Praha I - Kamarádi

17. července 2008 v 15:36 | hanci |  Jak jde život
Čím dál víc zjišťuji, jak je pro mě důležité mít dobré kamarády - dobré známé, o kterých vím, že by mně neublížili, že by mně naopak pomohli v jakékoliv nouzi.....

Když jedu do Prahy, vstávám ve čtyři hodiny ráno. Tentokrát jsem to měla ještě ztížené, protože v noci vypnul proud a tudíž v jednu hodinu začal houkat náhradní zdroj u počítače (nevím, jak se to správně jmenuje) a vzbudil mě. Šla jsem vše vypnout, jenže jsem pak dlouho nemohla usnout a když mně ve čtyři hodiny zvonil budík, myslela jsem, že nevstanu a po dlouhé době se mně nikam nechtělo jet.
Jenže - u autobusu v Praze mě vyzvedl jeden můj známý, báječný člověk, který kolem sebe šíří pohodu, bezpečí, jistotu..... Od toho momentu jsem si připadala, že jsem se ocitla jakoby v bavlnce. Dostala jsem obrovský zmrzlinový pohár s čerstvým ovocem - nic podobného jsem ještě nejedla. V době, kdy jsem mohla jíst zmrzlinu, nic takového se u nás nedostalo koupit. Pak jsem 25 let zmrzlinu jíst nemoha. Takže tohle pro mě bylo něco úžasného. A navíc - po jeho snědení mně nic nebylo!! Pak jsme šli na výstavu do Galerie U Kamenného zvonu - o tom bude další článek. Stihli jsme projít jenom první část, musela jsem utíkat do nemocnice. Po celou dobu jsme si výborně vykládali, prostě nádherné dopoledne.
Po obědě jsem měla domluvené setkání s jedním synovým kamarádem - je to taky výborný člověk, už několik let mně půjčuje knížky, ke kterým bych se vůbec neměla šanci dostat - už jsem o něm víckrát psala na blogu, navíc mně mnoho těch knížek daroval. Je to potomek slavného šlechtického rodu. Doposud jsme spolu nikdy neměli možnost mluvit, bylo to poprvé. Šli jsme si sednout do čajovny poblíž Karlova náměstí. Tam jsem dostala jakýsi výborný čaj, jehož jméno je pro mě absolutně nezapamatovatelné. Byl mírně nahořklý a byl skutečně výborný - a taky mně po něm nic nebylo!! Probírali jsme různá témata, od historie, přes mezilidské vztahy, víru - prostě všechno možné. Čas uběhl neskutečně rychle. Pak mě odvedl na Staroměstské náměstí, abych mohla dokončit výstavu ještě na Staroměstské radnici, kterou jsem už ráno nestihla.
Jak dopoledne, tak odpoledne pro mě byly ty rozhovory hodně prospěšné. Potřebuji vždycky trochu někam dál popostrčit. Radu, kterou jsem dostala dopoledne, tady předám, protože mně připadá výborná. Když jsem se dřív ocitla v různých těžkých životních situacích, snažila jsem se usilovně myslet na něco jiného. Když jsem v takové situaci byla před nedávnem, nepomohlo to, nebyla jsem schopná se na nic jiného soustředit. Ta rada spočívá v tom, že člověk by měl tu obtížnou situaci co nejvíc zjednodušit a docela mechanicky si to přeříkávat, nahlas. Odpoutá to pozornost od zdánlivě neřešitelného problému. Dám názorný příklad - člověk se bojí postoupit dál v chůzi přes nebezpečný úsek - začne si odříkávat podle toho, jak jde: levá noha, pravá noha, levá noha, pravá noha........ Určitě to pomůže.
Odpoledne jsem zase při rozhovoru byla popostrčená k tomu, aby mně"došlo", že skutečně vůbec nic není definitivní, že může nastat úplně ve všem naprostá změna - přitom jsem to sama teď zažila a vůbec si to neuvědomila nebo nedokázala převést na jiné situace - po 25 letech nepředstavitelně přísné diety se mně najednou v krátké době zdravotní stav tak upravil, že mohu jíst úplně všechno. Je to skutečně jako zázrak (podpořený homeopatií). Hodně jsem o tom přemýšlela, člověk dostává "naloženo na svá bedra" jen tolik, kolik toho může unést. Jestliže má ten člověk na světě ještě nějaký úkol a sám se dostatečně snaží na sobě pracovat a hledá neustále, jak by si sám mohl pomoci, je mu pomoženo. Byla jsem ve stavu, kdy jsem už chtěla úplně všechno vzdát, kdy jsem měla pocit, že už na nic nemám vůbec žádné síly. A najednou se cítím jako znovuzrozená, je to neskutečný pocit. Musí se vychytat ještě různé "mouchy", ale to už jde skoro samo. Jen bych teď nechtěla zklamat..............
Takže se po včerejšku už do budoucna nedívám tak černě ...................
Dala bych sem ale ještě báseň, kterou napsala na rozloučenou moje kamarádka, která si - bohužel - vzala život. Je mně hrozně líto, že jsem já, nebo někdo z jejích dalších kamarádů, nebyli v tu dobu nablízku. Mohla tady s námi ještě být.
Tichý důvěrný rozhovor
Alice Číhalová
Ach, Pane,
pro tvoji bolest,
srdce rozřezané mám.
Pane, už nežiji,
řekni, co bude dál?
Řekni mi,
co teď cítíš,
slova pro to máš?
Nemám, nemám.
Pane odpusť,
že naříkám.
Každému beru míru tak,
jak ji snese sám.
Seslal jsem
ti lásku........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anina anina | 18. července 2008 v 9:33 | Reagovat

Ahoj Hančí, tolik ti to přeju...ten optimismus. Malinko bych ho teď potřebovala od tebe vlít. Ale neseberu ti ho ani kousek. Vím dobře proč. Moc si ho zasloužíš užít, né že my ostatní ne, ale ty nějak víc..nikde ho neztrať a opatruj si ho.

No, básnička se mnou dost zacloumala, umocnily to okolnosti za jakých asi vznikla...tak radši už nic...

2 hanci hanci | Web | 21. července 2008 v 11:34 | Reagovat

Ahoj Ani - bez alespoň kousku optimismu se nedá žít, myslím si. A když je občas hodně zle, musí si člověk říkat, že je to jen přechodné. Naštěstí "nikdy nic netrvá věčně", neustále se všechno mění.......

Myslím si, že vztah mezi kamarády-přáteli je hodně důležitý - pomáhá jeden druhému už jenom pomyšlením, že někoho takového mám - takže - i obě velký dík za to, že tě mohu mít.........

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama