Červenec 2010

Dva příjemné zážitky

30. července 2010 v 20:00 | hanci |  Jak jde život
Tento týden jsem měla dva příjemné zážitky.

Marcel Drlík - o zdravotnictví v Africe a Čechách

26. července 2010 v 20:27 | hanci |  Politika
Dnes jsem četla článek, který potvrzuje moje už déletrvající pocity. Je to rozhovor s lékařem Marcelem Drlíkem o Středoafrické republice, kam se jako lékař několikrát vracel, poprvé tam byl ve svých 29 letech. Rozhovor je v LN, příloha Orientace, 17/07/2010.


Rozhovor stojí za přečtení, člověk si uvědomí mnohé, hlavně že co my u nás pokládáme za zcela běžné a samozřejmé, takové vůbec není pro obrovské množství lidí.

Ale proč tento článek píši je problém, o kterém se mluví v následující ukázce z rozhovoru:

Otázka LN: Dá se nějak srovnat české zdravotnictví a zdravotní péče v Africe?

Odpověď: Medicína tam byla neustálá improvizace, nástroje se sterilizují v papiňáku nad ohněm, mikroskop je s trochou přehánění vrcholem techniky. Ale v Česku se trochu začínáme podobat rozvojové zemi tím, že se zvětšuje rozdíl mezi tím, jaká péče je kde poskytována. I v Africe koneckonců existuje pár špičkových nemocnic. Ministerstvo zdravotnictví i pojišťovny se u nás čím dál víc zaměřují hlavně na ekonomiku. Ale už se tolik nezajímají o to, jaká péče je poskytována a jestli je všude stejně kvalitní. Začíná to být ruleta: jako byste si šel koupit auto a nevěděl, jestli za stejné peníze dostanete BMW, nebo trabant. Různá kvalita péče je pro mě jeden ze znaků rozvojové země - naopak ve Francii tak velký rozdíl není.

Oblastní galerie Vysočiny: výstava Sweet

25. července 2010 v 22:37 | hanci |  Umění
Podařilo se to. Domluvila jsem se s kamarádkou a včera jsme jely na výstavu do Jihlavy do Oblastní galerie Vysočiny, kterou u mě na blogu zmínila paní Eva Spěváčková. Pokusím se ji přiblížit.

Název výstavy: Projekt sweeet
Vystavující:


Natalie Pěrková Knotková (nenašla jsem její webovou stránku, tak ještě snad tato informace zde ) - tak už sem mohu vložit i webovou stránku



Úvodní slovo
na vernisáži měla Eva Juříčková, vložím sem z něho pár slov.

"......Výtvarnice nepřímo reagují na konzumní posedlost. Společnou charakteristikou je velkorysé vyznění obrazů s barevnou nadsázkou....... Témata souvisejí jak s pojmem estetiky a stylizace, tak s manipulací reklamou.
Nadřezeným fenoménem tomu všemu je námět mládí, krásy a chuti................ Na pozadí vší té pestrosti může ale stát i jisté zneklidnění ze společenských "potřeb". Téma "sweet" v sobě zároveň ukrývá určitou možnost kritiky, přezkoumání či ironie, tzn. přehodnocení jinak banálního či všedního motivu."

"Břetislav Malý v rámci projektu představuje maloformátový cyklus "Bodies". Věnuje v něm pozornost přiblíženým záběrům na ženské partie, poseté vizuálně atraktivními vzory.............. Série vznikla z popudu nedostatků v oblékání, jako reakce na nevkus..............Tělo se zde stává jen nositelem struktury, anonymním věšákem, přesto či právě proto působí provokativně."

Pozvanka na vernisáž výstavy F. Hodonského v Galerii Dolmen

13. července 2010 v 15:55 | hanci |  Umění
FRANTIŠEK HODONSKÝ - VODNÍ VÍTR

retrospektiva 1957 - 2010

Galerie Dolmen, Praha, 16. července - 27. srpna 2010

u příležitosti výstavy vydává Galerie Dolmen obsáhlou autorovu monografii,
která na 320 stranách mapuje vývoj autorova díla od r. 1957 až do současnosti


Galerie Dolmen, Opatovická 160/18, 110 00 Praha 1
otevřeno: úterý - pátek od 13 do 18 hod.

Vernisáž proběhne ve čtvrtek 15. 7. od 18 hod.

úvodní slovo:Jaroslav Vanča


            Malíř František Hodonský je do přírody tak ponořený, že se vskutku nachází v poloze lužního těla - podle vlastního verše. Intenzivně pociťuje fyzičnost živého přírodního organismu, jeho stromů, travin, vod a mokřin. Jako spontánní kolorista buduje obraz barev, jimž dává sytost, hloubku, transparenci a znělost v harmoniích zelení a modří. Tyto barvy mají svůj původ v zeleni porostů a modří vod, avšak na obraze se mění v bohatě odstíněnou souhru barevné kompozice, z níž někdy zasvítí ohnivá červeň. Pro své obrazy si bere z pří- rody esenci, její vůně, pohyby, zrcadlení vodních hladin, skelnou tříšť ledu. Jsou to dynamické obrazy. Příroda není jen tím, co se jeví, je složitě strukturovaná. Struktury, organické i anorganické, mikrosvět, neustálé neviditelné procesy, růst i zánik, telurické posuny - malíř je vnímá a projektuje na plochu obrazu také útvary zdánlivě nepřírodní, geometrické. Geometrie, soustava znaků, je obrazným projevem řádu, jímž se příroda řídí. František Hodonský bezpečně zvládá velké obrazové formáty. Jeho důvěrná znalost místa je dána i vzhledem k rodnému jihomoravskému kraji, ke kraji lužních lesů. Má široký rejstřík výrazových prostředků. Dokonce někdy vychází z plochy obrazu a vytváří prostorové dřevěné objekty anebo dřevořezy v nízkém reliéfu. Bezprostřední svěžestí upoutávají jeho akvarely, tempery, pastely, barevné inkousty a tuše. V každém díle se zračí silný prožitek přírody. Tento malíř dovede najít i slovní vyjádření, jako básník.

Eva Petrová               

               


František Hodonský

19. 2. 1945
    narozen v Moravském Písku
1959-1963
    Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti (prof. Vl. Hroch)
1963-1969
    Akademie výtvarných umění v Praze (prof. František Jiroudek)
1990                Docent na AVU Praha, vedoucí ateliéru krajinářské a figurální malby
1991-1997      Profesor na AVU Praha, vedoucí ateliéru krajinářské a figurální malby
1998-dosud   Profesor na Akademii umění v Banské Bystrici,
                        vedoucí ateliéru současné malby

od roku 1992 člen Umělecké besedy
od roku 1996 člen SČUG hollar
žije a pracuje v Praze

*****************************************************************
*****************************************************************
Vážení příznivci výtvarného umění,

dovolujeme si Vás upozornit, že na našich stránkách

http://www.galerie-dolmen.cz

právě probíhá I. kolo 15. AUKCE Galerie Dolmen, která se koná ve středu 21. 7. 2010 v 18:30 hodin v Galerii Dolmen,
Opatovická 160/18, Praha 1 - Nové Město. Konec prvního kola je ve středu 21. 7. 2010 ve 12 hodin.

Výstava dražených děl proběhne:

V Galerii Dolmen, Opatovická 160/18, Praha
20. 7. 2010 otevřeno 13 - 18 hodin
21. 7. 2010 od 13 hodin do začátku aukce

Za Galerii Dolmen
Šárka Dufková, DiS

Už tady nežijeme

12. července 2010 v 12:34 | hanci |  Film
Včera po dlouhé době byl opět v TV na ČT2 ve Filmovém klubu - Americké nezávislé léto -
dobrý film: Už tady nežijeme, režie John Curran (r. 2004).
Je to americko-kanadská koprodukce, hrají: M. Ruffalo, L. Dem, P. Krause, N. Watts.........

Film byl natočený na motivy dvou povídek Andreho Dubuse. Rozebírá krizi dvou manželství, lidí kolem třicítky, s malými dětmi. Připomíná trochu filmy Bergmana nebo i v něčem W. Allena.
Pokud člověk nechce ubližovat někomu druhému, nemůže mít všechno, co by chtěl, co by si přál. Musí svá sobecká přání potlačit, protože v manželství nebo partnerství nikdy už nejde jenom o toho jednoho jedince. Jednání každého zasahuje a ovlivňuje i několik dalších - pokud jsou už v manželství děti, je to ještě vážnější.

Opíši sem kousek z upoutávky na film:
"........... Bergmanovsky laděná studie sobeckých tužeb a vnitřních potřeb čtveřice třicátníků zaujme kombinací brilantního scénáře a vynikajících hereckých výkonů. Především Mark Ruffalo přivádí k dokonalosti typ mírně narcistického, chlapecky šarmantního nesmělého muže, který dokáže trpět stejně intenzivně jako trápit."

Určitě film doporučuji ke shlédnutí.

Ivo Šebestík: O postupném odbourávání důchodů a dalších krutých žertech naší doby

9. července 2010 v 19:42 | hanci |  Politika
9.7.2010 blisty

(Autor je novinář žijící toho času v Belgii. V ČR dříve působil jako šéfredaktor a politický komentátor krajského deníku Svoboda, v letech 1996 až 2001. Zabývá se mezinárodními vztahy, situací ve Francii a v Belgii, a také i pohledem na českou politiku.)

Humanisté minulých staletí mohou za optimistickou vizi vývoje, který údajně směřuje od primitivního k vyspělému, od nižšího k vyššímu, od nespravedlivého ke spravedlivému. Toto s jistými výhradami platí pro vědu, techniku a technologie. I když i starověk neustále překvapuje svými technologickými úspěchy, vcelku můžeme připustit, že moderní doba je na vyšším stupni technického vývoje, než tomu bylo kdykoliv v minulosti.
Jedna oblast vývoje je však z pohledu směřování od horšího k lepšímu poněkud sporná. A to jsou právě společenské vztahy. Uspořádání společností a jejich pravidla zažívají vzestupy, ale i regrese. Tedy období, kdy se v důsledku nějakých okolností příznivý vývoj rychle nebo postupně zhroutí a dané společenství, pokud nezahyne úplně, tak se vrací na startovací čáru jako figurka v člověče, nezlob se.
Tím progresívním bylo v dějinách lidstva vždy úsilí vyjmout danou společnost z "přirozeného stavu" živočišné říše, v níž jeden druh nekompromisně, s naprostou samozřejmostí, bez výčitek, požírá ten druhý, a společnost "polidštit". Ono polidštění znamenalo vytvořit mezi lidmi takové vztahy, aby většina členů společenství mohla přežít. Tahle solidarita nespadla lidstvu z nebes do náruče jako svatoštěpánská koruna, ale vznikala velmi pomalu a složitě v těch typech pospolitostí, ve kterých se prostě více vyplácelo nesobecké jednání než čistý egoismus. Solidarita jako motiv jednání musela mít alespoň o něco málo navrch před sobectvím. Pak měla z hlediska vývoje úspěch.
Není zde místo na to zabývat se podrobněji procesy, které se utvářely patrně ještě před objevením se našeho vlastního druhu. Podstatné je, že naši dávní předkové na cestě k "polidštění" se v podstatě vymaňovali z nelítostného souboje všech ostatních živočišných druhů kolem. Tenhle proces byl a zůstává i dnes pouze jedním ze dvou hlavních proudů, kterými je lidstvo v řečišti času unášeno. Druhý proud plyne přesně obráceným směrem a s velikou prudkostí se snaží lidskou solidaritu ničit ve prospěch vypjatého bezohledného egoismu, a tím čas od času vrací lidstvo zpátky do lůna přírody, která je sice pestrá, nádherná, zajímavá, ale naprosto bezcitná.
Úspěchem lidstva je únik z této bezcitné krutosti, jeho neúspěchem návrat do ní. Souboj obou antagonismů je pro lidstvo osudový a prožíváme jej i dnes. V současné době má toto klání podobu postupného, ale přesto již velice rychlého odbourávání sociálních jistot většiny obyvatel planety. Oligarchie, která se poučila z dějin dělnického hnutí a rozvinula heslo: "Miliardáři všech zemí, spojte se!", velice dovedně využila kolapsu sovětského modelu socialismu a nasadila psí hlavu všemu sociálnímu, levicovému, solidárnímu, empatickému, kolektivistickému, pomalému, kontemplativnímu, komplexnímu, přemýšlivému. Zkrátka, pryč s levicovými intelektuály a jejich nepřirozeným skleníkovým světem, ve kterém přežívají i slabí.
A na jejich místo dosadila úplně jiný ideál: Pružný, jako na gumě poskakující, rychlý, flexibilní, útržkovitý, úlomkovitý, nestálý, plynný, sublimující, zdravý, dravý, soutěživý, o zeď míčkem mydlící, o následcích nepřemýšlející, moderní, progresivní, televizí informovaný, kvalifikovaný leč nevzdělaný vzor člověka hotového vrhat se neustále do boje s každým o svou kost. Vzteklý pes s vyceněnými zuby a vyholenou srstí je zde vržen do posledního stádia vývoje lidstva, které usazeno na lavičkách řetízkového kolotoče sleduje bezmocně, jak kolotočář zařazuje každou chvíli vyšší rychlostní stupeň.
Je ovšem pravda, že zatímco někteří sedí na svém prkénku zkoprnělí hrůzou v předtuše brzké nevolnosti, jiní, jako opilí (a možná skutečně svým způsobem opilí) hulákají nadšením a řvou na kolotočáře, ať to roztočí ještě víc. Ano, to jsou ti správní lidé budoucnosti. Jen houšť!
Pokud připadá čtenáři toto líčení poněkud apokalyptické, pak jej instinkt nemýlí. Je totiž otázkou, co to je vlastně apokalypsa. Respektive, jakou podobu onen biblický proces může mít?
Obvykle soudíme, že se na Zemi nic takového, jako je souboj Dobra a Zla neodvíjí. Možná to ale není pravda. Třeba je Zlo na této planetě reprezentováno nastolením společnosti, v níž vše směřuje k nekontrolované a ničím neomezované zvůli Moci, zatímco oním Dobrem byly pokusy tuto Moc omezit a dostat ji pod kontrolu. Je pravda, že některé pokusy zničit Zlo skončily nastolením jiného Zla. Právě tohle je obrovský argument současné oligarchie, která vrhla všechny síly do boje s tradičními demokraty a humanisty, kteří upřednostňují nějaký sociálně spravedlivější systém, než je ten, který vyhovuje z podstaty věci nedemokratické, totalitární a egoistické oligarchii.
Je neobyčejně směšné, když člověk slyší argumentovat některého politika ve službách oligarchie, když s naprosto vážnou tváří začne povídat vtip o podnikateli, který využije daňových úlev a dalších výhod k tomu, že vytvoří nová pracovní místa pro "své milé žebráky" (pojem z jedné italské komedie). Typický český polistopadový multimilionář, až na čestné výjimky, si spíše koupí druhou vilu v Toskánsku, než aby takto pečoval o chudé. Nebo si naplní bazén francouzským šampaňským. Nebo se vypraví na lov ledního medvěda na Aljašku. Nebo se nechá vystřelit do kosmu. Zkrátka cokoliv včetně zapálení stohu bankovek je pravděpodobnější, než že uvolněné peníze poputují na rozvoj zaměstnanosti.
Takhle se zachová odpovědný podnikatel, který bohatne postupně a často se sám nějakého bohatství ani nedožije. Ne však oligarcha současného východoevropského střihu, jehož majetek se zrodil přes noc komplotem. Souboj Dobra a Zla je v plném proudu, ale málokdo si toho všiml. Někteří přední evropští sociologové už dávno mluví o prudkém a rychlém prohlubování sociálních rozdílů a o zbavování většiny obyvatel planety posledních zbytkových jistot.
Jednou z nenápadných, ale nesmírně účinných forem "znejišťování" lidí je neustálé oddalování odchodu do důchodu. Média, která jsou programově střepinová a slepá k souvislostem, ani nenapadne upozornit na to, že důchodové reformy posouvající hranici odchodu do důchodu až na práh krematoria (podle Evropské komise by to mělo být časem v 70 letech), tak vlastně odbourávají důchodové pojištění jako systém, tvrdě vybojovaný generacemi předků.
Průměrný věk se sice prodlužuje, což je pravda, ale reformám jde o něco jiného. Jednak mnoho starších lidí se důchodu, na který si přispívají po celý produktivní život, nedožije. Další velké procento starších zaměstnanců pak s největší pravděpodobností přijde o práci, a to ještě dlouho před nástupem do důchodu. Zejména o tyto budoucí nezaměstnané starší občany jde. Místo solidního zaslouženého důchodu dostanou tito lidé chatrnou podporu v nezaměstnanosti, přesněji žebračenku, jejíž dobročinnost jim každou chvíli pořádně vytmaví nějaký pravicový svazák v televizním šotu.
Politici ve službách oligarchie vedou plamenné řeči (jsou za ně výtečně placeni) o potřebách důchodových a jiných sociálních reforem. Ovšem, dovedně zastírají, že za každou takovou reformou se skrývá kulišárna odbourávající staré výdobytky odborů a dělnických hnutí, které v 19. a na začátku 20. století byly velice tvrdě vybojovány.
Na poli pracovně právních vztahů regrese už funguje dávno. Asijské firmy v Evropě s neskutečnou drzostí aplikují otrockou práci, opírajíce se přitom o své domácí tradice, neboť dělnické vzpoury minulých dvou staletí Asii obešly velkým obloukem. Ovšem otrokářství je v podstatě ideálním modelem každého nerovného vztahu mezi vlastníkem a jeho pracovníkem.
Jedním z historických důvodů, pro které zmizela starověká forma otroctví, bylo údajně zjištění otrokářů, že otrok vlastně není nejlevnější pracovní silou, ale skoro naopak. Za otroka se muselo zaplatit na trhu často dost peněz. A pak bylo třeba otroka živit a šatit. Teprve kapitalismus 18. a 19. století vynalezl skutečně nejlevnější pracovní sílu, jakou si lze představit. Otroka na druhou, tedy zaměstnance. Starověký otrok, pokud neměl mimořádnou smůlu na pána, by z pracovních podmínek a délky pracovní doby v továrně 19. století zešílel.
Kapitalismus, jaký známe z románů Charlese Dickense, se nekultivoval dobrovolně, jak se to snaží dnešní mládeži vštípit do paměti usměvaví ideologové milující štědré oligarchie. Na žádné viktoriánské sídlo se nesnesla holubička nesoucí v zobáčku ratolest lásky k dělnictvu, jež se šestnáct hodin denně mordovalo s tekutým železem, bez nároku na důchod, na nemocenskou, na sebemenší ohledy ze strany zaměstnavatelů.
Současní diváci sledují filmové adaptace Bídníků, ve kterých nemocnou matku s malým dítětem vyženou z manufaktury a nechají ji mrznout na ulici, jako na něco románového, vzdáleného, neskutečného a dnes již nemožného. Přesto právě takto uspořádané vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci jsou vytouženým snem současných nekulturních, rychle vykvašených, cynických a bezohledných oligarchů. Na jedné straně absolutní moc, na straně druhé stejně absolutní bezmocnost.
Odbory už dávno neexistují. Lidé ze strachu před vyhazovem vykonávají jakoukoliv práci, bez dlouhodobých smluv, často zcela bez smluv. Nechávají se tupit a šikanovat. Zákoník práce je pro ně zakázaná kniha, na kterou se nesmějí ani podívat, natož si v ní zalistovat. Mlčí. A ti, co nemlčeli, si mohou hledat jinou práci, nebo stejně jako v časech Victora Huga, mohou zmrznout na ulici. Paradoxně, teprve současná mladá generace může být schopna znovu plně porozumět starým dílům evropské klasiky. Teprve ona si může prohlédnout na ulici kteroukoliv její slavnou postavu. Ponížených a uražených je v současné Evropě opět tolik, že by si Dostojevskij upsal obě ruce. Dnešní spisovatelé a scenáristé mají ale na srdci především milostné vztahy, nebo urputně bojují s komunismem, připomínajíce psa zuřivě škubajícího starý hadr na zahradě.
Po letošních parlamentních volbách v České republice, ale také v dalších zemích střední Evropy, bylo řečeno a napsáno mnoho slov. Ta slova však kloužou po povrchu. Skutečnost je mnohem horší, než nejhorší představy. Oligarchie, která je skutečnou držitelkou moci ve státech s umírající demokracií (naše budování demokracie bylo zároveň jejím odstraňováním) jde urputně a nelítostně za svým. Chce mít obyvatelstvo názorově zmatené, tendenčně informované, zcela bezmocné a neschopné jakéhokoliv odporu a toto se jí skvěle daří. Podařilo se jí politicky znehybnit i tradičně vzdornou mládež. Ta sice vzdoruje, ale proti obětem, nikoliv proti viníkům. Ti se usmívají, neboť jsou dosud neviditelní. Dokonce vypadají jako reformátoři v zájmu lidu a své země. Báječné divadlo! Jen abychom měli ještě sílu zatleskat, až spadne opona.

Obrys mušle

9. července 2010 v 19:16 | hanci |  Knihy
Nevím, kdy zase otevřu počítač, tak nemůžu odolat, abych sem nevložila ještě něco pro útěchu duše. Vyberu sem pár básní z knížky Obrys mušle - je to poezie španělské avantgardy. Po dlouhé době jsem se jí zase probírala.

Pedro Salinas

(přeložil Jan Hloušek)

Každá báseň je nesrovnatelná, jedinečná jako paprsek nebo zrnko písku.

***
Voda jde nocí, skrývavý plaz,
neznámým směrem syknutí jemné;
kdy spadne sníh, kdy zvednou se moře? Rci mně.
Kdy uvidím mraky, echo tvé,
pověz, kdy řeka vyprahne.
Rci.
- Nepovím nic: tvých rtů se dotýkám,
mým polibkům se svěř, ne jistotám.
Ber slitovnost noci, to ostatní
přenechej stínům, tmám,
vždyť byla jsem přece stvořena
pro žízeň rtů, které se neptají.


Odlehčení

9. července 2010 v 18:38 | hanci |  Jak jde život
Ještě musím napsat něco pro odlehčení.

Dnes jsem četla rozhovor s kvantovým fyzikem Tomášem Opatrným v LN v příloze Orientace - Rozhovor.
Nebojte se, nebudu sem dávat nic z toho všeho zajímavého - jen něco pro zasmání.

Otázka:
Na svém blogu se příležitostně věnujete odhalování podivně vynakládaných státních peněz "na vědu". Co byla nejbizarnější dotace?

Odpověď:
Psychotronická detekce lidí za překážkou. Podstatou patentu byla plastová trubička, která se připojila na fonendoskop, a když si ho dal senzibil do uší, tak s pomocí větývky nebo kyvadélka měl odhalovat lidi za překážkou. Stálo to 29 milionů z kapitoly ministerstva průmyslu.

Otázka:
Jaká na to byla reakce?

Odpověď:
Zajímala se o to televize. Firma to zahrála do autu s tím, že to byl jen vedlejší výsledek a že jen potřebují chvilinku času, aby to dovyvinuli do funkční podoby.....

*********************

Už chápu, proč nesou za špatnou ekonomickou situaci naší republiky vinu důchodci, nemocní a matky s dětmi a proč jim musí být sebrány různé podpory a nesmí se přidat na důchodu a proč musí nemocní a staří z mizerného důchodu tolik platit ve zdravotnictví atd., atd.

*********************

Podařil se mně, myslím, docela husarský kousek. Z jedoucího autobusu jsem vyfotila čapí rodinku vysoko nad městem. Když je tam vidím, vždycky si vzpomenu na kuriositu, která se jim před pár lety podařila. Tehdy si na hnízdo připevnili velké prostěradlo!!


Galerie Malovaný dům: Marek Brodský, Daria Klimentová, Petr Našic

9. července 2010 v 18:19 | hanci |  Umění
Po delší době docela velkých bolestí všech kloubů (pitomá borelioza!!) se teď už třetí den cítím jak na novém světě. Pomohly mně protizánětlivé injekce, které jsem dostala na neurologii. Okamžitě jsem vyrazila vyřizovat si různé věci (jako např. reklamace mobilu)
- a samozřejmě - hned jsem také navštívila novou výstavu v naší nádherné galerii v Malovaném domě (už jsem o něm na svém blogu podrobně psala).

Vystavují tři lidé - jednak Marek Brodský, syn herce Vlastimila Brodského, vystavuje obrazy.
Dále naše vynikající primabalerína Daria Klimentová vystavuje svoje fotografie z prostředí baletu.
A nakonec Petr Našic, který fotografuje Dariu Klimentovou.

Bohužel - jako obvykle - neumím fotit věci za sklem. A tyto fotografie většího formátu byly, samozřejmě, všechny za sklem. Vložím sem alespoň pár fotek na ukázku. Byly všechny nádherné. Od obou fotografujících.

Snad bude alespoň trochu k přečtení informační plakát. Bohužel, nebyl žádný prospekt, z kterého bych mohla hlavní údaje opsat.
Nemohu si odpustit vložit sem pár pohledů do této nádherné galerie.
Všem, kdo jsou v blízkosti Třebíče tuto výstavu vřele doporučuji. V poslední době na tom nejsem celkově zrovna nejlépe, ale tady v tom krásném prostředí, s krásnými obrazy a fotografiemi mně bylo opravdu nádherně.
Marek Brodský
Přestože má Marek Brodský téměř všechny obrazy s námětem hřbitova nebo pohřbu, jsou tak vtipné a působí tak uklidňujícím dojmem, že bych si opravdu hodně přála, některý z nich mít doma. Škoda, že jsem jen důchodce v ČR, může to tak tedy zůstat jenom toužebným přáním.
Měla jsem dovoleno, vyfotit z každé místnosti 4 - 5 obrazů. Tak jsem to dodržela. Je to škoda, opravdu těžko jsem vybírala, který mám vyfotit a který ne. Všechny byly úžasné.

Místní chlap (Ilustrace k písni Nahoru po schodišti dolů bandu)

Václav Bělohradský: Pět poučení z květnových voleb

6. července 2010 v 14:49 | hanci |  Politika
(pro PRÁVO 3.června 2010)

V posledních měsících demokratického Československa Ferdinand Peroutka, nejznámější představitel politické kultury první republiky, napsal, že už se spoléhá jen "na sílu neorganizovaného veřejného mínění, které souhlasně soudí o základních lidských faktech, ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje, pro celek lidí nepravda zůstává nepravdou… Je-li politický život pln zmatku, stáhne se jasný názor na věci do neorganizovaného veřejného mínění".

Pojem "neorganizované veřejné mínění" zní naivně v současné epoše mediální neoreality a zbraní of mass distraction, řekněme ale, že Peroutka jím mínil soudnost národa, která je produktem svobodné komunikace mezi lidmi, v níž se ustavují soudy založené na nadpolitických existenciálních kategoriích, jako jsou etické normy, tradice, životní zkušenost či smysl pro "human condition".

Svou víru v soudnost národa si Peroutka uchoval po celý život. Viděl v ní nezničitelný zbytek demokratického Československa a věřil, že svými promluvami na Svobodné Evropě přispívá k jejímu upevnění. Potkal jsem v exilu už jen málo emigrantů z roku 1948, kteří by byli nositeli "ducha první republiky", ale přesvědčil jsem se, že většina z nich Peroutkovu víru v "neorganizované československé veřejné mínění" sdílela: vytrvale mluvili k neznámým lidem doma v šumu rušiček, psali do časopisů, které se pak do rukou "lidí doma" většinou nedostaly. Věřili v sílu soudnosti národa, která nás všechny spojuje v jeden lidský celek, "ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje". Setkání s těmito lidmi byl pro mě silný zážitek, i když jsem věděl, že "neorganizované veřejné mínění" doma je už jinde, a třeba Peroutkovy promluvy nám v šedesátých letech připadaly archaické. Přesto jsem ale cítil, že svým exilovým psaním navazuji na jeho víru v soudnost národa jako nezničitelný základ demokracie.

Ta Peroutkova víra byla ale sebeklamem. Tragický rok 1948 připravily už volby z roku 1946, kdy se "neorganizované veřejné mínění" masově rozhodlo volit proti historickým šancím na udržení demokratického státu ve střední Evropě. Nešlo o nějakou výjimku, o chvilkové zatemnění "soudnosti národa", ty volby byly příznakem patologické antipolitičnosti českého veřejného mínění, která má své kořeny v době národního obrození, kdy politika nenapravitelně nasákla literární fikcí. Jádrem antipolitičnosti je podcenění institucí a přecenění velkých osobností, podcenění tradičních politických idejí a stran a přecenění nových stran a idejí. Ale o tom jindy.

Po letošních květnových volbách nezbývá než být realisty a opustit definitivně Peroutkův sebeklam. Neexistuje žádná soudnost národa, nějaký ostrov, na nějž by se "stáhl jasný názor na věci" v době plné zmatků. Naopak, české veřejné mínění lze manipulovat jednoduchými mediálními strategiemi, například démonizací jedné osoby (Paroubka), kultem jiné osoby (Schwarzenberga) a zastrašující lží (Řecko) - na jedné straně admirál Karel uvrhávající do klece rozkradače zlatého pokladu, na druhé pak démon s nadváhou, přivádějící Česko zpět ke komunismu.
Pravicový (ne pravičácký!) novinář Petr Zídek napsal: Pokud více než 27 procent hlasů získají dvě marketingové strany, z nichž jedna má za maskota dobrotivého knížete a druhá bezduchého televizního moderátora, a obě jsou ze zákulisí řízeny lidmi, o nichž skoro nic nevíme, pak… je to důvod k vážnému znepokojení.
Myslím, že toto vážné znepokojení z českého veřejného mínění je první velké poučení z květnových voleb.

Druhé poučení s tím úzce souvisí: Jacques Rupnik v povolebním rozhovoru s Karlem Hvížďalou říká: Když jsem viděl klip Přemluv bábu, který měl tak velký úspěch u mladých a v uměleckých kruzích … zarazila mě drsnost… "pravou rukou se zdravíme a volíme, levou rukou si vytíráme zadek..." Dominantní klišé posledních dvaceti let lze shrnout takto: vše sociální… navazuje na komunistickou minulost. A musíme tedy jako mladí, úspěšní a soutěživí čelit dvojímu nebezpečí: zadlužení + "socialismu". Nazvěme tuto "drsnost" pravým jménem - je to lůzovitý politický diskurz, který čas od času v české politické kultuře získává hegemonii, třeba v době druhé republiky, v níž se organizovaly štvanice na Karla Čapka, na bolševismus a masarykismus, pak v padesátých letech a také v letech sedmdesátých. Václav Černý popsal lůzovité politické diskurzy české pravice i levice s hněvem a studem ve druhém a třetím díle svých pamětí.

Co je lůzovitý politický diskurz? Místo teorie, malý příklad: Bolševická líná lůza zase vystrkuje růžky. Vždy platilo pořekadlo ... sociální demokrat kudy chodil, tudy krad ... Co nějaké odborářské prase se někdy ukáže v televizi, tak je to vždy funkcionář ČSSD nebo KSČM. To je daň za to, že v roce 1990 neviseli na lampách. …Je jim jedno, že stát už přivedli do prdele velkorysým rozdáváním lenochům z toho, co druhý poctivě vydřel… chtějí jen novou rudou totální revoluci, přesně tak jak je to učil Lenin. Historije (sic!) se tu opakuje. Slavným příkladem lůzovitého diskurzu je Gottwaldovo: Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem! adresované spoluposlancům v československém parlamentu.

A nyní přece jen trochu teorie: demokratická společnost je otevřená v tom smyslu, že kritická distance mezi stranami a postoji tu nevede k vylučování ze společnosti. Naopak, všechny problémy se řeší uvolněním institucionálního rámce, aby ten, kdo se cítí vyloučen ze systému, kdo živoří na jeho periferii v sociálním i kulturním smyslu, byl do něj vtažen, říká se tomu integrace. Vývoj demokracie má proto svůj neměnný směr - je jím stále větší inkluzivnost, stále se zmenšující rozdíl mezi středem a periferií systému.

Lůzovitý politický diskurz - ať už levicový nebo pravicový - je opačný: všechny problémy je třeba řešit tím, že kritická distance mezi lidmi a stranami se překoná vylučováním ze společnosti - nejdříve extremistů, pak sociálních demokratů, pak liberálů, pak chudých a starých a nakonec každého kritika systému. Vlajkovou lodí lůzovitého diskurzu pravice se stal pod vedením Pavla Šafra týdeník Reflex - příkladem budiž Rath přemalovaný na Hitlera nebo titulek Byl Václav Klaus agentem KGB nebo CIA?

Typickými projevy lůzovitého diskurzu pravice jsou nejen klipy typu Přemluv bábu, ale i házení vajíčky po sociálních demokratech, nevybíravé urážky Paroubkovy ženy, strašení Řeckem a třeba sochař David Černý komentující volby na střeše tančícího domu v přímém přenosu ČT pokřikem Socani nemají šanci!

Lůzovitý pravičácký diskurz si u nás "hlučně vykračuje v popředí scény" od druhé poloviny let desátých, v květnových volbách pak ovládl scénu celou. Jeho jádrem je antikomunismus, který, jak přesvědčivě ukázal Ondřej Slačálek, má jako nová hegemonie ucpat díry, kterými ze systému unikl konsensus nahromaděný v polistopadových "letech demokratické naděje".

Třetím poučením je "vážné znepokojení" nad tím, jak snadno lze zobrazit chudé a slabé jako nepřítele. V jediném sociálně kritickém časopise, který v Česku přežil štvanici na vše levicové, v Novém prostoru, prodávaném bezdomovci, čteme: Často slyšíme obvinění z rozdmychávání zášti proti bohatým a úspěšným. Tyto volby jsou však spíše ve znamení jitření emocí proti těm nejchudším a nejslabším … lidem znejistělým krizí je třeba dodat obraz nepřítele tyjícího z jejich daní.

Ano, nejvíce alarmující na květnových volbách bylo, že se odehrávaly ve znamení třídního boje naruby, boje proti chudým a slabým, proti státnímu příspěvku rodičkám, proti pracujícím, kteří svými požadavky "připravují krach státu", proti právu na "bezplatnou" lékařskou péči. Boj proti zneužívání sociálních dávek pak není než krycí název pro starý český proticikánský rasismus.

Volební kampaň byla pojata jako třídní boj, v němž bohatí, organizovaní po leninsku jako třída, zvítězili nad chudými, kteří se styděli hájit své zájmy, protože patřit mezi ně se stalo hanbou - staří a slabí, socky, okrádají stát. Používám výraz chudí, ale myslím tím jednoduše pracující. Jako člověka, který celý život strávil na univerzitách, mě děsí představa, že tato masová identifikace s pány proti chudým je pevně zakořeněna v nejmladších voličích. V zemi, v níž jen menšina dosáhne na průměrný plat, je vítězství bohatých smutným svědectvím o českém neorganizovaném veřejném mínění, které by mělo, podle Peroutky "souhlasně soudit o základních lidských faktech".

Třídní boj skončil, chudí prohráli, ale kdo bude v opozici a jaký bude mít opozice vůbec smysl? A co nové formy chudoby - prekarizovaní pracující, zaměstnanci proměnění v podnikatele sebe sama, a třeba rybáři v Mexickém zálivu, které planetární naftařská lobby proměnila přes noc v chudáky potřebující státní podporu?

Všimněme si způsobu, kterým fungoval v tomto třídním boji symbol Řecka: státy se zadlužily, protože zaplatily dluhy bank, které nadělali nezodpovědní manažeři vydělávající ročně milióny dolarů; místo aby banky dočasně znárodnily a jejich manažery postavily před soud, státy začaly šetřit na svých občanech. Od doby, kdy Michael Moore ve slavné scéně dokumentu Capitalism: A Love Story obkružuje žlutou páskou s nápisem Crime Scene Wall Street, jako by uběhly desítky let. Díky mohutné mediální kampani je "neorganizované veřejné mínění" nyní přesvědčeno, že je správné platit za lékařské ošetření a vzít státní příspěvek rodičkám, protože "to si už nemůžeme dovolit", zatímco miliónové platy manažerů bank a jejich neprůhledná moc jsou nedotknutelné.

"Řecko" byla jedna z největších volebních lží v politických dějinách této země, a to i v absurdním systému růstu Růstu, ve kterém žijeme, v něm přece není ctností šetřit, ale utrácet, spotřebovávat, brát si půjčky. Srdce by chtělo utrácet, rozum říká šetřit, my jsme na straně vašeho srdce! praví reklama jedné banky.

Evropská demokracie má dva pilíře: občanskou společnost, neboli všechny formy účasti na rozvoji celku společnosti, jdoucí za pouhý konzum, ať už ekonomických, či kulturních statků; a sociální solidaritu, která překonává všechny formy nerovností, znemožňující výkon demokracie a svobody ve společnosti tržní ekonomiky. Evropská demokracie není darwinistická, vidí v sociální solidaritě předpoklad demokracie.

Sociální solidarita má demokratický rodokmen v Británii, ve Skandinávii, v Československu, v Německu a stál na něm i projekt sjednocené Evropy. Současná ideologie Česka stojí na falešné představě, že občanská společnost je dědictvím "havlovské pravdolásky" a sociální solidarita pozůstatkem bolševismu. Je to tragické nedorozumění, které vyprazdňuje českou demokracii.

Čtvrtým poučením je něco, co bych nazval misplaced discontent, snad tedy špatně zacílená nespokojenost. Lidé jsou nespokojeni s tím, jak funguje kapitalismus, ale nemají odvahu vidět, že kapitalismus jinak fungovat nemůže, zaměřují proto svou kritiku na "špatnou pravici", po níž přijde "pravice pravá" a ta zavede kapitalismus s lidskou tváří, kterému bude velet admirál Karel a nezkažený Radek. Lidé se bojí kritizovat to, co by měli kritizovat - fungování globálního kapitalismu, proto se raději zlobí na "zkažený kapitalismus". Na ten nezkažený ale čekají marně, žádný nepřijde, nezbývá než se naučit kritizovat a napravovat ten kapitalismus, který máme.

Švejk se na svém putování setkal s dětinským generálem, který měl rád, když se vojáci rozpočítávají - doma měl "dva burše, které si stavěl před sebe, a ti museli sami hlásit: První - Druhý…". České veřejné mínění se tomu generálovi podobá, má rádo, když se pravice rozpočítává na První pravice - Druhá pravice. Jsou to samozřejmě pořád titíž zpěváci radarových častušek, obhájci "trhu bez přívlastků" a bushovci, ale vystupují jako Druhá pravá strana.
Je to fraška, která má ale svůj hluboký smysl. Pseudodialektika - nové pravé strany kontra staré pravé strany - slouží k přehlušení opravdových otázek. A toto je čtvrté poselství květnových voleb: strategie naší pravice úspěšně bere půdu pod nohama opozici. Opravdová opozice se musí vrátit ke kritice kapitalismu. Pátým poučením je jakýsi autismus českých voličů - absence smyslu pro podstatné souvislosti. Tyto volby se odehrávaly na pozadí největší přírodní katastrofy, která postihla nejmocnější stát světa a před celým světem odhalila bezmocnost amerického lidu a jeho prezidenta. Statisíce lidí v krátkém čase byly ožebračeny, tisícileté mokřady řeky Mississippi nenapravitelně poškozeny, dosah škod přesahuje časový horizont mnoha lidských generací. Prezident Obama řekl, že ta katastrofa je nové 11. září, ale nikde nevidíme americké vojsko připravující se k válce s firmou BP, ani její manažery navlečené v oranžových teplácích s pouty na nohou a s kapucou na hlavě, vyslýchané za použití waterboardingu; a nepřipravuje se žádný nový Patriotic Act, který by zefektivnil boj s tímto druhem terorismu. Naopak, naftařské koncerny připravují nové podmořské vrty.

Ztroskotání zelených, zejména mezi mladými voliči, vypovídá o nebezpečné lhostejnosti k podstatnému, která je stále viditelnějším rysem "kulturní nadstavby montovny aut", v níž se české veřejné mínění pomalu proměňuje.
To není jen americký problém, přirozeně. Terorismus zabudovaný do všedního dne tržní ekonomiky je největším problémem našeho tisíciletí, české veřejné mínění ale vyznačuje naprostá lhostejnost k jeho obětem. Tyto volby brzy všichni zapomeneme, důsledky ropné katastrofy v Mexickém zálivu nás ale staví před otázky zásadní pro budoucnost lidstva. Například: co je odpovědnost člověka v technologickém prostředí? A co je tu vlastně zisk a co ztráta? Co je tu dluh?

Tyto otázky povedou k obnově demokracie, v níž nepůjde jen o "agregaci zájmů", ale o jejich hlubokou transformaci, jejich nové zarámování a ustavení nového pole pozornosti, abychom nepřehlédli, co je podstatné. O vidění podstatného, o to jde dnes.

Obdivuji dokument Martina Marečka Zdroj o těžbě nafty v Ázerbájdžánu. Je důsledně postaven na heslu Jedeme v tom všichni - každá čerpací stanice je propojena s naftařskými státy, každý kilometr, který ujedeme svým autem, odsuzuje někde k smrti nějaký život, přivádí někde k moci nějakou oligarchii, někoho zotročuje a někoho obohacuje. Otřesná je postupná proměna Ázerbájdžánu ve stát, v němž je vše podřízeno "zdroji". Kde končí Ázerbájdžán? A končí vůbec?

Lidé jsou lhostejní k "blbostem zelených", protože se bojí o práci. Ekologie, to jsou jen takové "nereálné řeči", realita jsou pracovní místa, splácení hypoték, i za cenu naftou udušeného moře, měst proměněných v plynové komory. V tomto ohledu je česká levice ještě zaslepenější než pravice. Je to strašné odcizení člověka, když obětuje "pro práci" svou zemi, své veřejné statky, svá lidská práva. Taková společnost je jen masou ustrašených a vydíraných lidských zdrojů. A kapitál toho využívá k heslům jako Lidé chtějí práci, ne sociální dávky! a aby byla práce, kapitál chce stále více deregulace: privatizaci veřejných statků, méně kontrol, méně pravomocí ekologům, méně byrokracie, více investic do formování lidských zdrojů, z nichž ale stále větší část musí hradit ty lidské zdroje samy. Je to obludné falešné vědomí - smyslem ekonomického růstu přece nemůže být práce, ta sama má smysl, jen když slouží něčemu smysluplnému. A čemu slouží ekonomický růst? Jen tomu, aby bylo více pracovních příležitostí?

Česká ekonomika je závislá na výrobě automobilů, voliči se ale chovali, jako by nebyl žádný vztah mezi katastrofou v USA a českou montovnou aut. Ta nepozornost k podstatnému, je pátým alarmujícím poučením z květnových voleb.


Václav Bělohradský

Zdeněk Neubauer: O počátku, cestě a znamení časů (Úvahy o vědě a vědení)

5. července 2010 v 16:56 | hanci |  Knihy
Čtu výše uvedenou knížku. Jsem nadšená. Od syna mám nahraných pár přednášek Zdeňka Neubauera, ale sledovat nahrávky jeho přednášek mně často dělá problémy. Proto jsem byla mírně skeptická, než jsem knížku začala číst. Měla jsem obavy, že to pro mě bude příliš obtížné. Ale není, čtení jeho úvah je obrovským zážitkem.

Na začátek sem opíši texty ze záložek obalu:

"Novočlověk nemá zájem porozumět tomu, co se skrze svět zjevuje. Chce uhádnout, co se za ním skrývá. Neptá se po smyslu, ale po mechanismu. Svět mu není tajemstvím, ale problémem. Nemá použití pro bláznovu pošetilost podkopávající každou jistotu, ale chce vysvětlení s návodem k použití. Tím ztrácí smysl pro druhou stranu bláznivosti - moudrost. Vládcova rádce nahradí odborník."

"Živá bytost pramení z nitra hmotné skutečnosti, z hlubin snad závratnějších, než do kterých nahlíží fyzika. Život, který by z hlediska kosmického řádu mohl být považován za zanedbatelný, byť složitý výhonek hmoty, může svědčit o daleko paradoxnějších stránkách hmotné skutečnosti a představovat daleko zázračnější geometrii její prázdnoty než kvantová fyzika a teorie relativity dohromady."
***
str. 132
"Druhy, natož jedince nelze vysvětlit, definovat, vykázat, odvodit - je možné je jenom ukázat, nanejvýš znázornit obrázkem či modelem."

str. 216
"Ukazuje se, že každá poznaná pravda je vždy jen pravdou toho, co nám umožňuje spatřit, a tím vždy zakrývá to ostatní."

str. 233
"......Postmoderna má snad jediné poselství - směšně triviální: že "vše nové je součástí tradice" (V. Bělohradský); tudíž ani objektivní vědecké poznatky nemají statut absolutního, definitivního zjevení, nejsou něčím naprosto bezprecedentním, jsou jen novou interpretací dřívějšího:

Přijde-li něco, o čem ti řeknou:
"Hle, to je nové!";
nevěř jim, dávno to před námi bylo.
Vzpomínka na minulost, ta není
a také na to, co teprve přijde,
nebude vzpomínat nikdo
z těch, kteří budou později žít.80
(Kaz. 1.10-11)

Je zvláštní, že věda ve své zcela absurdní autoiluzi vlastního pokroku nepřiznává přetržitost svého vývoje, popírá radikální zvraty typu změn paradigmat, kterými prošla. Věda vesměs považuje své změny za zákonitý pokrok v poznávání, takže přehlíží očividný fakt: podmíněnost svou vlastní minulostí. Nepřipouští si svou náboženskou a hermetickou povahu, přehlíží skutečnost, že vyrostla z astrologie, magie, alchymie, kabaly a že je jejich novodobou podobou. Nepřipouští si ani to, že je spjata se specificky západním vývojem myšlení, v rámci něhož její poznatky mají jedině smysl, a nejsou tudíž přenosné na jiné kultury a civilizace - protože nejsou výsledkem jejich vývoje!

Furor postmodernus (děs z postmoderny) ze strany vědců má ještě další, ironickou stránku. To, co zastánce vědecké racionality na "filosofech" obvykle nejvíce pohoršuje, nejsou kupodivu žádné specificky "postmoderní" prvky a rysy současného myšlení, nýbrž příznačně a především právě banality a triviality - vpravdě abecedy filosofického uvažování, či ještě spíše elementární zásady pojmového myšlení vůbec. Tato ABC evropské vzdělanosti, kterými by měl být každý vybaven alespoň z gymnázia, jsou "odpůrci postmoderny" z řad vědců shledávána něčím neslýchaným, nehorázným, nepřijatelným - a tudíž "iracionálním"! Ze všeho, čemu tito lidé nerozumějí, je pak viněn "postmodernismu"!........"

********
Ratko, teď hlavně pro tebe - po chvilkách si čtu Evangelium svatého Tomáše, skryté výroky Ježíše - Marvin Meyer.
V knížce je:
Úvod
Tomášovo evangelium: Text z Nag Hammádí
Tomášovo evangelium: Řecké fragmenty
Poznámky
Interpretace Harolda Blooma

Je to tatáž knížka, o které jsi psala? Tahle je výborně napsaná, sestavená........ Dávám ti za pravdu, je hodně zajímavá, stejně jako Jidášovo evangelium.