Co je důležité?

24. srpna 2007 v 21:07 | hanci |  Zamyšlení
Je zajímavé pozorovat, jak některé hodnoty ztrácejí na významu a jiné nabývají.

Závisí to na mnoha okolnostech. Na založení člověka, na jeho inteligenci, na jeho zdraví, na jeho věku, na jeho životních prožitcích......... Co bylo pro někoho dříve prioritou změnilo se vlivem vnějších působení - okolností na úplně nepodstatnou věc a naopak. Mnohdy se člověk jen s obtížemi vyrovnává s tím, jak "prohospodařil" svůj dosavadní život. S přibývajícím věkem si totiž čím dál víc uvědomuje jak drahocenná je doba, která mu byla pro žití vyměřená. Jak se často v mládí s časem hazarduje. Uvědomuje si, že se buď vůbec nebo jen s velkými obtížemi a jen částečně dají některé věci napravit. Navíc ubývá sil, jak duševních, tak fyzických. Nejhorší je uvědomování si tohoto všeho. Přesto by se člověk nikdy neměl vzdávat. Ať to poznání přijde v jakémkoliv věku, mělo by být bráno jako nový začátek a cesta dopředu. I když nikdy nevíme, jak dlouhá ta cesta ještě bude.
Díky blogu a přátelům na něm (tvrdohlavě je tak stále nazývám) překonávám přece jen lehčeji ne zrovna pro mě lehké životní období a dospěla jsem k určitým závěrům, ke kterým bych bez jejich rad a názorů nikdy nedošla a bylo by mně mnohem hůř. Takže - díky moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Liška Liška | E-mail | Web | 25. srpna 2007 v 21:02 | Reagovat

Taky to vnímám. A říkám si: nevíme (každý jeden), proč tu jsme. Třeba pro to, abychom probenděním mnoha let objevili nějakou hodnotu a někomu ji sdělili. Bez toho "probendění" by to třeba nešlo! Je to málo jako smysl života?

2 radka radka | 25. srpna 2007 v 21:24 | Reagovat

Urcite nektere hodnoty prichazeji az s vekem. S prozitym. Clovek to tusi, ale teprve prozitim si to uvedomi.

Moje maminka ma 82 let, casto spolu mluvime. Ale i ona konecnost sveho byti jeste nedokaze zcela akceptovat. Mluvi o tom, ale neveri ze se to stane. Neveri srdcem i kdyz rozum ji rika ze to tak musi byt.

Prioritou obou mojich rodicu je stesti jejich decka a vnuku.A stesti jejich partnera. (samozrejme silne subjektivne zkresleno :o))))Pro ne kazdy den vstavaji, startuji svoji vuli a udrzuji se v kondici. Aby nebyli na obtiz, aby jeste neco mohli udelat.

Dnes jsem vyprovazela stredniho syna na dovolenou a citila jsem hrozny smutek. Ze odjizdi. NIkdy jsem necitila tak silny stesk. Mozna se to bude stupnovat. A ve stari nebude nic jineho jen touha byt zde pro me deti a jejich deti. MOzna. Ono se to tak nejak utrepava samo.

3 Jirka* Jirka* | 25. srpna 2007 v 22:17 | Reagovat

ano, máš pravdu Hančí, důležité je to, co je momentálně důležité :-)

a je více než pravděpodobné, že nějaký čas strávíme na nesprávné cestě, ale (jak už psala Liška) bez toho se ty správné těžko hledají...

Spoustukrát jsem si představoval sám sebe v různých situacích a odhadoval své reakce, ale když jsem se do několika z nich dostal, bylo to natolik intenzívní, syrově skutečné a od očekávání odlišné, že se nedá nikdy dopředu odhadnout a žádnými slovy popsat...

4 vit vit | E-mail | Web | 27. srpna 2007 v 9:44 | Reagovat

Ahoj, Hanci,

vytrhnu asi jen jednu vetu: Ubyva Ti dusevnich i fyzickych sil?

Dobre, fyzicke sily si predstavuji jako schopnost svalu uzvednout tezkou skrin, nebo otevrit konzervu, nebo vylezt na vysokou a prikrou horu. Ale jak si predstavujeme ubyvajici dusevni sily? Sila Ducha se prece neodviji od sily fyzicke.... Kazde obdobi v zivote cloveka je urceno k necemu jinemu, v mladi clovek roste, pak nabira rozum a chapani, pak lasku, basledne zralost, pak odpovednost... a tak to jde dal a dal a dal.... Kdyz uz to vse ma za sebou, pak prijde doba uplne zralosti, kdy clovek ma predavat Moudro, ktere za cely svuj zivot nasbiral, prozil a pochopil, ma krystalizovat v jeho nitru a menit se na hmotu. Nikoliv obracene. Duch se ma menit v hmotu, cili myslenky maji byt dany na malirske platno, nebo na papir, nebo vyslovit.

Vzpomente na starou baji o Michaelovi, kterak svadi na Nebeske obloze souboj s Drakem!!! Zvitezi-li Michael, zvitezi Duchovno, SLunce. Jestli vyhraje Drak, prijde Temnota, upadek, Zlo.

Bojujme, vezmeme do rukou mece! Kazda rana, ktera nepadne vedle se pocita!

Vit

5 Pařez Pařez | Web | 27. srpna 2007 v 11:25 | Reagovat

Určitě máš pravdu, a já to také pozoruji, že hodnota času se se zvyšujícím věkem narůstá. Hlavně hodnota času, stráveného s příjemnými lidmi. Jakoby si toho člověk vážil den ode dne víc. I těch příjemných lidí. V kontextu s těmi ostatními lidmi.

6 Helazd Helazd | Web | 28. srpna 2007 v 10:52 | Reagovat

Milá Hančí. Mám dost podobné pocity. Naštěstí přišla poměrně brzy na to, že vymezeného času je třeba si vážit. Jinak člověk život tak nějak bezúčelně propluje.

Snažím se, abych měla radost z každého dne, i když ten se ne vždy vydaří.

7 anina anina | 29. srpna 2007 v 22:07 | Reagovat

Taky Hančí souhlasím s tím ubýváním sil a nejen fyzických. Právě s tím, nebo i proto si člověk uvědomuje, pořád jasněji co je a není důležité.

Trochu jsem asi nepochopila Víta s tím, že psych.síly neubývají.Je ale zase fakt, že zkušenosti a zmoudření jim tu sílu často přidá.

8 hanci hanci | Web | 30. srpna 2007 v 15:14 | Reagovat

Všechny vás zdravím a děkuji za komentáře. Nebyla jsem tady čtyři dny, tak odpovídám až dnes.

Liško - máš pravdu, asi ty "probenděné" dny musejí být. Je to možná podobné, že zrovna tak by se bez bolesti nedala úplně poznat radost a štěstí.

Radko - mám to podobné, jako tvoje maminka - rozumem vím kde co, ale srdce to nechce přijmout.

A s tím loučením se synem - taky ti rozumím, je to čím dál těžší. Je to možná tím vědomím blížící se konečnosti. - Už nějakou dobu se snažím úplně vypnout myšlení, když někdo z dětí nebo vnuků někam jede.

Ještě trochu odbočím - dlouho jsem nebyla v Citonicích - ty jsi v jednom komentáři u mě psala, že bychom se tam mohly sejít - jít se podívat na Skalku a popovídat si - jakmile do Citonic pojedu, dám Ti vědět - byla bych moc šťastná, kdybys tam mohla přijet, kdybychom se mohly setkat.

Jirko - ano, člověk si může dopředu představovat cokoliv, zdá se mu, že přesně ví, jak by v tu kterou chvíli reagoval - skutečnost je pak úplně jiná, protože je do té situace vtažen emočně, citově...a okolnosti jsou většinou jiné ve skutečnosti, než při našich představách

Víte - jak už jsem někde psala, ty jsi byl první, kdo mi dal ten největší impuls ke změně, takový nejpádnější a nejpřímější. Vždycky ti za to budu vděčná.

Podle mých zkušeností to ubývání duševních sil vidím trochu jinak, než jak píšeš. Souhlasím sice naprosto s tím, že s věkem přibývá zkušeností a prožitků atd., ze kterých člověk získává moudrost, zralost atd. Ale přichází také např. obyčejné kornacení, které způsobuje naprosté duševní ponížení člověka.... Je mnoho jiných onemocnění, které způsobuje člověku velký úbytek duševních schopností. Ale může to být i obyčejná neschopnost se soustředit tak, jako dříve, stále se zhoršující paměť, což je značně deprimující a ponižující. Člověk, který zůstává do vyššího stáří při plných duševních schopnostech je, myslím si, spíše výjimkou. Alespoň podle mých zkušeností. - Jinak se vším, co píšeš, souhlasím naprosto.

Pařezi - ano, s trávením času s příjemnými lidmi - je to přesně tak, jak píšeš. Vystihl jsi to přesně.

Helazd - já jsem taky přišla poměrně brzy na to, že je potřeba si vyměřeného času vážit (když jsem se několikrát ocitla skutečně v těsné blízkosti smrti). Ale nějak jsem to pořád dál "vrtala", poměrně dlouho mně trvalo, než jsem si to dokázala správně utřídit. A kdo ví, jestli jsem to i pak "utřídila" správně. A jestli jsem se vydala na tu správnou "cestou". Nejhorší je, že to člověk nepozná hned - a když to pozná, tak to, co udělal nesprávně, už se většinou ani nedá napravit.

Ahoj Ani. Napsalas to přesně - právě až s tím ubývám sil si to člověk začne pořádně uvědomovat - někdy už je , bohužel, docela pozdě.

9 radka radka | 30. srpna 2007 v 20:57 | Reagovat

Hanci, urcite jo. Dej vedet :o)

10 Leni ze Sevilly, resp. z Prahy Leni ze Sevilly, resp. z Prahy | Web | 1. září 2007 v 0:49 | Reagovat

Ahoj Hanci,

vzdycky rada ctu tve prispevky, prave proto, ze jsou tak krasne moudre, tak nejak prirozene, a kazde tve podobne zamysleni me primeje se zamyslet taky...zvlast, kdyz mam obdobi, kdy se mam rozhodnout tak nejak "zivotne"...zvazuji navrat do Cech, tedy i rozchod s pritelem-cizince...prave proto, ze "zijeme jen jednou" a ja citim, ze to jak ziji ted, neni tak, aby me to cinilo uplne stastnou...

dekuji ti, ze pises a tesim se na dalsi byt jen takova kratka uvazovani...obdivuji te a fandim ti!!!!

11 anina anina | 1. září 2007 v 9:12 | Reagovat

Ahoj Leni, určitě je fajn, že jsou tu lidé jak mladší, tak my o malinko starší.Možná, že jako mladá, kdybych měla možnost číst na netu, možná bych se z mnohého mohla poučit. Ale nevím, píšu možná s velkým otazníkem. Ono je to i naopak, díky netu se zas dost učím od těch mladších.

Ale hlavně...držím ti palce, ať se rozhodneš správně a to je podle mne srdcem. Polovičatost hlavně v lásce ...není vůbec nic moc. Měj se hezky.

12 Sára Sára | 1. září 2007 v 9:28 | Reagovat

Hančí.Děkuji za příspěvek.Také o tom takhle přemýšlím.

A zárověň cítím,že ať člověk chce nebo ne, vše se děje přesně tak, tedy i takovou "rychlostí" jak má..já mám dojem, že "všechno" pro můj současný život, pro tuto dobu mého života

"vím", ale přesto tak nedokážu žít, prostě cítím, že na to, co "vím" ještě nemám..a stane se to přesně ve chvílích, kdy na to mít budu.

Takže ten čas mezi tím, kdy "zraju" třeba k nějakému rozhodnutí, si nemyslím, že je prohospodařený.

Často mě takový čas mrzí, protože, když pak udělám, to důležité pro mě, to co jsem vlastně chtěla, je to často zevně úplná hloupost a náhle se zdá úplně jednoduchá..jenže tehdy byla nepřekonatelně těžká..

A já v tom všem cítím dokonalost.

Protože v těch mezidobích, kdy člověk spěje k nějakým svým krokům,to prostě vnímám jako pokoru a víru..že to prostě má vždy, úplně vždy smysl.

Hezký víkend, Hančí..a děkuji Ti.

13 hanci hanci | Web | 1. září 2007 v 15:22 | Reagovat

Leni, divila by ses, jak často si na tebe vzpomenu. Protože jsi, myslím, v docela rozhodující situaci pro další život. Tak moc ti přeju, aby ses rozhodla správně! Nikdo ti nemůže poradit, musíš se rozhodnout sama - a je to tak těžké, protože to vidíš jaksi "zevnitř" a nemůžeš být zatím schopná objektivního posouzení. To přijde až mnohem později. Je potřeba nějak zkoordinovat při tom posuzování jak srdce, tak rozum. A jak píše anina - polovičatost není fakt nic moc, hlavně v lásce. Zamilovanost máte už určitě za sebou, je důležité tedy zhodnotit úplně všechno co tvoří normální život - soužití dvou lidí. Dennodenní maličkosti, takové ty obyčejné, nejobyčejnější věci, které jsou ale ty nejdůležitější, protože to další soužití tvoří. - Držím ti moc a moc palce. - a děkuji za chválu, vždyť si ji ani nezasloužím...........

Ani - máš pravdu, už jsem se tolik na blogu od mladých dověděla, poučila......... Doháním to, co jsem nemohla využívat v mládí, protože to prostě neexistovalo - počítač, internet - a hlavně blog....

Sáro - já ti taky děkuji - moc - za ten krásný komentář. Napsalas to moc hezky. - Taky už konečně cítím, že ten čas, který se mi zdál jako prohospodařený, byl moc užitečný. Bez něho bych to nebyla já a nedošla bych tam, kde jsem (i když bych chtěla být mnohem dál!).

Asi všechno, co člověk prožije, má pro něho smysl, i když mu nejdřív připadá, že tomu tak není.

Pokora je jednou z vůbec nejdůležitějších věcí v životě člověka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama