Ivo Šebestík: O postupném odbourávání důchodů a dalších krutých žertech naší doby

9. července 2010 v 19:42 | hanci |  Politika
9.7.2010 blisty

(Autor je novinář žijící toho času v Belgii. V ČR dříve působil jako šéfredaktor a politický komentátor krajského deníku Svoboda, v letech 1996 až 2001. Zabývá se mezinárodními vztahy, situací ve Francii a v Belgii, a také i pohledem na českou politiku.)

Humanisté minulých staletí mohou za optimistickou vizi vývoje, který údajně směřuje od primitivního k vyspělému, od nižšího k vyššímu, od nespravedlivého ke spravedlivému. Toto s jistými výhradami platí pro vědu, techniku a technologie. I když i starověk neustále překvapuje svými technologickými úspěchy, vcelku můžeme připustit, že moderní doba je na vyšším stupni technického vývoje, než tomu bylo kdykoliv v minulosti.
Jedna oblast vývoje je však z pohledu směřování od horšího k lepšímu poněkud sporná. A to jsou právě společenské vztahy. Uspořádání společností a jejich pravidla zažívají vzestupy, ale i regrese. Tedy období, kdy se v důsledku nějakých okolností příznivý vývoj rychle nebo postupně zhroutí a dané společenství, pokud nezahyne úplně, tak se vrací na startovací čáru jako figurka v člověče, nezlob se.
Tím progresívním bylo v dějinách lidstva vždy úsilí vyjmout danou společnost z "přirozeného stavu" živočišné říše, v níž jeden druh nekompromisně, s naprostou samozřejmostí, bez výčitek, požírá ten druhý, a společnost "polidštit". Ono polidštění znamenalo vytvořit mezi lidmi takové vztahy, aby většina členů společenství mohla přežít. Tahle solidarita nespadla lidstvu z nebes do náruče jako svatoštěpánská koruna, ale vznikala velmi pomalu a složitě v těch typech pospolitostí, ve kterých se prostě více vyplácelo nesobecké jednání než čistý egoismus. Solidarita jako motiv jednání musela mít alespoň o něco málo navrch před sobectvím. Pak měla z hlediska vývoje úspěch.
Není zde místo na to zabývat se podrobněji procesy, které se utvářely patrně ještě před objevením se našeho vlastního druhu. Podstatné je, že naši dávní předkové na cestě k "polidštění" se v podstatě vymaňovali z nelítostného souboje všech ostatních živočišných druhů kolem. Tenhle proces byl a zůstává i dnes pouze jedním ze dvou hlavních proudů, kterými je lidstvo v řečišti času unášeno. Druhý proud plyne přesně obráceným směrem a s velikou prudkostí se snaží lidskou solidaritu ničit ve prospěch vypjatého bezohledného egoismu, a tím čas od času vrací lidstvo zpátky do lůna přírody, která je sice pestrá, nádherná, zajímavá, ale naprosto bezcitná.
Úspěchem lidstva je únik z této bezcitné krutosti, jeho neúspěchem návrat do ní. Souboj obou antagonismů je pro lidstvo osudový a prožíváme jej i dnes. V současné době má toto klání podobu postupného, ale přesto již velice rychlého odbourávání sociálních jistot většiny obyvatel planety. Oligarchie, která se poučila z dějin dělnického hnutí a rozvinula heslo: "Miliardáři všech zemí, spojte se!", velice dovedně využila kolapsu sovětského modelu socialismu a nasadila psí hlavu všemu sociálnímu, levicovému, solidárnímu, empatickému, kolektivistickému, pomalému, kontemplativnímu, komplexnímu, přemýšlivému. Zkrátka, pryč s levicovými intelektuály a jejich nepřirozeným skleníkovým světem, ve kterém přežívají i slabí.
A na jejich místo dosadila úplně jiný ideál: Pružný, jako na gumě poskakující, rychlý, flexibilní, útržkovitý, úlomkovitý, nestálý, plynný, sublimující, zdravý, dravý, soutěživý, o zeď míčkem mydlící, o následcích nepřemýšlející, moderní, progresivní, televizí informovaný, kvalifikovaný leč nevzdělaný vzor člověka hotového vrhat se neustále do boje s každým o svou kost. Vzteklý pes s vyceněnými zuby a vyholenou srstí je zde vržen do posledního stádia vývoje lidstva, které usazeno na lavičkách řetízkového kolotoče sleduje bezmocně, jak kolotočář zařazuje každou chvíli vyšší rychlostní stupeň.
Je ovšem pravda, že zatímco někteří sedí na svém prkénku zkoprnělí hrůzou v předtuše brzké nevolnosti, jiní, jako opilí (a možná skutečně svým způsobem opilí) hulákají nadšením a řvou na kolotočáře, ať to roztočí ještě víc. Ano, to jsou ti správní lidé budoucnosti. Jen houšť!
Pokud připadá čtenáři toto líčení poněkud apokalyptické, pak jej instinkt nemýlí. Je totiž otázkou, co to je vlastně apokalypsa. Respektive, jakou podobu onen biblický proces může mít?
Obvykle soudíme, že se na Zemi nic takového, jako je souboj Dobra a Zla neodvíjí. Možná to ale není pravda. Třeba je Zlo na této planetě reprezentováno nastolením společnosti, v níž vše směřuje k nekontrolované a ničím neomezované zvůli Moci, zatímco oním Dobrem byly pokusy tuto Moc omezit a dostat ji pod kontrolu. Je pravda, že některé pokusy zničit Zlo skončily nastolením jiného Zla. Právě tohle je obrovský argument současné oligarchie, která vrhla všechny síly do boje s tradičními demokraty a humanisty, kteří upřednostňují nějaký sociálně spravedlivější systém, než je ten, který vyhovuje z podstaty věci nedemokratické, totalitární a egoistické oligarchii.
Je neobyčejně směšné, když člověk slyší argumentovat některého politika ve službách oligarchie, když s naprosto vážnou tváří začne povídat vtip o podnikateli, který využije daňových úlev a dalších výhod k tomu, že vytvoří nová pracovní místa pro "své milé žebráky" (pojem z jedné italské komedie). Typický český polistopadový multimilionář, až na čestné výjimky, si spíše koupí druhou vilu v Toskánsku, než aby takto pečoval o chudé. Nebo si naplní bazén francouzským šampaňským. Nebo se vypraví na lov ledního medvěda na Aljašku. Nebo se nechá vystřelit do kosmu. Zkrátka cokoliv včetně zapálení stohu bankovek je pravděpodobnější, než že uvolněné peníze poputují na rozvoj zaměstnanosti.
Takhle se zachová odpovědný podnikatel, který bohatne postupně a často se sám nějakého bohatství ani nedožije. Ne však oligarcha současného východoevropského střihu, jehož majetek se zrodil přes noc komplotem. Souboj Dobra a Zla je v plném proudu, ale málokdo si toho všiml. Někteří přední evropští sociologové už dávno mluví o prudkém a rychlém prohlubování sociálních rozdílů a o zbavování většiny obyvatel planety posledních zbytkových jistot.
Jednou z nenápadných, ale nesmírně účinných forem "znejišťování" lidí je neustálé oddalování odchodu do důchodu. Média, která jsou programově střepinová a slepá k souvislostem, ani nenapadne upozornit na to, že důchodové reformy posouvající hranici odchodu do důchodu až na práh krematoria (podle Evropské komise by to mělo být časem v 70 letech), tak vlastně odbourávají důchodové pojištění jako systém, tvrdě vybojovaný generacemi předků.
Průměrný věk se sice prodlužuje, což je pravda, ale reformám jde o něco jiného. Jednak mnoho starších lidí se důchodu, na který si přispívají po celý produktivní život, nedožije. Další velké procento starších zaměstnanců pak s největší pravděpodobností přijde o práci, a to ještě dlouho před nástupem do důchodu. Zejména o tyto budoucí nezaměstnané starší občany jde. Místo solidního zaslouženého důchodu dostanou tito lidé chatrnou podporu v nezaměstnanosti, přesněji žebračenku, jejíž dobročinnost jim každou chvíli pořádně vytmaví nějaký pravicový svazák v televizním šotu.
Politici ve službách oligarchie vedou plamenné řeči (jsou za ně výtečně placeni) o potřebách důchodových a jiných sociálních reforem. Ovšem, dovedně zastírají, že za každou takovou reformou se skrývá kulišárna odbourávající staré výdobytky odborů a dělnických hnutí, které v 19. a na začátku 20. století byly velice tvrdě vybojovány.
Na poli pracovně právních vztahů regrese už funguje dávno. Asijské firmy v Evropě s neskutečnou drzostí aplikují otrockou práci, opírajíce se přitom o své domácí tradice, neboť dělnické vzpoury minulých dvou staletí Asii obešly velkým obloukem. Ovšem otrokářství je v podstatě ideálním modelem každého nerovného vztahu mezi vlastníkem a jeho pracovníkem.
Jedním z historických důvodů, pro které zmizela starověká forma otroctví, bylo údajně zjištění otrokářů, že otrok vlastně není nejlevnější pracovní silou, ale skoro naopak. Za otroka se muselo zaplatit na trhu často dost peněz. A pak bylo třeba otroka živit a šatit. Teprve kapitalismus 18. a 19. století vynalezl skutečně nejlevnější pracovní sílu, jakou si lze představit. Otroka na druhou, tedy zaměstnance. Starověký otrok, pokud neměl mimořádnou smůlu na pána, by z pracovních podmínek a délky pracovní doby v továrně 19. století zešílel.
Kapitalismus, jaký známe z románů Charlese Dickense, se nekultivoval dobrovolně, jak se to snaží dnešní mládeži vštípit do paměti usměvaví ideologové milující štědré oligarchie. Na žádné viktoriánské sídlo se nesnesla holubička nesoucí v zobáčku ratolest lásky k dělnictvu, jež se šestnáct hodin denně mordovalo s tekutým železem, bez nároku na důchod, na nemocenskou, na sebemenší ohledy ze strany zaměstnavatelů.
Současní diváci sledují filmové adaptace Bídníků, ve kterých nemocnou matku s malým dítětem vyženou z manufaktury a nechají ji mrznout na ulici, jako na něco románového, vzdáleného, neskutečného a dnes již nemožného. Přesto právě takto uspořádané vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci jsou vytouženým snem současných nekulturních, rychle vykvašených, cynických a bezohledných oligarchů. Na jedné straně absolutní moc, na straně druhé stejně absolutní bezmocnost.
Odbory už dávno neexistují. Lidé ze strachu před vyhazovem vykonávají jakoukoliv práci, bez dlouhodobých smluv, často zcela bez smluv. Nechávají se tupit a šikanovat. Zákoník práce je pro ně zakázaná kniha, na kterou se nesmějí ani podívat, natož si v ní zalistovat. Mlčí. A ti, co nemlčeli, si mohou hledat jinou práci, nebo stejně jako v časech Victora Huga, mohou zmrznout na ulici. Paradoxně, teprve současná mladá generace může být schopna znovu plně porozumět starým dílům evropské klasiky. Teprve ona si může prohlédnout na ulici kteroukoliv její slavnou postavu. Ponížených a uražených je v současné Evropě opět tolik, že by si Dostojevskij upsal obě ruce. Dnešní spisovatelé a scenáristé mají ale na srdci především milostné vztahy, nebo urputně bojují s komunismem, připomínajíce psa zuřivě škubajícího starý hadr na zahradě.
Po letošních parlamentních volbách v České republice, ale také v dalších zemích střední Evropy, bylo řečeno a napsáno mnoho slov. Ta slova však kloužou po povrchu. Skutečnost je mnohem horší, než nejhorší představy. Oligarchie, která je skutečnou držitelkou moci ve státech s umírající demokracií (naše budování demokracie bylo zároveň jejím odstraňováním) jde urputně a nelítostně za svým. Chce mít obyvatelstvo názorově zmatené, tendenčně informované, zcela bezmocné a neschopné jakéhokoliv odporu a toto se jí skvěle daří. Podařilo se jí politicky znehybnit i tradičně vzdornou mládež. Ta sice vzdoruje, ale proti obětem, nikoliv proti viníkům. Ti se usmívají, neboť jsou dosud neviditelní. Dokonce vypadají jako reformátoři v zájmu lidu a své země. Báječné divadlo! Jen abychom měli ještě sílu zatleskat, až spadne opona.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 michal michal | 10. července 2010 v 3:41 | Reagovat

*****

2 hanci hanci | Web | 10. července 2010 v 10:51 | Reagovat

[1]: Díky Michale.

3 ratka ratka | 12. července 2010 v 8:36 | Reagovat

taky se mi clanek libil.  na druhe strane je nekolik "ale", ktere si netroufam z me pozice zajisteneho posuzovat. ale tak trochu si troufnu a predem se omlouva.
moji rodice jsou duchodci. zrovna jsem je stehovala. maji tolik veci ktere by stacilo pro deset lidi. jasne, nabytek furt jeden (cely zivot staci jedna movita vec) ale to ostatni! Posedlost kramama. A toho jidla. K cemu potrebuje duchodce plnou spiz jidla? pro cely regiment! Kdyz se rozhlednu kolem tak spousta lidi ma nadvahu. Jasne, otrocime, ale tak nejak dobrovolne. Protoze chceme vic. casto vic nez potrebujeme.
predem se omlouvam, mozna jsou duchodci, kteri fakt nemaji zakladni zivotni potreby. Ale ti ktere jsem videla ja meli vseho dost. a nemyslim tim jen svoje rodice.

4 hanci hanci | Web | 12. července 2010 v 11:34 | Reagovat

[3]: Ratko, jasně, já znám taky důchodce, kteří mohou cestovat, nakupovat a nemusí šetřit. Výše důchodů je rozdílná. Bohužel, moje zkušenost je taková, že ve většině případů, kdo si za minulého režimu udržel rovnou páteř, neměl šanci na dobrý plat - a tudíž pak na dobrý důchod. Samozřejmě, jsou i jiné zdroje pro důchodce - restituce, dobře zajištěné děti atd., atd. Ale v tom článku je řeč o celkovém vývoji společnosti. Jde o celkový trend.
Moje sestra měla před pár dny velice nepříjemnou zkušenost. Čekala u doktora, plná čekárna, většinou starší lidé. Přišla mladá žena a šla rovnou ke dveřím do ordinace. Jedna stará paní jí řekla, že přišla jako poslední, že všichni čekají podle pořadí. Ta mladá žena jí řekla, že můžou počkat, protože mladí na ně musí vydělávat...... Tento trend je právě hrozivý a tato nálada zaměřená proti starým byla u nás uměle vyvolaná během voleb. A pak bezcitnost, neschopnost jakékoliv empatie - to je většinový trend. Jistě, taky znám výborné mladé lidi, ochotné a hodné - ale pořád mám na mysli celkový trend. Ne výjimky. A to mám na mysli nejen u nás.....

5 ratka ratka | 12. července 2010 v 12:06 | Reagovat

tak v tomhle jsem Hanci jineho nazoru. TA mlada dama mohjla byt nejaka slepica. podle ni se neda posuzovat mlada generaci. nelze rict, ted jsem potkala kravku.mlada pani byla mozna asertivni :o)) meli se v cekarne porvat. tech starsich bylo prece vic takji meli vypleskat, ze je drza :o))) smeju se, ale prijde mi to spise legracni nez smutne.
ja fakt myselal uplne obycejne duchodce. takovi jako moji rodice. Nemusi prece cestovat. spusta mladych taky nemuze cestovat. duchodci jsou v duchodu. vymenkari. sedi na vymenku. a jestlimaji vetsi ambice tak si to musi nejak zaridit. to uz je komfort navic.

6 hanci hanci | Web | 12. července 2010 v 12:19 | Reagovat

[5]: Ratko, napsala jsem to, protože jsem se s podobným přístupem už setkala na vlastní kůži, bohužel. A ne jednou v poslední době - že za špatný stav ekonomiky můžou důchodci a nemocní atp. Bohužel.
Já nevím, za "obyčejné" důchodce - většinové - mám lidi s důchodem podprůměrným, znám jich hodně, co mají jen např. šest tisíc a musí platit hodně za léky atp. Proto jsem napsala, že znám i důchodce, kteří mohou cestovat a dopřávat si na cokoliv si vzpomenou. Důchody jsou různé. Proto jsem se taky zmínila, že většinou ti, co byli propuštění do důchodu těsně po revoluci a neměli vysoké platy (např. z politických důvodů), to mají těžké a nemají šanci si to jakkoliv vylepšit. Jsou třeba nemocní atp. Není pravda, že si vždycky každý člověk může zlepšit životní situaci, nemůže, bohužel. Takových je skutečně hodně.
Navíc, každý nemá vysokou inteligenci a nadání na podnikání atp. Přesto to nejsou méněcenní lidé a měl by stát na to dohlížet - ne naopak. Všichni, kdo pracovali celý dospělý život, platili si na důchod. Mělo by jim tedy být dopřáno důstojné stáří - což, bohužel, za nových podmínek není.
Vůbec nemám na mysli nějaký nesmysl, že by všichni měli mít stejný důchod, ani náhodou!! Ale pro poctivé lidi by měla být zachovaná důstojnost. Víc nic.

7 ratka ratka | 12. července 2010 v 12:43 | Reagovat

Hanci, ano. urcite. s tim souhlasim. melo by. ja jak postupne starnu tak vidim jak to maji starsi lidi tezke. Tem mladym nedochazi ze taky jednoubudou stari. ale tak to bylo i kdysi. stari lide nejsou menecenni akorat jsou bezbranni. kdyz bezbranny clovek nema nikoho, kdo by ho branil tak to ma tezke. nemusi to byt vubec stary bezbranny. muze to byt i dite nebo bezbranny invalida.
je spousta mladych, co se chova k starym, detem i invalidum hezky.
a dokonce bych rikla ze i bezbranny nepoctivec by mel mit narok na zachovanou dustojnost. Ze to plati obecne. nezavisle na charakteru toho bezbranneho.

8 hanci hanci | Web | 12. července 2010 v 12:48 | Reagovat

[7]: Ratko, bezezbytku souhlasím se vším, co jsi napsala. Já mám pořád strach z toho, kam svět jde - celkově. Výjimky jsou jen nepatrné.  A všechno souvisí se vším - ta ropná havárie, co teď probíhá - to je fakt hrůza. A moc se o tom nemluví, o následcích.......
Jdu se dívat na dokument o sopkách.
Výhoda důchodce :o)))))))))))
Moc zdravím.

9 ratka ratka | 12. července 2010 v 13:09 | Reagovat

taky te zdravim Hanci. a moc zdravim tvoje deti a vnoucat. to jsou vsecko skveli uzasni lide.

10 anina anina | 14. července 2010 v 22:01 | Reagovat

Hančí, tento článek dost vystihuje i to, co si myslím vůbec o běhu dnešního světa já. Rozhodně odmítám komunismus, o tom žádná..poznali jsme..Současně si ale myslím, že tenhle svět je stále krutější víc a víc a naše doba nechává za sebou v kolotoči peněz opravdu hodně bláta. Nějak s mocí, potažmo s penězi roste chuť. Hořká.. Ok, pokud si někdo  opravdu vydělá svou schopností a ještě dokáže být solidární, pak klobouk dolů. Ale těch asi moc nebude.. Myslím, že kdyby několik takových nebylo, neměl by kdo tento stát "táhnout". Proto by mě mrzelo, kdyby to poctivé a schopné podnikatele tady odradilo a např. se vystěhovali tam, kde by měli lepší podmínky. Jako to dělají doktoři a sestry. Každý jde za lepším, pokud může..
Bohužel hlavní politika se odehrává až na vyjímečné případy především pro politiky a v zákulisí. vždy, když začnu nějakému politikovi celkem věřit, časem je vše už jinak..neodolá tý mašinérii, je do ní vtažen, nechá se. Ruka ruku myje.., já na bráchu atd.
To, že lidi a politici, kteří by už vůbec neměli jsou pro peníze udělat strašně škody mi hodně vadí. Jsem opět skeptická..moc a moc chybí skutečná lidskost a vše, co s ní souvisí.

11 anina anina | 5. srpna 2010 v 8:10 | Reagovat

Sorry, že jsem do zdravotnictví zapletla zrovna dopravce, ale vše souvisí se vším, a tohle je věc, kterou sleduju už více let a nechápu, tak jsem ji udala jako příklad našeho hospodářství..

12 anina anina | 5. srpna 2010 v 8:12 | Reagovat

ad 11..to sem nepatří, ale k jinému člínku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama