Jaroslav Seifert

18. října 2008 v 14:39 | hanci |  Knihy
Rozhodla jsem se vložit sem pro změnu pár ukázek Jaroslava Seiferta. Doufám, že alespoň jednomu člověku udělám radost - možná jich bude víc, snad. Když jsem vybírala ty básně, bylo mně moc dobře, protože jsem pročetla několik knížek, které jsou prodchnuté velkou lidskostí - mimo jiné.


Býti básníkem

Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.
Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.

Poštovní holub

Píseň

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů;
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.

Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

Modrý stín

Píseň o smetí

Co zůstalo z těch krásných chvil?
Třpyt očí,
kapička vůně,
pár vzdechů na klopě,
dech na skle,
špetka slz
a za nehet smutku.

A pak už, to mi věřte, téměř nic.
Dlaň kouře z cigaret,
pár letmých úsměvů
a trochu slov,
která v koutě se točí
jako smetí,
když je zahnal vítr.

A ještě abych nezapomněl,
tři vločky sněhu.

To je vše.

Halleyova kometa

U Zlaté studně

Zdá se tak snadné vydechnout
pár pěkných slov,
dát jim rytmus,
svázat je k sobě rýmy,
aby už nemohla z papíru odlétnout
a zůstala spolu v tanci.

Těžší je umět slova splésti
v hedvábnou šňůru v prstech,
udělat smyčku a mrštit.
Tak se chytá láska,
když se vysmekla z rozechvělých rukou
a utíká,
protože je mladičká.
A pak ji něžně připoutat
ke svému dechu.

Znal jsem básníka, který, až stár,
to uměl.
Není to lehké,
přijdou chvíle, které nejsou sladké.

Sedával jsem s ním někdy
u tohoto stolku.

Bývalo k večeru,
město pod námi se ztišilo
a dávalo se zvolna uspávat
světlem svých lamp,
zatímco milenci postávali tu a tam,
kde je trochu šero,
protože mívají svá tajemství,
která zná každý.

Marně si, lásko, zastíráš svou tvář.
Dnes už vím,
proč tenkrát tak často se odmlčel
a třikrát marně zapaloval lulku,
která byla prázdná.

Na vlnách TSF - svatební cesta

Osud

Hrávali jsme šach na terasách kaváren,
černá, bílá pole jako šachovnice noci,
čtverce polštářů a tmy, bílé a černé.

Musili jsme vzpomínati na Longchamp,
vzepjatí koňové neuběhli však dále
než k Vašim prstům, které miluji.

Vaše nehty barvy předjarního kvítí,
vzdálenost od úst k ústům, polibek, zítra ráno.

Co mi však byly platny mé věže a pióny!
Bylo to uprostřed léta na terasách kaváren
a byla to hra lásky.

Láska

Umírající cholerou
vydechují vůni konvalinek.
Vdechujíce vůni konvalinek,
umíráme láskou.

Moudrost

Všechny ty lásky, při kterých srdce krvácela,
byly jen hloupé pošetilosti,
nakonec budeme milovati svou dlouhou dýmku,
černou labuť.

Krása

Říkáte, že ta panna se ironicky usmívá
v křišťálech skříně kadeřnického krámu?
Věčně krásná, dívá se na vrásky stárnoucích krasavic,
které ji dvakrát v týdnu navštěvují.

Objevy

Roku 1492 objevil Janovan Kryštof Kolumbus neznámé ostrovy
Děkuji Pane!
Já kouřím cigarety!

Filozofie

Vzpomeňte moudrých filozofů:
život není nic než okamžik.
A přece když čekávali jsme na své milenky,
byla to věčnost!

Vějíř

Ukrývati dívčí ruměnec,
koketní oči, hluboký vzdech,
nakonec trpký úsměv a vrásky.

Motýl sedící na ňadrech,
paleta lásky
s barvami zašlých vzpomínek.

Žárovka

Kolem studeného světla žárovek
kmitajících se křídel neúnavný shon.
A pan Edison,
zvednuv své oči z knihy, kterou čet,
se usmívá.
Jakému množství nočních můr zachránil život!

Slavík zpívá špatně

Verše

S kým osamět, s kým zůstat sám
a civět nad propastí?
A plakat? Zaplakal jednou starý Abrahám,
a anděl vzlétl v hermelínovém plášti.

Já nevím, kde je sever, kompas lže
a všecky dívky lžou.
Běž na rozcestí, sloup ti ukáže
tři cesty najednou.

Z účesů židovek vlá silný pach,
to letí komety.
Mé oči krouží v samých elipsách,
jež nejsou viděti.

Zapomněli jsme na múzy,
ty křídel nemají.
Mít za milenky medúzy, ach medúzy,
jež žhavě líbají.

Z korálů berli a pak jít,
kde vládnou sépie,
velrybí mléko okusit,
až ti je někdo nalije.

Adieu, adieu, adieu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 18. října 2008 v 17:41

"Tu Nobelovu cenu jsem měla dostat já", řekla paní Seifertová, "za svatou trpělivost jsem ji měla dostat. Vždyť se na něj podívejte: učiněné neviňátko! Bože, co já jsem si jen zkusila! To mi jednou telefonovala jedna známá, abych si prý přijela pro svého manžela. Na Olšany! Že prý tam spějí s panem Drdou na jednom hrobě, s věncem pod hlavou - mezi nimi nějaká děvka, nahatá, bože, ta ostuda!" Seifert, který až dosud shovívavě mlčel a jen poslouchal, si v tu chvíli také povzdechl: "Bože, jak ta byla ale krásná..." - a v očích mu ještě víc zazářilo.

(V. Maršíček, "Nezval, Seifert a ti druzí", Host 1999)

2 hanci hanci | Web | 18. října 2008 v 19:35

No jo - Henry - a myslíš, že kdyby byl tak zvaně normální, chodil na osm hodin někam do práce, z práce by přišel domů, myl nádobí, uklízel, seděl doma, četl noviny.......... že by byl dobrý básník?? Já pořád říkám - už jsem to tady psala vícekrát, že výjimeční lidé žijí výjimečně - a jejich partneři se musejí rozhodnout, jestli život s nimi ustojí nebo ne, jestli ta jejich výjimečnost je pro ně důležitější, než ten "normální" tupej, fádní život s obyčejným partnerem. Mají svobodu v rozhodování.

3 bo bo | E-mail | Web | 18. října 2008 v 22:31

a co třeba Dvořák .. výjimečný to pán a přitom úplně normální...

Nemyslím si, že skvělé vlohy a tvůrčí duch implikují jistý druh nesnesitelnosti a obtížného soužití ... někdo je nadaný tak, že přes enormní soustředění a zápal je venkoncem normální a lidský... a někdo je jak paprsek světla soustředěný na jedno místo  - jsi vedle, nevidí tě, vstoupíš do ohniska, shoříš..

Seifert je prima... ale momentálně mám radši lapidárnější autory, třeba Skácela :)

4 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 19. října 2008 v 0:43

No, taky měl své vlaky.

Jinak, Hančí, já jsem to sem samozřejmě dal proto, že souhlasím s Tebou. Problém je v tom, že dnešní doba takové lidi nepotřebuje, a pokud je jejich nadání naprosto výjimečné, končí tragicky: viz Paul Celan (od nějž je i následující báseň):

Smíš mě klidně

hostit sněhem:

kdykoli jsem v létě

šel bok po boku s morušovníkem,

jeho nejmladší list

křičel.

5 # m. # m. | Web | 19. října 2008 v 13:59

Myslím, že souhlasím s bo.

Každý máme nějaké vlohy, každý něco umí  ...  a každý jsme "obyčejný partner". Já tyhle omluvy vyjímečné sebestřednosti nemám rád. Pokud je někdo nesnesitelný, tak bych tomu říkal nesnesitelný, ne vyjímečný.

6 # m. # m. | Web | 19. října 2008 v 14:11

ad. 4 Henry, jsem si jistý že dnešní doba vyjímečné lidi potřebuje. Jako každá jiná doba.

(Odhaduji, že v dnešní době život vyjímečných a odlišných lidí končí tragicky daleko méně často než v minulosti.)

7 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 19. října 2008 v 17:27

Myslím, m, že podceňuješ to, co s člověkem dělá genialita (ne nadarmo se říká, že mezí ní a šílenstvím je hranice nejistá). V některých případech může být takový člověk dobrodincem lidstva, ať už přinese nové léky nebo nové básně, ale v osobním životě jako partner naprostá katastrofa. Pak může být jistě geniální, ale nesnesitelný zároveň. JInak, s omluvou že se opakuji:

"Jacques Borel správně ukázal, že podstata dnešní poesie počínaje Mallarmém je poznamenána tragickou zkušeností nemohoucnosti: nemajíc životní význam ani společenské poslání, poesie přestala mít živý styk se skutečností. Stala se mnohým jakousi nemocí dospívání, příznakem určité duševní choroby, alibismem před skutečností života, verbálním způsobem žití, jenž je odmítnutím existence. Můžeme se tedy ptát: má ještě poesie mezi námi místo anebo se podaří dnešnímu světu ji vyhladit? Svět bez básníků je svět bez mystiky, svět skrz naskrz positivistický, zcela upsaný organizování lidí a využívání věcí.

Poesie a náboženství se neomezují na nějakou praxi nebo na nějaký naukový systém. Přesahují každou rutinu, jsou v podstatě spíše způsob života než určitý názor na svět; zjevují existenci. Náboženský člověk a básník mají jistý způsob existence, způsob, který je pravděpodobně hlubší než všechny ostatní, ať už je poslední smysl, který se člověk rozhoduje dát tomuto svému hlubinnému rozměru, jakýkoliv. Řekli bychom, že je v nich trochu VÍCE BYTÍ než v ostatních. Básníci 19. století velmi dobře pochopili, že jejich umění není jen uměním, ale i výrazem jejich uvědomění, důsledkem jejich pronikání k bytí, že jejich osud je spjat s nejvlastnějším jádrem jsoucna."

Toto je dle mne základ dnešní krize společnosti. Ve starém Řecku na Sofokla chidli VŠICHNI, protože to bylo O NICH, a sdíleli tragédii i katarzi s ostatními. My jsme tohle všechno vykázali kamsi jinam. No a teď za to platíme.

8 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 19. října 2008 v 17:28

Ten citát je Jean Onimus, La Connaissance poétique, Paříž 1966.

9 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 19. října 2008 v 17:41

Ach, ještě jeden citát, z pamětí tatínka jednoho mého drahého přítele:

- Na mém vnitřním odstupu od básnictví jako literárního žánru se v šedesátých letech možná podílely i některé osobní zkušenosti s lidmi z té branže. Dodnes si myslím, že básně - špatné, dobré a bohužel i ty nejlepší - píší vesměs ti, s nimiž se v běžném životě skoro nedá vyjít, na rozdíl od většiny prozaiků a výtvarníků. Rád bych žil podstatnou poezií, ale možná jsem příliš velký snob na to, abych pokorně snášel břemena standardních básnických zlozvyků, mezi něž na prvním místě patří nezvládaná náladovost. Nic na tomto světě není zadarmo, ani básnické slovo, jež nám umožňuje žít a přežít a s pomocí Boží se nezbláznit a nakonec umřít.

(Pavel Švanda, Paměť esejisty)

10 Děd nevěd Děd nevěd | E-mail | Web | 19. října 2008 v 17:46

Pláci plác, pláci plác. Ty básně jsou všechny velmi lidské. Ostatně, stejné jako byl jejich autor.

11 # m. # m. | Web | 19. října 2008 v 18:56

ad[7,8,9] Henry nic nepodceňuji. Neodporujeme si. Jak jsi napsal: „…je geniální a nesnesnesitelný zároveň“. Pak si tedy tento génius, je-li dospělý, může pokusit vybrat: stát se snesitelným a lehce upravit preference v životě, nebo být nazýván správně:  nesnesitelným egocentrikem, který k životu potřebuje asistenta. O ničem dalším jsem nemluvil. Jen jsem nesouhlasně zamručel nad generálním pardonem „vyjímečným géniům“. Jsou to dospělí lidé.

K citátu Jean Onimus: Odlepíš-li se z básnického světa a zobecníš-li si „problém“ „básník vs. nebásník“ na „poetický vs.nepoetický“, „citlivý vs.méněcitlivý“, „mající extrémní prožitky vs.relativně splachovací“ zjištíš třeba, že to o čem píšeš je universální. Spousta „obyčejných“ lidí se pohybuje na hranici šílenství a nejsou schopni o tom napsat ani báseň. Neprožívají o nic méně.

Citát je sebestředné kňourání básníka. Letící vlaštovka vidí citlivé básníky všech povolání, stejně tak jako ignoranty a cyniky všech povolání. Shodneme-li se spolu na pohledu vlaštovky, rád s tebou budu pracovně souhlasit o důvodech krize společnosti. (Nahradíš-li v citátu slovo náboženský, slovem duchovní, budu souhlasit více.)

Rád s tebou polemizuji a s úctou děkuji za diskusi. m.

12 # m. # m. | Web | 19. října 2008 v 18:57

ad[10]  Ty mně taky.

13 Pasik4a Pasik4a | Web | 19. října 2008 v 19:19

Ja myslim, ze fenomen "silenych geniu ci basniku" byl ustanovenej vicemene vedecky, proc cteme proklety basniky a ne treba Rilkeho? Protoze sou pro nas prokleti pritazlivejsi svm zivotem? (Rilke ho mel vprece taky zajimavej), nebo si myslime,ze je k napsani pasne potreba nejaka genialita, neco mimoradneho, neco vybocujici z normy, neco sileneho?

Nemyslim si ani jedno, k basni neni potreba zhola nic, alespon v dnesni dobe kdy je basen obnazena az tam, kde vlastne nikdy nebyla, viz treba pozdni prace Jiriho Kolare, a u nej bych jeste zustal, ctu Mistr Sun O umeni valecnem, to novy vydani, kde je na jedny strane tento text a na druhe Kolaruv Mistr Sun O umeni basnickem a presto mi prijde puvodni text poetictejsi, urcite za to muze vyborny preklad, mozna to tajemno Ciny, kdo vi, ale dulezity je, ze O umeni vlacnem neni basen, ale poucka, ucebnince.

Byl Mistr Sun blazen, silenec, vystredni clovek? Podle toho co o nem vime to byl urednik, nijak nevybocoval, jen umel zformulovat obecne teze valecneho umeni, ktery sa dal uzivaly. Skoro az cekam namitku, ze v Cine se neda vybocovat... co Lao c´ nebo Li pol?

Kdyz se vratim k puvodni myslence, myslim, ze tento skoro az ciste evropsky trendy silench geniu je z casti umely, v poesii zvlaste podtrhnuty prokletymi basniky a vyzdvyhli surrealisty (kdo vyzdvihl Nervala jako prokletce a silence?) A proc tu mame knizku Basnici schpni zemrit? Kdyz je to bez prikras "bezna poesie"?

Myslim, ze ale existujou i lide, ktery pozadavek na silenost a excentrismus nesdileji, v dnesni dobe muze byt prikldaem nositel Magnesia Litera Ladislav Zedník s knizkou Zahrada s jablonemi a dvema kresly, "civilni" poesii a nudnym zivotem paleontologa.

Kdyz si jeste vezmu k ruce klise, ze poesie je vsude kolem na, nemuze se nahodou situace obratit a my vsichni jsme razem sileni a jenom ti geniove jsou normalni, protoze dokazou usporadat myslenky do promyslenych celku?

K Seifertovi samotnemu, pro me je to take velmi lidske, ale z hlediska lidske upachtenosti po dokonalosti

14 Lenka Lenka | Web | 19. října 2008 v 19:24

ad 5: absolutní souhlas.

---------------------------

Osobně si myslím, že největším uměním je vnějškově i vnitřně radostný život v hlubokém souladu s druhými. (A ten je dost výjimečný.) To ostatní jsou projevy vnitřní rozervanosti z nemožnosti jej dosáhnout.  

Ano, jak řekl Děd nevěd, je to lidské.

To není nic proti umění, samozřejmě.

15 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 19. října 2008 v 20:36

[11]  já píšu o básnících, protože to jsou lidé, s nimiž mám na rozdíl od ostatních (třeba malířů nebo romanopisců nebo normálních lidí) osobní zkušenosti. Jistě, duchovní se tam asi hodí více, protože univerzálněji, ale citáty měnit nemůžu, nejsem Marx - a jak vidno, stejně jsi ho pochopil. Teda ten citát, jestli Marxe, to nevím. Jde taky o to, že - nezodpověditělná otázka - si můžeš vybrat, zda budeš psát nebo ne, a zda nakonec, viz. Holanova klauzura, nepřivoláváš tygra, sám ovšem slabší než tygr. I toto samozřejmě platí obecně - viz. šílenství vyvolané drogami.

[13] neodporujeme si. Nervala myslím vyzdvihli už současníci, surrealisté ho jen znovuobjevili; jde o to, že v Číně společnost, stejně jako třeba v Řecku, považovala umění napsat báseň za samozřejmost pro vzdělanějšího člověka, a jejich znalost byla samozřejmostí. A k Li Poovi vzhlíželi. Dnes by možná ve Finsku dostal grant; tady by byl squatterem. To je to, že moderní doba si nesprávně myslí, že umění nepotřebuje. Láďu Zedníka znám; a mimochodem, paleontologii považuju za vzrušující věc (ach, Dunkleosteus!)

[14] ano. jenže ne každý je světec. A poesie, zdá se mi, je vždycky tak trochu PROTI něčemu (viz. Platón který ji v ideálním státě zakázal). A myslím, že někteří druzí dělají co mohu, aby v sobě Boží jiskru neviděli a zacházejí s ní jako hovada (můj starý problém geniálního básníka který byl zároveň stalinista).

16 anina anina | 19. října 2008 v 21:53

Život bez poezie, zrovna tak jako bez hudby si snad ani neumím představit.

Říká se, že ji potřebují víc lidi rozervaní číst a pokud možno i psát. Jo, něco na to bude, ale zmám lisi dost vyrovnané, co ji potřebují taky i v době spokojenosti. Řekla bych, že víc ti citlivější, i když vyjímka potvrzuje pravidlo..

Pokud by člověk chtěl něco, co cítí sdělit normálními větami, kolikrát to není ani možné. Poezií se k tomu spíš přiblíží. Snad proto i vznikla..ve snaze lépe a výstižněji říci..

S tou vyjímečností a nesnesitelností, já nevím...vyjímečný a svůj jsme každý, tak nemá cenu, aby se na vyjímečného kdokoli nominoval, nebo spíš byl na něj nominován...osobně mi to zavání nějakou nadřazeností.

Napadá mě zajímavý něčím..to může být někdo v očích druhého..zajímavý něčím, co není tak časté u jiných jistou odlišností..pokud je víc vidět a znát, lidi si ji víc všimnou.

Nesnesitelnost..každý z nás jsme pravděpodobně něčím pro někoho nesnesitelný. Ale jistě znáte případy, kdy nesnesitelnosti se také dá říct roztomilost, zvlášnost...jen.. jak pro koho, jak to kdo vnímá  :)

17 Pasik4a Pasik4a | Web | 19. října 2008 v 21:59

ad15

Neodporujeme si, mas pravdu, basnictvi je tak pruzny, ze se tam vejde neuveritelne moc nazoru a to me na tkm fascinuje

Moje znalosti sahaj pouze k bodu Nervalova opjevovani surrealisty, vim, sou dost omezeny, ale tam se mi jeho sopa ztratila, nevim to jiste, ale nekde sem cet, ze se objevil v Apollinarove Pekle (tusim, ze to psal Desnos).

Moje znalosti o Cine sou taky dost omezeny, mozna i mou interpretaci a zajmem spise o system, vim, ze Li Po byl opjevovan i zatracovan, ruzne v pruehu historie, ale uy si to nespojim s politickou ci ekonomickou situaci. S tim grantem/squatterem mas pravdu, zalezi na okolnostech. Ostatne i situace v Recku a Cine svedci o politickem vlivu na poesii, nebo ne jenom politickem, ale i ten se podle me zasadne promitl, prave v jiste "oficialite" dochovanych textu. Myslim, ze kdyby se tito autori nestali spolecensky oblibeni a politicky nezavadni, mozna by se po nich nic nedochovalo nebo by jsme si jich skrze filtr nasich historiku a teoretiku nevsimli. (proto jsem rad, ze ziju, mohu pozrovat aktualni situaci na oficialni a neoficialni strance kultury a bavit se jejimi vztahy.)

Ale nemyslim, ze soucasna spolecnost si mysli, ze umeni nepotrebuje, myslim, ze ho vnima(vnimame) hlavne po dekorativni strance a jako jednu z obchodovatelnych komodit, proto pozapominame na jeho jine vlastnosti. (asi)

Muzes prosim rict, napsat panu Zednikovi, ze si jeho knizky velmi vazim a sem rad, ze cast jeho myslenek muzu mit v knihovne a sem za to vdecnej? Dekuju

18 Pasik4a Pasik4a | Web | 19. října 2008 v 22:02

ad16

Souhlasim s tebou, jednou jsme se takhle preli prave o "vyssi a nizsi kulture" a nakonec jsme dospeli k nazoru, ze lide maji strach proniknout do "vyssi kultury" a prave tim ji vyvysuji. (ale do diskuse ame jak nad tim premyslim vube nezahrnuli vzdelani, mozna by se vysledek docela zmenil)

19 Lenka Lenka | Web | 19. října 2008 v 22:16

ad 16: Anino, hezky jsi to napsala, souhlas.

Poezie, výtvarničení, tvoření hudby ...... to všechno jsou ventily, kterými se vyrovnáváme s našimi přetékajícími emocemi, které nemůžeme unést. Casto moc krásně a obohacujíc zároveň ostatní.  Tou obrovskou emocí může být i stěstí a radost, to jo a tak je to dobře.

20 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 19. října 2008 v 23:53

[16] nikdy bych se neodvážil tvrdit, že každý nejsme výjimečný. Jistěže jsme každý jedinečný - proto nás taky Bůh každého miluje nekonečně...

S básnictvím je tato potíž:

Narazil jsem na slovo VYČERPÁNÍ. Vyčerpání básníkovo nelze označit duševním vybitím nebo únavou z přemýšlení, ale naopak. Během psaní člověk schytá, naloká, nasákne tolika ději, obrazy, převraty, že prostě mozek nestačí, že srdce je mělké a to, co se vejde či dá vtěsnat do slov, je tak nepatrná část proti tomu, co přišlo, co se zjevilo, co se narodilo, co vyrostlo, že tíhu nemůže unést. Vyčerpává pouze nadbytek tíhy, přemíra bolesti, lásky, kterou nelze utišit olejem ticha, vodou práce nebo kamením paměti. Zde je třeba pouze přestat, vypustit srdce, vypustit vzduch duše. Toto je, myslím, jeden z největších důvodů předčasného konce sil některých umělců. Totiž ti, kdož žijí umění, nedovedou z tohoto stavu uniknout, nedovedou anebo nechtějí, ale nejčastěji nemohou. Jejich zdraví aby bylo božské, ne smrtelné.

Jiří Kolář, Roky v dnech

[17] doufám, že se zachovalo i něco "beatnického"... L. Z. vyřídím, bude mít radost. Nervala uznávali už současníci; a mezi "znalci" se jeho Chiméry (prý totálně nepřeložitelné) považovaly vždy za jeden z vrcholů francouzského básnictví. Ale surrealisté vyhrabali co mohli, to je pravda, a je to dobře.

21 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 20. října 2008 v 0:20

P. S. k [13]: já myslel, že k Rilkemu (Sonetům a Elegiím) se stále vzhlíží?

22 Pasik4a Pasik4a | Web | 20. října 2008 v 13:21

Asi jv jakych kruzich, nepochybuju o tom, ze mezi poety a umelci (snad), ale jinak se v osnovach literatury pro stredni skoly objevuje asi tak stejne jako Novalis a o neco vice nez Lautreamont. Myslim, ze je tam datum, prazsky Nemec, basnik, zil v Parizi, Elegie z Duina. Tecka Mozna je to jenom nedostatk skrpit od Prokopa, ale netusim, ale am ten pocit, ze je skoro zapomenut.

Neumim francouzskya Chimairy sem mel puceny bilingualne a hrozne me potesila graficka hravost francouzsky verze, je to hrozne zvlasni vnimat jazyk pouze graficky, jeho melodii a rytmus.

Dotedka sem se z cetby nevzpamatoval a budu ji muset prdniknout jeste nekolikrat

23 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 20. října 2008 v 13:50

Aha. No jo, já byl na střední pomalu před dvaceti lety a tenkrát jsme si pod lavicí posílali Burroughse a Pounda... Ale že bychom brali Novalise či Lautréamonta, to si nevzpomínám vůbec. Stejně škola člověku autory většinou znechutí. Já se k Babičce a Hrabalovi dostal až letos.

Ad Chiméry, čteš anglicky? Mám je v počítači jako f / a bilingvu, jednotlivé básně pak i v jiných jazycích. Z českých je dle mínění jiných básníků a znalců nejlepší Závada (podstročník od Zaorálka), nejhorší Tomeš. Mám toho k Nervalovi docela dost (s omluvou Hančí že si dělám reklamu: http://www.fismeister.eu/725971-kolaz-s-cernym-sluncem-ii-a-jakub-deml.php),  stačí napsat.

24 hanci hanci | Web | 20. října 2008 v 15:11

Opět jsem nějaký den vynechala a vidím, že se tady rozpoutala docela odborná diskuze, do které se ani neodvážím zapojit.

Henry, vůbec se nezlobím za reklamu, naopak - a jsem ráda, že si s Pasikem4a tak hezky povídáte.

bo - já nevím, jaký byl Dvořák v soukromí, to by musela říct jeho rodina. Samozřejmě, že jsem to nemyslela plošně, ale co znám životopisy např. malířů, tak z těch skutečně velkých malířů neznám ani jednoho, který by žil tak zvaně "normální" život. A to jsem měla na mysli. Znám pár takových "výjimečných" lidí osobně a je to stejné - jsou prostě jiní, jinak myslí...... Oni si to ani neuvědomují, protože pro ně je ten jejich způsob života normální. Ale nedokázali by se ani náhodou vtěsnat do té většinové šablony. A je to dobře, svět by byl ochuzený o výjimečné výtvory. A neposunoval by se dál. Tím neříkám, že nejsou potřeba i lidé, kteří ten normální život žijí, jsou potřeba a moc. patřím mezi ně, tak jim taky fandím :o)))))

Všechny moc zdravím.

25 pasik4a pasik4a | Web | 21. října 2008 v 9:11

Borroughs se porad cte, jeste s Bukowskim, ale uy na lavici.

Chimery jsem cetl francouzsko/cesky, myslim, ze to vydalo bbart, ale dost mozna se pletu.

Nerad bych hodnotil kvalitu ceskych basniku, nemam velky prehled, ale porad je pro me nejvic urcujici Zbynek Havlicek, statne snad prvni poesie, kterou jsem si pujcil, sahnul jsem do fochu, vytah cernou obalku "Otevrit po me smrti" a je vymalovano o spatnych basnicich moc nevim a nemluvim, protoze si myslim, ze sem je jeste nepochopil nebo tak a nerad bych krivdil, prave tam pro me patri Seifert, Hrubin, Nezval

26 anina anina | 21. října 2008 v 13:06

Ahoj hančí, nejde mi skajp, nevím proč...:(

27 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 21. října 2008 v 16:52

[25] Aha. Tak doufám, že vám je neznechutí. Ne nadarmo se říká, že pro akademiky je nejlepší autor mrtvý autor.

Jestli to byl BB Art, ta malá edice Versus, kterou už přestali vydávat, achjojo!, byl to Tomešův překlad, který je katastrofální. Tak si čti jen levou půlku. Nebo si půjč v knihovně jinačí. Senzační literatura k tomu je Miloslav Topinka, "hadí kámen", a "Vedle mne jste všichni jemon básníci" (o Rimbaudovi).

Havlíček je úžasnej. Už se těším, až budou jeho spisy komplet. Seiferta mám rád Koncert na ostrově, a ovšem vzpomínky, u Hrubína se taky najdou skvělé věci; a Nezval, ten má úžasné věci. Je pravda, že jeho surrealismus je takový měkúčký (stejně jako jeho překlady), poetistický, ale některé věci (všeobecně se asi miluje Edison)... třeba báseň Vítr v klíčové dírce... ale chce to narazit na nekomunistické vydání. Zkopíruju sem co jsem psal Wuovi o "Robertu Davidovi" - sonet padesátý šestý "Tvá stehna bělostná, jež objala mou hlavu / se pootvírají jak křídla bílých pávů... / Má ústa líbají vnitřek tvých živých úst" který byl pro Souborné dílo jako jiné jeho básně umravněn - to je na samostatné téma, komunistická vydání Souborných děl básníků... - na "Tvé ruce bělostné": asi se komunistům nechtělo dovolit masám číst o tom, čemu se v Glasgowě říká "vrčet na jezevce").

28 Pasik4a Pasik4a | Web | 22. října 2008 v 21:10

Ja jenom doufam, ze sezenu Otevrit po me smrti, prudim s tim snad vsechny antikvare co potkam

29 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 23. října 2008 v 18:46

Tak snad vyjde v Sebraných spisech...

30 Taky Hanka Taky Hanka | 24. října 2008 v 23:26

Zdravím, večerem vás všechny , s tématem poesie  k životu.  Milé ty knížečky na polici se hřbetem , pohladit, a.... jen tak  před hodinkou , si jednu  otevřít, a pro chuť ja konzervičku.....potom si člověk libuje.

Je básník, umělec, šílený, mimo reálné normální žití,v neschopnosti unést rozechvění smyslů  jak strun do nad pojmů , které  otvírají jiný prostor- do velkého neznáma , které se stává ale i nutným impulsem návratu k  stále  znovunalezání smyslu bytí?

Jsme různí, krásně různí asi i v tvorbě, i ti umělci :

"Co má člověk dělat, napsal G.Flaubert v dopise Louise Coletové, vést dobrý občanský život, pravidelný a uspořádaný , aby mohl tvořit vášnivé a originální dílo."

A ještě jenom k Rilkemu cituji jen část k tématu zde probíranému co v naší době,  tak nějak napíšu jen verše a to ještě vytržené z nádherných souvislostích :  z Deváté elegie

"Jednou,všechno jen jednou.Jednou a dost.I my jenom jednou.Ne znovu.Ale to jednou a že jsme tu jednou...pozemsky byli, zdá se že neodvoláš...."

"Zde je čas nezáhad, zde je vlast vyslovených věcí.Mluv tedy, hlaš se k nim. "

To můžu číst pořád , i v čekárně života před operací .

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama