Hančí blog na Blog.cz

[1]: Paní Spěváčková - snad se mně podaří co nejstručněji Vám trochu vysvětlit můj vztah k výtvarnému umění.
Kreslila jsem doma vše kolem sebe od cca 5 let. (Přesně si pamatuji na výslech můj a mé sestry, když mně bylo 6 let, při domovní prohlídce podnapilými esenbáky. Obdivuji sama sebe, jak mě to v těch letech napadlo - ale ukázala jsem tomu SNB obrázek holubičky míru, který jsem namalovala. Líbila se mně totiž ta holubička, tak jsem ji vícekrát malovala. Domnívala jsem se, že by to mohlo mít nějaký kladný vliv na toho člověka - nemělo, samozřejmě.Byl rok 1948.)
Kreslila jsem pořád a myslela jsem si, že v životě nemohu dělat nic jiného, že bych musela umřít. Dobývala jsem si v lese vlastnoručně i hrnčířskou hlínu na sošky, musela jsem vyplavovat velmi pracně kořínky atd., atd.
Pak jsem skončila u přijímacích zkoušek na ŠUŘ na druhém místě - tehdy to bylo z celé republiky, i ze Slovenska. Byla jsem 6 týdnů přijatá, pak na vedení školy přišel dopis z mého rodiště - od tajemníka strany a předsedy MNV, že nesmím studovat. Ředitel školy ten dopis ukázal mým rodičům, když mě vyloučili, ředitel byl báječný člověk, ale proti přesile nic nezmohl. Už to, že tehdy ten dopis rodičům ukázal, byla ukázka dosti velké odvahy. No, já jsem se psychicky zhroutila a chtěla jsem se zabít. Nesměla jsem pak studovat nikde, na žádné škole. Jak je vidět, člověk se srovná se vším. Dokonce jsem pak, když jsem se vdala, zhruba patnáct let nemohla vůbec malovat. Začala jsem znovu malovat, až když jsem ochrnula a netušila jsem, jestli se uzdravím - malování mě zachránilo, zachránilo mě vždycky v těžkých životních situacích. Je úplně jedno, že nic neumím, jsem si toho dobře vědomá, ale pro sebe si malováním nepředstavitelně pomáhám. Z různých důvodů, většinou zdravotních, mám velmi dlouhé promlky, měla bych malovat nepřetržitě, abych se někam posunula, ale většinou to prostě nejde.
Na výstavách prožívám nepopsatelně krásné chvíle. Jak už jsem kdesi psala, mám výhodu, že nejsem vzdělaná, tak se mně líbí víc věcí. Z některých výstav (např. pana Róny) ani nemohu odejít, jak moc jsem vnitřně zasažená.
Tak to je moje vysvětlení, i když skutečně nevím, jestli srozumitelné.
Snad ještě - můj sen mně alespoň částečně splnil syn - jako jediný z naší rodiny směl studovat - už po revoluci. Vystudoval kunsthistorii.
Ale říkám si, že asi je všechno tak, jak má být.
Srdečně zdravím.
Přece ještě něco dodám - Váš způsob malby je mi velmi blízký!

K Vašim výstavám – budu ráda, když mně budete informovat. Já sama se nikam nedostanu, ale mám báječné vnuky (manžel už nemůže řídit auto), tak snad bych se v tom listopadu do Prachatic dostala, to bych moc ráda, ale do Bratislavy určitě ne.

[3]: Moc děkuji za pozvání někdy na vaši výstavu - bylo by to krásné. Určitě se ohlásím - touto cestou.

[4]: Mirko, ještě pořád se trápím bez léčby, snad už dneska nebo zítra se konečně dozvím, co se mnou bude dál. Právě po té výstavě jsem byla fyzicky naprosto vyčerpaná a neumím si představit, že bych takhle mohla dál existovat.
Moc zdravím vás obě.