Džaláleddín Balchí Rúmí: Masnaví

9. listopadu 2008 v 21:39 | hanci |  Knihy



Jak jsem minule psala seznam východní poezie, začetla jsem se do několika knížek - znovu jsem je všechny prolistovávala. Dám sem pár ukázek postupně z některých z nich. Dnes to bude Džaláleddín Balchí Rúmí: Masnaví



Lovec a stín ptáka

Pták letí ve výši, stín jeho tak
po zemi kvapí, jak letící pták.
Hlupák chce ulovit stín - běh a spěch -
žene se, že mu až dochází dech.
Nevěda, že jen pouhý klam ho láká,
neznaje, kde je skutečný zjev ptáka,
do stínu střelil, jak byl by to pták
a jeho toulec prázdný zůstal pak.
Toulec života vyprázdnil - přestal žít,
zahubil ho běh, když stín chtěl ulovit.
*
Zloděj a policejní velitel

Veliteli policie jednou jeden zloděj řek:
"Vezíre, co udělal jsem, je přec boží úradek."
Na to jemu velitel: "I co já jsem vykonal,
byl úradek Nejvyššího - to si rovněž přál."
*
.
.
.
.
Nestrannost činí mudrcem i soudce neznalého
a spor vyhání ze srdcí učenost vzdělaného.
Pokud nebereš úplatky, jsi vidoucí a víš.
Jen slepec však a otrok jsi, když lačnost projevíš.
*
Kdo je větší chudák přec než horlivý milenec?
Na posedlost láskou medikament není,
Lásku jak lék nezachrání chtivost ani předstírání,
ve skutečné lásce není věrnost ani utrpení.
*
Od toho dne, kdy mé oko v tvou tvář popatřilo,
není chvíle, aby hořem krev teď neronilo.
Buď mi jedem, budu-li bez tebe pohár pít,
buď mi smrtí, budu-li bez tebe muset žít!
*
Horko se vždy nemusí horoucí pecí zdát:
jdeš nečekaně do dveří - horko mě počne hřát.
Chladno mrazivou zimu vždy nemusí znamenat:
Když slíbíš a pak nepřijdeš - obestírá mne chlad.
*
V lásce vrcholů ani nížin není,
není v ní hloupost ani osvícení,
čtení svatých knih ani učenost -
jen nenáročnost, volnost, potěšení.
*
I já jak ty jsem bystrý, chytrý byl,
k zamilovaným nikdy nepatřil.
Veselil se, dováděl, hlaholil -
ty říkáš, že jsem život promarnil.
*
Láska je vzlétat k nebi v okouzlení,
sta roušek strhnout v každém okamžení,
zatajit dech při prvním vydechnutí,
zadržet krok v posledním vykročení.
Za neviditelný považovat svět,
vidění sebe mít za nevidění.
Řekl jsem: Srdce budiž požehnáno,
v kruhu milujících dojde-li v svém spění.
Svět z oné strany budeš pozorovat,
vnikneš-li v stezku v hrudi bez prodlení.
Ó duše, odkud jde k tobě ten dech?
Ó srdce, odkud tep tvůj má své chvění?
Ó ptáku, se mnou řeči ptáků mluv,
ať pro ztajené najdu rozřešení!
Srdce řeklo: Bylo jsem v dílně věčna,
z vody a hlíny stvořit dům v svém chtění.
Odletělo jsem z dílny pozemské -
stavělo ji jen lidské přičinění.
Že nemohu už odporovat dál,
změnit se v míč měl bych se z přinucení!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama