Rozpoznat hranici

17. srpna 2008 v 13:20 | hanci |  Zamyšlení
Opět pan Stanislav Komárek napsal - jak jinak - úžasné zamyšlení - "Rozpoznat hranici" - v Lidových novinách z 16/08 ve sloupku "Filozofická lekce". Snad si to někdo přečte s takovým potěšením jako já. Protože si myslím, že rozpoznat hranici lidského konání je jednou z nejdůležitějších věcí v soužití v jakémkoliv vztahu - ať jednotlivců, společností nebo států.

"Jednou z nejdůležitějších lidských schopností je účinně odhadnout, kam až v kterém směru zajít, včas a sám rozeznat, kde je ona myšlená a v praxi většinou neviditelná hranice, již není radno či slušno překročit. Štěstí člověka spočívá mimo jiné v tom, že si tyto hranice vytyčuje sám a sám je také dodržuje.................
Je typické v zásadě pro děti a osoby nějak nezralé, že neustále testují, co jiní vydrží a kam až mohou zajít. Lidová mluva to velmi výstižně nazývá "popichováním" či "koledováním si o přesdržku": když se na ně ale houkne, zase zděšeně schlípnou chvostík a přicházejí se vtírat do naší přízně a ujišťovat přátelstvím a loajalitou, což vydrží opět jen do další testovací vlny. ......tato vlastnost je však rozšířená nejen na úrovni jednotlivců, ale i institucí, států, ba i veleříší. Zrovna třeba Hitlerův postup byl právě takový. Ne že by se jev sám omezoval jen na lidskou společnost - v přeneseném smyslu takto vítr "testuje" každých několik dní stromy, zda na nich není slabé místo, v němž by je mohl ohnout nebo přelomit, supi a hyeny se stahují i ke zvířatům či lidem dlouho nehybně ležícím či spícím a v bezpečné vzdálenosti chtivě vyčkávají, zda přece jen nevydechnou naposled a veliká žranice není za dveřmi.
Tradiční společnosti odsuzovaly to, že někdo neví, kde je jeho místo, velmi tvrdě a řečené společenské umístění také bylo většinou dobře zřejmé a neměnné. ...................Zdá se také, že v některých regionech třeba východně od známého kulturního rozhraní, vedeného po pomyslné linii Petrohrad-Terst, je ochota k podobným exploracím u jedinců i zemí větší a naopak schopnost porozumět něčemu jinému než ráně skutečnou či virtuální pěstí nevelká. Chápe-li se zdrženlivost jako slabost, které je třeba honem využít, rezultuje z toho někdejší Stalinova otázka z doby poslední světové války: "Kolik že má ten papež divizí?" Nu, kdeže je Josif Vissarionovič a proč vlastně Vatikán stále ještě stojí....?
V méně vyhraněné formě se však řečený modus smýšlení vyskytuje i geograficky mnohem blíže. Skutečnost, že na ono jinaké, co nás svou samou podstatou bytostně štve a popuzuje, nezaútočíme ani tehdy, když to leží zdánlivě nekryto a bez obrany, je vlastně hlavním rysem, který zakládá demokracii západního typu, kdy opozici nevyvraždíme ani tehdy, kdyby se k tomu naskýtala skvělá příležitost. I v rámci ní se pochopitelně zkouší, co si kdo nechá líbit, ale parlamentní debaty si málokdo pouští jako vzor sousedského nebo kolegiálního spolunažívání. Přesto je to o chlup povzbudivější téma než jiné Stalinovo oblíbené úsloví o vztahu sibiřských venkovanů a vlků: "Když se chytne vlk do želez, sedlák s ním vůbec nerozmlouvá a promluví s ním jen jazykem, kterému rozumí: sekerou." "
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 radka radka | 17. srpna 2008 v 14:57 | Reagovat

TAky si toho vsimam, ze nekteri lide neublizi i kdyby mohli a jini ublizi kdykoliv k tomu dostanou prilezitost.

Nekde jsem cetla, ze schopnost nedemosntrovat svoji silu   a moc (i kdyz by lehce mohli) znamena pokoru. Ja tomu rikam i velkorysost.

A na rozdil od pana KOmarka si vubec nemyslim ze je to vec vychodu a zapadu. Myslim ze tyhle pokory alias velkorysosti je v obou smerech priblizne stejne. I rusak (nebo cinan) pomuze a obetuje se pro slabsiho.

Stejne tak jako zapadni slusny demokrat si rad a s chuti rafinovane kopne.

Tot nedavno jsem nad timpremyslela: U sebe jsem to pozorovala takhle: Kdyz jsem vyrustala tak hranice pro me nebyly. Nerespektovala jsem je. Svet byl "nepritel" co meomezoval. Teprve az jsem dospela (tam souhlasim s KOmarkem) tak jsem pochopila ze ja a svet jsme jedno. Ze ja jsem svet a svet jsem ja. A "respektovanim svych hranic" si vlastne delam dobre. Ze mi je to prijemne.

Ja nemam iluze o vychodnich zemich. Ale ty zapadni jsou tam kde jsou, protoze....  Zde at si kazdy dosadi to svoje. TAm jsou moje spekulace prilis subjektivni :o)))

2 radka radka | 17. srpna 2008 v 15:03 | Reagovat

Chci tim rict, ze s panem Komarkem souhlasim v jedne veci. Ze stesti nalezne clovek tam, kde je schopen (je zpusobily) si nalezt a vydobyt svoje vlastni hranice. To ze je pak respektuje je samozrejmost :o) Vzdyt jsou jeho :o))

3 hanci hanci | Web | 17. srpna 2008 v 15:04 | Reagovat

Radko, já s tebou úplně souhlasím - myslím si, že on ten článek napsal na poslední akci Ruska. Tedy tak jsem tomu hlavně rozuměla. ale je to mnohem širší problém, jak i on uvádí.

Já mám zase velkou zkušenost s tím, že když udělám to - říkám tomu vstřícné podání ruky - tak je to bráno jako moje porážka, slabost. ale stejně neumím být jiná, člověk to má nějak v sobě, viď?

A souhlasím s tebou - vždyť ona pokora je vlastně velkorysost. Je to docela těžké, to umět. A vždycky to člověk nedokáže. Ale snažit by se měl vždycky. Vrací se to pak v dobrém - v tom máš stoprocentní pravdu. - Kdybys jen věděla, jak moc jsi mně během mého blogování pomohla!! Moc zdravím.

4 radka radka | 17. srpna 2008 v 15:10 | Reagovat

Stvave clanky na objednavku vetsinou poustim jednim uchem dovnitr a druhym ven :o)

5 Taky Hanka Taky Hanka | 24. srpna 2008 v 22:44 | Reagovat

Hančí možná je to od tématu ale vždy se mi líbil  citát : Nesouhlasím s tím co říkáte ale do smrti budu bránit vaše právo říkat to. Také  když si lidé  stěžují na demokracii, tak je to proto , že není chyba v té demokracii ale že je jí málo. A nepřekračuj moje kruhy, to  se mi líbí.  Svoboda každého člověka končí, kde začíná svoboda druhého člověka.To je takové citátové zjednodušení, které mám uvízlé, z jejich obsahu, které jsou od známých filozofů.Pokora hlavně má být samozřejmá a vycházet nějak přímo zevnitř člověka, né falešná to se také ucití a pozná. Někdy si říkám že  vzdálenosti, hranice mají svojí míru a tu lze za určitých okolností překračovat, ale asi se musí splnit nějaké podmínky i zákona stvoření, etické , mravní, jinak to bude mít určité důsledky, které nám to řeknou.

6 hanci hanci | Web | 25. srpna 2008 v 12:25 | Reagovat

Ano Hanko - ve všem s tebou souhlasím, mám stejný názor.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama