mi, že jí v práci kolegyně snad záviděly. To mi přijde šílené. Už nikdy nebude moct normálně chodit – malinko kulhá a chůze v náročnějším terénu je nemyslitelná, pořád se jí budou vracet bolesti zad, a ony jí závidí – asi tu pozornost a péči. Vůbec nevím, jak bych to zvládala, kdyby se mi něco takového stalo.

Ty se se vším obdivuhodně vypořádáváš. Taky moc zdravím.

17 hanci hanci | Web | 6. listopadu 2006 v 13:08 | Reagovat

Ebo, představ si, že i já jsem se setkala se závistí, že jsem v invalidním důchodu!!! Ochrnula jsem v r. 85 - to mně bylo 43. A zůstaly mně ty nepříjemné následky - taky omezená chůze, trvalé bolesti části těla, kde jsem byla ochrnutá atd. atd.

Té paní držím strašně moc palce a ať si nenechá nikým znechutit život.

A je pravda, že jakkoliv postižený člověk se na všechno začne dívat úplně jinak a řekla bych, že má ze života víc, i když se to zdá jako protimluv.

Měj se hezky.

18 Chaty a chalupy Chaty a chalupy | E-mail | Web | 22. ledna 2008 v 22:07 | Reagovat

smutny pribeh :-/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama