Potok Chaim: Já hlína jsem

22. března 2010 v 0:20 | hanci |  Knihy
Na dnešek v noci jsem přečetla výše uvedenou knížku. Až při čtení jsem pochopila název. Celý verš je: Pane, buď vůle, tvá vůle jen. Já hlína jsem.

Motto: Není slunce bez stínu a je třeba vědět, kdy je noc. Albert Camus


Četla jsem od tohoto autora několik knížek, tato je ve všem úplně jiná.
Chaim Potok se v ní vrací k osobním zážitkům z doby, kdy byl duchovním v americké armádě v Koreji v letech 1955-57.
Popisuje příběh tří lidí, kteří utíkají před válkou - staří manželé a malý chlapec, jedenáctiletý, kterého najdou těžce raněného v příkopě. Vesnice, odkud chlapec pochází, byla vypálena a všichni lidé byli zabiti. On přežil, ale při útěku byl těžce zraněn střepinou z granátu.
Manželé se dohadují, jestli ho mají vzít na útěku s sebou nebo ho mají nechat zemřít. Žena se ho přes odpor manžela ujme, upomíná ji na její dítě, které jí krátce po porodu zemřelo. Svou houževnatostí chlapci zachrání život, vynutí si jeho ošetření ve vojenské polní nemocnici..... Muž si ale přeje, aby chlapec zemřel, protože jim ujídá jídlo, které tak obtížně obstarává (jedí trávu, psa, krysu, ptáka.....), také protože není z jejich vesnice a navíc jsou velmi pověrčiví.
Při útěku prodělávají nelidské útrapy, postupně všichni onemocní a vzájemně se zachraňují, pomalu mezi nimi narůstá pouto..... Muž začíná věřit, že chlapec, když po takovém těžkém zranění nezemřel, ovládá kouzlo, na kterém je závislé i jejich přežití.........
Po skončení bojů se vrátí s vypětím posledních sil do své vesnice, chlapce si nechají u sebe.
Po nějaké době žena umírá. Muž si najednou uvědomuje, že má chlapce rád, že poznává něco, čemu se říká láska k člověku .........

str. 154

"...................Teď měl dojem, že ho duch ženy stále pronásleduje, i když šel s tesařem do města utopit svůj žal v rýžovém víně, a jednou ráno, když pozoroval chlapce, jak se smutečním kloboukem na hlavě šplhá do kopce ke hrobu, uvědomil si ve svém nitru nějaký bolestný obrat a pak, jako by se otevřely dveře do jeho nejhlubšího já, jako by procházel jeskyní do další jeskyně, srdce se mu rozbušilo a napadlo ho, zda tohle je to, co se míní pod slovem láska, které čas od času slýchal, to nepopsatelné chvějivé teplo a blízkost, které teď cítil k tomuhle chlapci; samozřejmě mu o tom nic neřekl a ani tesaři se o ničem slovem nezmínil.............."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | Web | 22. března 2010 v 9:36 | Reagovat

Rozumím tomu stejně, když mě napadlo: Jsme hlína, teprve když do sebe pustíme Boha (jeho vůli, jeho lásku), tak to teprve k něčemu je? Jako že On tvoří - z nás, z hlíny, teprve tehdy se stáváme lidmi.
Tak jsem to pochopila já.

Příběh je nesmírně drastický, ale vypovídající. Asi to bez drasťáren nejde. Abychom se v sobě našli Lásku.

2 hanci hanci | Web | 22. března 2010 v 20:50 | Reagovat

[1]: Lenko, ano, určitě je to tak myšleno. Ale já to vidím i tak, že zkrátka nás formuje "cesta" - teprve když skutečně poznáme bolest, můžeme poznat pravé štěstí a můžeme poznat skutečnou lásku.

3 anina anina | 23. března 2010 v 13:11 | Reagovat

Hančí, já ti nějak  nevím, co napsat, jen si myslím a asi víš..jak mi je po přečtení, to se nedá hned spláchnout ;)

4 ratka ratka | 23. března 2010 v 16:15 | Reagovat

ten uryvek je velice zajimavy.
je to o tom jak pripustit pouto.
je to zajimave tema.
ja to znala naopak. videla jsem od nejmensich let a to se formuje osobnost, jak pouto (laska) cloveka deformuje, ohyba k zemi a dela z nej ubohou trosku.
Kdyz muj bratr konecne umrel (trvalo to 16 let), tak maminka jeste asi 15 let skomirala a vegetovala nez se vzpamatovala. To ji pak bylo rekneme kolem 60 let a vic. A pak prisla faze postupneho osvobozovani a emancipace, ktera trva dodnes. Maminka je velice silna a houzevnata osobnost.
Ja vim ze je to jine tema.
ale porad je to o lasce. o lasce vecne. trvale a nesmazatelne.
jak se takova laska pocituje, co to je, zda je pouto k diteti laskou. zda je pouto k rodici laskou. a zda je vubec pouto k cloveku laskou.

5 Lenka Lenka | Web | 23. března 2010 v 19:09 | Reagovat

ad 2: No šak jo, Hančí, jsme v úplném souladu. To, co dodáváš a říkáš tomu "cesta" a bolest, jsem já nazvala výše "drasťárna."  :-))

6 hanci hanci | Web | 23. března 2010 v 20:42 | Reagovat

Všechny tři vás moc zdravím!! shodujeme se, že.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama