Zajímavosti o indiánech

24. února 2008 v 19:43 | hanci |  Nezařazeno
V Respektu č. 51-52 ze 17-30/12/2007, který se mně opožděně dostal do ruky, mě zaujal rozhovor Jáchyma Topola s Mnislavem Zeleným Atapanou o amazonských indiánech a mnoha dalších zajímavých věcech. Nedá mě to, chtěla bych tady uvést několik zajímavých myšlenek, možná si někdo rád dodatečně přečte celý výše uvedený rozhovor.

Nejdřív se mně potvrdilo to, že jestliže člověk opravdu něco chce, dosáhne toho i přes veškeré myslitelné překážky. Ale je potřeba i notná dávka trpělivosti - a hlavně, nechat život plynout. Nikdy příliš "netlačit na pilu" - jak také říká jeden můj známý.
Hned v úvodu vyprávění popisuje pan Zelený, že nejdůležitější byly jeho zkušenosti coby studenta etnografie, kdy v 50. letech - v době, kdy jen za zmínku o náboženství se zavíralo do vězení, sbíral vědomosti o ikonách po vesnicích v Haliči a na východním Slovensku. Tam, jak on říká, ".... jsem absolvoval velkou školu jednání s lidmi.......musel jsem věci nechat dít a netlačit na pilu, ukázat, že jen pozoruju svět a jeho tajemství se zájmem a zdvořile..."
V r. 1968 odjel stopem do Rotterdamu. Chtěl do Ameriky, na cestu si vydělával jako přístavní dělník. Odjel ale nakonec do Londýna. Tam opět dřel se sbíječkou ve dvanáctihodinových směnách. Vydělal si na cestu do Ria de Janeira. Odtud se dostal do Manausu. Tam se dověděl, že před pár lety tam divocí indiáni povraždili misi kněze E. Caleriho. Zřejmě je snědli. Vzal to jako výzvu, chtěl je poznat. Věděl, že Caleri udělal velkou chybu. Měla se tam stavět silnice a Caleari na to měl indiány připravit "..... tak chtěli všechno řešit rychle. Když se ale indián cítí zahnán do kouta, reaguje okamžitě jako v boji: sek a hlava dolů. Na indiána nesmíte nikdy tlačit...". Nakonec se k nim dostal až hodně později. Mezi tím putoval přes Andy, stopem napříč celým Peru. Věděl, že "spěchat se nevyplácí, rozkoš z poznání je třeba odsouvat." Stopem procestoval Ekvádor ....... nemá smysl tady vypisovat, kde všude byl. Prakticky všude si vydělával na živobytí a cestování jako dělník těžkou prací. V dalším období se vrátil do Československa, oženil se. Pak s obtížemi opět vycestoval - do Ekvádoru. Tam se dostali do indiánské vesnice....."Byli jsme připraveni na nepřátelství, ale oni nás vůbec nepřijali - nikdo se s námi nebavil....... přitom jsme měli filmový vstup: náš poručík zachránil život jednoho místního dítěte, které se topilo v řece......Samozřejmě jsem očekával, že nám poděkují, že nám to k nim otevře cestu. Byl jsem naivní.....indiáni nás berou jako svobodného člověka, který udělal, co chtěl udělat, a tak jaképak děkování......oni mlčeli a jen se dívali mimo nás....." Vojáci - doprovod - odešli, zůstal tam jen on a kameraman. Z vesnice odešli za jedním odpadlíkem z kmene a tam přišel na fintu, jak si indiány získat. Nasbírali množství klestí a po hromádkách je rozdělili ve vesnici před každou chýši. Nejdříve si s nimi začaly hrát děti, pak se prolomily ledy. Šokovali je tím, že dělali výhradně ženskou práci.
U kmene Eceejů pobyl cca 8 měsíců. Skamarádil se s náčelníkem. Pak ale udělal chybu. Nevydržel a dal antibiotika indiánovi, umírajícímu na krvavou úplavici. Zachránil ho, ale to byla největší chyba. Oni na takovéhle nemoci běžně umírají. Nezabili ho, ale přestal pro ně existovat. Projevil se jako silnější čaroděj než jejich šaman. Trvalo mu dlouho, než dostatečně projevil autoritu k šamanovi a znovu ho začali uznávat.
V r. 1988 se dostal do Brazílie k Javalapitiům. Tam ho adoptovala rodina šamana a dostal jméno Atapana - což znamená zelený list palmy. Toto se stane jen velmi zřídka.
V devadesátých letech byl pět let velvyslancem v Kolumbii, dnes pracuje pro svou nadaci Velká Amazonie, která se zabývá studiem mizejícího deštěného pralesa.
"....Cestování je svobodné, tak část roku žiju s rodinou v Čechách a pak zase odjíždím do pralesa. Taky přednáším na univerzitě......"
Na dotaz, co celé měsíce mezi indiány dělá, odpovídá takto: " Nejčastěji jenom pozoruju a žiju. Samozřejmě, jsem etnograf a přednáším a píšu, ale přiznávám, že pro mě je obrovská radost tam vlastně jen tak být. Oni pobíhají nazí, ale je to vysoká kultura, všechno má svůj smysl a řád, každá věc má své místo, ať je to miska na pití nebo třeba čárka na obličeji. Vše má hluboký duchovní význam."
O zdánlivé nemilosrdnosti říká toto:
" Ti, kdo přežili, jsou válečnické kmeny. Prostě svou sveřepostí všechny zapudili, i bílé. Taková válka v Amazonii vypadá krvavě, ale jedná se spíš o bitvy nebo souboje náčelníků. Tak bych si to představoval i na Západě! Oni na sebe dva dny křičí: Rozmlátím ti držku, rozsekám tě na kusy, sežeru ti mozek. Pak je to přestane bavit, indiáni se hned unaví, a dohodnou se, že budou mezi sebou bojovat náčelníci. Ti se postaví proti sobě a začne divadlo, mlátí se po hlavě, stříká krev, vypadá to barbarsky, ale někdy i to přežijou. Zahyne jeden člověk, v nejhorším prostě pár bojovníků, při nájezdu někdy spíš nešťastnou náhodou zahynou i ženy a děti. Pro našim válkám je to jemnost sama.
............V celé Amazonii žil při objevení Ameriky asi jeden milion lidí. Teď jich přežívá asi 150 tisíc, jejich počet klesá, civilizace je ničí, oni se rozplývají ať už kulturně nebo opravdu fyzicky. Ale stále se najdou kmeny, kam nejezdí ani turisté, ani novináři."
O různých šamanských kurzech, které u nás probíhají, říká:
"Ale to je směšné. Být šamanem je úděl.......já přenosu schopností z džungle na Západ nevěřím. a osobně se šamanismu spíš obávám. Poznal jsem mnoho šamanů a vím, že i po těch desetiletích jsem člověk odjinud. .....Šamanismus je celoživotní řehole........
Co může zachránit indiány, které už civilizace stihla poznamenat?
".......Zkázu indiánů teď už asi zastavit nelze. Ale není možné jen jí přihlížet a nesnažit se alespoň kousek po kousku ten proces zpomalit."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 radka radka | 24. února 2008 v 19:56 | Reagovat

Moc zajimave. Ja se dostala mezi indiany jenom tak "z rychliku" v Ekvadoru. A byla to hned fascinace. Byla jsem okouzlena jejich zivotem i jejich vnitrnim klidem. Jejich krasou. Jejich oblecenim, zvyky. maminky si nesly na zadech deti ve vlnene alpakove cepici a ve svetru at bylo venku ctyricet stupnu nebo minus dvacet. Mely krasne tradicni obleceni. A ja zatouzila mit dite a takhle si ho nosit na zadech (coz jsem take udelala) Z Jizni Ameriky jsem se vratila jako jiny clovek. A to jsem tam byla pouhe dva mesice. Vedla jsem spoustu rozhovoru s indianskym pruvodcem, obdivovala nosice nakladu a touzila byt jednou z nich. Chtela jsem tam zustat. Kdybych nemela deti, tak bych to udelala.  :o)

2 hanci hanci | Web | 24. února 2008 v 20:20 | Reagovat

Radko, já jsem byla tak nadšená, když jsem ten článek přečetla, že jsem ho sem musela prostě dát - aspoň kousíčky z něho. - Taky ten rozhovor vedl Jáchym Topol - to je hned jiná úroveň, než bývá zvykem u podobných článků.

Přála bych si mít aspoň tisícinu povahy indiánů. Trpělivost, ten jejich vnitřní klid - jak píšeš, rozvahu, samozřejmost u běžného dění - že všechno má nějaký smysl - strašně je obdivuji! A je mně tak líto, že ta naše nemožná spotřebitelská kultura zničí úplně všechno - a už za krátkou dobu. Vůbec se nedivím tvým pocitům, které jsi tam nutně - právě ty - musela mít.

3 Liška Liška | E-mail | Web | 24. února 2008 v 23:12 | Reagovat

Hezký!!

I to, co říká Radka. Takové pěkné začtení na dobrou noc.

4 Děd nevěd Děd nevěd | E-mail | Web | 25. února 2008 v 18:39 | Reagovat

Ahoj Hančí. Jsem rád, že zase píšeš. To je jistě znamení, že se cítíš lépe.  Doufám, že brzy uvidíme i nějaké obrazy.

K Indiánům. Poalední dobou jsem četl dvě skvělé knížky z indiánského prostředí, které mohu opravdu doporučit:

- F.Carter, Škola malého stromu,

- L. Sepúlveda, Stařec, který četl milostné romány.

Obě knihy staví do protikladu naší "úspěšnou civilizaci" s indiánským, přírodu respektujícím, pohledem na svět.

5 hanci hanci | Web | 25. února 2008 v 21:16 | Reagovat

Liška - jsem ráda, že ti to čtení přišlo vhod.

D.n. - ahoj - díky za návštěvu. Vždycky tě tady moc ráda vidím.

Moc lépe se necítím, test nepotvrdil výsledky dvou již dříve dělaných testů, takže mám jet do Prahy na další vyšetření. Je mně z toho docela nanic.

Knížku Škola malého stromu jsem četla už před delší dobou - úplně mě ta knížka sebrala - chodila jsem po venku a brečela jak malá. Snad ještě žádná knížka na mě tak zvláštně nezapůsobila. Četla jsem od něho ještě jednu knížku - nemohu si momentálně vzpomenout na přesný název - snad nějak Ukáži vám cestu do Siera Madre - ale vůbec si nejsem tím názvem jistá. Byla také vynikající. Mám o indiánech ještě i další knížky - obdivuji je.

Moc zdravím.

6 karolína karolína | E-mail | 26. května 2011 v 8:22 | Reagovat

nato že mooc ráda nečtu tak tento článek byl užásný :D moc pěkné :)

7 hanci hanci | Web | 26. května 2011 v 16:42 | Reagovat

[6]: Moc děkuji za pochvalu a srdečně zdravím.

8 plplplp plplplp | 1. listopadu 2012 v 11:32 | Reagovat

ses trapna hahahahhahahahahahahahahhahahahahahahhaahhahahahahahahahahhahahahahahhahahahjahahhahahahahahahahhahahahahhahahahahahahahhahahahahahhahahahahhahahahahhahahahaha

9 hanci hanci | Web | 10. listopadu 2012 v 18:51 | Reagovat

[8]: Proč to tedy čteš?? - Je to čistě můj názor a vůbec nikomu ho nevnucuji - kdo je trapný, o tom by se dalo polemizovat.....

10 Redskin Redskin | Web | 27. května 2013 v 21:29 | Reagovat

TEN KDO MÁ RÁD INDIÁNY A VLKY A RÁD SI PŘEČTĚ ZAJÍMAVÉ POVÍDKY, TAK AŤ NAVŠTÍVÍ MŮJ BLOG http://redskin.blog.cz/1305/byt-jako-ona  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama