Červenec 2008

Skutečně se to stalo?

28. července 2008 v 17:39 | hanci |  Zamyšlení
V poslední době neustále musím myslet na to, jaké obrovské změny se v mém životě za poměrně krátkou dobu udály.

Doporučení-Vltava-pořad o G. Helnweinovi

18. července 2008 v 17:27 | hanci |  Umění
Nedávno jsem psala článek o tom, jak silně na mě zapůsobily obrazy Gottfrieda Helnweina . Před časem jsem si uvědomila, když jsem se dívala na reprodukce některých jeho obrazů, že působí tak silně právě jen v té velikosti - v originále. Jestliže se někdo dívá jen na reprodukce, aniž by je viděl v originále, nutně musí mít zkreslený dojem.
Dávám sem následující doporučení - konečně, kdyby pořad někoho zklamal, rozhlas se dá lehce vypnout.
Gottfried Helnwein - Angels Sleeping
12/06 - 31/08/2008

Český rozhlas 3 - stanice Vltava vysílá v sobotu 19. 7. 2008, v 8:35 ve Víkendové příloze čtyřicetiminutový komponovaný pořad redaktora Karla Oujezdského "Spící andělé Gottfrieda Helnweina". Jedinečná procházka výstavou, komentovaná přímo umělcem, rozpráví nejen o Helnweinově díle, ale také o jeho životě, názorech a postojích. Kontext Helnweinova díla dokresluje tematicky vybraná hudba.

K poslechu zde .


Galerie Rudolfinum
Alšovo nábřeží 12
CZ - 110 01 Praha 1
www.galerierudolfinum.cz

Praha II - Galerie U Kammeného zvonu

17. července 2008 v 15:51 | hanci |  Umění
Pokračuji z minulého článku. Dopoledne jsme navštívili výstavu 6. Bienále mladého umění v Galerii U Kamenného zvonu .
Patricie Fexová, Pravé oko, akryl na plátně na desce, 2008

Praha I - Kamarádi

17. července 2008 v 15:36 | hanci |  Jak jde život
Čím dál víc zjišťuji, jak je pro mě důležité mít dobré kamarády - dobré známé, o kterých vím, že by mně neublížili, že by mně naopak pomohli v jakékoliv nouzi.....

Já jsem já

15. července 2008 v 17:34 | hanci |  Zamyšlení
Náhodou se mně dostal do rukou následující text., o kterém jsem si říkala, že by mohl někoho zajímat. Je od Virginie Satirové .

Údiv

14. července 2008 v 15:46 | hanci |  Zamyšlení
Dlouho už jsem se tak nedivila, jak dneska, když jsem četla článek v Lidových novinách z 12/07/08 s názvem Peníze za blogy od novináře Michala Kašpárka.
Jako upoutávka tam je text:
"Stačí si na blogu o literatuře vybudovat slušnou komunitu čtenářů a pak publikovat článek "101 knih, které musíte přečíst, než zemřete". Odkazy vedoucí na partnerská knihkupectví pak již udělají zbytek práce a podíl na zisku přijde na blogerovo konto."
Uvědomila jsem si, že jsem na dva podobné články už dřív na blogu narazila a pořád jsem nemohla pochopit, jaký to dává smysl, když má někdo soutěžit, kolik knih přečte za týden nebo měsíc - nebo nějak tak to tam bylo. Říkala jsem si, že přece knihy čtu proto, že právě tu kterou chci přečíst, že mě zajímá, chci z ní mít požitek, dělá mně potěšení, když držím pěknou knížku v rukou, cítím její vůni atd. Ale soutěžit, jaké množství knih přečtu v co nejkratší době? - To skutečně nemůžu pochopit. Chápu, když někdo studuje, že potřebuje přečíst v co nejkratší době co nejvíc textu. Ale číst jak rychlík pro potěšení? To přece vůbec není možné!
No a teď se mně dostalo vysvětlení. Zůstává mně rozum stát, jak se dají vydělávat peníze. Je to pro mě k neuvěření. V článku jsem se dočetla, že hodně blogerů už skončilo s normální prací a bloguje "na plný úvazek".
Ach jo, je mně docela těžko, když přemýšlím, kam svět spěje.

Smůla

12. července 2008 v 11:11 | hanci |  Jak jde život
Jsem trochu rozhozená - před třemi dny mně zavolal můj starší vnuk Alešek
že je po operaci. Chodí na brigádu do lesa - už nejméně rok, možná déle, aby pomohl rodičům s financemi, potřebnými na jeho studium na vysoké škole. Jezdí až do Tábora - i jinam, podle toho, kde je to potřeba a kam ho Lesy pošlou. Dělá nejrůznější práci, od hodně těžké, po lehčí. Teď pracoval se srpem, spadla mu násadka a on sekal dál, bez násadky. Tím, jak byl srp bez násadky, sklouzla mu ruka a on si přeřízl šlachu na ukazováčku pravé ruky. - Byl na operačním sále hodinu a půl. Prý měl štěstí, šlacha se mu stáhla jen cca 4 cm, takže ji bylo možné vytáhnout háčkem. Jinak by mu lékař musel rozřezat poměrně velkou část ruky.
Ještě že jsem to nevěděla hned, jak se mu to stalo, že mně to řekl, až bylo po všem a rodiče ho už dovezli domů. Už byl včera i na převazu, vypadá to, že byli ti dva lékaři v Táboře, co mu to dělali, moc šikovní, že bude snad vše v pořádku.
Dcera (jeho matka) mi včera říkala, že to vypadá docela děsivě, protože má provlíknutou nit skrz nehet a musí prst - šlachu - často natahovat, cvičit. Ale prý to už skoro nebolí. No, snad bude vše v pořádku, na pravé ruce na ukazováčku je to docela nepříjemná věc.
Je mně ho líto, protože si chtěl vydělat peníze i na cestu za svou dívkou do Anglie - ona je tam na brigádě, také studuje na vysoké.
Člověk si vždycky uvědomí, jak je všechno relativní, až když se něco stane. Jak si někdy z docela malicherných věcí dělá věci nadmíru důležité. A zbytečně se trápí pro něco, co nemá tu největší hodnotu.

Opět Praha

7. července 2008 v 12:24 | hanci |  Jak jde život
Opět jsem trošičku cestovala - kam jinam, než do Prahy. Nejraději bych se tam přestěhovala.

Zážitky jsem tentokrát měla skutečně různé. První den - ve čtvrtek - jsem měla odpoledne sraz s Aninou na Staroměstském nám. Protože jsem měla poměrně dost času, chtěla jsem se jít podívat do galerie na krajináře 19. století - učila jsem se na nich prakticky odmalička a mám k nim zvláštní vztah. Dost jsem se na tu výstavu těšila. Byla jsem ale docela unavená, protože ráno vstávám vždycky ve čtyři hodiny, v nemocnici jsem skončila o půl dvanácté, tak jsem si říkala, že si trochu odpočinu v chládku v restauraci - v předzahrádce a napiji se. Objednala jsem si obyčejnou vodu, neperlivou. Dostala jsem 0,33 l - bylo mně dobře, dívala jsem se na mumraj kolem sebe a bavila jsem se výborně. Když jsem chtěla zaplatit, dostala jsem účet na 75,- Kč. To jsem málem spadla pod stůl. Prý je to v centru. Kousíček dál jsem v kavárně platila 28,- Kč za čaj. Ach jo - no, jsem nezkušený hlupák z venkova. Takže jsem místo návštěvy výstavy, jejíž vstupenka by byla cca v ceně té vody, vypila obyčejnou vodu. Na vstupenku už jsem neměla peníze.
Pak jsme s Aninou seděly v Týnské literární kavárně a bylo to moc bezvadné. V pět hodin jsme obě musely být v metru, takže nám nezbývalo nic jiného než vyrazit, i když začínala bouřka. Promokly jsme na kůži, voda nám protékala skrz boty - jako v řece. Pak jsem navíc v metru zapomněla deštník - ale to už bylo prakticky jedno. No - pochodovala jsem pak dál v půjčené pánské bundě.
Dodatečně (09/07/08) sem vkládám fotku z mé opravdu hodně oblíbené Týnské literární kavárny, kde mě Anina vyfotila.