Květen 2010

Jan Keller: Kreativita české pravice

31. května 2010 v 1:52 | hanci |  Politika
Deník Právo
Kreativita české pravice
Jan Keller
29/05/2010

Kreativita, schopnost inovací, připravenost poučit se z minulé zkušenosti a flexibilně se adaptovat na novou realitu.

To jsou hesla dne. Především ve slovníku pravicových politiků nesmí nic z těchto zásad chybět.

Podíváme-li se však na programy ODS a TOP 09, máme neodbytný pocit něčeho dávno známého. Jak Miroslav Kalousek, tak Petr Nečas ujišťují, že ekonomické problémy zaručeně vyřešíme pomocí trojice zázračných nástrojů.

Patří mezi ně snižování daní, šetření v oblasti sociálních programů a omezení regulace byznysu.

Tato trojjediná ekonomická svátost fascinovala Kalouska, Lukšu, Parkanovou a některé další natolik, že kvůli ní odvrátili svou přízeň od příliš sekulárních lidovců.

Ve skutečnosti se česká pravice chová, jako by psala bakalářku na právech v Plzni. Slovo od slova otrocky opisuje hesla vyslovená před zhruba třiceti lety poradci Ronalda Reagana.
Zaměstnanci prý budou pracovat snaživěji při vidině nižšího sociálního zajištění. Investoři ocení snížení daní tím, že vrhnou peníze do produktivních oblastí, a nikoliv do svého vlastního luxusu a do neproduktivních spekulací.

Třicetiletá válka proti sociálnímu státu vedla v USA k výraznému snížení daní, k osekání sociálních výdajů a k velkorysé deregulaci byznysu finančníků. Výsledkem se stala opravdu nebývalá prosperita pro zhruba pět procent nejbohatších, stagnace příjmů většiny ostatních, rostoucí spirála finančních spekulací a z toho všeho nakonec - prasknutí až dosud největší spekulační bubliny, výrazný otřes bankovního sektoru a následná světová hospodářská krize.

Šéfové ODS a TOP 09 si jaksi nepovšimli, že krize nepřišla z Řecka. Přišla ze Spojených států, ze země, která má minimální sociální výdaje a jejíž každý obyvatel přitom dluží v přepočtu neuvěřitelné čtyři milióny korun. Aniž by kvůli tomu dostával od Kalouska složenky.

Jako lék na nebývalou krizi a jako recept na budoucí prosperitu navrhuje česká pravice co nejnižší daně, další osekání sociálního státu a deregulaci byznysu. Tyto opravdu originální recepty nám ještě připraví spoustu nepříjemných překvapení. Více, než si myslíte.

Odvoleno

29. května 2010 v 23:37 | hanci |  Politika
Britské listy

29.5.2010
99,99 procent sečtených okrsků: ČSSD 22.08%, ODS 20.22%
Na třetím místě je TOP09 s 16.70% hlasů, čtvrtá je KSČM s 11.27%, pátá strana jsou Věci veřejné s 10.88%. Jak Britské listy předpověděly dne 21.5. v článku Lukáše Kantora "ODS a její satelity"  , strategie rozdělení unavených a zdiskreditovaných pravicových stran na několik stran "nových" zjevně zabrala, stejně jako obrovská mediální kampaň ve prospěch TOP09 a Věcí veřejných. Zdá se, že voliči v ČR jednají podle toho, co jim média řeknou.

Jinak výsledky voleb, zdá se, signalizují zhnusenost voličů z existujících stran a ochotu voličů dát šanci stranám "novým", bez ohledu na kontroverznost jejich programu. Potíž je, že např. strana TOP09 příliš nová zrovna není, pravici se podařil opravdu chytrý trik.
(Pokud se straně TOP09 skutečně podaří zavést poplatky za léčení všech nemocí či zranění, které neohrožují život, bude to návrat do středověku, připomeňme, že když v Británii koncem čtyřicátých let vzniklo státní zdravotnictví zdarma, poprvé přišly k lékaři statisíce lidí s léta zanedbanými chorobami, které předtím nikdy neviděl žádný lékař. Bude to teď taky takové i v ČR?)
(JČ)

Úryvky z tisku

28. května 2010 v 19:13 | hanci |  Politika
Citace z článku uveřejněném v Britských listech dne 22.3.2010


Strach nebo sranda?
".........My žijeme v systému, který doporučuje "zbohatněte" a schopný člověk si sám cestu ke zbohatnutí najde. Když byla debata na internetu, jak se dostal Marek Benda k titulům, k diplomům, tak už tam byli čtenáři, kteří jsou tak zkažení dnešní dobou, že tam psali: Vy jim závidíte, že jsou tak schopní, že si to načerno opatřili.
Jestliže by se někde měl ilustrovat rozpad hodnot, tak to je tady toto. On potom ještě řekne: Tak když to prasklo, tak já půjdu jinou cestou. Správně tam někdo psal do novin, že je to, jako kdyby zloděj auta vysedl a řekl: Dobře, tak když jste mě chytili, tak já to auto teda vrátím, když to jinak nejde.
Takže jsem těm studentům - oni chtěli nějaký názor - řekl, ať si uvědomí, v čem je rozdíl mezi nedemokratickými a demokratickými systémy. Že nedemokratický systém je takový, kde občané mají strach z mocných. Demokratický systém je takový, kde vláda a mocní mají obavu a strach z občanů. My dnes žijeme v systému, kde vláda má z občanů jenom velkou srandu.
Ti studenti se potom už neozvali…"

***************************************************************************

Dnes jsem četla docela zajímavý článek v LN, příloha Orientace, Esej
Vzpoura chytrých davů
Nikola Hořejš, psycholog

Vložím sem malý výňatek:

".................. Hravost je vědě o skupinách vlastní. Americký ekonom Jack Treynor navázal podobným výzkumem v šedesátých letech. Nechal svoje studenty odhadovat počty bonbonů v míse. Odhad se v průměru lišil o 21 bonbonů oproti skutečnému počtu 850 a skupina při opakování překonala ve spolehlivosti i ty nejlepší jednotlivce.....................

...............Profesor Treynor při výzkumech ale narazil na další, zajímavější úkaz.Skupině studentů prozradil v pokusu se sladkostmi informaci, že část mísy je zaplněna něčím jiným než bonbony. Obyčejná, a ještě k tomu pravdivá informace nejenže skupině nepomohla. Naopak způsobila mnohem větší nepřesnost.

Treynor pokusem potvrdil, jak jednoduché je skupinovou inteligenci ovlivnit a vykolejit. Dokonce i s pomocí pravdivých faktů.

Maruška u nás

26. května 2010 v 20:26 | hanci |  Jak jde život
Napíši zase něco pěkného, příjemného.

Konečně jsem se dočkala - téměř po roce nás přijela navštívit naše malá vnučka Maruška. Už je jí rok a čtyři měsíce. Je to nepředstavitelně hodné dítě, které snad ani neumí plakat. Dokáže si vyhrát s čímkoliv - u nás se jí nejvíc líbily moje kamínky od moře.

Příjezd byl docela dramatický - na té dlouhé cestě od Prahy k nám se pokakala - ale tak, jak to někdy děti umí - byla umazaná až do pasu ze předu i ze zadu. Všechno oblečení šlo do háje. Takže jsem honem vyrazila koupit nové šatičky. Marušce se viditelně moc líbily, byla spokojená.

Vkládám pár fotek.

Tato fotka se mně moc líbí - Maruška dávala pusinky tatínkovi přes síť v okně. Vůbec se jí na balkonovém okně hrozně moc líbilo. Díky zateplení je tam hodně široký parapet, na kterém se hodně rozléhalo dupání. Tak toho v plné míře využívala.

Kulturní akce v květnu

26. května 2010 v 16:47 | hanci |  Umění
Pořád přemýšlím nad způsobem, jak nejlépe a nejpřehledněji dávat přehled o kulturních akcích v každém měsíci - jak je dostanu od různých lidí a chtěla bych je předat dál.

Momentálně jsem dostala následující zprávu od paní Evy Spěváčkové:

Info o komentované prohlídce výstavy Stanislava Diviše Kostky jsou Vrhnuty - dne 2.6.2010 v 18hod,Wannieck gallery v Brně.
Zdraví Eva

*****

Jestli by mně někdo mohl poradit, jak co nejpřehledněji každý měsíc informovat o různých kulturních akcích, budu ráda. díky.

***************************************************************
***************************************************************
***************************************************************
Další informace, které jsem dostala mailem:

PAVEL BÜCHLER - MARNÁ PRÁCE

Výstava v holešovickém Centru současného umění DOX představuje poprvé v České republice ucelený výběr z prací Pavla Büchlera, jehož dlouholeté tvorbě a pedagogické činnosti ve Velké Británii se nedávno dostalo oficiálního uznání prostřednictvím Northern Art Prize, která je po Turner Prize nejvýznamnějším uměleckým oceněním v UK.

(28.5. - 30.8.2010)

Celé expozici dominuje několik klíčových děl, inspirovaných přímo či nepřímo odkazem Franze Kafky, z nichž dvě práce tvoří hlavní konceptuální osu výstavy.

*****************************************************************
*****************************************************************

MĚSTSKÉ ZÁSAHY PRAHA 2010

Centrum současného umění DOX spolu s občanským sdružením Městské zásahy vás zve na výstavu MĚSTSKÉ ZÁSAHY PRAHA 2010.

(13. 5. 2010 - 2. 8. 2010)

Tento projekt je projevem profesně-občanské iniciativy. Chce nabídnout obyvatelům města službu, jejíž poskytnutí logicky vyplývá z podstaty vzdělání k architektonické profesi.

Vznikl na základě poznatku, že obyvatelé města jsou ve své většině přesvědčeni, že profese architekta pro ně nedělá maximum toho, co by od ní očekávali: Totiž že aktivně nevstupuje do věcí veřejných, že se nezaobírá městským prostorem, který ovlivňuje náš každodenní pohyb a život ve městě, že se architekt (najde-li vhodného investora) pouze snaží vybudovat si svůj vlastní pomník bez ohledu na dopady pro okolí.

Projekt Městské zásahy chce tento názor změnit.

Koho budu volit?

25. května 2010 v 21:07 | hanci |  Politika
Na komentáře u předešlých článků o volbách odpovídám opět novým článkem. Je složený převážně z citací Václava Bělohradského - nejsem natolik vzdělaná, abych dokázala odpovědět svými slovy lépe. Ale na začátek přece jen něco ode mě.

Nikdy jsem nebyla a nejsem komunistka. Před revolucí naše rodina dost trpěla různou šikanou.... v šesti letech jsem po tři noci za sebou byla vyslýchaná podnapilými členy SNB, náš dům byl obklíčený milicí s ostrými náboji....... mnoho členů naší rodiny prošlo komunistickými koncentráky.
Přesto už nemohu volit pravici. Doufám pevně, že můj otec by mě pochopil, protože doba, ve které umřel, byla naprosto odlišná od současnosti.
Pochopila jsem konečně, že mezi názvem levice a komunismus není rovnítko.
Celý život se snažím přemýšlet a nikdy se nesmířím jen s tím, co je mně předkládáno jako nezvratitelná pravda.
Když probíhala stávka v TV a boj za její nezávislost, bylo mně hodně špatně, protože jsem věděla, že to nemůže TV vyhrát - poslankyně Dostálová a poslanec Pleva, hlavní nastrčení aktéři (nevím už, jestli říkám správná jména) se už tehdy tvářili tak sebejistě, že nebylo pochyb, že jejich vítězství je zajištěno jinak. A že to ODS vyhraje bylo jasné - sdělovací prostředky jsou přece tak důležité............ to se momentálně ukazuje víc než vrchovatě.
Postupně se naplňovaly moje obavy - z TV vymizely veškeré diskuze, obzvláště ty, kde byla vznášena i sebemenší kritika. Dnes nikde ve sdělovacích prostředcích není slyšet rozdílný názor - tedy názor, který by kritizoval pravici.
Pořád víc a víc si připadám, že stále rychleji postupuje společnost na cestě k románu George Orwella "1984" - k Velkému Bratrovi. A to nejen u nás.

A teď ty citace - protože pro mě vypovídají naprosto jasně, stručně a věcně o momentální situaci.

"......... Bez sociální, kulturní a politické souměřitelnosti je demokratická společnost jen iluzí. Myslím, že toto je opravdu nejnaléhavější problém současné demokracie: finanční krize odhalila také, do jaké míry je moc privilegovaných oligarchií nesouměřitelná s mocí občanů kontrolovat ji. A to i přesto, že musí nést důsledky jejich nezodpovědných rozhodnutí.......

............. Myslím, že ani český pravicový volič není tak hloupý, aby neviděl, že například obrovské sumy, které čeští občané zaplatili za chybnou privatizaci bank, či ještě větší sumy, které dnes platí občané USA a EU za nezodpovědnou pravicovou politiku deregulace bankovního sektoru, nelze svalovat na "populistické sliby" levice..........


............. Modelem pravicového diskurzu jsou tyto věty Vlastimila Tlustého: S příchodem světové finanční krize zodpovědným kormidelníkům světa dochází, že na blbosti od zelených již není prostor. Já očekávám, že se zelenými bude v dobách finančních krizí amen, protože na ty blbosti nezbývají síly a čas…...

....... Ne, naopak znakem demokratického společenství je solidarita v krizi a nedostatku! Současná krize přece není důsledkem politiky levice ani přílišných práv pracujících či ochrany životního prostředí, ale systémových rozporů kapitalismu - jak dokazuje ropná katastrofa v Louisianě. V českém kontextu je snaha Strany zelených nepatřit - v rozporu s evropskou tradicí - k levici zbabělá, protože jen posiluje teroristické využívání přívlastku "levicový" k zastrašování každého kritika systému......

....... Systém, v němž diktátor či podvodník nemá šanci, protože pravidla systému mu to nedovolí - sklony a vlastnosti jednotlivců mají jen omezenou váhu v jeho fungování. Ne vlastnosti lidí, ale pravidla systému jsou důležitá, ta si vynucují na lidech vlastnosti vhodné k jeho fungování............

......... Démonizace politických lídrů je důkazem špatně fungující mediální scény a je vždy nebezpečnější než ti lídři sami........

........... Česká pravice současné společnosti nemůže rozumět, protože si předem orazítkovala každou kritiku statu quo jako "levicovou", a proto i potenciálně zločinnou........."


Volby 2010 - 3

22. května 2010 v 20:06 | hanci |  Politika
10.05.2010: Licoměrná štvanice na Paroubka
Autor: Jiří Pehe
Deník Referendum

Pravicová média se ve vztahu k Jiřímu Paroubkovi a ČSSD stále více ocitají za hranicí demokratického diskurzu a objektivního novinářství. Nelze se divit, že je má ČSSD v úmyslu bojkotovat.
xxxxx

Když předseda sociální demokracie Jiří Paroubek oznámil, že jeho strana vyhlašuje mediální blokádu pravicových deníků a dvou pravicových časopisů, vzedmula se v některých těchto médiích neuvěřitelná vlna falešné morální paniky. Například Lidové noviny na titulní straně přinesly fotku Paroubka s přelepenými ústy a obřím titulkem "Paroubek se rozhodl bojkotovat 1,7 miliónů voličů."

(Jak na tohle číslo proboha přišli? Mají-li Paroubkem bojkotovaná média vskutku 1,7 miliónů čtenářů, znamená to snad, že ti nesledují žádná jiná média? To by se vzhledem k černobílým obzorům Paroubkem bojkotovaných médií rovnalo duševní lobotomii.)

Šéfredaktor Dalibor Balšínek a komentátor Marin Weiss pak ve společném komentáři Paroubka poučují, že je přeci jeho povinností přesvědčit o svém programu nejenom ty přesvědčené, ale i ty, co ho volit zatím nechtějí. Paroubek prý svými extrémními gesty vyhrocuje atmosféru ve společnosti.

V reakcích postižených médií nenajdeme tradičně ani stopu sebereflexe. Například, zda extrémními gesty a neobjektivností nevyhrocují atmosféru ve společnosti také ona. Zamlčují také, že za falešnou panikou týkající se Paroubkova "extrémního" gesta se skrývá obava, že by bojkot ze strany ČSSD mohl před volbami ekonomicky tato média znevýhodnit, protože nebudou mít na rozdíl od konkurence přístup k jednomu z klíčových hráčů na politické scéně.

Abych nebyl obviněn z agitky pro Paroubka, předesílám, že nejsem voličem sociální demokracie v jejím současném pojetí. Nejsem ani osobním fanouškem Paroubka. Přesto mi nezbývá než chování některých médií vůči ČSSD a Paroubkovi opakovaně kritizovat.

Vezměme to po pořádku.

Za prvé, v pravicových médiích se ujala mantra (kterou bez jakékoliv kritické reflexe opakuje i mnoho úctyhodných osobností), podle níž je volební kampaň sociální demokracie neobyčejně agresivní, populistická a neslušná. Paroubek je vykreslován jako téměř diktátor, s odpudivými osobními rysy, který po svém případném nástupu k moci nejspíš změní politický režim u nás.

Ano, volební kampaň ČSSD je místy agresivní, ale není o nic více agresivní nebo neslušná než kampaně některých ostatních stran. A nepřekračuje výrazně ani rámec, který coby člověk, jenž žil mnoho let v USA a pak v Německu, znám ze západních demokracií. A když už je řeč o agresivitě, co všechny ty billboardy zesměšňující Paroubkovy sliby nebo vyzývající Paroubka k odchodu z politiky? Ty stály milióny. Platí je nějaká efemerická odnož občanské společnosti z Facebooku anebo spíše političtí soupeři ČSSD?

Za druhé, celá řada lidí bohorovně tvrdí, že si ČSSD do jisté míry může sama za to, že se její mítinky staly terčem útoků. Co ale přesně politici ČSSD nebo volební štáb strany udělali tak otřesného, že by to mělo ospravedlňovat plošnou démonizaci strany v některých médiích, zapalování stánků na předvolebních mítincích, házení předmětů na politiky, či překřikování předáků strany, když mluví k těm, kdo je mají zájem poslouchat a ČSSD zřejmě volit?

Za třetí, zcela běžným se stalo v pravicovém mediálním diskurzu tvrzení, že vláda socialistů přivede zemi k "řeckému" bankrotu, nebo že ve spojení s komunisty ČSSD změní politický režim u nás. Když pak naopak jeden pravicový deník přeci jen přinese záslužnou analýzu, podle které by program ČSSD v současné podobě ušetřil zemi asi 15 miliard korun, zatímco program údajně pravicově-spořivé ODS jen o miliardu více, nedočkáme se žádné omluvy nebo alespoň korekce obvinění o levicové cestě k řeckému bankrotu u nás pod vedením ČSSD.

Suma sumárum: nelze než souhlasit s politologem Zdeňkem Zbořilem, který měl odvahu časopisu Týden říct: "Paroubek a jeho strana jsou léta představováni jako pokračování komunistického režimu, jako strana, která chce zvrátit poměry, přivést do vlády komunisty. Je jí nasazována taková oslí čepice… Sociální demokracie je fackovací panák pro všechny noviny."

Spojování ČSSD s bývalým režimem je přitom absurdní už proto, že Česká republika je jedinou post-komunistickou zemí, kde největší strana demokratické levice, v našem případě ČSSD, nevznikla transformací komunistické strany. V řadách ČSSD lze samozřejmě najít bývalé komunisty, ale je to jediná skutečná velká sociálně-demokratická strana v bývalém sovětském bloku, která vznikla "zezdola".

Měli bychom si toho vážit. To, že ČSSD zatím nesplňuje všechna kritéria moderních sociálně demokratických stran, je stejně pochopitelné jako skutečnost, že ODS nesplňuje standardy moderních pravicových stran na západ od nás.

Jiří Paroubek mnoho lidí svým stylem irituje. Ale ti, kdo ho nesnáší, ba dokonce otevřeně nenávidí, by měli vzít v úvahu, že i navzdory Paroubkovi podporuje ČSSD okolo 30 procent českých voličů a že si sám Paroubek nepočíná nejhůře v průzkumech popularity politiků. Když některá média Paroubkovi dávají nálepky nebezpečného autoritáře, měla by přesně uvést, co konkrétně udělal, aby si takovou nálepku zasloužil. Jelikož tak nečiní, přispívají právě ona "extrémními gesty" k rozdělení společnosti, protože takovéto laciné "nasazování oslí hlavy" bezpochyby uráží ty, kdo Paroubka a ČSSD podporují.

Role médií ve vybičovávání konfrontační atmosféry zůstává při nedostatku sebereflexe neanalyzována, ačkoliv právě pravicová média běžně prezentují předvolební klání a možné dopady voleb i dvacet let po pádu komunismu v jazyce třídního boje, mobilizují a očerňují levici s pomocí nejrůznějších nepodložených spekulací.

Když Lidové noviny Paroubka poučují, že "je přeci jeho povinností přesvědčit o svém programu nejenom ty přesvědčené, ale i ty, co ho volit zatím nechtějí," není vůbec jasné, proč by to "musel" dělat prostřednictvím médií, která, ať řekne co, řekne, a udělá, co udělá, najdou důvody ho démonizovat. Vždyť to, co předvádějí ve vztahu k Paroubkovi a ČSSD, je mimo rámec běžného demokratického diskurzu, jakož i mimo rámec odpovědného, objektivního novinářství.

Příklad na závěr: šéfredaktor Hospodářských novin Petr Šimůnek, který už v minulosti proslul nechutnými útoky na Paroubka na úrovni bulváru, napsal v reakci na Paroubkovo rozhodnutí bojkotovat některá pravicová média, že bychom chtěli, aby zemi řídil moudrý muž. Chtěli bychom nežít na dluh. To se asi prý nelíbí předsedovi sociální demokracie,… který chce být premiérem, ale už teď rozděluje lidi na ty, kteří si zaslouží jeho odpovědi, a kteří nikoliv.

Kolik demagogie se vejde do jedné nebo dvou vět? Ve stejném duchu lze odpovědět, že "my" bychom chtěli, aby takzvaně seriózní deníky v naší zemi řídili moudří muži, nikoliv pravicoví svazáci, kteří si myslí, že reprezentují "lidi, co si zaslouží odpovědi", které oni potom beztak překroutí nebo zesměšní.



Volby 2010 - 2

22. května 2010 v 20:03 | hanci |  Politika
Nemohu si pomoct, ale musím ve všem souhlasit s Václavem Bělohradským, od kterého se mně opět dostal další článek do rukou. Naše pravice je pro mě skutečně nevolitelná, i když jsem ji dlouho volila. Konečně mně došlo, že levice se nerovná komunisté. Souhlasím stoprocentně s kýmsi moudrým, který řekl, že úroveň společnosti - státu - se pozná podle toho, jak se chová k postiženým, nemocným, starým......


Václav Bělohradský

Čtyři důvody, proč volit levici

Parlamentí listy.cz
19/05/2010

Sjednocujícím motivem každé formy odporu proti totalitarismu v jeho různých vydáních je "institucionalizace změny". Tato nemotorná formule znamená jednoduše to, že změna není hrozbou zvnějšku systému, ale je v něm zabudována jako legitimní požadavek občanů, výsledek svobodné kritiky jeho fungování. Kdyby společnost byla rozdělena na dva zástupy "nezlomně přesvědčených", demokracie by byla zbytečná, každé volby by jen znovu a znovu kopírovaly rozdělení společnosti. Demokracie přináší potřebnou změnu jen za podmínky, že je tu silná skupina lidí, jejichž konsensus není ideologický, ale pragmatický, volně plovoucí, přesouvá se tam, kde je v dané situaci větší naděje na potřebné změny.
Současná volební kampaň v Česku se ale proměnila v honičku na levici, která je zatlačována do kouta společnosti a tam kamenována jako nedemokratická. Tak například v rozhovoru s režisérem Petrem Zelenkou (autorem klipu Přemluv bábu!) v HN čteme: aby politici vůbec pochopili, jak funguje globální svět, musí být trochu chytří. Česká levice - to jsou pro mě osobně především hloupí politici. Nedokážou se zorientovat ve světě, který je takhle složitý.
Není ale příkladem výjimečné politické hlouposti třeba radarová častuška ministryně Parkanové (dnes kandiduje za TOP 09) a celá bushovská klika v Česku? Nebyla politická katastrofa českého předsednictví EU, inspirovaného jen antieuropeismem, antirusismem a výzvami k boji proti všem formám socialismu, dalším příkladem politické hlouposti? Naši pověst zachránili nakonec jen kompetentní a proevropští mladí odborníci vládního týmu, o nichž nedávno záslužně psaly LN.
Radarová úderka zformovaná českou pravicí a vše, co s ní souvisí, je příznakem hlubokého neporozumění postbipolárnímu světu, strategickým zájmům EU a vůbec vývoji ve střední Evropě. Symbolem této politické hlouposti - abych znovu užil Zelenkův výraz - je nekriticky proamerická zahraniční politika zosobněná v mých očích Alexandrem Vondrou a také novináři, kteří tuto politickou linii legitimizovali - přečtěte si prosím komentáře Viliama Bucherta či Teodora Marjanoviče v MfD za poslední tři roky. Výsledkem jsou nevyjasněné vztahy s Ruskem a také nevalné vztahy k současné administrativě USA - protiobamovská česká linie je totiž zdaleka viditelná. Zavinila to ale pravice, ne levice!
A ještě jeden příklad politické hlouposti, jen zdánlivě nedůležitý. Na různé epizody squatterství v Praze pravice reaguje hesly typu Dům je jen majitele, konec a dost! Takový postoj je příkladem politické hlouposti, protože složitá společnost se liší od té jednoduché právě tím, že v ní takovéto formule neplatí. Vlastnictví je tu společenská konvence, která stanovuje práva a povinnosti, iniciativy jako squatterství jsou cenné proto, že odhalují nerovnováhu mezi povinnostmi a právy ve způsobu, kterým je vlastnictví vykonáváno - dům je ve městě a to město v Česku a to Česko v Evropě a ta Evropa ve světě a ten svět je na planetě Zemi, chtělo by se říci ve stylu dětské říkanky. Pravicové pojetí vlastnictví staví brutálně práva majitele nad jeho povinnosti vůči celku společnosti, proto je hloupé ve složité společnosti.
A nyní mé čtyři důvody, proč volit levici v Česku v roce 2010. První důvod, nejdůležitější, je sociální. Mám na mysli nutnost klást co nejrozhodnější odpor ničení základního předpokladu fungování demokracie - sociální rovnosti, vyprázdnění práv pracujících, oslabení regulace kapitálu a ochrany životního prostředí. Bez obrany svých sociálních předpokladů nemůže demokracie přežít, jak připomíná také prezident Obama.
Sociolog Jan Keller ukazuje ve své nové knize, že nejhrozivějším rysem postindustriálních společností je výrazný nárůst sociálních nerovností. "Jsme svědky zlomu," píše Jan Keller, a tím zlomem je úpadek společností středních tříd, v nichž nerovnost majetková a mocenská byla "spojitě odstupňovaná", a nástup společností "majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti". Bez sociální, kulturní a politické souměřitelnosti je demokratická společnost jen iluzí. Myslím, že toto je opravdu nejnaléhavější problém současné demokracie: finanční krize odhalila také, do jaké míry je moc privilegovaných oligarchií nesouměřitelná s mocí občanů kontrolovat ji. A to i přesto, že musí nést důsledky jejich nezodpovědných rozhodnutí.
Jádrem volební strategie pravice je strašení "cestou do Řecka" a růstem veřejného dluhu, jako by za něj mohly "nezodpovědné" nároky pracujících, penzisté či sliby levice přispět rodičkám. TOP 09 poslala do 100 000 domácností složenku na úhradu 121 000 korun, takový je podíl každého občana České republiky na veřejném dluhu. Samozřejmě tuto složenku dnes nikdo platit nemusí. Pokud ale…uvěříme líbivým populistickým slibům, pak skutečně zaplatíme podle známého sloganu: Nemyslíš, zaplatíš! - uvedl na tiskové konferenci první místopředseda Miroslav Kalousek. Myslím, že ani český pravicový volič není tak hloupý, aby neviděl, že například obrovské sumy, které čeští občané zaplatili za chybnou privatizaci bank, či ještě větší sumy, které dnes platí občané USA a EU za nezodpovědnou pravicovou politiku deregulace bankovního sektoru, nelze svalovat na "populistické sliby" levice. Pravice svádí růst veřejného dluhu na "přílišné nároky" pracujících, které si už "my nemůžeme dovolit", slibuje voličům, že řekne těmto nezodpovědným živlům NE, a tím zachrání stát. Kdo patří do toho "my", už pravice ale neupřesňuje. Občané musí být střeženi a napomínáni, jsou neustále provinilí, protože nedostatečně plní požadavky globálního kapitálu. To je ale demagogie - srovnejte si jen náklady na sanaci bank s náklady na Obamovu reformu zdravotnictví v USA. Navíc veřejný dluh Česka (asi 40 procent HDP) je jedním z nejnižších v zemích EU (limit v eurozóně je 60 procent).
Modelem pravicového diskurzu jsou tyto věty Vlastimila Tlustého: S příchodem světové finanční krize zodpovědným kormidelníkům světa dochází, že na blbosti od zelených již není prostor. Já očekávám, že se zelenými bude v dobách finančních krizí amen, protože na ty blbosti nezbývají síly a čas…
Považujme ten výrok za modelovou formuli pravicového diskurzu a tvořme podle ní jiná podobná hesla třeba: Práva zaměstnanců platí, jen dokud není krize, pak je s nimi amen nebo Naše řeky mají právo na ochranu, jen pokud je ekonomický růst, jinak na blbosti od zelených už není prostor. Je to teroristická rétorika, která využívá řecké krize a veřejného dluhu k tomu, aby nás donutila přijmout brutální alternativu mezi kapitálem a právy - máte svá práva, jen pokud to prospívá kapitálu, jinak je s nimi amen.
Ne, naopak znakem demokratického společenství je solidarita v krizi a nedostatku! Současná krize přece není důsledkem politiky levice ani přílišných práv pracujících či ochrany životního prostředí, ale systémových rozporů kapitalismu - jak dokazuje ropná katastrofa v Luisianě. V českém kontextu je snaha Strany zelených nepatřit - v rozporu s evropskou tradicí - k levici zbabělá, protože jen posiluje teroristické využívání přívlastku "levicový" k zastrašování každého kritika systému.
Brutalita pravicového diskurzu je často zakamuflovaná, jako například na tomto plakátu TOP 09: Nemocní se chtějí vyléčit, ne ušetřit! Přeložme si to z volebního ptydepe do češtiny: když jde lidem o zdraví, zaplatí rádi, peníze nějak seženou! Kritici kapitalismu vždy zdůrazňovali, že tak zvaná ekonomická racionalita není než zobecněný boj o přežití, nic víc. Není jednoduché tu tezi vyvrátit.
Brutální pravicový diskurz bourá sociální předpoklady demokracie, proto kdo dnes volí levici, nevolí jen sociální demokracii, volí demokracii.
Druhý důvod je zahraničněpolitický. Pravici charakterizuje nerealistický panatlantismus a odpor k sjednocené Evropě. "Neděkujeme, ale odejděte," měli bychom říci politikům, kteří tuto bezperspektivní zahraniční politiku v Česku prosadili - a také novinářům, kteří ji legitimizovali. Výsledek je tragikomický: Česko je vnímáno jako podezřele protievropské, naivně protiruské a nyní i protiobamovské. Poláci ve svých dějinách vedli s Ruskem větší boje než my, byli oběťmi neomluvitelného masakru v Katyni, a přesto nacházejí pomalu cestu ke vzájemnému porozumění a smíření - polská armáda se letos zúčastnila spolu s Brity, Američany a Francouzy slavnostní přehlídky vítězů druhé světové války na Rudém náměstí - Angela Merkelová symbolicky přihlížela na tribuně vedle Vladimíra Putina.
Kdo volí levici, posiluje naději, že se nám podaří skoncovat s tímto groteskně nehistorickým postojem "věčných obětí Ruska". A také s pravicovým antieuropeismem - jinou vlast než Evropu mít už nebudeme. Přiživovat na každé zahraničně-politické krizi ideu Ruska jako velkého nepřítele - jak tomu bylo například v případě konfliktu v Gruzii - vede jen k mezinárodní bezvýznamnosti Česka v post-bipolárním světě. I Václav Klaus si vysloužil spílání do "Putinových agentů", když tuto absurdní strategii kritizoval.
Když spadne akrobat, nastupují šašci, zní jedno cirkusové pravidlo. Zahraniční politika, která chce žít z občasného pádu světových akrobatů, není než poskakováním šašků.
Třetí důvod je mediální. Režisér Petr Zelenka říká v citovaném rozhovoru: Jestli tohohle člověka bude volit 40 procent lidí, je to národní tragédie. Paroubek je diktátor a Češi to nevědí. Ta věta je příkladem zvláště hysterické "démonizace", tentokrát Paroubka, ale jedná se o mediální strategii v Česku hodně rozšířenou, kdokoli z nás se může stát její obětí. Zelenka tou větou popírá ideu celé české transformace, kterou kdysi Václav Klaus definoval heslem Měníme systém, ne lidi! V české (anti)politické společnosti, prosáklé kýčovou vírou ve "velké osobnosti pojímající politiku jako službu veřejnosti", to není heslo samozřejmé. Jeho historická důležitost je v tom, že vyzývá k budování systému minimálně závislého na vlastnostech lidí - jak si přál teoretik otevřené společnosti a obdivovatel Masaryka Karl Popper. Systém, v němž diktátor či podvodník nemá šanci, protože pravidla systému mu to nedovolí - sklony a vlastnosti jednotlivců mají jen omezenou váhu v jeho fungování. Ne vlastnosti lidí, ale pravidla systému jsou důležitá, ta si vynucují na lidech vlastnosti vhodné k jeho fungování. Dnes systém potřebuje radikální změny, ale Klausovo heslo stále platí.
Naše transformace byla úspěšná, myslím. Podařilo se ustavit systém, v němž je sice ještě možné být podvodníkem, ale není už možné být diktátorem. Nad čím asi by mohli být Paroubek či komunisté - i ti jsou démonizováni - diktátory, když banky, armáda, továrny, média jsou integrovány do "nadnárodních vlastnických a organizačních struktur" a řídí se pravidly "standardních demokracií", která my už nemůžeme měnit?
Démonizace politických lídrů je důkazem špatně fungující mediální scény a je vždy nebezpečnější než ti lídři sami. Hlas pro levici tuto situaci nezvrátí, ale snad alespoň ukáže, že lidé nejsou tak snadno manipulovatelní, jak mediální stratégové věří.
Čtvrtý důvod je kulturní. Typickým produktem naší kulturní pravice je Ústav pro studium totalitních režimů a tahanice kolem něj. Nikdo přesně neví, jak totalitarismus definovat, největší autorita v tomto oboru, Hannah Arendtová, omezila platnost toho slova jen na stalinismus a nacismus. Ještě těžší pak je stanovit, na jaké otázky byly evropské totalitní režimy odpovědí, podle Arendtové na evropský imperialismus, podle Jana Patočky na proměnu dvacátého století v "ocelovou bouři", ve válku, v níž se vybíjí akumulovaná technologická moc.
Proč ale tolik lidí vidělo v totalitních režimech jedinou cestu k osvobození a míru? Česká pravice na takovou otázku odpovědět neumí, její pojetí minulosti je policejní, směšuje politický řád s policejním pořádkem. Důsledkem je slepota před zločiny současné společnosti, například proti životnímu prostředí nebo právům pracujících.
Když se vyhlásí nějaký režim předem za zločinný, pak už ho nelze zkoumat, jen odsoudit a trestat jeho stoupence, proto by takový ústav měl být oddělením české policie, ne badatelským pracovištěm.
Česká pravice současné společnosti nemůže rozumět, protože si předem orazítkovala každou kritiku statu quo jako "levicovou", a proto i potenciálně zločinnou. V tomto smyslu zaměňuje politickou kulturu za kulturu policejní. Marxismus je ale zločinný ve stejném smyslu jako třeba řecká metafysika nebo křesťanství, obojí bylo v minulosti ideologií evropského imperialismu a zdůvodněním mnoha masakrů.
Hlas daný levici nás od policejního pojetí minulosti neosvobodí, ale snad je alespoň zpochybní a otevře nám tak oči pro neprůhlednou a vše pronikající zločinnost systému globálního kapitalismu. Nedávná finanční krize a současná devastace Mexického zálivu jsou jejími poučnými příklady.

***

Kdyby společnost byla rozdělena na dva zástupy "nezlomně přesvědčených", demokracie by byla zbytečná.


Václav Bělohradský

Volby 2010 - 1

21. května 2010 v 16:55 | hanci |  Politika
Náhodou se mně dostal do ruky níže uvedený článek od našeho předního filozofa, žijícího v Itálii, Václava Bělohradského. Jeho úvahy čtu moc ráda, protože píše srozumitelně, jasně, věcně - tedy tak to cítím. Myslím si, že tento článek přesně vystihuje momentální stav našeho státu před volbami.

Článek uveřejněný v "Právu" 07/05/2010

Nové strany, mládí a demokracie

"Nové strany, neznámé, nedefinované, prázdné, bez členské základny, ty jsou největším nebezpečím demokracie. Nikoliv staré strany, které mají desetitisícové členské základny a není možné je snadno převalit z jedné strany na druhou," řekl prý Václav Klaus, čtu v novinách.
Václav Klaus má pravdu, ale jeho argument je třeba trochu upřesnit. Nové strany lze "snadno převalit z jedné strany na druhou", protože nezastupují ideje, které trvají v evropských politických dějinách, ale jen "blbé nálady", různé formy znechucení a paniky, které se snadno šíří v rychle se měnících západních společnostech. Rozumějme si, jsou to "stavy našich myslí", a proto i důležité zdroje společenské kritiky, ve veřejném prostoru musejí být vyjádřeny, ale nesmíme je vydávat za politické ideje. Masový úspěch filmu Avatar například vypovídá o potřebě hlubokých společenských změn, i když nikdo ještě neumí říci srozumitelně jakých.
Na otázku "Jak pracujete?" odpovídal prý Albert Einstein: "Procházím se a čekám, až mě napadne nějaká idea." "To si s sebou jistě berete zápisník," poznamenala jakási dáma. "Ne, zápisník nepotřebuji, dobré ideje jsou vzácné," odpověděl. To platí i o dobrých idejích v politice. V politických dějinách moderní Evropy se prosadily v podstatě jen dvě velké ideje - sociálnědemokratická idea sociální rovnosti a solidarity a pak liberální idea individualismu, rovnosti před zákonem a svobody podnikání.
Před rozhodujícími silami dneška, třeba před obrovskou ropnou skvrnou, která ovládla Mexický záliv a ohrožuje "starce Mississippi", jsou ale obě ty ideje stejně bezmocné. Jejich zastánci by se měli cítit jako domorodci z velkolepého finále Gibsonova filmu Apocalypto: pronásledovaní i pronásledující domorodci klesají v úžasu na kolena před siluetou španělských korábů blížících se k jejich břehům, na obzoru se zjevuje nesouměřitelná moc, které neumějí vzdorovat. Klíčovou ideou nového tisíciletí je proto "zelená kritika náboženství ekonomického růstu", na ní ale ještě nelze postavit program politické strany, musí zatím ještě zůstat společenským hnutím, kulturním a ideovým. Každá politická strana je aktérem stávajícího systému, a musí proto přijmout jeho priority a logiku, jak ukázaly nedávné zkušenosti nejen v Česku, ale v celé Evropě. Zelená kritika systému je zárodečná forma nové postsocialistické opozice, nesmí se nechat zkorumpovat systémem.
Od počátku novodobé existence českého národa je jeho politická kultura nakažena antipolitikou. Označuji tak tendenci zaměňovat politickou opozici za opozici vůči politice. Ta se pak projevuje hesly jako například Chceme vládu slušných lidí, Děkujeme, odejděte nebo Vláda osobností místo vlády stran. Kdo volí nové strany jako třeba Věci veřejné, TOP 09, SPOZ či dříve Unii svobody, nevolí politickou opozici, vyjadřuje svou opozici vůči politice, která je jen stavem jeho mysli. Slyšel jsem nedávno velmi vzdělaného člověka říci tuto strašnou větu: "Budu volit TOP 09, protože Schwarzenberg krást nepotřebuje a Kalousek už má dost." Je to věta smrtelně nebezpečná pro demokracii, nevyjadřuje podporu politickému programu boje s korupcí, jen velké pohrdání politikou. Tento postoj, rozšířený i mezi novináři, je pokrytecký, vždyť politika není o nic horší než různé války o dědictví v rodinách či boj o moc mezi prospěchářskými klikami v různých institucích. Krátkodobé úspěchy nových politických stran v Česku jsou příznakem toho, že významná část občanů zaměňuje politickou opozici za opozici vůči politice.
Politickou kulturu můžeme shrnout formulí - Paroubkové, Svobodové, Topolánkové, Nečasové přicházejí a odcházejí, ale ideje, které zastupují, zůstávají, přizpůsobují se složitě novým historickým podmínkám, někdy ztrácejí na síle, ale nakonec se do dějin Evropy vracejí v obnovené formě. Kulturu antipolitickou můžeme shrnout opačnou formulí - Ideje přicházejí a odcházejí, zůstávají (pokaždé jiné) osobnosti, v jejichž magickou moc přinést radikální změny lidé věří přes všechna dementi dějin.
Velký sicilský spisovatel Leonardo Sciascia napsal kdysi, že největším hříchem Sicilanů je přesvědčení, že ne ideje, ale mafie "dělají dějiny". Hájit rozum v evropských dějinách znamená hájit víru v dějinnou moc idejí přes všechna zklamání, která nám ta víra přinesla. V dějinách vítězí jen ta síla, která se stane lidem srozumitelnou ideou, a oni ji pak hájí po celé generace. Na této "uhlířské víře v rozum" stojí demokracie.
Víra v nové strany a osobnosti není v české verzi než moralisticky zdůvodněná forma nedůvěry v moc idejí měnit svět. Velké osobnosti jsou ale velké jen tehdy, když dokážou zosobnit velké ideje v situacích, v nichž se jejich smysl zatemnil. De Gaulle například v šedesátých letech zosobnil ideu francouzské republiky založené na osvícenském centralismu, Václav Klaus zase v devadesátých letech přesvědčivě zosobnil konzervativní verzi liberalismu, velkou evropskou ideu, i když později pevně zavřel oči před jejími rozpory v postmoderní společnosti.
Na českém politickém hřišti spolu už dlouho zápasí tři strany - sociální demokracie, ODS, KDU-ČSL. Hrají dobře či méně dobře za osvědčené politické ideje, které dohromady formují "evropskou politickou ligu". Sociální demokracie hledá odpověď na otázku, co je svoboda v podmínkách sociální nerovnosti - Jsme svobodní, když se bojíme ztráty zaměstnání, chudoby, když jsme vyloučeni z přístupu k veřejným statkům? Je to ta stará "rudá kritika systému", která je ale stále aktuální. I ODS je ideová strana, řeší třeba otázky státní regulace a skrytých nákladů na ni - Negeneruje každá státní regulace výhody pro parazitní skupiny, schopné z ní těžit, není spravedlivější svobodný trh ve všech sférách života?
Ve všech evropských společnostech působí také křesťanské strany. Snaží se smířit tradici s moderností, městskou kulturu lhostejnosti a prchavosti s rurální tradicí věrnosti a stability, křesťanskou etiku s kapitalismem - "Jaké jsou morální meze naší svobodné volby?" ptají se nás třeba a my často odpovědět neumíme.
Četl jsem někde, že mezi studenty jakéhosi gymnázia v Liberci by polovina studentů volila TOP 09 a 12 procent Věci veřejné. Smutný výsledek pro univerzitní město, který dokazuje, že českým učitelům se ani za dvacet let demokracie nepodařilo vyléčit mladší generace z neschopnosti udělat ze stavu své mysli program politické opozice. Znakem demokratické politické kultury je, že kritika společnosti se stává účinnou tím, že se integruje do osvědčených politických idejí, které staré strany zastupují, a tak mění (nenásilně) jejich priority.
TOP 09 je jen oportunistická konstrukce, která má přitáhnout hlasy těch voličů pravice, kteří jsou znechuceni reálným kapitalismem stejně jako v minulosti reformní komunisté byli znechuceni reálným socialismem. Jenže tak jako neexistoval socialismus s lidskou tváří, neexistuje ani kapitalismus s lidskou tváří. V roce 2010 je heslo Tradice, odpovědnost, prosperita zcela vyprázdněné - odpovědnost a prosperita se stále častěji navzájem vylučují (ropa přináší prosperitu, ale kdo bude odpovědný za ropnou katastrofu v Mexickém zálivu?) a naše tradice už dávno zpochybnil technologický pokrok se svými ekologickými riziky, supermarkety, internetem a genetickou manipulací živých organismů.
Příkladem schopnosti českého antipolitického kýče přeskakovat z jedné české generace na druhou je volební klip Přemluv bábu (http://www.youtube.com). Podle fotografií starých žen objevujících se v pozadí agitujících herců usuzuji, že ty venkovanky by si ještě mohly pamatovat modrokošilaté svazáky, kteří s básní Pavla Kohouta na rtech chodili agitovat na venkov, aby osvobodili "naše staré" od jejich selských předsudků: "Vy si pamatujete jen to dobré, ale vždyť to byla jen dřina a bída ten váš majetek, dejte pole do družstva a rozoráme meze!" Brzy se z těch kýčových agitek stalo násilné "rozkulačování venkova". Podobně iniciativa Schovej babičce občanku! šířící se na internetu je jen přirozeným pokračováním spotu Přemluv bábu účinnějšími prostředky. Český antipolitický kýč ve všech svých vydáních má jeden základní rys - černobílý jazyk, postavený na protikladu dobra a zla, pravdy a lži. Modrokošilatí svazáci viděli v družstevním vlastnictví dobro, ve vlastnictví soukromém zlo, protože byli hloupí. V celé poválečné Evropě, především v Holandsku a Dánsku, se družstevní hospodářství rozvinulo svobodným rozhodnutím zemědělců jako výhodná forma hospodaření - bylo jen vývojem soukromého vlastnictví zemědělské půdy, ne jeho opakem. Antipolitický kýč to ale nemůže připustit, potřebuje protiklad dobra a zla. "Levicí si lidé vytírají zadek," sdělují nám mladí agitátoři, ale naše evropská demokracie je přece "společným dílem" liberálních, křesťanských a sociálnědemokratických stran, výsledkem bojovného dialogu mezi idejemi, které ty strany zastupují. Někdy vítězily ideje levé, podruhé pravé, vcelku ale vítězila demokracie. A snad zvítězí i nad generací Issové a Mádla.
Tragicky nový malus tohoto klipu je podvědomá biologizace politiky, mládí jako dobro, stáří jako zlo - obraz falešných zubů dokládá názorně neplnohodnotnost života ve stáří. Podvědomá biologizace politiky (a také sociální struktury, například jen povrchně zakamuflované přesvědčení většinové společnosti, že chudí jsou méněcenní) je předzvěstí postupující fašizace české pravice. Zvažme například poselství věty, která nedávno zdobila obálku Reflexu - "Bývalý komunista je jako bývalý černoch". Štvanice proti občanům, kteří nehledají práci, ale jen "zneužívají sociální dávky" je také potenciálně fašizující. Ostatně výhrůžky nemakačenkům a heslo Dědeček a babička ujídaj nám chlebíčka obíhaly už v padesátých letech.
Mezi Čechy, vypuzenými komunismem z vlasti, je zmíněn i Milan Kundera. Stal se světově nejproslulejším českým spisovatelem, protože podrobil čtenářům všude po světě srozumitelné kritice to, co ta agitka představuje v Česku - potřebu nahradit složitost světa jednoduchým bojem dobra proti zlu. Ve světě kýče, v němž dobro a pravda jsou přísně odděleny od zla a lži, je snadné být kladným hrdinou, v politice (ale i v našich životech) jsou ty pojmy naopak velmi pomíchané, zlo tu někdy slouží dobru a pravda lži, skvrnám na pověsti se nelze vyhnout. Ve světě našeho života, který se přikrčuje ustrašeně pod antipolitickým kýčem, je nám dopřáno nanejvýše posloužit někdy nějaké ideji k jejímu "dějinnému vítězství"; jestli jsme tak ale přispěli i k vítězství dobra nad zlem, tím si být jisti nemůžeme, jednáme v mlze. "Nevidět tu mlhu, je nevidět člověka," napsal Kundera. Na tom klipu je odporné, jak ti dva mladí agitátoři "nevidí mlhu", která dnes zahaluje každé politické jednání. I to jejich.
 ***
Ve světě kýče, v němž dobro a pravda jsou přísně odděleny od zla a lži, je snadné být kladným hrdinou

Václav Bělohradský
 ******************************************************
Ještě sem vložím odkaz na článek uveřejněný v Britských listech 15/05/2010, nazvaný "Ideální občan". Myslím si, že úzce souvisí s článkem od Václava Bělohradského.

Vladimir Vertlib: Vyhoštění

18. května 2010 v 18:53
Jen tak mimochodem jsem přečetla útlou knížečku, jmenovanou v nadpise.
Autor se narodil v ruské židovské rodině v Leningradě. V r. 1971 emigrovali do Izraele, pak se přestěhovali do Vídně, posléze do Říma, Amsterodamu a USA. V r. 1981 se natrvalo usadili ve Vídni.
Autor je spisovatel a novinář, žije v Salzburgu.
Vydal několik románů. Vyhoštění je jeho prvotina. Je napsaná velmi vtipně, ale přitom hluboce o zážitcích z doby emigrace a stěhování. V té době mu bylo 14 let a komentáře chlapce v tomto věku k situaci, kterou je nucený prožívat, jsou velmi vtipné, ale výtečné jsou i postřehy o životě např. v Americe, k chování různých lidí, k životu jako takovému..... Jak je těžké pro starší lidi - tady jeho rodiče - zvyknout si na cizí prostředí....

Vřele doporučuji k přečtení jako velmi kvalitní oddychovou četbu.

Bart D. Ehrman: „Ztracené evangelium Jidáše Iškariotského

17. května 2010 v 20:17 | hanci |  Knihy
Nemohu to vydržet - dočítám knížku od Barta D. Ehrmana "Ztracené evangelium Jidáše Iškariotského (Nový pohled na zrádce a zrazeného). (Jidáš je moje dlouholeté téma a problém.)
Je to čistě dokumentární knížka, nic přidaného ani smyšleného.

Většina evangelií z doby raného křesťanství je zničená, ztracená. Jen málokdy se někomu - většinou vesničanům - podaří nový objev.
V r. 1945 objevila v Nag Hammádí knihovnu gnostických textů skupina feláhů - venkovanů, když vykopávali hnojivo kdesi v egyptské poušti. Bylo to třináct svazků v hliněném džbánu.

V r. 1947 objevil jakýsi pasáček nějaké dokumenty v jeskyni západně od Mrtvého moře, později bylo nalezeno ještě v dalších 11 jeskyních množství rukopisů, známých pak jako svitky od Mrtvého moře.

V r. 1978 nějací negramotní venkované prohledávali jeskyni, používanou kdysi jako pohřebiště a hledali cokoliv k prodeji. Bylo to ve středním Egyptě, jižně od Káhiry u města Maghaghy - skály se jmenují Džebel Qarara. Ve dvou vápencových skříňkách byly kodexy - tedy ne svitky, ale knížky. Kodexy měly koženou vazbu. Byly to:

1) Matematické pojednání sepsané v řečtině
2) Fragment opisu Exodu v řečtině
3) Fragmenty opisů některých listů apoštola Pavla v koptštině
4) Kodex obsahující Jidášovo evangelium (u něho se dochoval úplný začátek a konec a značná část středu; asi 10 až 15 % je neobnovitelných)

Kodex obsahující Jidášovo evangelium. V takovémto stavu byl rukopis před zrestaurováním; dolní část strany tvoří závěr Petrova listu Filipovi.
obr. 1.jpg
Úvodní strana Jidášova evangelia; povšimněte si mezer na místech, kde se ulomily fragmenty nebo byly zničeny.
obr. 2.jpg
Poslední strana rukopisu; dole je uveden titul (jak bývalo u starověkých knih zvykem): "Evangelium Jidáše".
obr. 3.jpg

Diviš+Stocker+Hanvald ve Vaňkovce

12. května 2010 v 23:20 | hanci |  Umění
Konečně jsem - po minulém nezdaru - viděla i výstavu Stanislava Diviše.

Moderní a současné umění-stálá expozice

12. května 2010 v 22:12 | hanci |  Umění
Po shlédnutí výstavy V. Pivovarova jsem zašla už jen na chvíli do prvního patra, kde je stálá expozice moderního a současného umění. To jsem vůbec netušila - takže to bylo úžasně milé překvapení, protože jsem poprvé v životě viděla originály mé oblíbené Toyen, Štýrského.... a obraz - portrét - od Zrzavého, který jsem vůbec neznala.
Bohužel, záda už se ozývala příliš, takže jsem místnostmi jen prošla, abych zjistila, kdo tam všechno je zastoupen a příště půjdu jenom na tuto výstavu.
Opět jsem ale nebyla schopná vyfotit některé popisky, takže jsou někde neúplné informace.
Jestli někdo ví, proč se mně děje, že někdy mám popisky ostré jak břitva, někdy nejsou k přečtení - a nemohu je vůbec zaostřit, jednoduše to nejde - budu ráda, když mně poradí. Hrozně mně to vadí, protože takové množství údajů si nepamatuji.

Osvětlení bylo velmi nepříznivé pro focení, oleje se leskly, musela jsem měnit úhel....... a i přesto nejsou fotky nijak moc dobré. Omlouvám se.

Jan Zrzavý, Portrét mladé ženy, 1916, pastel, velurovaný papír kašírovaný na lepence

Viktor Pivovarov

12. května 2010 v 21:49 | hanci |  Umění
V pondělí jsem měla jít na vyšetření do Brna, tak jsem nepříjemné spojila s příjemným a navštívila jsem dvě výstavy - vlastně jich bylo ve skutečnosti pět.
Jela jsem do Brna už v neděli a šla jsem do Moravské galerie, Pražákův palác na výstavu Viktora Pivovarova. Jsem moc ráda, že jsem výstavu stihla, naprosto mě nadchla. Pana Pivovarova jsem navíc slyšela v diskuzi v TV a mluvil výborně, shodla jsem se s jeho názory.

Na výstavě je obrovské množství obrazů, takže sem vložím jen menší počet na ukázku s doporučením tuto výstavu ještě navštívit, pokud to někomu vyjde. Výstava potrvá do 23/05/2010.

Hodně obrazů jsem opět musela fotit z boku, protože akvarely a perokresby byly zasklené, přesto je ve skle vidět odraz místnosti.
Přeji pěknou podívanou.
Před textem nebylo místo, nedalo se to jinak vyfotit.

Dokonalí

Zamilovaní (diptych), olej, plátno, 2008

Gary Snyder

5. května 2010 v 11:32 | hanci |  Knihy
Tento článek vkládám hlavně pro jednoho určitého člověka, ale snad potěším i ostatní.

K našemu včerejšímu rozhovoru - samozřejmě básně Garyho Snydera znám - jenom ta jména! to je problém - si je zapamatovat! (tedy pro mě) Ale okamžitě, jakmile jsem začala číst, vybavil se mně tentýž pocit, jako kdykoliv dřív při čtení jeho básní.

Obeznámeni s nocí

Noví američtí básníci

Vršení kamenných základů

Naskládej tato slova
před svou mysl jak skály,
            pevně zasazená, rukama
na vybrané místo, uložena
před tělo myšlenky
            v prostoru a v čase.
Důkladnost kůry, listu nebo stěny,  
navršených věcí:
kočičích hlav mléčné dráhy,
            roztoulaných planet,
těchto básní, lidí
            ztracených poníků
vlekoucích za sebou sedla -
            a skalní stezky kde se dá bezpečně jít.
světy jak nekonečná
            čtyřrozměrná
hra go.
            mravenci a oblázky
ve zřídlém jílu, co skála to slovo,
            to v potoce opraný kámen,
žula; zbarvená
            tvarovaná ohněm a tlakem,
za horka spojený křišťál a sedlina,
            to vše se v myšlenkách mění
stejně jak věci.
***

Dům pánů z Kunštátu: V. Boštík, R. Hliněnský, ostravští umělci - 2

2. května 2010 v 19:21 | hanci |  Umění
Dokončím předcházející článek z výše uvedené výstavy doplněním vybraných obrazů, všechny není možné vložit, je jich příliš.
Nejvíc mě mrzí, že nejdou vyfotit akvarely a pastely - jsou za sklem a i přesto, že jsem se snažila fotit z nejrůznějších pozic, nebylo to nic platné - na protější stěně bylo moc oken a nedalo se.
Snad alespoň trochu přiblížím tu náladu, kterou tyto obrazy evokovaly. Akvarely jsem vložila v minulém článku, teď sem dávám pár pastelů na ukázku.
Pokud by někdo chtěl více informací o uvedených umělcích, jsou na ně odkazy v minulém článku.

V. Boštík, Rýhování zelené,1995

Dům pánů z Kunštátu: V. Boštík, R. Hliněnský, ostravští umělci

2. května 2010 v 1:36 | hanci |  Umění
Ve čtvrtek jsem jela do Brna. Byla jsem domluvená s kamarádem, měli jsme si předat nějaké věci a já jsem si přála vidět výstavu S. Diviše v Galerii Vaňkovka.
Mobil jsem otevřela až ve vlaku, našla jsem SMS od kamaráda, že se nemůžeme setkat.
Když jsem po mírném hledání našla galerii, zjistila jsem, že má ve čtvrtek zavřeno. Všechny galerie mají zavírací den pondělí - tato galerie čtvrtek.
Vydala jsem se tedy do Domu pánů z Kunštátu a doufala jsem, že tam bude nějaká zajímavá výstava. Taky tuto galerii jsem hledala, posléze našla. Výstava byla a krásná. Václav Boštík , kterého mám ráda a navíc malíř, kterého jsem vůbec neznala - Robert Hliněnský. Jeho obrazy se mně také moc líbily.

V přízemí vystavovali mladí ostravští umělci. Bylo to zajímavé, ale prakticky všechna díla na mě působila příliš pesimisticky.

Obrazy nemohu vložit všechny najednou, je jich příliš, dokončím v dalším článku.

Zbytek odpoledne jsem strávila příjemně u sestry, večer jsem jela domů.
V. Boštík, Shluky, 1964

Tašo Andjelkovski: Spálov

1. května 2010 v 23:14 | hanci |  Knihy
 Vydalo nakladatelství Torst
" Spálov - anotace
63. svazek Edice poezie. Tašo Andjelkovski (* 1949) studoval na FF UK v Praze. Živil se jako dělník na stavbě, pošťák, tiskař, pracoval v cihelně. V národním podniku Kniha v Praze řadu let pracoval jako prodavač, závozník a antikvář, kterým je dodnes. Vedle rozsáhlých deníků napsal v letech 1966-2007 více než dva tisíce dosud nepublikovaných básní, z nichž kniha Spálov přináší útlý výbor v uspořádání a ediční přípravě Jana Šulce."
 ***
Knížka Spálov od výše zmíněného autora
je knížka nádherných, hlubokých veršů. Při čtení mně mnohokrát šel mráz po těle, jak moc to vyjadřovalo moje pocity.

Pár ukázek sem vložím, i když bych nejraději opsala celou knížku.................
***
Více

Krutost nad každým smíchem.
Nad každou bolestí.

            bodlák u cesty, a trochu ticha
            zašlé trávy -
opět oči, opět hořkost stínů.

1970