Ještě jednou Anglie

27. září 2009 v 19:56 | hanci |  Jak jde život
U minulého článku jsem Jirkovi do komentáře napsala, že mu odpovím dalším článkem. Nevím vůbec, jestli se mně to dobře podaří. Ale pokusím se.

Čím dál jasněji si uvědomuji, že je sice moře moc krásné, krajina kolem něho taky, způsob života je v Anglii jiný a líbí se mně (nejvíc mně vyhovuje to hlavní jídlo navečer), ale nejvíc a hrozně moc se mně stýská po tetě a strýci. Po té pozitivní energii, kterou je prosycený jejich dům a vše kolem nich. Úplně nejvíc se mně stýská po těch chvilkách, kdy jsme odpočívali v obýváku, třeba byla i puštěná TV, teta luštila např. křížovku, vykládali jsme si, popíjeli gin (:o)))) ) nebo něco podobného - mazlili jsme se s kočkami a vládla pohoda, klid. Taky u jídla - nechápu, kdo vymyslel pravidlo, že při jídle je neslušné mluvit. My jsme si vykládali pořád a bylo to úžasné. Samozřejmě, že se nemluví s plnými ústy......... Jistě že nebudu psát podrobnosti, jenom musím zmínit, že teta se strýcem taky nežijí jen v jakémsi ráji bez problémů. Teta je po několika operacích, dvě z nich byly velmi, velmi těžké, stejně tak strýc není bez zdravotních problémů. Jistě museli zvládat i jiné životní překážky. Přesto z nich přímo čiší optimismus, radost ze života (i v jejich věku - snad to mohu říct, že tetě bude osmdesát a strýci sedmdesát osm - absolutně bych jim to nehádala). Taky jejich soužití je moc krásné. Vždycky jsem si myslela, že oslovení "darling" je filmové, divadelní nebo knižní. S údivem jsem zjistila, že ne. Používá se v běžném životě - a je to krásné, zvlášť, když je to podloženo skutečností.
Dobré a harmonické soužití dvou lidí je - tedy myslím si to - velká "dřina". Každodenní, stále znovu začínající práce - úsilí, vzájemná tolerance, vzájemné pochopení, umění vžít se do pocitů svého partnera, umění ponechat partnerovi vnitřní svobodu ................... - pokud má člověk svého partnera rád, není to pro něho žádná oběť, je to samozřejmost............. . Ovšem, musí se to dít oboustranně, ve stejné míře. Pokud začne být jeden podřízený, je to začátek konce.
Když krásný vztah vydrží do vysokého věku, je to - podle mě - známka o vysoké duševní, morální...... úrovni obou partnerů.
Myslím si, že na fotkách je vidět, že to všechno není přetvářka, že to jak z tety, tak ze strýce přímo čiší, to se nedá nahrát. Taky se nedá na fotkách ukázat ta krásná atmosféra, která je všude kolem nich cítit.

Tak sem dám alespoň pár fotek s jejich patnáctiletým kocourkem.
A jednu moji s kocourkem, který si mě hrozně moc oblíbil. Po něm je mně taky hodně smutno. Byl černý a měl obrovské bílé vousy. Když takhle u mě ležel, silně vrněl a zatínal drápky. Vydržel tak ležet i víc jak hodinu. U nikoho tak prý nikdy nevydržel.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 NULI NULI | E-mail | 29. září 2009 v 7:41 | Reagovat

Ty pocity Ti už nikdo nevezme a zůstanou Ti jako vlastní bohatství, to znám. Je fakt dobře, žes cestu absolvovala. A jak jinak kočky nijak nepreferuji, tak oba dva exempláře vyúadají nádherně. Povedly se Ti ty fotky!

2 Liška Liška | Web | 29. září 2009 v 11:50 | Reagovat

Jak teta drbe na bradičce kocourka, to je ono, ta fotka se mi líbí.
A pohodový pokojík.

Snad se dočkáme dalších fotek lidí od tebe, Hančí, v jejich prostředí.

3 michal michal | Web | 29. září 2009 v 19:19 | Reagovat

Ta drbací fotka je fakt skvělá!

4 hanci hanci | Web | 29. září 2009 v 21:03 | Reagovat

Všechny zdravím a dík za pochvalu. Ona to byla náhoda, že se mně to tak podařilo zachytit. Většinou než jsem připravila foťák, situace se změnila.
Liško, moje fotky lidí najdeš na flickru - adresu mám na blogu vpravo v seznamu.ale nějak nestíhám tam dát další, fakt bych potřebovala den o více hodinách.

5 Lenka Lenka | Web | 29. září 2009 v 22:54 | Reagovat

Víš, co mě teď napadlo, Hančí? Až se ti bude zdát, že by den měl mít dvojnásobně hodin, sedni si do křesla jako tam, dej si nohy nahoru a někoho drbej za uchem ....... (popř. pij gin)
Já to nějak tak podobně dělám a můžu říct, že je to nejlepší lék na pocit nedostatku času. :-))

6 Jirka* Jirka* | 1. října 2009 v 21:52 | Reagovat

Děkuji za vyčerpávající odpověď Hančí :-) Jsem rád, že se mi potvrdilo to, co jsem si myslel i z předchozích fotek. Samozřejmě ne kvůli mně, ale tobě, a hlavně nim. Takové "případy" se mi líbí už jenom proto, jak dokáží motivovat. Je mi jasné, že idyla není dlouhotrvající - problémy jsou i v pohádkách, ale právě proto, jak sama píšeš, je jejich přístup o to víc obdivuhodnější. Ano, je to dřina, ale dobrovolná :-)

P.S.: Páni, patnáctiletý kocour je pro mě vzácnost, doma se nám kočky dožívají tak pěti let, ale to je tou svobodou volného pohybu :-)

7 flamme flamme | Web | 2. října 2009 v 9:54 | Reagovat

Taky jsem chtela rict, ze ani kocourovi bych vek nehadala...
(Ctu Te pravidelne, Hanci, ale ted si konecne nejak troufam reagovat:)... ja myslim, ze ten prijemny pocit v rodine stryce a tety je jiste dany tim, co jsi napsala, a klobouk dolu... ale jeste bych k tomu pridala jednu vec, kterou jsem odpozorovala tady ve Francii: stari tu neni handicap, byt stary je "fajn", duchody jsou slusne, je to obdobi zaslouzeneho odpocinku - jasne, prijdou nemoce, ale od toho je kvalitni zdravotni pece... kdezto u nas, bohuzel, odchod do duchodu je skoro vzdy spojeny s mnohonasobnym zhorsenim zivotni urovne a krom toho lide si jeste nezvykli na to, ze konec prace je prilezitosti to "roztocit" a delat treba veci, co nemohli predtim... francouzsti duchodci treba hromadne cestuji do dalekych zemi, objevuji nove konicky... zeny se hyckaji, chodi na pedikury, manikury, babicky se neoblekaji jako babicky:)(to jsem se rozepsala!!! ale to vsechno, abych popsala, ze takovy pristup k zivotu taky meni atmosferu)... doufam, ze jednou to bude samozrejmosti i u nas

8 anina anina | 3. října 2009 v 11:55 | Reagovat

[7]: flamme, jo už dávno bych nám tohle taky přála...

A ještě hláška :), seděla tam a musela asi chvilku počkat, protože vystartovat přes půl Prahy a být kdesi za chvilku není jen tak. Jenže nebyla tam sama. Jo, hančí myslím...měla společníka. Seděla tam s ginem a já pak taky :)

9 anina anina | 3. října 2009 v 12:06 | Reagovat

A ještě taková shoda okolností..v tu dobu co si hančí zamilovala a drbala toho kocourka z Anglie, já se těžko loučila asi se čtyřma kočkama a hafanem, co mě úplně dostali pře víkend v Čechách. A jeden kocour je podobný tomu tvojí tety. Černýho čertíka, jako ty, jsem tam měla taky. Ale ten byl plašší. Jeho mourovatý mamině bylo taky patnáct let. Toho " mýho" si dám na blog asi ;)

10 hanci hanci | Web | 3. října 2009 v 14:22 | Reagovat

Lenko, máš pravdu, je to určitě nejlepší lék, taky se o to snažím - proto nic nestíhám :o)))). Ono to ani jinak už nejde, dřív jsem např. uklidila celý byt na "jeden zátah" - dneska musím po částech a mezi tím odpočívat. Jenže - odpočívat je tak krásné!!!

Jirko, mám stejný názor.
S těmi kočkami - to je moc krátký život pro ně, ne? Záleží na tom, jestli ji nepřejede auto atp.

Flamme - díky moc za krásný komentář. Říkáš v něm všechno naprosto přesně. U nás je stáří nejen handicap, ale jako kdyby se měl člověk začít jaksi stydět, že už fyzicky není tak dobrý - nebo nevím, jak bych to vyjádřila. Často je slyšet i opovržlivé poznámky od mladých lidí směrem ke starým nebo nemocným atp. Důchody u nás jsou šíleně nízké (ještě tak bývalí milicionáři mají důchody vyšší a jim podobní....), takže na kulturu a oblékání absolutně nic nezbývá. O cestování ani nemluvě. Taky bych hrozně ráda chodila pravidelně k holiči a na kosmetiku, ale to může být tak akorát sen. Tím, že jsem začala docela často jezdit do Prahy na výstavy a za známými dostáváme se neustále víc a víc do dluhu (máme konto korent). Když už jsme na dně, nějakým zázrakem dluh vyrovnáme (buď mám překlad nebo prodám obraz) a vše začne nanovo. Hrozně ráda bych se dožila toho, o čem píšeš, ale to se u nás asi nikdy nestane.

Anino, ahoj. Jo, ten gin byl moc dobrý, jen škoda, že bylo tak málo času.

Všechny moc zdravím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama