David Boadella

11. května 2008 v 15:08 |  Zamyšlení
Rozhovor Petra Třešňáka v Respektu č. 5 z 28/01/08 s anglickým psychologem Davidem Boadellou (76) - napíši sem pár výňatků.

Bylo mu padesát let, když v krátkém časovém úseku ztratil práci, zemřela mu dcera, rozvedl se a jeho syn se ocitl na pokraji smrti. Tyto skutečnosti proměnily jeho život. Původně učitel - vyvinul originální psychoterapeutickou metodu - říká jí biosyntéza. Nedávno přednášel v naší republice.
Nejvíc ho ovlivnila práce W. Reicha, Freudova žáka a jeho vegetoterapie - je to propojení mysli a těla - možnost vyjadřovat při terapii emoce.
Psychoanalýza je hodně odtržená od těla. Freud sám měl velké problémy s doteky. Není divu: když jdete cestou těla, věci se začnou dít příliš intenzivně a mohou se vám vymknout z rukou....... Proto Freud navrhoval klientům, aby si lehli na záda a vyprávěli. Reich naopak pracoval s doteky.......nabádal klienty, aby emoce vyjádřili a dostali se skrze tyto zážitky dál.
..... Reichova vegetoterapie se výborně hodí pro ztuhlé lidi, kteří potřebují vykřičet svoje pocity. Pro klienty, kteří zažili v minulosti něco opravdu hrozného, bylo nutné zajistit bezpečné místo, kde mohou silné pocity vycházet ven po troškách. ........ Studoval jsem období, kdy už člověk může mluvit, i měsíce po narození a čas v mateřském lůně, kdy se bytost vyvíjí a už má pocity.......... princip tří základních rovin, které formují rodícího se člověka. Jsou to pocity, akce a myšlenky...... tři formy vyjádření a ty mohou být propojené, nebo rozpojené. Neurotický stav začíná tam, když se rozpojí - když jednáme bez přemýšlení, myslíme bez pocitů. Na základě toho modelu jsem vyvinul terapeutickou techniku, jak obnovovat rovnováhu.............. Základní princip při práci s traumatem je, že musíte být dostatečně bezpečný v přítomnosti, abyste se mohl vypravit na cestu zpátky. Jinak by vás trauma zničilo......... Koncept počítá s tím, že tělo si pamatuje všechno, co se stalo. To je pro léčbu traumat hodně důležitá věc..... Je epizodická paměť, která si pamatuje situace - co se stalo, kdo tam byl atd. Pak je emocionální paměť - jak jsem se cítil, když se to stalo. A pak si pamatujete, jak jste na to reagoval - to je akční paměť. Somatická paměť těla je složená především z těch druhých dvou - jak jsem se tehdy cítil, co jsem udělal, neudělal nebo mohl udělat. To se otiskuje do těla. Podstatou traumatu je stav, kdy člověk nedovede jednat tak, aby si pomohl. Typickým příkladem je běh - hrozí vám nebezpečí, chcete běžet, ale nejde to. Tenhle zamrzlý útěk se otiskne do těla a může v něm být roky. Pamatujete si strach a ten se vrací - v nočních můrách, záchvatech paniky nebo jinak.
Co se s tím dá dělat? - Během terapie můžeme osvobodit tu správnou akci, kterou člověk tehdy potřeboval - klient zažije, jaké by to bylo běžet z hrozného místa na nějaké lepší. Uvolnění akce vytváří novou historii, nový pocit v těle. Je to jako se zvířaty ve volné přírodě - když jelen uteče z nebezpečí a zachrání se, necítí žádné trauma. Když neuspěje, sežerou ho a je konec. Neurotik se z něj nestane. Jen když utéct nemůže, krčí se někde v koutě a třese se strachy bez možností jednat, trauma v něm zamrzá.
Jak se člověk může najednou "rozeběhnout"? - Je víc způsobů. Akci může spustit dotyk na určitém místě. Nebo můžete člověka povzbudit - jaké by to bylo běžet? Snažíme se najít co nejlepší odpověď na starou situaci. Paměť těla čeká na svou šanci.
Rodinné tragédie - syn téměř zemřel po experimentování s LSD, dcera nastoupila první den do zaměstnání, vypukl tam požár a ona uhořela s dalšími devíti lidmi. - Snažil jsem se přemýšlet, co se to stalo. Kdyby má dcera přišla o jediný den později, mohla žít. ....Je to náhoda, nebo osud? Je to plán? Celé mě to vedlo k přemýšlení o tom, co můžeme v životě ovlivnit a čemu se nelze vyhnout.....
Obojí se děje zároveň. Svou roli hraje náhoda i naše vůle.....

Při terapeutické práci je důležité ukázat, co je ovlivnitelné a co ne. Nemůžete změnit svou historii, můžete změnit jen způsob, jak nakládáte s tím, co vám přinesla.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adél Adél | Web | 11. května 2008 v 23:57 | Reagovat

Velmi zajímavý článek, hlavně ta poslední věta. Díky Hančí za námět k přemýšlení:-)

2 hanci hanci | Web | 12. května 2008 v 11:43 | Reagovat

Adél - no, myslela jsem si, že by to třeba mohlo někomu pomoct - trknout ho, co má dělat, jak má věci brát atp.

3 Lenka Lenka | Web | 12. května 2008 v 20:40 | Reagovat

Zajímavé. Jeden z druhů terapií, které podobným způsobem řeší traumata. Já jsem dva roky prováděla terapii, která se nazývá hlubinná abreaktivní psychoterapie.  Výsledky byly až neuvěřitelné. Mohu jen potvrdit, jak moc a nebezpečně se zapisují traumata, piditraumata i jenom negativní myšlenky do našeho těla.  Odvážila bych se tvrdit, že téměř není nemoci a bolesti, která vznikla jinak.  

Takže to máme v rukách. Všichni, všechno, pořád.

A jednou se naučíme taky to skutečně používat. :-)

4 hanci hanci | Web | 13. května 2008 v 9:17 | Reagovat

Lenka - mně se tady to, co on říká, zdá hodně dobré. Ale já tomu vůbec nerozumím, jen se plácám sama v sobě - a kde nic tu nic. Ale snažím se!!! :o)))))

5 Jirka* Jirka* | 13. května 2008 v 10:03 | Reagovat

Hodně často, ne-li pokaždé, bývá závěrem takových metod fakt, že člověk je sám sobě nejlepším terapeutem a léčitelem - i proto by se mohlo zdát, že takové knihy jsou zbytečné, ubírající se ke shodnému výsledku, ale nejsou. Existuje spousta lidí, kteří v sebe sama nevěří, tak je důležité jim to podobnou formou stále připomínat.

6 Lenka Lenka | Web | 13. května 2008 v 10:18 | Reagovat

ad 5: ano, mohu jen podepsat

ad 4: plácáme se sami v sobě všichni a pořád .... ale Hančí, zdá se, že poslední dobou se plácáš mnohem radostněji a líp!!! :-))))))) a to je fajn, ne?

7 Lenka Lenka | Web | 13. května 2008 v 10:21 | Reagovat

P.S. Hančí, mrkni se na video u Elizy (www.eliza.bloguje.cz), je tam video o Nicku Vojicicovi a to je člověk! Ten se plácá, panečku! :-)

8 Taky Hanka Taky Hanka | 14. května 2008 v 0:17 | Reagovat

W. Reicha tím se prokousávám. Snažím se to pojmout.

Dobrý psychoterapeut je pomoc. Mně schází duchovní, doslova duchovní povzbuzení, dobré slovo mířené k uvolnění citu, bolesti, něco jako starec důší s Bratří Karamazů. . Řekl matce , které zemřelo dě´tátko - plačte , váš žal je tak veliký, plačte, i Andělé to slyší.

Hledala útěchu odchodem z domova. Dále jí poradil vra´dte se domu k otci dítěte , a´t jste spolu, dítě to bude vědět. Není to přesná citace ale ta úleva , já jí z toho cítím, jsem si to zapamatovala. To jsou ty blokace, někdy vás nutí překonejte to , hlavu vzhůru, bojujte,nemyslete na to, nebabrejte se v tom, ničíte se. , .Ono to nepůsobí.

9 jenia jenia | 20. května 2008 v 14:13 | Reagovat

zvláštní, jak se všichni na blozích současně jakoby potýkáme s duchovnem a s bolestí svou či cizí.

10 anina anina | 20. května 2008 v 20:22 | Reagovat

Hančí, zaujímací...

11 Lotrov Lotrov | Web | 22. května 2008 v 19:58 | Reagovat

Tak to si musím taky přečíst celý. Děsím se toho, že si u státnice vytáhnu otázku psychoterapie, je to děsně těžký a je toho moc :-((

12 hanci hanci | Web | 23. května 2008 v 16:54 | Reagovat

ad 5) - ano Jirko - lidé nejsou všichni stejní, někdo skutečně potřebuje pomoc zvenčí. A myslím si, že to není žádná ostuda.

ad 6) Lenko - ono to jde jednou nahoru, jednou dolů - prostě život, někdy se to zdá k nezvládnutí, ale žijeme pořád dál

ad 8) - Taky Hanka - ano souhlasím s tebou, člověk někdy potřebuje nutně cítit podporu toho druhého, třeba jen lehce vyjádřenou.

Jenia - Anina - moc vás obě zdravím

Lotrov - držím palce, aby sis tu otázku nevytáhl!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama