Trpělivost bohů

10. března 2008 v 22:09 | hanci |  Zamyšlení
Dnes jsem si opět přečetla ve sloupku "Filozofická lekce" v Lidových novinách (z 08/03/08) článek "Krabice krabů" od Stanislava Komárka, kterého čtu vždycky hodně ráda. Tentokrát jsem opět neodolala, abych sem alespoň pár výňatků nedala. Snad si to někdo přečte také tak rád, jako jsem si to přečetla já.

Starozákonní kniha Kazatel - kralický překlad:
"Případnost synů lidských i případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on.... aniž co napřed má člověk před hovadem .... Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje vzhůru, a duch hovadí že sestupuje pod zemi?"
Na Tchaj-wanu i jinde v Číně je před mnoha restauracemi vidět velká plechová či skleněná skříň naplněná kraby někdy i v několika vrstvách.........dříve či později se promění v některou z východních pochoutek......... a oni, alespoň někteří, to správně tuší. S neutuchající vytrvalostí obcházejí své čtyřhranné vězení, vylézají na své spoluvězně a zkoumají stěny i strop akvária, zda tam přece jen není nějaká mezerka, kterou by se protáhli od své neradostné sudby ven. Vzhledem k tomu, že škatuli obešli už možná stokrát, musí se pravděpodobnost takového objevu jevit blízkou nule, ale přece neustávají - co jiného konečně v nudě a strachu čekání také dělat.............
Při pohledu na ně není těžko si uvědomit, že náš úděl se od jejich liší jen větší nezřetelností: akvárium je tak veliké, že nedohlédneme konce - kde jej taky na kulové ploše uvidět - a nemusíme svým bližním, alespoň doslova, lézt po zádech. Rovněž zásahy Velkého Kuchaře jsou méně zjevné a nedějí se síťkou, ale zdánlivě neosobně nějakým souběhem věcí, jak jsme si zvykli pro vlastní uklidnění prst osudu chápat. Bystřejším pozorovatelům ovšem neujde, že do sta let budeme schytáni všichni, včetně těch, kdo jsou dosud v larválních stadiích...................
.........Budha byl zděšen nejen tím, co viděl, když.....opouštěl rajskou rezervaci svého paláce (setkal se zde poprvé se stářím, nemocí a smrtí), ale zejména tím, v jakém nepochopitelném klidu zůstávají lidé tváří v tvář těmto povážlivým skutečnostem. Ač se nás bytostně týkají, většinou si je nepřipouštíme a svůj význam ve světě také ne.
............V Tchajpeji........stojí nejvyšší věž světa, kolem pěti set metrů vysoká............. z jejího ochozu........vzdálené obzory sice uvidíme jen zřídka, zato město pod sebou skoro jistě: v mraveništní sebeorganizací tohoto bludiště je něco přízračného. Z necelého půl kilometru jsou jednotliví lidé sice vidět, ale už na hranici rozlišitelnosti, právě tak jako řečení hmyzové, když u jejich kupy stojíme a neskloníme se..............
Je třeba obdivovat trpělivost a rezervovanost bohů, že častěji nepodlehnou pokušení řekněme zemětřesením celý systém chodbiček rozvrtat a bavit se pozorováním, jak se budou chaoticky hemžit. A přece má každý z nás soukromě dojem, že právě kolem nás se svět otáčí....... Každý z té spousty má svá přání, touhy a problémy, které se už z nevelkého odstupu jeví jako usilování a hektický cvrkot lučních kobylek těsně předtím, než přijde první podzimní mráz. Nevyvázáni ze svého obvyklého kontextu si doma většinou neuvědomíme, že osud lidí a osud členovců či plžů mají víc styčných bodů než nám milo, a nejevíme podiv nad tím, že se Matka Země častěji neotřese.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Taky Hanka Taky Hanka | 10. března 2008 v 22:57 | Reagovat

Je možné hrát simulované životy v počítači, být někým jiným a někde jinde, zemřít  a znovu se narodit, být zase dítě, či si vybrat zda být žena , nebo muž, vydělávat miliony, stavět města, vytvářet krajinu, zahrady, jiné bytosti.

To vše umožní počítač a programy, je to propojené zasuvkou kabelem, zdrojem a vůlí nás lidí co tomu dáváme. Vedeme tam války, zabíjíme.

Není to už organická hmota, je to kovovo plastové. Rozehraný osud rodiny dokážeme smazat jediným tlačítkem. A také zaznamenané.

V postavě kterou vytvoříte tak svým chtěním je něco živého ? Je to ještě jenom hra. ? Máme tpělivost malých bohů, když tvoříme a záhy ničíme?

Teď právě  mi skočil na klín kocour a přede, dívá se,čumáčkem nutí drbat pod krkem a líže hrubým jazýčkem a je spokojený , že oba jsme. Dostal najíst , kuřecí granulky. Tak děkujeme i jemu. Bohové dopřávají setkání  bytostí a je to zvláštní, snad nás hned nevymažou.

2 radka radka | 11. března 2008 v 11:40 | Reagovat

Byt si vedom a nezblaznit se :o) najit si pevny bod, nit ktere muzemem drzet a videt alespon naznak smysluplnosti. I kdyz pravdepodobne zadny smysl neni. Ale muzeme doufat. Mit nadeji.

Zvirata to nevi. Nevi ze budou sezrany.

Lide vedi ze zemrou. Je dobre jim to pripominat :o)

3 Taky Hanka Taky Hanka | 11. března 2008 v 22:32 | Reagovat

Ke smrti  napsal Rilke -" My bezmezně odvážní, co máme čas!

Co jsme, to jen mlčenlivá smrt ví, a co vždy získává, když půjčuje nás."

To je zajímavé , je to jenom překlad, ale jak to je vyjádřeno tak jinak než většinou se říká :.

Co získáváme  životem, když je nám propůjčen na určitou dobu. On to tak pěkně převrátil. Ráda se k tomu verši vracím. Přijde mi že něco drží.

Zdravím Hančí,radku, i jinak přítomné přes ten kabelopočítač připojení.

4 radka radka | 12. března 2008 v 7:58 | Reagovat

Taky Hanka, ano  to je pomucka. Prevratit si to. Dokonce jsemo tom diskutovala nekolikrat s moji staroumaminkou. Ona vidi smrti do oci a nechce se ji tam ani trochu. A tak si povidame, jake to tam je. Ze je to asi takove jake to tam bylo nez jsme se narodili. Ten zivot byl jenom mala nepratrna vsuvka do tohoto vecneho stavu.

5 Děd nevěd Děd nevěd | E-mail | Web | 12. března 2008 v 15:58 | Reagovat

Každý prožívá tu nejkrásnější část "světaběhu". Dlouho tady nebyl a dlouhho tady (alespoň doufám) nebude. Ta část, kdy tady je, tedy musí být pro něj ta nejkrásnější. Prostě protože tady je!

Jinak, nejzajímavější pohled na svět je z výšky 176 cm, někdy i z nižší, když sedím:-).

6 hanci hanci | Web | 12. března 2008 v 18:36 | Reagovat

Všechny vás srdečně zdravím.

Já už jsem to tady kdesi nejmíň jednou zmiňovala - když jsem byla těsně před smrtí, protože jsem ochrnovala hodně rychle odspodu nahoru, nasadili mně dopoledne lék a čekalo se, jestli zabere, když ne, tak se druhý den udusím. Prožila jsem hodně těžkou noc, rekapitulovala jsem svůj život a nepřišla jsem vůbec na nic, co by mě mohlo nějak zdůvodnit, proč jsem tady byla. Vychovala jsem sice dvě děti, ale to je samozřejmost. A když si navíc představím, do jakého světa jsem je porodila, do jakého světa rostou vnuci, tak ani zrovna moc velkou naději - pro ně - nevidím.

Člověk se pinoží neustále za něčím a pak zjistí, že je to vlastně úplně k ničemu, že to není důležité...

******

A pak naopak, když uvidí něco krásného, uslyší krásnou hudbu, má možnost prožít tu výsadu mít někoho hluboce rád, pak  má pocit, že stojí za to žít - pro ten cit, pro úžas nad tím, co někteří lidé dokáží krásného vytvořit.......

******

Myslím si, že se o těchto věcech docela dobře - teoreticky - diskutuje, ale skutečnost je pak úplně jiná. Ale to pozná každý sám jedině až vyprší jemu tady vyměřený čas.

7 MichalT MichalT | 12. března 2008 v 20:10 | Reagovat

Uf. Tento blog je hlubokou studnicí inspirace. Až se mi z toho motá hlava. Málokdy člověk najde na internetu tak čisté místo, kde to na něj tak hezky dýchne jako tady. Díky, Hanci, sem se budu rád vracet.

8 hanci hanci | Web | 12. března 2008 v 20:32 | Reagovat

MichalT - děkuji mnohokrát za takovou pochvalu. Moc mě těší, jestli na mém blogu nacházíš něco, kvůli čemu se sem budeš vracet. Těším se na tvé návštěvy.

9 Jirka* Jirka* | 12. března 2008 v 20:35 | Reagovat

ano Hančí, teoreticky se dobře diskutuje a řeší problém, ale přesto si neodpustím poznámku, že vychovat dvě děti až tak samozřejmé není, v tom s tebou nesouhlasím. Ten ohvězdičkovaný odstavec se mi už líbí víc a vidím to podobně. Svět je tak rozmanitý, že nelze říci, že ho známe a není co objevovat nebo aspoň pozorovat. To si myslím, že pomůže mně...až to bude někdy potřeba.

10 # m. # m. | Web | 12. března 2008 v 23:44 | Reagovat

Taky si nemyslím, že vychovat dvě děti je samozřejmost. Tedy řekněme že je ...  ...   ale pak proti těmto samozřejmostem jsou ty "velké" věci, jako třeba krásná hudba, skoro ničím.

11 hanci hanci | Web | 13. března 2008 v 10:06 | Reagovat

ad 9), 10): oba vás moc zdravím.

S tou výchovou - nevím, je to těžké. Někdy člověk až hodně pozdě zjistí, že po celé roky dělal značné chyby a svým dětem tak ztěžoval vstup do dospělosti. U výchovy dětí je to loterie - jestli člověk uspěl nebo ne se dozví až hodně pozdě a navíc, když už se nedá nic napravit - reparát není možný. Vlastní chyby není možné nijak odčinit. Člověk může jen doufat, že moc neubližoval, alespoň ne vědomě.

Hodně často bez těch "krásných věcí" by se život ani nedal žít, jsou mimořádně důležité - alespoň pro mě.

Přeji hezké, slunečné dny - u nás svítí od rána sluníčko.

12 Jirka* Jirka* | 13. března 2008 v 23:21 | Reagovat

a zas budu nesouhlasit - není to loterie! :)

jsme to my... jsme jen "ředění" nebo "koncentrovaní" do další generace. Jen si myslíme, že můžeme plánovaně do někoho něco narvat, byť pod rouškou přirozených pochodů. Smysl života je zplodit další život. Tečka. Tedy člověk v tomhle nemá tečku, tomu bylo dáno víc - zábava po tu dobu, co zrovna neplodí, nebo se nestará o zplozený život. Plánovaně do dětí můžeme vložit (už mírním ten termín "narvat") jen zlomek, ostatní okoukají sami - tedy budou jako my, jen s malým přídavkem toho, co k tomu přiloží oni, nebo okolí, ve kterém vyrůstají. Proto součástí té výchovy jsou i ty chyby - ať už odstrašujícím, nebo příkladným způseb - zkrátka výchovným efektem jsou v každém případě. Je to tak nějak samovolné. Jen si pořád myslíme, že to můžeme ovlivnit. Tedy my můžeme, ale ne plánovaně, jen přirozeně.

13 Jirka* Jirka* | 13. března 2008 v 23:23 | Reagovat

způseb = způsobem

pardon :)

14 hanci hanci | Web | 14. března 2008 v 7:34 | Reagovat

No ano, Jirko, máš pravdu. Akorát, že si člověk mnoho věcí neuvědomuje a pak se diví :o))).

K tomu plození - někdy je mně právě těžko z toho, když vidím, kam se svět řítí - a s ním moji potomci. Snad ale oni s tím udělají něco správného....

Moc zdravím.

15 Liška Liška | E-mail | Web | 22. března 2008 v 22:45 | Reagovat

Ahoj Hančí.

[12] Jirko*, smyslem života že je zplodit další život? To si nemyslím, je to podle mě jen zúžení, jen jedna podmnožina, jedna možnost. Smyslem života je život. To mi zní líp. A znamená to hodně - všechno, co se rozhodneme se životem udělat; jeho zachovávání a udržení a podpora a udržení života jiných, ať plozením nebo jinak.

Kdyby bylo smyslem života zplodit další život, vznikli by mniši a jeptišky a stříleli by se bezdětní lidé?

16 Taky Hanka Taky Hanka | 22. března 2008 v 23:26 | Reagovat

Zdravím přítomné , Hančí. Smyslem života je myslím poznat lásku. A pokuď to umožníme svým dětem ,ale i jiným lidem.

Můj první přítel z mládí nechtěl děti,  byl existencionalista,

pro něj bylo dítě neinteligentní spolupartner. Teta mé matky  říkala ta děcka  sem nevoď , jsou to doslova "parchanti" nevděčný. Možná až to vyroste a dá se s tím mluvit. Děti nemohla mít , pro vrozenou srdeční vadu.

Řííkala to s bolestí, ale pro neznalé to bylo  tvrdé. Láska má různou podobu, nevíme čím a jak působí, je to její vlna , její frekvence.

Přítel z mládí vystřídal potom mnoho žen a má i jedno dítě. Tak přece.

V noci jsem sova, tak chodím a píšu tak pozdě. Dívám se tady na komentáře, obrázky Hančí, i jinak.

17 hanci hanci | Web | 23. března 2008 v 11:35 | Reagovat

Ahoj Liško - já s tím smyslem života mám dost velký problém - jako ostatně asi většina lidí. Právě že taky nevidím ve smyslu života plození dalšího života - i když - kdyby se to nedělo, tak už tady dávno nikdo není, žeano (a navíc, narození dětí - porod - pokládám za jeden z nejšťastnějších okamžiků v mém životě, takže to co říkám zní absurdně, odporuji si, ale ve skutečnosti vlastně ne). Jenže mě právě ubíjí ta představa, že tím, že jsem měla děti, rozhodla jsem za ně,  aniž by měly možnost jakkoliv ovlivnit, jestli tady chtějí být nebo ne. Toto jsem dolouho v duchu vyčítala i svým rodičům. - Vím, je to dětinské, ale cítím to tak.

Píšeš, že smyslem života je život - a všechny možnosti, z nichž některé uvádíš v kom. Ale když to domyslím do důsledku, tak jsem zase na začátku - proč to dělat? Vždycky to dospěje tam, že člověk dělá všechno pro to, aby žil - nic víc. Popř. v tom pomáhá druhým.

Taky Hanka - ano, poznat lásku je asi vůbec to nejkrásnější, co může člověka potkat. Ale kolik lidí potká skutečná láska? - tedy - tím myslím "mít rád" - hluboce a opravdově rád? A co tedy ti druzí, kteří to štěstí neměli? - Rozumím tím, že mít rád zahrnuje všechny druhy lásky, samozřejmě.

No, asi má pravdu pan Werich, když říká , že když už tady jednou jsme, tak musíme koukat, abychom byli, protože ono se s tím ani nic jiného dělat nedá, ale to už by se nemělo tak moc zdůrazňovat. (úplně přesně si to nepamatuji, ale takhle nějak podobně to řekl)

Taky jsem sova - už hodně měsíců spím cca 2-3 hodiny denně, mám v hlavě nějakého porouchaného budíka, že mě tak brzy budí. Často si právě čtu v počítači (mám tam od syna výborné knížky, které bych si nikdy koupit nemohla), prohlížím různé věci..... - podobně jako ty, T. H..

18 anina anina | 23. března 2008 v 17:36 | Reagovat

Myslím si, že co člověk..to i smysl života , jeho života. Že jedině každý sám si ho musíme najít v tom , v čem jsme šťastni, cítíme se dobře. Pro jednoho to mohou být i ty děti, nejde přece jen o plození, i když narození dítěte je pro mnoho žen postě něco, bez čeho si nedovedou představit  své štěstí.

Pro jiného naplno prožít život s milovanou osobou a děti mi nechybí. Lepší, než je mít a mít pocit, že mu něco děti vzaly.

Další je šťastný může- li žít především svými zájmy a tomu i přizpůsobí svůj život.

Nic není špatně, pokud to tak člověk chtěl, chce, a je v tom šťastný.

19 hanci hanci | Web | 24. března 2008 v 12:59 | Reagovat

Ahoj Ani - mně připadá, žes to trochu zaměnila s tím, co je pro koho osobní pocit štěstí - co každý sám pokládá za svoje štěstí.

Já jsem měla spíš na mysli smysl toho, proč jsme tady - na Zemi - jako takoví. Jaký smysl to má. Nebo - jaký úkol tady máme. Já ho právě neznám a mám pocit prázdnoty - v určitém smyslu. Ano, láska, pomoc druhým, plození dětí...... - ale to je pořád tak nějak až za TÍM - nevím právě za čím. No, držím se toho pana Wericha.........

20 anina anina | 24. března 2008 v 20:30 | Reagovat

Hančí, nojo, blbě pochopila, to víš zase jsem myslela jen na to svoje štěstí a úplně opomněla celek. No, tak to já mám docela jednoduchý..nejsem tu poprvé ani naposled. A budu si tady prožívat co musím, tak dlouho, dokud bude potřeba..proto tu jsem. Věřím na reinkarnaci, hlavně mě tu neukamenujte, to už se nedělá :)

21 hanci hanci | Web | 25. března 2008 v 15:10 | Reagovat

Ahoj Ani - směju se - proč by tě měl někdo kamenovat za tvé názory? Třeba to celé chápu špatně já! Já tedy na reinkarnaci nevěřím, to je fakt. Ale nebylo by to špatné - vlastně - jak kdy.

22 Taky Hanka Taky Hanka | 1. dubna 2008 v 22:48 | Reagovat

Dnes jsem se sem zase ve večerních hodinách vrátila, po přečtení napsaného, ke smyslu toho života v našem světě supemarketů, v moderní době technologicky vyspělé komunikace lidí. Mám s Vámi  Hančí spojené ty potíže zažívání- to je hezké vyjádření-přímé- pro nás co bojují s jídlem-. mám výpisek od cestovatele co byl u kmene KoroWajů-žijí v nejnepřístupnějších částí Nové Guineje. Hlad je pro ně všudypřítomný, je tak silný, že střeva jsou pro Korowaje místem cítění a myšlenek.." Sázím do svých střev "u nich znamená " Myslím, že..." Pro lásku mají jej jediný souhrnný výraz soucit a smutek, nedávají své city najevo. Za celých patnáct let jsem neviděl ani jediný pár, který by si říkal něžnosti. Domnívám , se že tam hraje velkou roli vůbec přežít,život je  možnost taková jaká je, v daném místě uskutečnitelná. Misionáři tam přinášejí zvěst o vykoupení, lásce, jídlo.  Budou přijímáni, nasytí hladové, nejenom chlebem živ je člověk. Tak to nějak plyne v hlavě.Budou přijímáni ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama