Novoroční přáni a Haruki Murakami II

27. prosince 2009 v 14:35 | hanci |  Knihy
Nějak jsem nepopřála na svém blogu příjemné prožití Vánoc pro všechny moje čtenáře. Moc se za to omlouvám. Ale docela jsem bojovala se zánětem u zubu - pod korunkou. Bolela už celá tvář až k oku, a protože paní doktorka nemohla udělat resekci, jelikož při té se musí užívat antibiotika v takovém případě - a já je nemohu, musela mně zub vytrhnout. Bolest se začíná zmírňovat až od dnešního rána. Taky jsem bojovala s depresí, ale už je vše mnohem lepší. I reakce na očkování proti chřipce už pominula. Takže - pohlížím už s větší radostí do nadcházejícího období.

Přeji tedy všem svým čtenářům do nového roku hodně zdraví - i když je to taková jakoby otřepaná fráze, je skutečně nejdůležitější. Od dobrého zdraví se odvíjí všechno další. No - a taky trochu toho štěstí, ono je taky někdy docela potřebné.

Neodpustím si, abych sem nevložila ještě další úryvky z knížky, kterou teď čtu a která mě totálně dostala, psala jsem o ní v minulém článku.

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží


str. 234-235
"........ "Pane Óšimo, mně se teď děje hrozná spousta věcí. Některý jsem si vybral sám, ale jiný vážně ne. A už se ani pomalu nevyznám v tom, který jsou který. Vždyť ono to chvílema vypadá, že i to, co jsem si navenek vybral sám, už bylo stejně dávno daný. Mám dojem, že akorát jdu po cestě, kterou mi někdo předem vytyčil. Ať si namáhám hlavu, jak chci, ať se snažím a potím,
jak chci, je to všechno úplně nanic. Nebo spíš takhle: čím víc se snažím, tím jako by to bylo horší, tím míň a míň jako bych to byl já. Pořád ujíždím víc a víc ze svý cesty, a to je prostě příšerný. Nejen příšerný: to je normálně strašný. Občas mám pocit, že se celej scvrkávám nebo co."
Pan Óšima mi položí ruku na rameno. Cítím, jak jeho dlaň hřeje.
"I kdyby to snad byla pravda, i kdyby ti vážně bylo souzeno, že všechny tvoje volby a snažení mají přijít v niveč, ani trochu se tím netrap. Zůstáváš pořád jen a jedině sám sebou a nikým jiným. Ten, kdo kráčí kupředu, jsi vždycky pouze ty sám."
Vzhlédnu a podívám se na něj. Jeho slova v sobě mají podivnou přesvědčivost.
"Jak to víte tak jistě?"
"Poněvadž na světě existuje něco, čemu se říká ironie osudu."
"Ironie osudu?"
Pan Óšima se mi podívá do očí. "Podívej, Kafko Tamuro. Co právě zažíváš, to je přímo klasickým námětem řeckých tragédií. Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka. V řecké tragédii je tohle úplně základní pohled na svět. Jeho tragika - jak ji definuje Aristoteles - spočívá v tom, že hlavní úlohu přitom zpravidla nesehrají slabé stránky hrdiny, ale naopak ty lepší. Chápeš. do mám na mysli? Lidi nezavlečou do tragické situace jejich nedostatky, ale právě jejich přednosti.
Jen se podívej na Sofoklova Krále Oidipa. Toho nepřivede do neštěstí nějaká lenost nebo hloupost, ale hlavně jeho odvaha a poctivost. V tom je právě ta nevyhnutelná ironie osudu."
"Ale žádná záchrana."
"Přijde na to, řekne pan Óšima. Občas se opravdu už nedá nic dělat. Jenomže ona ta ironie osudu člověka zároveň prohlubuje a dává mu růst. Její pomocí může postoupit někam dál, do vyšších dimenzí. V tom je vyšší, univerzální naděje. Právě proto i dnes řecké tragédie čte tolik lidí, právě proto patří mezi základy světového umění. Jak už bylo mockrát řečeno, všechno na světe je svého druhu metaforou. Nikdo ve skutečnosti nezabíjí vlastního otce ani se nevyspí s vlastní matkou. Rozumíš? Jen prostřednictvím metafor přijímáme ironii. A tím se prohlubujeme a rosteme."................"

str. 370
"............ "Kdo ví, opakuje rozmrzele pan Óšima. Kdoví, Kafko Tamuro, jestli si totiž většina lidí svobodu vůbec přeje. Jestli si to třeba jen nenamlouvají ve své fantazii. Většina lidí si totiž se svobodou neví rady, když ji dostane. Pamatuj si: Lidi mají mnohem radši nesvobodu."
"I vy, pane Óšimo?"
"I já. Taky mám rád nesvobodu. I když samozřejmě jen do jisté míry", vysvětluje pan Óšima. "Jean Jacques Rousseau klade vznik civilizace do okamžiku, kdy člověk vymyslel plot. Tomu říkám umět se dívat. Přesně tak, veškerá civilizace a kultura je produkt nesvobody rozparcelované do ohrad. S výjimkou snad jen australských aborigines. Ti udržovali kulturu bez plotů až do nějakého 17. století. Těžko bys na světě našel svobodnější lidi. Mohli si jít, kdy chtěli, kam chtěli, a dělat si tam, co se jim zachtělo. Jejich život, to bylo doslova a do písmene popocházení sem tam. Chůze byla hlubokou metaforou jejich žití. Když přišli Angličani a zastavěli jim zemi ohradami pro dobytek, aborigines vůbec nepochopili, co se stalo. Načež byli zahnáni do divočiny jakožto nebezpečný asociální živel, neschopný respektovat principy slušné společnosti. Takže by sis měl taky dát setsakra pozor, Kafko Tamuro. Na tomhle světě vítězí ti, kdo si postaví vyšší a pevnější plot. A když to nebudeš respektovat, zaženou tě do pouště."........."

str. 414
".............. "Vedle světa, ve kterém žijeme, existují ještě jiné, paralelní světy. Ty do nich můžeš vstoupit, do jisté míry. Můžeš se z nich i šťastně vrátit. Když si ovšem dáš pozor. Jakmile totiž překročíš jistou hranici, návrat už není možný. Ztratíš cestu zpátky. Je to labyrint. Víš, kde poprvé vymysleli labyrint?"
"Vrtím hlavou."
"Na princip labyrintu přišli lidé poprvé, alespoň co současné znalosti sahají, ve starověké Mezopotámii. Věštívali tam osud z tvaru vyvržených zvířecích - nebo možná někdy i lidských - střev. Obdivovali jejich složitý tvar. Labyrint je v podstatě odvozený od střev. Jinými slovy, principy labyrintu si neseš už sám v sobě. A jim pak odpovídá i bludiště vnějšího světa."
"Metaforicky", doplním.
"Přesně tak. Je to vzájemná metafora. Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta".........."

str. 415
"....... "Ne, takový ty rozhodně nejsi. Slečna Saeki dokázala projít vším možným - někdy skoro i nemožným. Ví spoustu věcí, o kterých ty nemáš ani potuchy, má i spousty citových zkušeností, které zatím tobě úplně scházejí. Dovede rozlišit, co je v životě důležité, a co jsou jen malichernosti. Musela udělat řadu důležitých rozhodnutí a na vlastní oči pak viděla jejich následky. Takový ty nejsi, rozhodně ne. Ty nejsi nic víc než dítě, tvoje zkušenosti neobsáhnou víc, než jen jeden hrozně omezený svět. Tolik ses snažil, abys získal sílu. Dobrá, přiznejme, že se ti to v jistém ohledu i povedlo. Ale mezi všemi těmi novými stránkami nového světa, co se kolem tebe otevřel, mezi těmi ses úplně ztratil. Na ty jsou totiž, kamaráde, tvoje dosavadní zkušenosti krátké"....."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nuli nuli | 27. prosince 2009 v 18:50 | Reagovat

Ach, tos neměla zrovna pohodové svátky! Ještě, že Tě trochu už ta bolest opouští. Tak jako první děkuji za Tvé přání i za to, že na nás, své čtenáře, myslíš i v době, kdy ti není nejlépe... A přeji v novém roce vše dobré!

2 hanci hanci | Web | 27. prosince 2009 v 21:15 | Reagovat

Nuli - moc jsem na tebe myslela - taky jsme o tobě mluvili s Petrem, když u nás byl........ v dohledné době napíši mail.
Ty úryvky jsem sem vložila hlavně kvůli tobě a Lence, abyste věděli trochu podrobněji, do čeho půjdete, než začnete tu knížku číst :o))). Moc zdravím.

3 Děd nevěd Děd nevěd | Web | 27. prosince 2009 v 21:35 | Reagovat

Ano, labyrint máme v sobě. A každý den zabloudíme do jiné slepé uličky. Naděje je, že existuje cesta ven. Tak nepřestávejme hledat.
Hodně zdraví, milá Hančí, do kulatého roku.

4 Lenka Lenka | Web | 28. prosince 2009 v 9:59 | Reagovat

Jsem ráda, že už ta bolest polevuje, Hančí.  
Ano, moc děkuji. Mám už teď jasnou představu o té knize. Je to o období kterým jsem prošla i já. Výborně to popisuje autor. Změnila bych tam jen málo. Snad jen to, že osud si vybere člověka. Ne ne, svůj osud si vybíráme sami. Jen ne vždy pochopíme, dosáhneme pamětí, jak a kdy se to stalo. Kdy jsme vstoupili na tu cestu, kde nás čeká kotel, bouře. Jsem člověk, který rád drží kormidlo svého života v ruce, ale pak přijde chvíle, kdy přijde bouře tak veliká a nečekaná, že ti kormidlo vyrve z ruky, hází to s tebou sem a tam, nevíš, čeho se máš chytit, všechny tvé dosavadní zkušenosti selhávají, jsou k ničemu, protože se řítíš do "nového světa", jak je psáno v knize výše. Ano, opravdu dobře popsáno. Jsem z bouře venku, dá se to přežít. Svět je jiný, než předtím. Je menší a já jsem větší. Tohle se možná od nás chce. Veliká vnitřní proměna. Proto tak silná bouře. Ale jak se všeobecně ví, nikdy nám není naloženo více, než dokážeme unést, bouře nás má proměnit, zahnat do samého kouta, ne zabít. A to je důležité vědět. Docela určitě to i knize dobře skončí, Hančí .... :-) Pak pověz.
A ať už tě to nebolí .....

5 hanci hanci | Web | 28. prosince 2009 v 12:59 | Reagovat

To je hrůůůůza - takovou hrubku jsem v kom. napsala - a všimla jsem si toho až dneska. mělo tam být "abyste věděly" - omlouvám se.
D.n. - moc zdravím! - no jo, já nemám žádnou orientaci, kdekoliv zabloudím, totálně - tak je to problém :o)))
Lenko, myslím si, že se ti to bude líbit. U toho osudu jsem si říkala, že nebudeš souhlasit, já s tím ale souhlasím, protože jsem se přesvědčila sama na sobě, že někdy můžeš dělat možné i nemožné, není ti to nic platné.
Jinak - dneska už je všechno nesrovnatelně lepší, bolest snad už definitivně ustoupila. díky.

6 Lenka Lenka | Web | 28. prosince 2009 v 14:52 | Reagovat

To je hrůůůůůza, Hančí napíše takovou "děsnou" chybu a já si toho vůůůůůbec nevšimnu :-) (a se mnou asi naprostá většina čtenářů" - no schválně, kdo jste si té hrubky všiml? Přihlaste se! :-)))
Von ten pravopys nestojí za to, abisme se kvůly němu nervovali/y, ne? :-)))
- Jsem ti chtěla ukázat, jak vypadá hrůza, na skutečnou hrůůůůůůzu v pravopisu určitě nemáme asi ani jedna.
:-)))

K tomu osudu. Omlouvám se, nechci tím otravovat, ale dovolím jenom něco, s čím by se možná dalo souhlasit: Někdy jo, někdy jsou chvíle, kdy ať děláš co děláš, zdá se ti, že to není platné ...(... a pak třeba najendou šup a jsi z toho venku). Ale to není osud. To jen jsme se dali na určitou cestu, která přinesla to a to a my nevíme, jak z toho ven a motáme se v kruhu. To je ta slepá cesta v labyrintu. Znovu a lépe, nic víc se od nás nechce.
Toť zase má zkušenost. Nic proti tvé, Hančí. :-)

A hlavně tralala, bolest ustoupila. To je na světě nádherně, viď? :-)

7 ratka ratka | 28. prosince 2009 v 21:28 | Reagovat

Hanci, to je fajn ze se citis lip. Preji ti zejmena zdravi a vnitrni spokojenost v pristim roce.

8 Jirka* Jirka* | 29. prosince 2009 v 15:22 | Reagovat

...a ať Tě, Hančí, potkávají jen samé zvladatelné věci.

9 hanci hanci | Web | 29. prosince 2009 v 19:17 | Reagovat

[6]: [7]: [8]:  Všechny moc zdravím a moc děkuji.Už se cítím bezvadně.
Lenko - přece ještě musím dát jeden příklad - když se ti narodí třeba těžce nemocné dítě, tak nic nezmůžeš, nemáš šanci cokoliv ovlivnit. Jinak s tebou souhlasím, vždyt víš - a já jsem se o tom přesvědčila sama,že záleží hodně na člověku, ale fakt ne vždy.

10 Lenka Lenka | Web | 30. prosince 2009 v 10:25 | Reagovat

ad 9: No, Hančí, já se nechci dotýkat tvých bolestí, ale ... možná někdy jindy a oklikou ..... teď snad jen takto trochu z mého vidění světa, třeba na to něco je i pro někoho jiného, třeba ne.

Když se narodí těžce nemocné dítě, tak máš mnoho možností, jak se v té chvíli chovat (nemyslím vnějškově, ale spíš vnitřně) ..... a stejně tak máš mnoho možností jak se chovat, než se to dítě narodilo, než bylo počato a s kým ..... vše má spoustu příčin, někdy nemá smysl po nich pátrat,  jindy ano, jindy vyplavou až po dlouhém čase ...
Nelze vinit cestu z toho, že je kamenitá a plná děr, když jsme se po ní vydali. Nelze vinit ani sebe, že jsme se po ní vydali, nevěděli jsme, že za rohem nás čeká taková jáma. Každopádně jsme se o sobě a o okolí mnohé  dozvěděli, když jsme do té jámy spadli. A možná příště půjdeme jinudy. Anebo cestou stejnou, ale s větším pochopením a přijetím.

Konkrétně já nemám děti, protože se moje tělo vzpíralo mít dítě s mužem, který nemá v sobě tolik lásky, aby přijal dítě, ať už bude jakékoli. Ale to se projevilo vnějškově až později. Moje podvědomí mi dávalo signály léta, já je neslyšela. S jiným mužem bych mohla mít dětí kupu. Ale stalo se tak, jak se stalo. Příště to zkusím jinak a lépe.

11 ratka ratka | 30. prosince 2009 v 11:08 | Reagovat

Lenko, tos vedela jiste ze tvuj muz nechtel prijmout dite at je jakekoliv?
znam hodne muzu kteri by zene snesli modre z nebe, milovali ji i deti, ale kdyz byli konformntovani s tezce nemocnym ditetem tak zenu nepodporili. nepomohli ji.
protoze to predem clovek nevi co bude. Az to je tak se do dozvi.
ale souhlasim s tebou ze v zivote ma asi vse smysl. I nemocne dite. nebo mrtve dite. a clovek by mel naslouchat a uposlechnout signalum ktere mu dana situace rika.
tezke tema. moc tezke. tyka se i mojich rodicu. ty neuposlechnute signaly se vraci. a nevyresene chce byt vyreseno. clovek by nemel lpet na svych nazorech. oslepit sam sebe. kdyz oci otevre, tak dokaze vnitrne nalezt reseni. to jedine spravne a uzavrit kruh. snad.

12 vitaxyvita vitaxyvita | E-mail | 30. prosince 2009 v 12:00 | Reagovat

Lenko,myslím že je již stejně pozdě,stejně půjdeš tou svojí cestou i nadále,je vyšlapaná a bude pravděpodobně bez dětí.Nevěřím,že muž při milování myslí na děti,je to ponejvíce na ženě,buďto může či nemůže.
Radko,ano,je to přetěžké téma,když se narodí dítě s nějakým postižením. Tuto skutečnost jen málo mužů dokáže akceptovat,protože je to pro něj velice těžké a cítí tam jakousi i svou vinu.Málokdo myslí na geny,které každý po svých předcích zdědil do svého vínku
a ty potom v jejich potomcích hrají tu svoji roli.Dědí se do čtvrtého kolena,děti jsou třeba dobré,často i vnuci a u pravnuků se to třeba ukazuje.

13 Liška Liška | Web | 30. prosince 2009 v 15:34 | Reagovat

Hlavně dobrý vstupo do nového roku a ať ho máš celý krásný, Hančí!!

Kafka na pobřeží mi byla doporučena, když vyšla, okouzleným kamarádem. Ještě jsem nepřečetla nic, ani to Norské dřevo. Mám v sobě nějakkou předpojatost k Japoncům - bojím se, že je to jiný svět a nezaujme mě, nerozeznám Japonce jednoho od druhého - a ještě jsem se těch dětských předsudků nezbavila. Asi se těch Japonců v podstatě bojím.

A jak čtu úryvek, uvědomuju si i evropanské předsudky v sobě, protože mi v hlavě znělo: "Nějaký Japonec mi bude vykládat o Sofoklovi?!!!"

No odhlídnu-li od toho (když už jsem to přiznala...), musím říct, že nemám ráda knihy, v nichž někdo "káže" a hovoří moudra. Buď chci knihu, kde se něco DĚJE a na základě toho já si můžu něco uvědomit nebo být ovlivněna symboly atd., anebo chci knihu, která je učeným pojednáním, sociologickým spisem třeba. To mezi, kde někdo mluví moudra a druhý mu naslouchá jako učedník, aby to byla stará dobrá sdělná forma dialogu pro poučení, to ráda nemám. Připadá mi to moc ojeté.

Tak doufám, že v knize se i něco DĚJE.

Ta vyřčená moudra mají totiž tu nevýhodu, že musí mít konec, že přímá řeč končí a mluvčí touto formou nemůže říct všechno, co by měl, dotáhnout myšlenku, dodat k ní, odkud vychází, jak se vyvíjí atd. A to ve společenskovědním spise naopak lze a musí se to udělat.
Příklad: Ta řeč o tom, že ploty jsou první znak civilizace. Je to sice hezky okrouhlý citát, ale jen citát, nedotažený. Hned mi nabíhá, co je potřeba dodat, jaké souvislosti které to determinují, nebyly řečeny - že ploty jsou známkou vlastnictví a to zase je spojeno s nerovností dědiců ata je spojena s patriarchátem ... a už se dostávám kdovíkam. Navíc, zda termín nesvoboda je v téhle souvislosti na místě, by se dalo diskutovat na stu stránek...
Prostě citát jako postulát pro mne neznamená nic. Neohromuje. Diskuse o něm, o použitých termínech a jeho souvislostech, znamená pro mě všechno.

14 Lenka Lenka | Web | 30. prosince 2009 v 21:07 | Reagovat

Ad 13: Vidíš, zaujalo mě, jak jsme v tomhle, Liško, například my dvě odlišné. :-) Já jásám, mám ráda pravdy osoustružené na samou dřeň, něco jako přísloví. "Páč život lidskej je tak složitej, že proti tomu život člověka je úplnej hadr."

ad 11,12: Malinko vysvětlím, i když se mi moc nechce, je to intimní, už jsem o tom někde mluvila, tak se omlouvám za opakování: Deset let jsem se léčila v manželství na neplodnost, lékaři dělali co mohli, umělé oplodnění v to zahrnujíc, mně bylo akorát hůř a hůř a byla ze ně čím dál tím větší troska, a když jsme se s manželem rozestěhovali, během 3 měsíců jsem se uzdravila, moje tělo fugovalo jako hodinky a během velmi krátké doby jsem přišla s jiným mužem do jiného stavu, aniž bychom se snažili. (To, že to nedopadlo, je zase jiná pohádka.)
Po tom, co jsme se vzdali potomstva, si manžel prosadil štěně. Bylo nemocné a on doma začal řvát, co jsme si to pořídili za chcípáka. Pejsek na mě koulil svoje horečnatá očka a najednou mi to došlo: co kdyby tohle nebylo štěně, ale dítě. A já děkovala svému tělu, že se tak chovalo. - jen ilustrace na okraj.

15 Sara Sara | 31. prosince 2009 v 12:04 | Reagovat

Milá Hančí. Tu knížku mám hodně ráda, taky mě okouzlila, četla jsem ji asi před půl rokem( jen ten závěr mě trochu rozčaroval, měla jsem dojem očekávání, který se nenaplnil :o)), jakoby tomu chyběl druhý díl. Ale moc se mi líbí, jak je to napsané, přečetla jsem to jedním dechem a to mám ráda.
Jinak Tě moc zdravím a přeji zdraví a  krásné dny.

16 hanci hanci | Web | 3. ledna 2010 v 1:05 | Reagovat

Lenko, tohle téma raději nebudu rozebírat, protože ten, kdo něco takového nezažil, si to neumí představit. Veškeré teorie jdou pak stranou, člověk je totálně vyčerpaný i fyzicky, nejenom psychicky. A samozřejmě - každý reaguje jinak.V mnohém s tebou souhlasím.

Ratko - ano, přesně to píšeš, většina mužů nezvládne tu zátěž a odejde. Myslím že Jirka (nevím teď přesně) má motto na blogu, že člověk je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek - to je skutečně pravda. A dopředu to nikdo neodhadne, jak píšeš - až to přijde, tak teprve člověk pozná sám sebe.

vitaxyvita - i ty máš pravdu - je to zvláštní, ale někteří muži se za to stydí! nechápu proč.

Liško - děkuji moc za přání - tobě přeji totéž.
Jestli máš předpojatost - tak to možná ani nečti. I když tento spisovatel není typickým japonským spisovatelem, přesto, jaksi mimochodem, tam samozřejmě jejich způsob života, nám tak cizí a zvláštní, prosakuje. Mně se ale naopak východní umění, jakékoliv, odvždycky - už od mládí - hodně líbilo.
Já ale nerozlišuji lidi podle toho, odkud pocházejí, jaké mají vlastnosti, barvu atd. Rozlišuji je skutečně podle toho, jací jsou. Možná i proto mně nevadí nic z toho, co píšeš.
O tom "kázání" - z těch úryvků to nemůžeš poznat a možná to tak působí - vůbec jsem si to neuvědomila. Jenže v knize vůbec nejde o kázání, celý děj je tím vším prodchnutý, rozebraný...... V té knize se hodně děje, čteš to jedním dechem - jak dále píše Sára. Na základě toho všeho dohromady se tím cítím tak pohlcená.
Svoboda - jde hlavně o svobodu vnitřní - ne o oplocenou zahrádku......Máš pravdu - už jednou jsme to na blogu rozebírali - na tohle téma by se dalo nekonečně diskutovat.

Sáro - tak hrozně moc ráda tě u sebe vidím, několikrát jsem se u tebe byla dívat, ale vůbec jsi nepsala. A teď už jsem u tebe taky docela dlouho nebyla. - Jsem ráda, že máš stejný názor na tu knížku.
S tím koncem - já nevím - pro mě to byl konec symbolický, plný naděje, že člověk musí někam dojít a dojde, když o to usiluje. Nesmí se nikdy vzdávat. A jsou dva světy - vnitřní a vnější. Někdy bývá hodně těžké ty světy propojit a vyrovnat se s tou rozdílností.........

17 sara sara | 12. ledna 2010 v 10:03 | Reagovat

No..já myslím Hančí, že jsi to řekla přesně ..o tom závěru. Mě se to tak moc líbilo, že jsem byla zklamaná, že už to končí.Tak v tom možná bylo to hlavní zklamání :o).

18 hanci hanci | Web | 31. ledna 2010 v 19:41 | Reagovat

[17]: Sáro, dostala jsem se ke komentářům až dnes - bolest zad už hodně dlouho - já jsem měla ten problém, že jsem se nemohla vůbec začíst do žádné další knížky. Ale už zase čtu :o))) Moc zdravím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama