Gary Snyder

5. května 2010 v 11:32 | hanci |  Knihy
Tento článek vkládám hlavně pro jednoho určitého člověka, ale snad potěším i ostatní.

K našemu včerejšímu rozhovoru - samozřejmě básně Garyho Snydera znám - jenom ta jména! to je problém - si je zapamatovat! (tedy pro mě) Ale okamžitě, jakmile jsem začala číst, vybavil se mně tentýž pocit, jako kdykoliv dřív při čtení jeho básní.

Obeznámeni s nocí

Noví američtí básníci

Vršení kamenných základů

Naskládej tato slova
před svou mysl jak skály,
            pevně zasazená, rukama
na vybrané místo, uložena
před tělo myšlenky
            v prostoru a v čase.
Důkladnost kůry, listu nebo stěny,  
navršených věcí:
kočičích hlav mléčné dráhy,
            roztoulaných planet,
těchto básní, lidí
            ztracených poníků
vlekoucích za sebou sedla -
            a skalní stezky kde se dá bezpečně jít.
světy jak nekonečná
            čtyřrozměrná
hra go.
            mravenci a oblázky
ve zřídlém jílu, co skála to slovo,
            to v potoce opraný kámen,
žula; zbarvená
            tvarovaná ohněm a tlakem,
za horka spojený křišťál a sedlina,
            to vše se v myšlenkách mění
stejně jak věci.
***

Chvála nemocných žen

1
Žena je plodná a kázeň
(contra naturam) ji jedině
                                   mate,
neboť na ni,
s hlavou na stranu,
s půvabně vztaženou a dotýkající se rukou,
čeká obtížný tanec, ale nikoli v duchu.

S rukou na rukávu:     drží list, jenž se otáčí
                               v slunečním světle na pavučině;
způsobuje, že se třepe jako pstruh v mělké vodě,
vytváří žabky a chladné močály
vysává klid: vřítí se kost
za netečnou panenku oka uzel roste
náhlé kořeny jej podpírají a zpevňují
déšť stéká s vršku lebky malé potůčky
                        smáčejí ústa
vlasy rostou jazyk se napíná - a ona

rychle otočí hlavu: ohlédne se zpátky, jedna ruka
přejíždí prsty po hladkém stehně, a on vidí.

2
Pod tvým pohledem jablka zakysnou.
květy nerozkvetou,
půda zbělá jak kost: mokrá rýže,
suchá rýže uhyne na horském svahu.
                        všechny ženy mají své zranění,
ty co sbírají jahody, ryjí se v zemi ve flekatém světle,
vyvracejí bílé kořeny z prsti, roztloukají ořechy
                                               na kameni -

nahoře na vysočině se šilhavýma očima
                        nebo odpočívají ve stínu cedrů.

Všechny ženy jsou zraněné
v jurtě či ve srubu, nebo v matkách
nakupující v čistých šatech na předměstích,

choré oči pouštějí zemi žilou,
nepovolte! silný krk chrání od zlého,
                        vás, mladé dívky

prvně svírané žaludeční křečí
sbírejte suché dřevo a hořké trávy
vyhýbejte se naší kuchyni.
vaše zahradní parcely, váš pestrý textil,
ty chytré triky jak nosit děti
skrývají
            krásu, jak roční doba či příliv
                        moře pláče

Nemocné ženy
snící o tanci dlouhých nohou ve světle
Nikoli, naše Matka Eva: hozena přes rameno
odvlečena do pekel.
                        kali/šakti
Ale kde je pak peklo?

V měsíci.
V měsíčních fázích:
v chatrči z kůry
schoulené před sluncem, pět dní
krev odkapává mezi poskvrněnými stehny.

1954
***
Vzdálené přítelkyni

Poněvadž jsem tě kdysi zbil,
opilý a pobodaný týdny trápení,
a víc jsem tě neuviděl
a tys dnes pro mě měla klidná slova,
            myslím si teď,
že jsem byl větší blázen než ty,
            mě držely knihy.
Jednou jsi ke mně běžela nahá
po kolena ve studeném březnovém příboji
na zrádné pláži mezi dvěma
            bušícími spoustami moře,
viděl jsem tě jak hinduistickou Devu,
lehké nohy tančící ve vlnách,
ňadra jak snová ňadra
moře, dítěte a astrální
            Venuše, z nichž tryská mléko.
A vyměnili jsme si slané rty.

Vize tvého těla
mě držely v extázi týdny, byl jsem dokonce
v jakémsi transu po tobě
i tenkrát v zubařském křesle,
Zkamenělou jsem tě našel znova
v Zinnerově knize o indickém umění:
tančíš tímto životem
s půvabem a láskou, s prsteny
a malým zlatým pásem, přímo nad
            nahým rozkrokem,
a pomyslel jsem si, že je víc půvabu, víc lásky
v divokém devanském životě, kam patříš,
než v tomto životě šatů a podvazkových pásů,
který kdy dáš
nebo dostaneš.

1955
***
Seno pro koně

Jel dobrou polovinu noci
z dalekého San Joaquinu v údolí
přes Mariposu, nahoru
po nebezpečných horských cestách
a v osm ráno zarazil
s velikou fůrou sena
            za stodolou.
Kladkou a provazy a vidlemi
skládali jsme slisované balíky sena
k hrubým santalovým trámům,
vysoko ve tmě byly skvrny lucinky
v puklinách šindelů, kterými zářilo světlo,
senný prach nás svrběl
            pod propocenou košilí a v botách.
Za poledne pod Černým dubem,
venku na horkém výběhu pro dobytek
- Stará klisna očichává jídelní misky,
cvrčci vrzají v trávě -
"Je mi osmašedesát," řekl,
"a prvně jsem nakládal seno v sedmnácti.
Ten den jsem si myslel,
že bych nikdy nevydržel dělat to celý život.
A proto asi taky, hrome,
jsem u toho zkejsnul a dělal jsem to."

***
Veřejné lázně

l á z e ň s k á
            se obléká před zrcadlem,
                        lázeňská s pěkným mateřským znamínkem
            a v červené sukni si mě prohlíží:
                        jsem jiný?

c h l a p e č e k
            na zádech, polévaný horkou vodou,
            je potichu, kulí oči,
            nevyzpytatelně
            čurá

d c e r y
            drží a drhne svoje dvě malé dcery,
                        které se vrtí a vřískají
                                   s mýdlem v očích,
            ždímají si vlasy
                        vážnýma rukama manželek,
            pokukují po mě, ukazují, zatímco on
            jim mydlí a umývá
                        duclaté sevřené čumáčky,

            nakoukne jim do uší
                        a pleskne s nimi do horké vykachlíkované vany.
                        s chlapcem ze statku opáleným do hněda,
                        vrásčitým starcem
                        a studentem zpívajícím "Tichou noc".

             - vlníme se a vznášíme jak mořské řasy
             růžové maso ve světle plném páry.

s t a r á   ž e n a
            příliš tlustá a stará aby jí to vadilo
                        jen tam tak stojí
                                   líně vytřásá rosnou vodu
                                               z kartáče.

m l a d á   ž e n a
            nepřítomně zírá, utírá si krk,
                        jemné chmýří chloupků,
                        drobné hroty bradavek
            - příští rok se bude oblékat
                             někde, kde na ni nebude vidět.

m u ž i
            sedí na bobku namydlení a pružní
            hladí si drsnou kůži, dlouhé svaly -
           
            vidím mrtvé muže, nahé,
            sražené na pobřežích,
                        filmové týdeníky,
                                   válku

K j ó t o   1958-62

***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anami Anami | E-mail | Web | 8. května 2010 v 19:53 | Reagovat

Moc krasny blog. Kukni taky ten múj. Dík.

2 Miroslava Nulíčková Miroslava Nulíčková | E-mail | 9. května 2010 v 12:56 | Reagovat

Tvůj přehled v moderní poezii je obdivuhodný. A v moderním malířství a sochařství. A vůbec - v umění. Mám se od koho a co učit!

3 hanci hanci | Web | 15. května 2010 v 19:05 | Reagovat

[2]: Mirko, vůbec si nezasloužím takovou chválu - vždyt v podstatě vůbec nic nevím a neznám!! Moc bych si přála, aby věděla víc......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama