Výstava Tří sochařek

13. srpna 2008 v 15:20 | hanci |  Umění
Ještě dnes se nemohu úplně vzpamatovat ze včerejšího zážitku z výstavy Tří sochařek v Praze:
Obr. č. l
zleva doprava:
Eva Kmentová, Krajina, 1967, polychromovaný beton
Alina Szapoznikowá, Poprsí bez hlavy, 1968, polyester, polyuretan
Obr. č. 2
zleva doprava:
Eva Kmentová, Mužské torzo, 1965, cín
Eva Kmentová, Ženské torzo (Idol), 1963, cín
Věra Janoušková, Čtyřnohá, 1963, bronz
Obr. č. 3
zleva doprava:
Alina Szapoznikowá, Ferdydurke, 1961, bronz litý na ztracený vosk inkrustovaný železem
Eva Kmentová, Torzo strachu, 1963, cín, hliníkový drát
Obr. č. 4
zleva doprava:
Eva Kmentová, Nepojmenováno, 1978, papír, dřevotříska, pastel, latex
Eva Kmentová, Štěrbina, 1975, papír
Alina Szapocznikowá, Socha-lampa VI,1970, barvený polyester, elektrické světlo
Obr. č. 5
zleva doprava:
Věra Janoušková, Schýlená postava, 1972, svařovaný smaltovaný plech (bohužel, není uveden rozměr, ale je to velikost téměř 1:1 s lidskou postavou)
Věra Janoušková, Šedý smalt, 1965, Smalt, osinkocement
Obr. č. 6
zleva doprava:
Věra Janoušková, Postava s otisky, 1963, polychromie, sádra, železo
Věra Janoušková, Idiotek, 1965, sádra
Alina Szapocznikowá, Hlava se lžící, 1966, cement, železo

Den začal dobře v nemocnici. Když jsem přicházela k automatu na placení poplatků, docela zoufale tam postávala hodně stará paní a vůbec nevěděla, co si počít. Měla desetikorunu a stovku. Na poplatek jsem jí přidala dvacetikorunu, vhodila peníze do automatu podala jí lístek. Paní se na mě dívala jak na zjevení, ale mně jí bylo hrozně líto, byla už hodně stará, bezradná - my jsme maminku všude vozili, nikam nešla sama. Hrozně se mně chtělo jí obejmout, tak jsem ji aspoň pohladila po tváři a vzala kolem ramen. Až se vzpamatovala, volala za mnou, abych byla hodně zdravá. - Vrátila jsem tak dluh jednomu pánovi, když jsem se ocitla v podobné situaci před nedávnem - neměla jsem desetikoruny, jen pětikorunu a dvoukoruny, nedostávala se mně koruna. Ten člověk mně dal dvacetikorunu, chtěla jsem jít rozměnit papírové peníze a tu korunu mu vrátit, ale on se mně vysmál. Byl to stejně hezký pocit, jaký jsem měla včera.
Paní doktorka, za kterou jezdím, je neskutečně hodná, dokonce jsme se spolu i hodně zasmály. Škoda, že takoví nejsou všichni lékaři.
Z nemocnice jsem se vydala metrem do stanice Malostranská. Tam jsem si uvědomila, že určitě už vyměnili výstavu ve Valdštejnské jízdárně - Mistři čínské tušové malby 20. století (psala jsem o ní zde ) - měla by být vystavena druhá polovina obrazů. Bylo tomu tak. Myslela jsem, že už neuvidím svého oblíbeného Čchi Paj-šiho - ale jaké bylo moje překvapení - jeho obrazy zabíraly téměř polovinu výstavy. Takže zážitek to byl úžasný. Pak jsem objevila malíře, kterého jsem, samozřejmě, vůbec neznala. Patří mezi malíře, kteří jsou do jisté míry ovlivněni už evropským způsobem projevu. Jmenuje se Fu Pao-š (1904-1965). Před jeho dvěma obrazy jsem seděla docela dlouhou dobu. Kdybych si přála mít nějaké obrazy doma, pak by to byly tyto. Jmenují se "Na jezeře naslouchám dešti" a "V noci kotvím u javorového mostu". Absolutně jsem nepřišla na to, jak mohl vytvořit typickou čínskou malbu krajiny a přesto to byly abstraktní obrazy. Pro mě naprosto úchvatné. Hodně tmavé, až černé - tak asi i proto se mně tak líbily.
Pak jsem jela tramvají do Belvederu. Tam už mě uchvátila samotná budova. Když jsem vešla dovnitř, tak jsem jen stěží dýchala, protože sochařku Evu Kmentovou a Věru Janouškovou obdivuji už hodně dlouho, ale znala jsem je jen z dokumentů v TV. Sochařku Alinu Szapocznikow jsem neznala vůbec. Byly přítelkyně už od dob studií. Informace zde :
Bohužel, foťák pořád ještě nemám a navíc mně přestal fungovat skener, takže do doby, než si budu moci dovolit ho dát opravit, nemohu na blog vkládat žádné obrázky z katalogů výstav, které bych vám chtěla ukázat, které mě nejvíc zaujaly.
Skoro jsem se sesypala, když jsem vystoupila po schodek ho horního patra a vešla do sálu, bylo mně opravdu do pláče. Ty pocity nedovedu vůbec popsat.Ještě nikdy jsem podobnou výstavu ve skutečnosti nezažila - obrovské množství soch, jedna vedle druhé, mohla jsem si je prohlížet ze všech stran....... způsob vyjádření, který je mně tak hrozně moc blízký. Vůbec nevím, kterou ze dvou sochařek - Kmentovou a Janouškovou - obdivuji víc. Bohužel, v tom odkazu není ani jedna z těch soch, které mě zasáhly nejvíc. Jestli se mně podaří je někde oskenovat a přetáhnout do "flešky", tak je sem dodatečně vložím. Třetí sochařka, Szapocznikow, pro mě byla také hodně zajímavá, některé její práce se mně líbily moc, ale celkově bych ji pro sebe zařadila na třetí místo.
Zhřešila jsem a koupila si katalog. Kdybych to neudělala, byla bych dlouho nešťastná. Už jsem ho stokrát prohlížela..........
Musela jsem si pak odpočinout. Sedla jsem si v parku na lavičku k mladé paní s nádherným pejskem - bišonkem. Okamžitě se se mnou spřátelil, přitiskl se ke mně a bral si ode mě rohlík. Vypadalo to, že by se mnou klidně odešel.
Pak jsem se vydala hledat Hergetovu cihelnu, kde měla být stálá expozice šperků. - Zcr - mám pro tebe vzkaz - po dlouhém hledání, kdy mě posílali od čerta k ďáblu, jsem ji konečně našla - ale - šperky už tam dva roky nejsou a nikdo nevěděl, kam byly přesunuty. Takže - kdybys to zjistil, dej mně vědět, někdy příště bych je ráda viděla.
Pak už jsem se pomalu přesouvala k autobusovému nádraží a trochu odpočívala na Nábřeží. Legrační zakončení pro mě bylo to, že mě začal "balit" jeden cizinec..............
Metrem už skutečně jezdím bez problémů, klidně přestupuji a už se vůbec neptám, jestli jedu dobře. Vím to!
Když jsem jela v metru po schodech nahoru z trasy B, kde jsem dřív mívala šílený pocit stísněnosti, tak tentokrát - bylo tam opravdu hodně lidí, schody úplně zaplněné - jsem pocítila jakýsi zvláštní pocit souznění se vším. Neumím to vůbec blíž popsat. Bylo mně najednou moc dobře - uvnitř, po dlouhé době jsem pocítila naprosto zvláštní klid - a právě ten pocit souznění - jinak nevím, jak bych to vyjádřila. Ten pocit jsem měla pořád ještě i doma, když jsem si vychutnávala, schoulená ve svém oblíbeném, velkém křesle, co jiného - než zmrzlinu.
Za celý den se mně udály jenom příjemné věci, potkala jsem úžasně hodné lidi, paní doktorkou počínaje, všemi, co byli na výstavách, darovali mně mapy a radili mně a koho jsem se ptala na ulici, konče. Na výstavě mně půjčila paní židli, abych mohla déle sedět a dívat se na ty sochy (záda i nohy mě už strašně bolely), navíc mně vykládala různé zajímavosti z vernisáže.
***********************************************************************
I když je článek už hodně dlouhý, musím ještě něco dodat. Jak jsem se zmínila, dostala jsem nový lék na průdušky. Během 24 hodin mně tak pomohl, že jsem přestala mít jakékoliv potíže s dýcháním, bylo to neuvěřitelné. Vdechovala jsem ho poprvé v pátek večer. Dvakrát denně se vdechuje. V sobotu odpoledne mně začalo být na zvracení a začaly mně dost silné bolesti pod pravým žebrem a v žaludku a samozřejmě, průjem. Úplně stejné potíže, jako dřív. Začala jsem panikařit. V neděli to bylo ještě horší, to už jsem nemohla jíst ani suché rohlíky. Neumím říct, jak jsem na tom byla psychicky, protože jsem si uvědomila, že bych už asi vůbec nezvládla držet tu krutou dietu, co jsem držela 25 let poté, co jsem zakusila možnost normálně se najíst. V zoufalství mě napadlo, že si vyhledám na internetu informace o novém léku. A našla jsem - 1 pacient z 10 000 může mít takové potíže, jako se projevily u mě. Takže jsem večer už lék vysadila, ulevilo se mně do rána a v Praze už mně bylo úplně dobře, i když ze strachu z cesty autobusem jsem jedla jen suché rohlíky a pila čistou vodu. Večer jsem se už najedla doma normálně, i ovoce jsem jedla. Je mně už zase dobře. Byl to už poslední lék, který mně pan primář vyzkoušel, na všechny mám buď alergii nebo je nesnáším kvůli zažívacím potížím. Takže se asi budu "přidušovat" i nadále. - No - zítra se dozvím víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zarox zarox | E-mail | Web | 14. srpna 2008 v 6:55 | Reagovat

Držím moc palce na dnešní den a těším se, že se třeba jednou potkáme na nějaké výstavě. I když já chodím většinou o víkendu. Ale už pocit, že chodíme po stejných sálech a schodech mě lehce mrazí. V neděli jsem 3 sochařky také navštívila, ale nemám vůbec čas psát, protože jsem zavalená prací a zakázala jsem si se vůbec na web dívat, abych dodělala překlad. Příští týden mám termín a pak to všechno dohoním. Měj se moc hezky.

2 radka radka | 14. srpna 2008 v 8:07 | Reagovat

Hanci, to je fantasticke. Inspirovala jsi me k podobnemu vyletu :o) Pak poreferuji.

Z vystav mam podobne pocity. Kdyz mi sednou, tak jsem uplne "paf" :o) Zdravim moc

3 hanci hanci | Web | 14. srpna 2008 v 11:28 | Reagovat

Radko, já se úplně stydím popsat, co jsem prožívala. Ono se to ani moc nedá. Myslela jsem, že se zevnitř roztrhnu.... Asi to na mě bylo poznat, že je mi do pláče, protože se mě ten hlídající zeptal, jestli se mně to líbí. Řekla jsem, že strašně moc. A on mi říkal, že se to moc nelíbí, že tam skoro nikdo nechodí. to mě tedy hodně šokovalo.

Jestli můžeš, tak na tuto výstavu určitě jdi. Já ty nádherné pocity mám v sobě ještě teď - a určitě je budu mít dlouho. Zvažuji, že při příští návštěvě Prahy tam zajdu znovu. Pak napiš dojmy, jestli tam půjdeš.

zarox - moc ráda bych se s tebou na nějaké výstavě potkala. Ale, bohužel, jezdím tam do nemocnice - a to je vždy ve všední den. Jen občas si domluvím nocleh u známých a přespím tam.

Kdybys měla dobrý tip na výstavu, tak mně to, prosím tě, napiš. Z některých galerií mně chodí upozornění na nové výstavy, ale mám jich takových jen pár. Některé tuto službu vůbec nemají.

Ty překládáš? Já jsem překládala docela dost let. Skončila jsem tak nějak koncem devadesátých let. Ty termíny to byl děs - někdy jsem to táhla přes celou noc :o))).

Obě vás moc zdravím.

4 zcr zcr | Web | 14. srpna 2008 v 22:21 | Reagovat

Hanci, tak to se moc omlouvám! Už jsem tam pravda dost dlouho nebyl, ale vůbec mě nenapadlo, že by tu expozici jen tak zrušili... asi musela ustoupit nějakému turistickému tyjátru :-/  Škoda přeškoda... kam s tím hnuli, to opravdu netuším, pár šperků je ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea (na Palachově náměstí, jakoby přes ulici vedle Rudolfina), ale zdaleka ne tolik... Pokud něco zjistím, dám samozřejmě vědět.

5 Richard Richard | 15. srpna 2008 v 10:16 | Reagovat

Milá Hanči, pokud tvůj nick značí jméno Hana, pak příjmi srdečnou gratulaci k tvému svátku s přáním pevného zdraví a trošky toho nezbytného lidského štěstí, které je tak vrtkavé. A protože se sluší, aby gratulant přinesl oslavenkyni i nějakou pozornost, tak ti posílám informaci, která osvětluje současný osud Pražského kabinetu šperku, který byl umístěn v Hergetově cihelně. Šperky jsou v současné době uloženy v depozitáři UPM Praha v ul. 17. listopadu č. 2.

Část kolekce je vystavena, ale podstatná část ne. Nenašel se nikdo, kdo by poskytl vhodné prostory. Vše zkrachovalo na otázce ceny. Poté, co švýcarský podnikatel Sebastian Pawlowski, jehož firma prováděla rekonstrukci Hergetovy cihelny, vypověděl Pražskému kabinetu šperku nájem, nebyla již expozice obnovena. Zjistil jsem, že se do budoucna uvažuje, aby celý soubor šperkařské tvorby byl za výhodných podmínek převezen do Francie. Ale to je pouze ve stádiu úvah, nic bližšího se neví.

Přeji ti hezký den.  

Richard

6 anina anina | 15. srpna 2008 v 11:26 | Reagovat

Hančí, já se taky někdy až stydím popisovat pocity nad tím, co mě příliš dojímá, asi je nás takových víc :)

7 Liška Liška | Web | 15. srpna 2008 v 20:13 | Reagovat

Všechno nejlepší k svátku, Hančí!

Janouškové objekty mě taky vždycky potěší!

8 hanci hanci | Web | 16. srpna 2008 v 10:07 | Reagovat

Richarde - udělals mně opravdu velkou radost - i když - nejmenuji se Hana - jmenuji se Jana - Hančí mně říkávala maminka a protože se mně to líbilo, dala jsem si to jako nick. Ale i tak moc děkuji, že sis to vůbec uvědomil.

Za informaci o špercích ti také moc děkuji. Je to škoda, že byla expozice zrušená, hodně jsem se na to těšila - jsem navnaděná od zcr, ráda se chodím dívat k němu na blog na jeho tvorbu. A obzvláště by bylo škoda, kdyby celá expozice byla převezená do Francie, jak píšeš, že se uvažuje. Je hrozné, že v drtivé většině se peníze dávají jenom na komerční účely a téměř vůbec se nepočítá s širší podporou vzdělávání a lásce k umění jakéhokoliv druhu. A přitom je to tak důležité pro správný duševní vývoj - myšlení, postoj - odráží se to pak v celém životě, ve všech oblastech. Jsem přesvědčená, že člověk, který má rád umění, je většinou citlivější a víc schopný empatie.......

Ještě jednou díky.

Ani - moc zdravím. Jsem o tom přesvědčená, že je nás takových hodně, akorát se o tom těžko mluví.

Liška - taky tě moc zdravím - o svátku píši Richardovi :o)))). Je mně moc líto, že jsem nemohla být na vernisáži, když tam byla paní Janoušková přítomná a taky pan Zoubek.

9 Richard Richard | 16. srpna 2008 v 11:02 | Reagovat

Milá Hanči, děkuji za hezkou odpověď. Moc mě mrzí, že to s tím svátkem nevyšlo. Tolik jsem ti chtěl udělat radost. Tak snad příště. Informaci jsem dostal přímo od správkyně kabinetu šperků v UPM. Sama z toho byla zoufalá. Říkala, že na kdejakou blbost se sponzoři najdou, ale podpořit něco, co je součástí kulturního dědictví, to ne! Víš, tady už nerozhoduje smysl pro estetično, hrdost na umění a zručnost našich předků, tady rozhodují peníze a pokud možno kšeft za každou cenu. Co to může být za podnikatele, který doslova vyhodí ze svých prostorů expozici celoevropského významu a na jejim místě zrealizuje restaurační a hotelové služby. Co dodat? Snad jen to, že se nám takový přístup k naší historii jednou krutě nevyplatí.

Moc tě zdravím a přeji zdraví a pohodu.

Richard

10 Taky Hanka Taky Hanka | 16. srpna 2008 v 15:15 | Reagovat

Hančí,právě prší, prší jak dlouho už ne.. Včera jsem zašla  v noci na blog a ještě jsem nestačila vše po delší době zaznamenat. Díky za doporučení na výstavu, i podle jen vybraných úkázek už mnohoznačné a promlouvající, , vyzvání k pocitům, které to naznačuje a nechává pro diváka volně spolutvořit. Nechodím na výstavy , v posledních letech, vyrostla jsem v Praze a nějak jsem z toho kulturního prostředí v posledních letech spíš utíkala někam k přírodě, a divat se "blbě" do kytek" jak se zvíře líže, nebo pije vodu, co kde přirozeně ševelí, či jinak zvukuje. Měla jsem velkoměsta už nevsřebatelně dost, znovu se po něm rozlížím a hledám proč, kdy co a jak mi dává a dávalo. Alergie na léky je problém, jak jsem  již včera psala tak moje známá tím nepředstavitelně trpí hlavně psychicky, má strach už z jakékoliv nevyzkoušené krabičky. Bylo by možná dobré více vědět o tzv. neočekávaných reakcí organismu, a jak se zachovat, ono to vyhledejte lékaře je někdy nesnadné, a co jako laik, spotřebitel rozeznáte, zhodnotíte-vsugerujete si, pokuď jste se po nějakém léku už dusil, otekl nebo osypal, tak máte opravdu nahnáno. Snad brát léky co nejméně a skutečně vhodně zvolené, a to je jako v umění najít to správné naladění.Tak přeji i v té medicíně taková setkání  a ten správný lék./třeba ho právě někde tvoří/.

11 hanci hanci | Web | 16. srpna 2008 v 19:37 | Reagovat

Richarde - ale tu radost jsi mně udělal - že sis to uvědomil, opravdu velkou.

Víš, já se už léta kvůli tomu - podle mě doslova zvrácenému přístupu k vzdělání, umění, památkám.... nejsem schopná dívat např. na sport. Na ten jsou peníze vždycky. Nebo na volbu královny krásy. Já proti tomu nejsem, ale ty peníze, které se vynakládají na takovéto podniky a na sport, to mně připadá už doslova nenormální. Je mně nepředstavitelně líto, že čím dál víc se "dolar" stává bohem, modlou a ty zásadní věci, tak důležité pro život člověka, zasouvá kamsi do pozadí.... Také na zdravotnictví se dává málo, na vývoj léků atd. Vždycky mě to tak rozčílí, že už o tom raději nebudu mluvit. Bohužel to poznají nejvíc naši potomci. - Přesně to formuloval Arthur Koestler - bohužel, už dřív jsem se dočetla , že kvůli té beznaději z budoucna pro lidstvo si vzal život i se svou ženou. Moc tě zdravím.

Taky Hanka - já jsem celý život tvrdila, že bych nemohla bydlet v Praze - že je tam moc lidí, hluku atd, atd. Přírodu nutně potřebuji, zvláště les. Od malička jsem na něj zvyklá, vyrůstala jsem na samotě. A vůbec to není "blbé koukání do kytek" - tím člověk dojde k vnitřnímu vyrovnání, klidu - třeba i vyřešení nějakých problémů atp. Pořád si myslím, že ty nejobyčejněší věci, které se dějí kolem nás, tvoří život člověka, jsou pro něj nejzásadnější. - Nevím, co se ve mně změnilo - když jsem vloni začala jezdit do Prahy, byla jsem jí nadšená. To, co mně dřív vadilo, se mně teď líbilo - to množství lidí, atmosféra, Staré Město - staré domy, chrámy..... možnost kulturního vyžití - tolik galerií - výstav. Prostě jsem naprosto nadšená a přála bych si tam bydlet. Do přírody se odtud dá dobře dojet. Já mám les kousíček od bytu, protože bydlím na okraji města. Ale za kulturou musím jet hodně daleko a stojí mě to poměrně dost peněz.  - Taky moc zdravím.

12 Richard Richard | 16. srpna 2008 v 21:18 | Reagovat

Milá Hančí, máš pravdu ve všem, co jsi popsala. Plně souhlasím s tím, jak hodnotíš dnešní dobu. Ale protože v zásadě nejsem pesimista a ze zkušenosti vím, že i maličkost potěší, posílám ti odkaz, který ti jistě udělá radost.  http://stovezata.praha.eu/index.html

Ze seznamu si vyber jakoukoli věž, z které se chceš dívat na Prahu. Nejlepší je dát "fullscreen" a pak už se jen pomocí stisknuté myši pohybovat. Máš rozhled

360° horizontálně a 180° vertikálně.

Tak si to užij a dej vědět, jak se ti to líbilo.

Moc tě zdravím.

13 m. m. | Web | 17. srpna 2008 v 9:22 | Reagovat

Nádherný. Richarde taky děkuju, je to dokonalý !!!

14 Richard Richard | 17. srpna 2008 v 10:26 | Reagovat

Hančí a "m."

Ještě upřesnění:  Když otevřeš úvodní stránku, sjeď až na její konec a pod čarou, kde je umístěný Copyright, klikni na "Panoramas s.r.o."  Otevře se nabídka této společnosti a v oddíle "Výběr z naší nabídky"  klikni na

www.virtualtravel.cz. Je tam velké množství panoramat z ČR a z některých zemí světa. Stojí to za to!

Hezký den a pěkný zážitek.

15 hanci hanci | Web | 17. srpna 2008 v 11:46 | Reagovat

Richarde! Absoutně si neumíš představit, cos pro mě udělal, že jsi mně napsal tuto adresu. Vůbec nedokážu vyjádřit, jak moc jsem ti vděčná. Je to nádhera. To je úžasné, že to někoho napadlo to takhle udělat. - Kdysi dávno jsem se dívala s jedním mně tehdy blízkým člověkem od památníku Žižky na podvečerní, rozsvěcující se Prahu. Byl to úchvatný zážitek. Nikdy na něj nezapomenu. A tohle mi ten zážitek připomnělo. Děkuji ti hrozně moc! - Jen mě mrzí, že ti to nemohu nijak oplatit. Srdečně zdravím.

16 Richard Richard | 17. srpna 2008 v 11:57 | Reagovat

Milá Hančí, jsem moc rád, že se ti soubor líbí. Není vůbec nutné, aby ses revanšovala. Docela mi stačí pocit, že jsem ti tu radost zprostředkoval, a to je pro mne ta největší odměna.

Hezký den, Hančí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama