Viróza

25. září 2008 v 14:11 | hanci |  Jak jde život
Prožívám neskutečné štěstí - cca po 30 letech jsem poprvé při viróze a nachlazení neměla hnisavou rýmu, zánět dutin (kdo to jednou měl, ví o čem mluvím), nedostala jsem zápal plic.... Vše proběhlo normálně - jako u každého druhého normálního člověka.

Nikdo si neumí představit, co je to za nádheru!!! Po celé dlouhé roky jsem při obyčejné rýmě měla nepředstavitelné komplikace, které neustále rok od roku narůstaly.
Konečně začínám věřit, že jsem se uzdravila svým vlastním přičiněním. Tím, že jsem se od základu změnila. Změnila jsem naprosto přístup k životu, k sobě samé, k okolí..... Určitě se u mě budou ještě vracet staré návyky, ale podstatné je, že to hlavní se už odehrálo.
Jestliže píši, že jsem se změnila svým vlastním přičiněním, není to tak docela pravda. Nikdy bych sama na to nepřišla. První "šťouchance" jsem dostala tady na blogu. Už jsem to psala mnohokrát. Začala jsem o tom všem přemýšlet. Ale nejdůležitější bylo, že se chtělo jednomu mému kamarádovi - opravdovému příteli - zabývat se mnou do té míry, že ho to stálo spous-tu času, nepochopení z mé strany - ne jednou jsem se naštvala, jak mně může říkat takové věci - o mně - když to přece "vůbec není pravda" - atd. Jistě bylo důležité, že jsem věřila, že by mně neřekl a neudělal nic, co by mně skutečně mohlo ublížit. Takže jsem se pak naučila říkat si pravdu. Je to asi vůbec nejtěžší, co se člověk naučí. Sám sobě a o sobě si říkat skutečnou pravdu. On pro to všechno má krásné přirovnání - táhla jsem na zádech neskutečně těžký batoh - přinutil mě ho vysypat a znovu poskládat - bez nedůležitých věcí. Opět jich bylo moc. Tak znovu vysypat a znovu poskládat - to vše několikrát. - Důležité je dát si do batohu nejdřív hygienické potřeby - jak on říká - nejdůležitější je toaletní papír = říkat si o sobě pravdu. Atd., atd.
Chtěla bych říct, že jsem se stoprocentně přesvědčila o tom, že jak se člověku daří, je čistě jeho věc. Že vysoké procento svého zdraví si může ovlivnit sám. Samozřejmě, netýká se to stavu po úrazu atp. Ale i pak záleží jen na každém, jak se se svým stavem vyrovná a jak to přijme. Známe každý nespočet případů, když se člověk dokázal dobře vypořádat i s tím nejtěžším osudem.
Už jsem tady dříve psala, že jedna moudrá žena řekla, že důležité je, jak každý přijímá dění, život, okolí, rány osudu - jak se tedy na to každý sám dívá - a ne, jak se to jeví. Je hodně těžké, se to naučit, ale vyplatí se to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jirka* Jirka* | 25. září 2008 v 16:43 | Reagovat

Ano, to se určitě vyplatí... a taky je dobré takový vývoj sledovat, byť jen prostřednictvím internetu.

2 hanci hanci | Web | 25. září 2008 v 17:19 | Reagovat

Jirko - moc zdravím - ty mně určitě bezezbytku rozumíš, že. Přeji ti co nejhezčí dny.

3 Lenka Lenka | Web | 25. září 2008 v 23:56 | Reagovat

Nejsem moc na obřadnosti, ale za tahle slova a za změnu, která se za ní schovává, za tebe, Hančí, bych zapálila nejraději svíčku. Jsem velmi vděčná, světu, životu, tobě, že jsem mohla být - byť zpovzdálí - svědkem.  

To ale je všechno jenom hezký začátek, víš, viď? :-)

Musela jsem se smát, jak si někdo může libovat v tom, že měl krásnou chřipku. :-)

Osobně trpívám na zánět dutin. Dnes jej dokážu během několika hodin dostat z ničeho nic a pak zase během několika hodin odehnat. Přesně totiž vím, na jaké myšlenky reaguje.  Až tak to může fungovat rychle. Do plusu i do mínusu.

4 ratka ratka | 26. září 2008 v 7:48 | Reagovat

Hanci, vsechno bezi ve vzajemnych vztazich a tak to same co pises o sobe, muzu rict beze zbytku i o mne. TAky  me blog pomohl se zorientovat. To co jsem mozna kdysi podvedome tusila, s podarilo diky Tobe vydolovat ven. Ten toaletak odjakziva nosim sebou. V kabelce, rukskaku, v tasce :o))

Jsem moc rada ze se Ti dari .

5 Pařez Pařez | Web | 26. září 2008 v 12:10 | Reagovat

Je opravdu neskutečné, jak se Ti (po tolika letech živoření a doslova pomalého umírání) rozběhl a srovnal imunitní system - kolikrát jsem o tom slyšel, ale teprve sám jsa svědkem takových změn u Tebe jsem si to uvědomil v širším kontextu, a ne jako jakousi "z třetí ruky zaslechnutou obecnou pravdu". A souhlasím s tím, že pokud nepřijde ten "iniciační" impuls, který to odstartuje, nic se nestane a člověk si do smrti vystačí s dosavadním "nedá se s tím nic dělat" - takže ať už je jakkoli malý, je nesmírně důležitý.

6 hanci hanci | Web | 26. září 2008 v 15:02 | Reagovat

Vezmu to popořádku:

Lenko - děkuji ti moc. Já to ještě pořád neumím bezezbytku prožít. Někdy mně připadá, že se na sebe dívám zpovzdálí a nemůžu tomu všemu uvěřit. - Ono to nebylo ze dne na den - trvalo to skoro dva roky - ale pak ta konečná proměna vypadala skutečně jako okamžitá.

Vím, že je to začátek - a ještě hodně práce - teda - ne práce, ale uvědomování si kde čeho.....

Ratko - ty mě nejvíc udivuješ, když říkáš, že díky mě jsi něco na sobě udělala - připadá mi to neskutečné, protože ty jsi byla jedna z prvních, od koho jsem se učila já. Musím se hodně usmívat - to je dobré, viď?

Pařezi - zrovna dneska jsem slyšela kousíček rozhovoru s jedním lékařem, který o tom mluvil. Nastartování imunitního systému má skoro každý ve svých rukou. Problém je v tom, že lidi na sobě nechtějí pracovat, už dávno nastoupilo řešení ve formě polykání tabletek - a když se hned neuleví, lidi jsou nespokojení. Protože cokoliv člověk na sobě má udělat, vyžaduje to vůli, trpělivost, námahu - teda - námaha není to správné slovo - ono to pak nějak přijde samo, ani člověk neví jak. A pro mě byl ten impuls - a pak docela pravidelné dodávání odvahy a povzbuzování - to nejdůležitější. Sama bych to určitě nezvládla. On to totiž byl všechno docela nápor - na psychiku............

7 radka radka | 26. září 2008 v 19:52 | Reagovat

Hanci, je to vzajemne. Vzdycky je to vzajemne. pokud neco bezi jen po jedne strane tak je neco divne :o)) Ahoj

8 Taky Hanka Taky Hanka | 27. září 2008 v 0:21 | Reagovat

Hančí, zdravím,. Tak jsem se na tento blok dostala přes dietu na pankreat. zlobení enzymů na trávení, já vím se opakuji. Nějak jsem byla od mládí hodně se strarýma lidma, no důvody jsou někdy různé. Byla jsem svědkem jejich potíží a stezků, i životních bolestí ohledně úmrtí jejich dětí. Později jsem nějak k nemoci tak zaujala stanovisko proč asi, a šla i pracovat do zdravotnictví,i když jen jako střední zdravotní personál, ale nějaká ta odborná  zkušenosti přece jenom tím byla. asi to nebylo vhodné zaměstnání a vůbec profese- co jsem zvolila, čím člověk zachází tím také schází se říká. Nějak jsem na to nebyla stavěná a měla jsem se toho minout, šla mi dobře matematika a i jinak víc táhlo jiným směrem, třeba do rodiny, No ale i tak to prostě bylo. Při  pročtení se tzv. životem a myšlenkama, filoz. úvahama , hledáním příběhů dějů, poselství v literatuře, kdo je mi blízký a co má nějaký důvod proč to čtu jsem  zjistila zajímavé údaje o nemocech  dotyčných spisovatelú, básníků.Mohu uvést konkrétně  ale nechci ty nemoce přivolávat. Prostě nemoce jsou skutečností i infekční a nevím zda zrovna ta psychika to dokáže někdy naprosto zvládnout. Např. takovou TBC.A zda spisovatelé, umělci, význační lidé, vědci, i prostí lidé to nějak ukočírují - neonemocní , nevím, nedokážu to tak jednoznačně říci. Např když pracujete jako rentgenolog, nebo kdo bojoval s mikrobem, očkování, a byl si ochotný v zájmu ostatních  být v kontaktu s nemocí, nebo např. homeopaté tam to zkoušeli také na sobě - popis průběhu potíží.,

Nesmírně si vážím historie medicíny , těch lidí co věděli proč do toho jdou a že i onemocní, protože to mělo výsledky a oni tomu věřili. Já tomu taky věřím, že lze léčit, i dát např, transfůze správné krve- při ztráte, ale na to se muselo přijít , a říci nemoc bolí, ubližuje zraňuje, a co nám to chce říci nám ostatním ?Není vše odpovězeno a ani nemůže být, ale očkování  a úspěch v léčbě infekčních nemocí byl obrovský,  léčení úrazů, vývoj chirurgie  kdy je skutečně potřeba nutně něco předělat- pro průchodnost, odstranit  nevyléčitelné a zasahující již celý systém těla. Psychika je i v boji ano půjde to, já tomu věřím , že to půjde třeba bylinkama, stravou, lékama, ale chce to tu vůli chtít. Když né teď tak za dvacet let za sto. Vždy tu bude ten boj, a snaha to nevzdat, nevidět umírat malé dítě na zápal plic, záškrt ze dne na den.Na to by se nemělo zapomínat.,Mění se, i příroda i mikroorganismy i my a má nás to asi něčemu naučit, něco nám ukázat, někam nás to vede.I k tomu zdánlivě drobnému vítězství na bolavým zubem a tím časem , který je nám tak i tak vyměřen zákonem života, tak proč ho krátit a nechat někdy neúprosně bolet, že zlomí naději, lásku, radost, štěstí.

9 zarox zarox | Web | 29. září 2008 v 14:44 | Reagovat

Tohle je Hančí moc pěkně vyjádřeno. I já mám zkušenost, že když nebudu chtít já, nezadaří se, když já nevykonám, když myšlenkami nepodpořím, nemohu čekat změnu. A mít někoho, kdo v tomhle člověka "nakopne" je k nezaplacení. O to větší zázrak je, že to funguje i v oblasti zdraví. Protože dneska už vím, že když nejde o život, skoro všechno se dá napravit. Někdy míň, někdy víc, ale určitě alespoň trochu. Držím palce! (všechny čtyři).

10 hanci hanci | Web | 30. září 2008 v 17:10 | Reagovat

Taky Hanka - určitě s tebou souhlasím, všechny nemoce nejde ovlivňovat zevnitř, to je jasné a taky jsem to v článku zmínila. Úrazy, nehody, infekce, dědičné nemoci atd. Jsem ale přesvědčená, že jde ovlivňovat jejich průběh, to si myslím jde u všeho, nejenom u nemocí.

Je spousta věcí, které bez klasické medicíny nejsou možné. Ale pacienti by měli víc spolupracovat, nespoléhat se jenom na nějaké zázračné tabletky, které okamžitě pomohou, na doktora, chirurga, neurologa..... který zázračně pomůže. Každý by měl pro sebe udělat co možná nejvíc, na co stačí.

Naprosto jasně je to vidět u té nejjednodušší věci, jaká jen může být. Dnes má skoro každý problémy s bolestmi zad. Nesčetněkrát jsem se takových lidí ptala, jestli doma denně cvičí. Znám jich jenom pár, kteří chodí alespoň do nějakého cvičení. A přitom pro odstranění téměř všech bolestí páteře je potřeba "jenom" posílit svalový krunýř. Chce to donutit se - denně se přemáhat a přemlouvat k tomu cvičení. ale je to pak i hezký pocit, že člověk vítězí nad svou leností a nad sebou samým.

Zarox - moc děkuji za podporu.

11 Taky Hanka Taky Hanka | 30. září 2008 v 22:57 | Reagovat

Hančí, zdravím , a jenom píšu svůj názor, který je možná trochu v opozici, protože tomu moc nerozumím. Moje bývalá kolegyně v laboratoři ještě dříve  pracovala ve FN na metabolické jednotce kde probíhala léčba vrozených metabolických vad. Říkala že si neumí nikdo představit jak je to obtížné. Domnívám se když organismus prostě z nějakých důvodů má nějaké jiné chemické vazby v některých metabolických cyklech ,a např.neprodukuje nějaký enzym tak se to nějak těžko bez úprav a jen psychikou napraví.,To se týká i nedostatečné tvorby např. lipázy u cystické fibrosy. Některá omezení, nebo doplńky , léky jsou potom opravdu nutné a psychika je asi důležitá to hlavně ustát a naučit se žít i s tou nemocí. Záda a jejich bolest, to může mít opravdu nejrůznější příčiny, např. můj bratr to ho to chytne většinou po 40 km cykloturistickém výkonu, protože ho ofoukne průvan. Moje spolužačka zase jezdila rozhejbávat bolesti zád přes celou zimu pravidelně sobota a neděle na lyže na hory a skončila v 35 letech na operaci , a dostala vynadáno že to s pohybem přehnala. V současné době je spíš problém na hraně kdy je málo peněz na diagnostiku a svaluje se vše na psychiku, to také není ideální, přijde se někdy opravdu pozdě.

12 Lenka Lenka | Web | 1. října 2008 v 9:42 | Reagovat

ad 11: Ahoj taky Hanko, medicína je samozřejmě potřebná věc, kdy uděláme chybu nebo si neumíme pomoci sami, ale je fakt, že větší rezervy než samo zdravotnictví, máme my každý osobně.

Neposloucháme své tělo a namáháme je do bolesti a přes bolest - "vezměte si fastum gel a můžete cvičit a tančit dál", říká nám reklama. Když jsme unavení, neodpočineme si a oslabíme svou imunitu natolik, že chytneme první nemoc, co kolem nás proletí. Rodiče se doma hádají nebo mají mezi sebou napětí, dlouhodobě ..... dítě to vnímá - i mimomyslově - a onemocní. Má šanci se uzdravit, pokud se uzdraví i vztahy mezi rodiči. (zestručňuji!).

Bojíme se o práci, o vztahy, o ztrátu kdečeho a bolí nás z toho záda (centrum životní jistoty), svaly s tak nepřirozeně stáhnou, že nejen bolí, ale maličký pohyb můž vést k hrubému poškození (vyhřeznutí ploténky apod.)

Mnoho žen nese těžce manželskou nevěru, rozchod, rozvod.  Prožívají útok na své ženské sebevědomí a mnohé si tak zadělají na zhoubnou nemoc, týkající se právě ženských orgánů.

Jen pár křiklavých příkladů Nemusíš tomu věřit, stačí chvíli pozorovat ........ A taky pozorovat sebe.

Osobně mám žlučník plný kamenů - diagnóza už od třinácti. Trápilo mě to v době, kdy jsem prožívala pocity lítosti, vzteku a bezmoci dost. Kdysi dávno už jsem měla jít na operaci, protože jsem třeba trpěla v bolestech tři noci z týdne - skoro nezávisle na tom, co jsem jedla. Ve chvíli, kdy jsem začala pozorovat, na jaké myšlenky moje tělo takto reaguje, a dokázala je změnit, bolesti přešly. Jsem v pohodě už léta, a když někde něco píchne, uvědomím si, kam se řítím, a rychle s tím něco udělám a zas dobrý. (Tímto nedoporučuji, aby někdo na operaci nešel, jen jsem chtěla upozornit, kudy je také možno přemýšlet a zkusit to.)

Úrazy. Pokud je člověk ze strachu v křeči, zlomí si nohu i na rovném chodníku. Kdyby chodil světem uvolněný jako chodí opilci, může spadnout třeba ze třetího patra a nic se mu nestane. Například. (Vím, že to je složitější.)

Jsem hluboce přesvědčena, že cca osmdesát procent nemocí si můžeme odpustit (zařídit, aby vůbec nevznikly) nebo vyléčit v raném stádiu sami. Co už se nám nepodaří, dokážeme ovlivnit tím, že budeme maximálně spolupracovat na svém uzdravení. Lékaři léčí a dělají co umí a mohou - v dané chvíli. Uzdravit se však musíme sami. To by nás měli učit od malinka.

13 radka radka | 1. října 2008 v 21:59 | Reagovat

Taky Hanko :o) myslim  ze kdyz nekoho boli zada pravidelne po dlouhe jizde na kole nebo lyzarske ture tak ma nejvyssi cas prehodnotit svuj vztah k telu :o) Cvicit znamena pravidelny a setrny pohyb. Taky pravidelne  postupne zvysovani kondice. Zadny lekar a ortoped nikdy neschvali jednorazovou namahu. To je samozrejme rychlai cesta k poskozeni patere.

Doporucuji rychlou chuzi na cerstvem vzduchu (v lese) nebo uplne lehky beh (v lese) Tyto pohyby nemuzou uskodit. Uvolnuji jak klouby tak zpevnuji zada.

14 Taky Hanka Taky Hanka | 3. října 2008 v 0:09 | Reagovat

Děkuji  radce i Lence.Určitě souhlasím, Jenom jsem chtěla upozornit, že mnohé bylo vyřešeno úsilím lidí, kteří i třeba na to  tzv. onemocněli - mikrobiologové, chemici,lékaři, sestry.  , A potom je těžké nějak říkat nechte  toho.- prostě je to pro ně volba a doslova musí., Nebo zase naopak kdo najde míru ve věcech co miluje např. riskantní sport, alkohol, jídlo rád vaří, ženy- umiluje se k smrti/pro muže ideál/, chová zvířata a dostane od nich nemoce,. Milosrdenství je v něčem i ta pomoc to pochopit, a hledat alespoň pozdní - říká se nikdy není pozdě něco jako -řešení i v té bezmocnosti.

15 ratka ratka | 3. října 2008 v 7:48 | Reagovat

To ano taky Hanko. Je pravdou ze se kazdy z nas na to diva svoji vlastni perspektivou. A ja patrim spise k tem bezvyznamnym. Takze jsem vdecna tem druhym co neco pro lidi udelali. Ale prijde mi ze snad byla rec o necem jinem. O namozenych zadech z kola a nebo vykendovych lyzich :o)) K tomu jsem se alespon vyjadrovala ja :o))

16 hanci hanci | Web | 4. října 2008 v 11:08 | Reagovat

Děkuji vám všem za komentáře.

Hanko, já jsem vůbec nezavrhovala klasickou medicínu - absolutně ne. vím moc dobře, že bez ní se v mnoha případech nedá udělat vůbec nic. To jsem ale psala hned na začátku. Jen jsem chtěla říct, to co říká Lenka a Radka - že člověk mnohé může a měl by ovlivnit sám. Vím to moc dobře podle sebe. Mám dítě, které muselo jít ve třech letech na operaci srdce. Bez té operace by bývalo zemřelo.  ale také vím, že z dlouhodobého stresu jsem onemocněla, hodně vážně. Jsem po 10 operacích. Kdybych bývala na ně nešla, už bych tady nebyla. Atd., atd. Chci hodně zdůraznit, že v každém případě člověk sám podstatně ovlivňuje svoje zdraví. I když má dědičnou chorobu a utrpí úraz atp. - i pak podstatně ovlivňuje svým postojem, jak probíhá léčba a jeho další zdravotní stav.

A co pokládám za hodně důležité - vše dělat s rozmyslem, s mírou - nic nepřehánět, ani to cvičení. Já jsem si všechny cviky nechala zkontrolovat odborníkem.....

Všechny moc zdravím a přeji hezký víkend.

17 Taky Hanka Taky Hanka | 5. října 2008 v 0:02 | Reagovat

Zdravím a ještě jenom k tématu zdraví doplním. Já bych se k tomu ani víc nevyjadřovala nemít zkušenost  a vidím to i kolem sebe,že někdy se člověk snaží sebevíc i na sobě pracuje , mění zvyky, postoje, poslouchá doporučení odborníků- té doby- ty bývají mnohdy i s ohledem na poznatky a tzv. trendy názory i v průběhu 5- 10 let naprosto jiné. I když klasika - jez do polosyta, pij do polopita dožiješ naplno léta- co proti tomu ? Veselá mysl půl zdraví. ap. Jde o to že prostě někdy se něco tak namůže - a je definitivně zlomeno, nebo je zasazeno do okolností které nelze nijak prostě prohodit- zahodit za hlavu, o tom jsou i marné útěky z osudu-místa-svázání. Dochází také k nepochopení, i z neznalosti všech okolností, i vlastně vázne komunikace, vysvětlení.  Potom je i to přijetí, vysvětlení i pochopení okolí, trochu pro nemocného osvobozující v pocitu osamění- které nemoc přináší/ o tom i jsem vnímala trochu pomoc s tou slinivkou a zkušenosti, zde na blogu/, .Jenom k těm zádům - bratr aktivně sportuje od mládí - jóga,kulturistika,páteř má diagnostikovanou od lékařů a ví co asi může čekat- vzhledem k věku , ty ploténky. U spolužačky to bylo tím že byla opravdu mladá začalo jí to po dětech,asi ve 30 letech a nevěděla, že to může mít až takové důsledky - k operaci. Dřív se také páteř neoperovala, jenom snad po úrazech. Nějak jsem se nevyjádřila asi přesněji.

18 hanci hanci | Web | 5. října 2008 v 10:54 | Reagovat

Hanko, moc zdravím. Já ti moc dobře rozumím. To co jsem prožívala od narození na smrt nemocného dítěte se ani nijak nedá popsat. Je to nepřenosné. Tehdy mně nepomohlo vůbec nic, hledala jsem útěchu ve víře (špatně), v moudrých knihách atd. - nic nepomohlo. Zůstala jsem totálně sama - v přeneseném smyslu i ve skutečnosti - zemřel mi otec na rakovinu a manžel neunesl tu tíhu nemoci dítěte a odešel od nás. Žila jsem tři roky v nepředstavitelném stresu. Až mně bylo řečeno, že po prodělané operaci srdce už dítěti nehrozí bezprostřední nebezpečí smrti jsem se totálně zhroutila. A začaly mně nemoci, operace, ochrnutí..... Ve všem jsem zůstala naprosto sama. Měla jsem mnoho let silné bolesti, až jsem skutečně přemýšlela, že to nějak skončím. Bez klasické medicíny bych to všechno vůbec nepřežila, to je jisté. - ale taky mně život zkomplikovala - např. mně při jedné operaci protrhli na třech místech močový měchýř atp.Kdybych bývala před sebou neměla nějakou naději, nemohla bych to bývala vůbec vydržet.

A teď si skutečně neumím vysvětlit to zlepšení svého zdravotního stavu, než spolupůsobením homeopatie a mého postoje k sobě samé a ke svému okolí. Protože na zázraky nevěřím - a tohle by tak vypadalo :o))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama