Cesta

5. prosince 2008 v 19:31 | hanci |  Zamyšlení
Možná bych nejdříve měla začít tím, koho považuji za přítele - je jedno, jestli je to muž nebo žena.

Je to člověk, kterému mohu důvěřovat, věřit, o kterém bezpečně vím, že se mně bude snažit nezištně pomoci ve chvílích, kdy to potřebuji, bez ohledu na to, zda jemu to třeba i způsobí nějaké problémy, je to člověk, se kterým se vzájemně dobře známe, známe své slabosti i přednosti a počítáme s nimi. A všechno už je během doby prověřeno, stalo se, vím, že s tím vším skutečně mohu počítat. A nemusíme se vůbec často stýkat osobně, stačí, že o sobě víme a víme, že se na sebe můžeme spolehnout.

Kamarádství je podle mě něco jiného. Kamarádů může mít člověk docela dost a může mu s nimi být velice příjemně. Mít skutečného přítele je, myslím si, velmi vzácný jev, někdy člověka takové štěstí v životě vůbec nepotká.

Taky bych změnila přísloví - "to je podloženo zlatem" za "to je podloženo opravdovým přátelstvím" - protože přátelství je nesrovnatelně hodnotnější než zlato, nedá se srovnat vůbec s ničím.

Před pár dny jsem diskutovala se svým opravdovým přítelem o vlivu "cesty" - způsobu "jití životem" na zdraví člověka atd.

Ano, vysypala jsem svůj batoh, pečlivě roztřídila a moc dobře vím, že jsem si do něho při posledním balení proti sobě samé přibalila věc, která tam neměla být a proti sobě samé nepřibalila věc, která tam být měla. Jak už jsem psala v komentáři u minulého článku: "Strach z věcí, kterých bych se neměla bát, je možná jeden z mých největších nedostatků".

Jak zabránit strachu ze života? Pro to on má krásné přirovnání, které bych sem chtěla napsat, protože si myslím, že by to mohlo pomoci třeba i někomu jinému.

Vždycky jsem si myslela, že nás životem provází určité množství rozhodujících okamžiků - psala jsem o tom už víckrát na blogu, vždycky jsem jako příklad pro toto tvrzení uváděla knížku Sophiina volba.

Řekl mně, abych mu zkusila vyjmenovat nějaké životně důležité, fatální rozhodnutí vyjma sebevraždy. Nedokázala jsem to, protože - jeho slovy: " úplně všechno v životě se dá změnit, vyjma smrti. Pouze rozhodnutí o smrti je limitní, jinak je vše děj, vývoj a kdykoliv během něj se sice nelze vrátit v čase, ale lze svoje rozhodnutí přehodnotit a napravit."

A teď to přirovnání:

"Moje správná cesta jsou jako koleje, po nich jede můj život, jako lokomotiva. A mockrát v životě se stane, že na nějaké křižovatce, nebo výhybce, buď pošlu lokomotivu do slepé cesty a ona začne jet postupně po hlíně, nebo někam, kde neumí jet a vykolejí, nebo jede někam, kam vůbec nechci. Nejméně energie, krve, bolesti a ztrát stojí, když okamžitě, když to zjistím, začnu nasazovat tu lokomotivu na ty správné koleje. Úplně všechno stojí méně bolesti a energie, než tlačit lokomotivu lesem, nebo polem, nebo se dívat z okýnka a přemýšlet, jak vlak každou sekundu rychle uhání tam kam nechci. Začnu přemýšlet, jak ho zase nasadit zpátky, nad ničím jiným nepřemýšlím, a pouze sumarizuji, co to vrácení vlaku na koleje bude stát, ale už stoprocentně vím, že méně, než tlačit ho lesem, hlínou, nebo uhánět vlakem někam kam jsem nechtěl. Žádné jiné rozhodnutí než smrt, tedy zrušení lokomotivy i kolejí, není podstatné, resp. fatální. Vždycky se lze všem omluvit, vždycky lze přiznat chyby, vždycky lze říct, že jsem se v tu danou chvíli rozhodl špatně, buď to přijmou, nebo ne, to je jejich věc, bude to bolet a bolí to, ale já nasadím co nejrychleji vlak tam, kam patří."

Za tuhle diskusi jsem svému příteli neskutečně vděčná. Pro mě je totiž strašně moc důležité, aby někdo přesně formuloval určité věci. Protože něco jenom cítím, ale nedokáži to vyjádřit slovy - a to je hodně důležité, tedy alespoň pro mě, říct si určité věci nahlas.

Zde přidávám obrázek "Bobřík odříkání", který pro mne udělal tenhle přítel.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 5. prosince 2008 v 22:23 | Reagovat

Jedna inspirativní řeč:

http://www.americanrhetoric.com/MovieSpeeches/specialengagements/moviespeechscentofawoman.html

(včetně linku na Youtube, český dabing není dobrý).

"Charlie nikoho neprodá, aby si koupil vlastní budoucnost!! Tomu, přátelé, se říká integrita! Tomu se říká odvaha! ... I já stanul v životě na křižovatkách. A vždycky jsem věděl, která cesta je ta správná. Vždycky. Ale nikdy jsem se po ní nevydal. Víte proč? Bylo by to příliš těžký."

Hodně štěstí na cestě.

2 Henry Psanec Henry Psanec | Web | 5. prosince 2008 v 22:25 | Reagovat

Ach, zdá se, že link je přiliš dlouhý, omlouvám se. Nadvakrát?

http://www.americanrhetoric.com/MovieSpeeches/

specialengagements/moviespeechscentofawoman.html

3 Jirka* Jirka* | 6. prosince 2008 v 1:06 | Reagovat

Někdy je lepší postavit ty koleje nové - tam, kde zastavivší vlak právě stojí (řekněte mi někdo, jestli mám ten přechodník správně prosím). Protože dostat do toho lesa těžkou techniku, která je při vracení lokomotivy potřeba, je někdy složitější. Tenhle článek je, Hančí, v něčem jiný, než ty ostatní. Aniž bych chtěl hanit to, co jsi dříve napsala, zdá se mi tak nějak syrovější, až na kost. Tím chci říct, že tu schopnost přesně formulovat určité věci správně a nahlas už nemusíš závidět. Jen nechápu toho bobříka odříkání, nevím proč.

P.S.: dnes jsem potkal jeden výjev, který stál za vyfocení, ale byl jsem v autě a na místě, kde se nemohlo zastavit. Šlo o železniční výhybku. Dlouhé koleje, nikde nic a nikdo na tom litinovém rameni visela asi pětice kabátů (dva vaťáky a tři železniční uniformy). Občas je důležité umět přehodit výhybku :-)

4 hanci hanci | Web | 6. prosince 2008 v 13:10 | Reagovat

Henry, se mnou je to problém, protože anglicky neumím skoro vůbec, všechno jsem už zapomněla.

To cos napsal se mně líbí. Ta první část, bez výhrad. Ten závěr - když já si myslím, že lehko získané věci nejsou moc k ničemu, člověk si ani neuvědomuje, že něco získal. Je to moje zkušenost.

Jirko* - ten přechodník je asi správný, ale nejsem v tom kovaná.

Ten článek je jiný, protože jsem tam citovala slova toho svého přítele, já bych to tak nikdy nedokázala. Už jsem změnila písmo u těch dvou citátů, ty uvozovky asi nebyly moc jasné.

Ale je fakt, že se člověk v průběhu času mění a já jsem se změnila asi docela hodně. Bohužel, už moc pozdě :o))).

Takže, tu schopnost jasně formulovat tiše závidím dál. To se nikdy nenaučím.

Ten bobřík - to je jednoduché vysvětlení. Celý život jsem si přikazovala, nařizovala, ale hlavně odříkala  většinu věcí, které bych si přála dělat......... Až teď s tím pomalu končím a to osvobozování se je úžasný pocit. Ale nejde to moc rychle. Horší je, že jsem s tím začala - opět bohužel - moc pozdě. Potřebovala bych asi začít žít nový život, s tím, na co jsem teď s pomocí zvenčí přišla. Ale to nejde, určitě je takových lidí hodně, kteří by si přáli, aby odžitý život byl jakoby na zkoušku, na nečisto a aby mohli ten správný prožít znovu. Měl by si každý hned na začátku uvědomit, že to prostě nejde. Já jsem to věděla, ale nevěděla jsem, jak to provést správně. Jsem ráda a jsem vděčná, že jsem k určitým poznáním došla alespoň teď.

Škoda, žes to nemohl vyfotit. Ano, je to moc důležité, přehodit výhybku, kdykoliv  člověk zjistí, že je to potřeba.

5 radka radka | 7. prosince 2008 v 21:36 | Reagovat

Hanci, precetla jsem si tvuj clanek nekolikrat.

A v hlave se objevilo: Ja nevim zda takhle, ja fakt nevim. Mozna. A mozna ne. A mozna uplne jinak.

Ja zase mam zkusenost, ze cim vic se uvolnim tim je mi lepe. Cim vic se dokazu otevrit svetu aniz bych se citila kdekoliv "ukrivdovana" tim jsem stastnejsi.

Prirovnala bych to chuzi v priboji. Cim uvolneneji necham na sebe priboj padat, vodu penit kolem meho tela tim lepe a stastneji se citim.

Nechti po vode, aby na me padala sporadane a koordinovane.  Nechtit po ni aby se chovala korektne. Jen ji nechat na sebe padat a vnimat jeji silu.

Podle me je jedno, jestli se clovek otevre driv nebo pozdeji. nejdulezitejsi je  vzdycky to co na nej jeste ceka.

6 Liška Liška | 8. prosince 2008 v 10:03 | Reagovat

[4] Hančí,

jako ratka, taky myslím, že neexistuje žádné "pozdě".

Kdybys nežila to, cos žila, nepřišla by změna třeba nikdy. Kdyby to bylo jinak a mohlas dělat změny dřív, třeba bys umřela v pětadvaceti - to přece nikdo neví, to se nedá srovnávat s realitou, litovat atd. Kdyby to bylo jinak, bylo by to ÚPLNĚ jinak. Prožít "ten správný" život znovu, po životě nanečisto, to nejen že nejde, ale i ta myšlenka mi přijde nemožná.

Z toho, že se neraduješ ze změn a posílení, ale napadá tě tohle, vyrozumívám, že se děje něco důležitého a je ti blbě. A uveřejnění obrázku  bobříka mi to říká taky. Je to pěknej obrázek, ale nemůžu se na něj koukat dýl než dvě vteřiny - pak mi začne být zle.

Ovšem taky mívám období, že si pověsím na zeď nějaký svůj příšerný obrázek, kterým se vypořádávám s hnusným obdobím nebo pocitem.

(Ale to je spíš o mně - možná ti podsouvám něco, co máš jinak.)

K Cestě:

Přirovnání života k cestě se nabízí. V tom přirovnání tvého přítele mně osobně vůbec nesedí ty koleje. Proč jede vlakem, proč nejede na motorce, autem,... ale bez kolejí? Když si vybavím nejeden svůj sen (a sny jsou přece přirovnání), jízda po kolejích v nich vždycky znamenala jízdu v konvencích, žít život, který je jednoduchý, předem daný a nalajnovaný (společností, pravidly, rodinou...), který sám neřídím. A to má být "správný" život? To teda ne.

7 ratka ratka | Web | 8. prosince 2008 v 10:18 | Reagovat

Koleje se mi nastesti nikdy nezdaly :o)) Vzdycky jsem sla pesky nebo jela autem nebo namotorce. A pokazde v zavejich, brodila se bahnem, prechazela (uspesne)po borticich se skalach.

Koleje nebrat :o) Souhlas s Liskou!

Lisko, zivot nalajnovany neni vubec jednoduchy :o)) Muzu dosvedcit ze zkusenosti. Drzet lajnu je silena drina :o)))

8 ratka ratka | Web | 8. prosince 2008 v 10:29 | Reagovat

Presto jsem si tu lajnu drzela. Dobrovolne a vedome. Vedela jsem proc. A jsem ted moc rada ze jsem to delala tak dlouho. Ze jsem nasla v sobe tu silu.

9 anina anina | 8. prosince 2008 v 12:33 | Reagovat

Koleje beru :) Je to dobrý přirovnání..teda podle mně a tak to i beru. zrovna tak by se to dala přebtat na jiný dopr. prostř., než jen vlak. A vlaky mám ráda. To přirovnání se mi zdá výstižný, zrovna tak jako spoustu jiných věcí, o kterých celkem vím, ale někdy stejně jaksi tu výhybku nějak ignoruju. Asi ji chci zrovna ignorovat, nevidět.. jinak bych začla zmatkovat...čl. se i leckdy potřebuje vykolejit, nabourat se, aby..dokonce může i nehodu šťastně přežít:) Ahoj Hančí :)

10 ratka ratka | Web | 8. prosince 2008 v 13:12 | Reagovat

Ja si predstavovala vzdycky (a je to dodnes) ze vlak je neco kam naskocis v pravou chvili :o) On jede kolem a ty naskocis.

11 ratka ratka | Web | 8. prosince 2008 v 13:18 | Reagovat

Kolem muze jet i motorka se sajdkarou :o)) A ty naskocis do ty sajdkary :o))) A nekam se dovezes.

12 anina anina | 8. prosince 2008 v 13:42 | Reagovat

Byla jsem venku a přivanulo mi dob závitů k tomu mýmu ad 9..je to sice pak docela průser, když někdo ty výhybky nevidí, ignoruje a bourá a bourá. Ale nedá se bourat pořád, to by jeden už tady nebyl, žejo..tak občas to i toho největšího ignoranta donutí zaregistrovat, že hrozí zase vykolejení a že jde třeba "o život "

A co mě napadlo, to určitě pochopí nejspíš Lenka..že i ti, co tak často bourají a bourají..má to prostě význam. Pro ně samotný, potažmo i pro jejich okolí ...trvá jim a možná potrvá moc dlouho, než pojedou tak, jak by to bylo lepší...

13 # m. # m. | Web | 8. prosince 2008 v 14:21 | Reagovat

5,6,7) Hele, a není to myšlený tak, že koleje jsou něco tvého, úplně měkkýho, s vývojem, kdykoliv upravitelnýho a podle tvého běžícího, volně, bez násilí a úzkosti ... každej ať si to poeticky nazve ... a tady se mluví čistě o tom, když nás "objektivní skutečnosti" nutěj jít jinudy než po tomhle svým a ono to začne plodit pořádný problémy ? Zdravotní, třeba ...

14 ratka ratka | Web | 8. prosince 2008 v 14:26 | Reagovat

"Objektivni skutecnosti nutej" to je presne to co rozumim pod kolejemi.

Koleje jsou ze zeleza a vedou nekam dokud se nevyskoci z vlaku (a nejde pesky) nebo neprijde vyhybka.

15 Liška Liška | 8. prosince 2008 v 14:33 | Reagovat

12,13:

Jo, to by šlo - koleje jako MOJE koleje.

Ale pro mě cokoli s kolejemi asociuje něco už vyjetého, zajetého, už postaveného, přede mnou - ne že já je tvořím. A já je přece tvořím. Ty koleje mně osobně nesedí, protože by musely přede mnou nebýt a za mnou taky už nebýt; protože po mně už nikdo přesně v mých kolejích jet nemůže, musí ve svých subjektivních.

Takže koleje si klidně jako metaforu nechcte, proti tomu nic; pro mě je ale prostě nepoužitelná. Pro mě to výstižné není.

16 Liška Liška | 8. prosince 2008 v 14:36 | Reagovat

Cesta. Ani ne cesta, ktwerou vidím před sebou hotovou. Prostor. A v něm hledat cestu - jenže ne vyjetou, kamenitou nebo asfaltovou, ne viditelnou dráhu. Spíš si člověk klestí průchod křovím, přes kamení, než že by si vykračoval po cestě nebo kolejemi...

17 radka radka | 8. prosince 2008 v 15:07 | Reagovat

jo, klestit cestu krovim :o)) Takhle si to taky predstavuju. Tu cestu.

18 # m. # m. | Web | 8. prosince 2008 v 15:42 | Reagovat

14) Radko , hůůůů!  Kolejema je myšlena tvoje volba, tvoje hledání a našlapování. Přesně ten PROSTOR o kterým mluví Liška. O „skupenství“ kolejí zde přece vůbec  nebyla řeč ... podstatný bylo to, když tě cosi "předůležitýho" nutí nejít podle svých potřeb. Nehájit si svůj prostor, nezbytný k nadechnutí a k životu.  

Toho „bobříka odříkání“ jsem před dvěma lety kreslil právě proto, když nám na blogu hančí popisovala, že jejím údělem zůstane pojídání rozmixovaných rohlíků, protože tomu tak chtěl osud ... a „objektivní skutečnosti“.  Bobřík nebyl nabádání k odříkání, ale naléhavé nakopnutí, ať už s tím odříkáním tahle naše blogová kamarádka přestane a začne si vytvářet prostor. Není proč si ubližovat. Na život se lze bez obav spolehnou a je možné povalovat se v něm, tak jak potřebuješ (a nazvat to třeba trolejemi :-)

Jo, teda diskuse, kterou tady hančí popisovala, byla vedena se mnou ... a zde pochopena přesně obráceně.

19 radka radka | 8. prosince 2008 v 16:05 | Reagovat

Emko, ja to zatim nijak nechapala. To byla jen diskuse o tom co jsou nebo nejsou koleje :o))

To se jeste vubec nebavime k tematu :o))) ja se jdu dnes nekam opit.

20 # m. # m. | Web | 8. prosince 2008 v 16:08 | Reagovat

20))))  Aha, ty nejsi opilá ???

21 radka radka | 8. prosince 2008 v 16:11 | Reagovat

K tematu se asi nedokazu rozumne bavit. Nic rozumneho me nenapada. TEma odrikani mi prijde hodne drsne. Neco si odrikam abych neco jineho ziskala. Kdyz neco ziskam tak si neco jineho odrikam. Nikdy nelze mit uplne vsechno. To co si odrikam treba vubec nechci,  Musim to nejdriv zkusit abych zjistil zda se oplati si to vubec odrikat :o) Tohle vyvolava uplnou smrst v moji hlave.Prekracovani hranic. Rozbijeni mrizi. Odrikaneho chleba nejvetsi krajic. Kdo muze zakazovat?  Ma nekdo pravo zakazovat? Co je zakazane a proc? Jak jsem na to prisla ze jeneco zakazane. Muze nekdo nekomu neco zakazat? Co to je zakaz. Co je odrikani.

22 radka radka | 8. prosince 2008 v 16:11 | Reagovat

ja jsem opila furt. Vlastni mysli :o))

23 radka radka | 8. prosince 2008 v 16:13 | Reagovat

Ano, vyleza mi z toho skutecne bobrik odrikani. Placani se po rameni za ziskani sveho vlastniho osobniho a jedinecneho bobrika odrikani. Chvaleni se za tento vykon. BYt hrdy na sveho bobrika.

24 # m. # m. | Web | 8. prosince 2008 v 16:14 | Reagovat

23) Brrrr

25 radka radka | 8. prosince 2008 v 16:25 | Reagovat

hnus fialovy :o)

26 hanci hanci | Web | 8. prosince 2008 v 17:11 | Reagovat

Tak nevím, kam se dřív podívat. Přišla jsem k počítači  až docela pozdě. Nebudu odpovídat jednotlivě.

Teď jsem si přečetla závěr - ale Radko - mně připadá, že to celé chápeš úplně obráceně. Já tam píšu, jak jsem ráda, že jsem se toho odříkání postupně zbavila - a ty tady píšeš o vychvalování odříkání. Nebo rozumím špatně??

Stejně tak nerozumím Lišce, která se diví, že nejsem ráda, že jsem se změnila. A já tu několikrát opakuji, jak jsem šťastná, že se mně to podařilo.

S těmi kolejemi souhlasím s Emkem - rozumím tomu naprosto stejně jak to on říká.

Uvedu příklad. Rozvedla jsem se, pod tlakem okolností jsem si vzala znovu stejného muže. Po krátké době jsem zjistila, že jsem udělala největší chybu svého života. Ale už jsem proti tomu vůbec nic neudělala. Nevrátila jsem KOLEJE NA SPRÁVNOU - SVOU CESTU - podřídila jsem se opět svému okolí. Přestože jsem přesně věděla, jak má moje cesta vypadat. - A s tím souvisí právě ten "bobřík odříkání" - neustále jsem si odříkala svoji vnitřní svobodu a vůbec všechno. Absolutně jsem se nedokázala uvolnit, otevřít.... jak o tom píšeš kousek výš. Žila jsem svázaná, omotaná pevnými obručemi, protože jsem si myslela, že pro ostatní to tak bude nejlepší. Pořád jsem se stavěla na úplně poslední místo v řadě. A to jsem teď všechno změnila a je mně dobře, i když to ještě úplně tak neumím.

27 Eliza Eliza | E-mail | Web | 9. prosince 2008 v 1:16 | Reagovat

Už jak jsem četla příspěvek a tu citaci o kolejích, bylo mně hrozně dobře, jako bych se rozjížděla, jela do neznáma, i kdybych si vědomě sedla na nesprávný vlak, tak to cítím jako velikou výzvu. Hrozně mně to baví, přímo posunuje to těšení se na nepoznané, a ještě k tomu třeba nějakým nedopatřením nabízené, to je můj živel To mně snad v životě nejvíce baví, otevírání těch Pandořiných skříněk, objevování dalších věcí.

Čím dál více mi připadá, že život utíká mnohem a mnohem rychleji, že už nezvládnu  a nestihnu všechno co chci ještě poznat. Že ten vlak se jakoby´úplně řítí krajinou, že už ani nemohu se zdržovat vystupováním, že mám dovoleno jenom se dívat a držet se a jet.

Bylo to popsáno tak sugestivně, a právě tak jak já to v posledních chvílích stále častěji cítím. Ty koleje jsou tam dle mně naprosto přirozené, právě jako že nemůžeš zahnout, kde bys chtěla jako při jízdě autem, ne jsi v takovém stroji času, a ten je nasměrován právě tam, kam jede ten tvůj vlak. A ty se nesmíš bát, ty mu musíš věřit, že právě ten tvůj vagon jede po té správné koleji, protože ty jsi byla natolik odvážná už tím, že jsi do něj nasedla. Tak teď mu důvěřuj a nech se vézt. Je to tak nádherné, vítr ti fouká do vlasů, kolem kvetou lány slunečnic, a modré chrpy.

Moc ti děkuji za to nabvození té atmosféry, ta se mi moc líbí, jak to je formulované.

28 ratka ratka | Web | 9. prosince 2008 v 7:49 | Reagovat

nezlobte se. Bavim se i tim, jak si predstavuji jak se nekdo chvali za odrikani :o)) Ale Hanci, ja to myslela jako hyperbolu. (neco se napise schvalne opacne aby vynikla absurdita napsaneho)´

Ja jsem v poslednim case furt rozjasana. Tak nejak vnitrne zarim :o) A porad se uvnitr smeju. Hrabe mi.

29 ratka ratka | Web | 9. prosince 2008 v 7:50 | Reagovat

Ted bohuzel mam povinnosti :o)) I kdyz se tomu chechtam, fakt jsou :o)))

30 ratka ratka | Web | 9. prosince 2008 v 9:40 | Reagovat

tak jeste do tretice pro Hanci :o)) Ono to vnitrni osvobozeni je dlouhy proces. nejde jen tak rict, tak ted se osvobodim a najednou to je! Takhle to neni.

To je jen prvni krok. Clovek si to uvedomi. Ale dostat to dolu dovnitr do srdce, vstoupit dovnitr je krok druhy, velimi tezky. Jak to dostat dovnitr, o to se perou certi. Existuje spousta metod. Ja mam taky nejake. Alei kdyz si myslis ze uz to uvnitr mas tak pak najednou v urcite situaci zjistis ze jeste ne zcela, ze te to nekam hodilo nebo uplne otocilo, kam jsi vubec nechtela :o))

Takze krok treti je pak zit co co si nesu v srdci. Obcas udelat zpetnou vazbu, cistit uvnitr. Aby to co uvnitr vis z tebe zarilo a klestilo ti cest svetem.

Hanci prejiti moc hezky den. A drzim palce! At si zdrava a at se ti dari :o))

31 Liška Liška | 9. prosince 2008 v 14:48 | Reagovat

Hančí ad26:

Já vím, že máš radost a můžeš být i hrdá, že ses změnila. Jenže z toho článku a hlavně z komentáře [4] na mě žádná radostná nálada neskáče - naopak jsem to pochopila (a jestli mylně, tak jsem jedině ráda) , že máš pocit, že je moc pozdě.

Bobřík odříkání je případně působivý.

Asi ses původně chtěla bavit o přátelství a vzdát hold příteli... Tak sláva, sláva!!

32 radka radka | 9. prosince 2008 v 15:07 | Reagovat

Taky volam slava priteli! Je to dobry pritel.

Ten skluz do sebelitosti jsem postrehla stejne jako Liska. Me to prijde tak trochu jako zpetny uder "stareho". nez nastane nove tak to stare se hlasi o sovje prava. A zkousi to.

33 radka radka | 9. prosince 2008 v 16:06 | Reagovat

Hanci,  jak se vede?

34 hanci hanci | Web | 9. prosince 2008 v 17:34 | Reagovat

Otevřela jsem počítač až teď, všechny zdravím.

Když jsem šla ráno do města, tak jsem přemýšlela, v čem to je, že téměř kdykoliv něco napíšu, vyzní to opačně. Nepřesně se vyjadřuji, to je jedna věc, o té vím. Nedomýšlím tyto nepřesnosti.....

Nemohla jsem uvěřit, radko, že bys mohla napsat vážně ad. 23) a 25), protože jsem se domnívala, že mě docela dost znáš. A už úplně mě překvapil se svým "Brrrr" v kom. 24) Emko, protože mně toho bobříka odříkání kreslil před dvěma roky - jako nakopnutí - on říká mírné, tehdy to pro mě bylo značně velké nakopnutí. Díky za ně.

ad 28) - stejně ti radko nerozumím - nechválila jsem se za odříkání. Nechválila jsem se za nic. Pořád si myslím, že pokora je jedna z nejdůležitějších věcí v životě.

Doufám, žes to skutečně myslela opačně.

ad 30) Radko - moc dobře vím, co znamená změna. Moc dobře vím, že jsem pokročila jen maličký kousíček a jak moc o něj musím pečovat. A jak často mě to nutí sklouznout zpátky. Všechno, co tam píšeš, si skutečně moc dobře uvědomuji. Ale děkuji, žes to tak hezky vypsala - pomůže to snad i někomu jinému.

Myslela jsem, že jsem to všechno dostatečně ještě popsala v kom. 4) - jednak to, že mně to jde pomalu, tak také to, jak jsem za tu změnu vděčná, přestože přišla docela pozdě - i tak jsem ráda, že přišla:  "Jsem ráda a jsem vděčná, že jsem k určitým poznáním došla alespoň teď."

Z těch komentářů mám takový zvláštní pocit, že mně do hlavy vkládáte něco, co v ní skutečně nemám. Ale to nevadí, i to pomáhá k ostražitosti. Takže i za to díky.

ad 31) - Liško, už jsem ti vlastně odpověděla kousíček výš. Skutečně radost mám, neumíš si představit, jak se můj život změnil. Nemůžu to tady totiž úplně vypsat. Jsou to všechno jenom náznaky.

S tím věkem - až ti bude tolik, co je mně, tak mě pochopíš - a vzpomeneš si na mě. Jsem skutečně moc ráda, že to vůbec přišlo, pouze konstatuji, oč lepší by to bylo, kdyby to přišlo alespoň o 20 let dříve.

Ne, nechtěla jsem se bavit o přátelství, vůbec. Chtěla jsem hlavně pomoci někomu takovému, jako jsem byla já, aby si uvědomil, že není nikdy pozdě ke změně. A protože mně připadalo, že to Emko říká tak báječně názorně, že by to pro někoho mohl být ten správný impuls k té změně a k tomu, jak tu cestu hledat a jak po ní jít.

Každý to vidí trochu jinak, jako třeba Eliza, ale to nevadí, hlavně když to pomůže.

Radko, nevím jak mám říct, že o sebelítost nešlo ani náznakem, opravdu ne.

Ptáš se, jak se mi daří. Tak s dýcháním je to trochu lepší, protože po konzultaci v nemocnici jsem dostala Atrovent ve sprayi. Teď jen čekám, jestli ten hnací plyn se projeví, jako doposud vždycky. Dělám proti tomu jistá doporučená opatření a aplikuji menší dávky, které mně zatím i tak nepředstavitelně pomohly - rozšiřuje mně to cévy, mám je všechny nějak zúžené. Doufám, že s těmi opatřeními to takhle půjde, což je obrovská úleva.

Co se týká zažívání, tak to je skutečně horší. Zatím mně bylo potvrzeno, že ten Foradil je opravdu v tomto směru moc špatný, že hodně lidem způsobuje žaludeční komplikace. Mám to z něho podrážděné, takže opět musím užívat trávicí enzymy, bohužel nepředstavitelně zdražily, ze 147,- za 48 tablet na 300,- za 50 tablet. Potřebuji minimálně 4 denně. To opravdu minimálně - a to už opět držím dietu, i když vůbec ne tak přísnou, ale jídelníček jsem musela docela zjednodušit. Příští týden jedu do nemocnice do Prahy, tak snad se na něčem s panem doktorem domluvím. Ale jsem optimista, jsem přesvědčená, že se to všechno zase zklidní.

Jinak se cítím výborně - po psychické stránce je to naprosto nesrovnatelné, říkají mně to neustále všichni lidé v okolí, co jsem udělala, že jsem jiný člověk. Tak na tom asi něco bude.

Uff - tak to je ale dlouhý komentář - ale musela jsem to vypsat. Všechny ještě jednou zdravím.

35 radka radka | 9. prosince 2008 v 18:17 | Reagovat

Vis Hanci, ja tak trochu ziju skrze tebe a kdz neco napises tak se tam okamzite vidim a vidim svoje vlastni odrikani kdysi. jak jsem byla pysna ze se dokazu postarat o svoje deti, nekoupila jsem si nic, setrila jsem jakjsem mohla a hromadu veci jsem si odeprela (ne vsechno:o)). A byla jsem na to pysna jak jsem to zvladla. A tak kdyz jsem psala o odrikani, tak jsem psala o sobe. na starych fotkaj je to videt, nastrojena a s trvalou, umelohmotna, radoby uspesna dama. Klepala jsem se po rameni a rikala si sama sobe jak mi to jde. Hnus fialovy. Ted se tomu smeju, ale bylo to tak.

A tak mi to Hanci promin. Jsem sobec. I kdyz ty pises o sobe ja vidim sebe v podobne situaci. Protoze jsem byla na tom podobne. Taky jsem resila svuj zivot a resim ho dodnes a vim ze je to trvaly vyvoj.

TAkze diky moc za odpoved a drzim palec! Jsi jiny clovek!

36 hanci hanci | Web | 9. prosince 2008 v 19:00 | Reagovat

Radko, díky. To víš, že bojuji pořád. ale nemůžu ti uvěřit, že bys mohla být jako já. Byla jsem nepředstavitelně nemožná, skoro celý život!! To je hrůza. Ale nemyslím, že bych se za to bývala kdy chválila, nějak jsem pořád cítila, že to není úplně správně pro mě, ale byla jsem tak vychovaná, tak jsem to tak dělala.Prostě jsem to pokládala za nutné a správné pro okolí.

37 radka radka | 9. prosince 2008 v 19:24 | Reagovat

hanci, napodobne :o)) JABKO! Ja se citila nemozna uvnitr. Proto jsem se furt ruzne vylepsovala. Vubec jsem nedokazala pripustit, ze bych jako JA uspela :o))

38 # m. # m. | Web | 9. prosince 2008 v 19:25 | Reagovat

36) hančí, kdybys byla fakt nepředstavitelně nemožná, jak píšeš, tak bys neměla na čem stavět a nedokázala bys to cos dokázala. Nějací přátelé, by ti byli na ... kulový.

39 anina anina | 9. prosince 2008 v 19:55 | Reagovat

ČUS BUS AUTOBUS :)

40 hanci hanci | Web | 9. prosince 2008 v 19:56 | Reagovat

Radko, já jsem si nevěřila celý život v ničem. Teď nemohu uvěřit, že jsem taková byla.

Emko - máš pravdu, asi to bylo někde ve mně hluboko zakopané a teď se to dere ven - jde to těžko, ale cestička už je uvolněná. Asi kdyby nebyl ten základ, tak by to nešlo ani s nějakým nakopnutím, máš pravdu.

41 hanci hanci | Web | 9. prosince 2008 v 20:10 | Reagovat

Ani - ajoooooooj - tvůj kom. se objevil, až když jsem odklikla ten svůj. - Jsem ráda, že jsi tak veselá - i v tom fofru, který stíháš!! Jabko!! Hruška! Hrozny?

42 Lenka Lenka | Web | 9. prosince 2008 v 20:41 | Reagovat

ad 34: Hančí, k optimismu a klidu JE  DŮVOD.  Nezlob se, že se budu opakovat, ale požádej své tělo o pomoc, aby léky dobře snášelo nebo aby ti poradilo jinak. - takováhle práce sama se sebou nestojí ani kačku, tím nic neztratíš, můžeš jen hodně získat.

43 hanci hanci | Web | 9. prosince 2008 v 23:10 | Reagovat

Lenko, dík za kom. Mohu tě ujistit, že neztrácím optimismus, věřím, že to vše bude zase dobré. Zatím pořád ležím na hladině a nechávám se unášet - jsem v klidu. Můžu ti říct, že když se mně dřív zhoršil zdravotní stav, tak jsem skoro šílela strachem, co zase přijde. Teď vůbec ne. Očekávám zlepšení a pořád jsem klidná - a v dobré náladě. To je u mě obrovská změna. Mám z toho sama radost.Moc zdravím - a dobrou noc.

44 ratka ratka | Web | 10. prosince 2008 v 12:22 | Reagovat

Jeste bych se Hanci rada vratila k ty citaci pritele o "ujizdeni nekam kam nechci"

MOckrat jsem nad tim premitala. Zda ujizdim tam kam chci nebo jinam. A zda jsem vubec schopna to poznat.

Nakonec jsem v tom vlaku zustala sedet. MOzna je to dobre a mozna ne. nevim. S postupme casu si rikam, ze je to mozna uplne jedno.

Ze kdybych zacala predelavat koleje, tak bych se sice dostala jinam ale taky nevim kam. Akorat jinam. Ze nelze zvolit "spravnou" variantu a "spravnou kolej" kdyz ji vubec neznam. Kdyz nevimktera to je.

45 hanci hanci | Web | 11. prosince 2008 v 10:23 | Reagovat

Včera jsem neotvírala počítač, tak odpovídám až dnes.

Radko, podle mé zkušenosti - já jsem tedy poznala stroprocentně, že ujíždím nesprávným směrem, ale neměla jsem odvahu to změnit. Změnit -  to potřebuje odvahu, potřebuje to všechno přehodnotit - názorně se mně moc líbí to přirovnání -  vysypání batohu, který si každý nese životem. Ten obsah přebrat a vyhodit to, co není potřeba a přidat třeba to potřebné, co tam nebylo. A pak pokračovat směrem, kterým si myslím, že bych měla jít. Je docela možné, že jsem se opět mýlila - nebo částečně mýlila. Pak tedy znovu vysypu batoh a vše opakuji.  - Moc se mně líbí výrok Gándhího - JEN JEDNA VĚC JE HORŠÍ NEŽ NÁSILÍ - NEDOSTATEK ODVAHY.

Pak jsem si ještě uvědomila jednu věc - když jsi mně v kom. 35) napsala s vykřičníkem: Jsi jiný člověk! - že je mně totiž úplně jedno, co si kdo myslí - jestli jsem se změnila nebo ne, důležité je to, co cítím já a já tu změnu cítím. Samozřejmě, že když s někým mluvím, vidím mu do očí a poznám na něm, jak je upřímně překvapený nad tím, jaká teď jsem, mám radost a posiluje mě to. Ale přesto je to vedlejší. Konečně jsem došla k tomu, že hlavní jsem JÁ, jak se já cítím, co já dělám.

Moc zdravím.

46 ratka ratka | Web | 11. prosince 2008 v 11:35 | Reagovat

ja taky zdravim Hanci.

Ja vim :o) Jestli si nekdo jiny, poznas jen Ty sama. A jen Ty tomu dodas dulezitost ktera nalezi. Nikdo jiny to udelat nemuze. Ani nikdo jiny to posoudit nemuze.

Ze jsi podstatne pozitivnejsi muzu pouze odhadovat z tveho psani a to je pozitivnejsi. A tak muzu ziskat dojem ze jsi se zmenila.A napsat to tak jako to citim a vnimam. Ale co je u Tebe uvnitr to vis jenTy.

preji Ti hezky den.

47 ratka ratka | Web | 11. prosince 2008 v 11:45 | Reagovat

Ghandi je v mnohem muj vzor. Jeho cesta nenasili. Tahle cesta nenasili muze fungovat jen ve spojeni s odvahou

Jeho filosofie a zachazeni s nasilim nenasilne me odjakziva fascinovala. A byla mi prikladem.

Pro me to znamena hrozne moc. Preruseni retezce. Vystoupeni z kruhu. Zastaveni kola ktere se otaci.

48 hanci hanci | Web | 11. prosince 2008 v 13:17 | Reagovat

Radko, zdravím moc.

49 Liška Liška | 11. prosince 2008 v 16:41 | Reagovat

Hančí, ten citát Gándhího ad45 je výborný!

50 hanci hanci | Web | 11. prosince 2008 v 19:14 | Reagovat

Liško, ono je asi většina toho, co on řekl, dobrá. Zdravím.

51 Liška Liška | 12. prosince 2008 v 15:10 | Reagovat

Hohó, tos mě hezky setřela :-)))

Taky zdravím!

52 hanci hanci | Web | 12. prosince 2008 v 18:18 | Reagovat

Liško - většinou ti všechno rozumím, když tě někde čtu. Tentokrát u tohoto článku ale fakt ne, asi jsem natvrdlá.

Já jsem to psala v tom smyslu, že s tebou souhlasím, že on je prostě dobrý. Jako že jsem tě "setřela"? tak to teda ani náhodou ne!!

Moc zdravím a přeju hezký víkend.

53 bah bah | 6. ledna 2009 v 14:23 | Reagovat

Blog je takové vzláštní médium, každý pochopí psané trochu jinak a čím je napsané pro něj palčivější a bližší, tím větší potřebu má reagovat, stejně silně, jak ho slova zasáhla. Po těch letech (začaly jsme blogovat skoro zároveň) jsem já na diskusi na blogu trochu rezignovala, proto obdivuji tvoje nasazení, s jakým vysvětluješ, diskutuješ a ujasňuješ. Myslím, že píšeš moc dobře, vyjadřuješ se jasně a počet komentářů dokazuje, jak moc umí tvoje slova a tvoje články zasáhnout ostatní. Podle mého názoru je ale blog trochu obtížný nástroj, články čte spousta lidí (včetně mě) rychle, projektují do nich svoji osobní náladu a zážitky...je to jako když se v hospodě pár přiopilých lidí začne bavit o filozofických věcech, ta diskuze je hodně zkreslená, nenavazuje úplně jasně a racionálně tam, kde by měla. Je velmi těžké usilovat o pochopení, proto poslední dobou chodím na blogy (i na ten tvůj) hlavně cítit ty lidi, neusiluji o 100% pochopení, chodím tam, abych zjistila, jak se ti lidé mají, jak se jim vede...jako nakouknout okénkem do kuchyně chalupy a zamávat.

Jsem moc ráda, že se Ti vede dobře a přeji Ti hodně síly, jsi úžasný člověk. I já si myslím, že i sebe bys měla započítat do malých "vítězství", vždyť i ty jsi součástí toho všeho. Musím říci, že pro mě je velkým vzorem a povzbuzením právě to, že se ti tohle "stalo" teď a ne před dvaceti lety, sama si kladu otázku, co bude až budu v tvém věku, jak budu věci cítit, vnímat, zda je budu schopna stejně analyzovat jako teď (jako ty).

Cítím s tebou ohromnou zpřízněnost, jakoby beze slov, cítím tě jako někoho, do jehož podoby bych chtěla stárnout. Možná proto, že i s mým zdravím je to "nejisté" a budu moc ráda, když budu jednou stejně jako ty rekapitulovat vítězné tažení. :-) Snad rozumíš. Každopádně jsi pro mě ohromným vzorem, proto bych i já tebe ráda povzbudila, snad se mi to alespoň částečně podařilo tímto komentářem.

Posílám vřelý úsměv.:-)

54 hanci hanci | Web | 28. ledna 2009 v 11:47 | Reagovat

Bahanko - teď jsem docela vyšinutá z tvého komentáře. Našla jsem ho až dnes. Nějak jsem v poslední době nesledovala komentáře k dřívějším článkům. Nedostává se mně času při všem tom dění v rodině. Tolik chvály si ale vůbec nezasloužím, skutečně ani nevím, jestli je správné mít mě tak za vzor, jak píšeš. On má každý člověk nějaké dobré a nějaké špatné vlastnosti. Ale moc ti děkuji, skutečně se cítím hodně povzbuzená takovýmto komentářem.  - Pamatuji se, že jsi byla první, kdo se u mě ozval - kdo mně radil a pozdravil mě. Urazila jsem kus cesty, kterou bych ale bez pomoci zvenčí - a právě na blogu - nikdy nemohla urazit, nikdy bych se na ni ani nedostala. Cítím velký vděk ke všem, kdo mně k té proměně přispěli.

Měj se moc hezky, držím ti palce, abys zvládla všechno tak, jak by sis přála.

55 Skv Skv | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 9:28 | Reagovat

Já chci taky takovej bloooog:D

56 hanci hanci | Web | 16. listopadu 2011 v 16:41 | Reagovat

[55]: Díky - usmívám se - vždyt ti v tom nic nebrání, ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama