David Grossman

14. listopadu 2011 v 21:24 | hanci |  Knihy
LN, Orientace/Rozhovor, Dobrá kniha je opravdový zázrak, 24/09/2011, ptal se Pierre Pe´er Friedmann (izraelský literární kritik a překladatel z češtiny.)

David Grossman (57), izraelský spisovatel, angažovaný intelektuál, který často kritizuje politiku své země vůči Palestincům a Arabům.
V r. 1983 vyšel jeho první román Úsměv jehněte.
Další knihy: Viz: LÁSKA (1996), Mít s kým běžet (2010)
Pro děti: Pohádky pro Itamara a Rut (2011)
Žena prchá před zprávou - připravuje se český překlad románu. V zahraničí byl mimořádně kladně přijat.
*************************

"....................
LN:Je neklid něco typicky izraelského?
Izraelský národ se utvářel čtyřicetiletým putováním po poušti. Do Egypta se stěhovaly jednotlivé rodiny, tam se z nich pak stal zotročený národ. Zotročený národ - to je vždycky špatné, v takovém prostředí nemohla vzniknout zdravá národní identita. Tenhle příběh může být čirá fikce, je to však mýtus, který si vyprávíme: národem jsme se stali během putování na poušti. Svědčí o tom dokonce i skutečnost, že Izrael bývá nazýván zemí zaslíbenou - nikoli zemí "předurčenou" či "zajištěnou", je to místo, kterého nikdy nedosáhnete.

Každý národ má mýtus, v jehož základu stojí touha posunout hranice, oddělit se od nejužší rodiny a dostat se dál. Ale po nás, pro Židy, představuje diaspora důležitou součást naší identity, náš národ totiž nestrávil většinu času na místě, které by mu patřilo, pouze po takovém místě toužil. Židé sice žili v Maroku, Egyptě, Španělsku, Nizozemsku, středobod jejich identity a jejich vlast byly však někde docela jinde. Je to velmi zvláštní pomyšlení - místo, na kterém doopravdy záleželo a k němuž se tak dychtivě upínali, bylo úplně jiné místo v cizině. Z toho určitě pramení ochota putovat, připravenost žít i jinde než na místě, s nímž je člověk spjatý. Touha po nedosažitelném, možná to je ten správný výraz.

LN: Americká literatura má zásluhu na tom, že jsme si zvykli chápat židovství jako něco, co člověku komplikuje život. Hraje u vás podobnou roli vaše izraelská identita?
Mám v sobě dost židovského a rozhodně mnoho izraelského. A přesto, že velmi kriticky komentuji to, jak Izrael jedná, se domnívám, že pokud někdo zcela popírá Izrael a sionistickou myšlenku, popírá tím něco hluboce lidského. Sionistická myšlenka - jediná myšlenka, díky níž celý národ odešel ze stovek různých míst a přes všechny těžkosti doputoval do jednoho určitého cíle; a tam si, navzdory pravděpodobnosti, všechny tyhle skupiny lidí vytvořily společnou identitu, jeden jazyk, jednu ideologii - to je podle mého názoru veliká lidská idea. Nadchla by mě, i kdyby byla islandská nebo egyptská, tak proč bych z ní neměl být nadšen, když potkala právě mě, můj národ? V tomto smyslu se odmítám podílet na démonizaci sionistické ideje návratu Židů do jejich domoviny. Je to velká myšlenka, ale jak už to u velkých myšlenek - vezměte si třeba komunismus - a u nejrůznějších utopií bývá, i tato myšlenka se rozměnila a pokřivila. Děje se to vždy a stalo se to i nám.
..............................
Ptal jste se, jestli lze od sebe oddělit identitu osobní a tu obecnou. Někteří lidé to dovedou, ale domnívám se, že to vyžaduje nesmírné sebezapření a přemáhání. Situace u nás je jako kyselina nakonec se prožere každým ochranným pláštěm. Nemůžete tomu doopravdy uniknout. Ora, hrdinka románu Žena prchá před zprávou, říká, že ona a její manžel tvořili takovou malou ilegální buňku v samém srdci politické situace, která byla jednoho dne odhalena. Protože nakonec vás vždycky nějak odhalí. Ta situace je tak pokřivená, že až nahání strach sledovat, jak jsme si na ni zvykli a uhnízdili se v ní, jak jsme si vyvinuli celé systémy, díky nimž si tu pokřivenost dokonce ospravedlňujeme, vymýšlíme si pro ni ideologii. Žijeme v neustálém strachu. Zodpovědnost neneseme jen my, nikdy jsem si nemyslel, že vinni jsme jenom my, ale udělali jsme velice málo pro to, abychom situaci změnili.

LN: Vy sám se samozřejmě nesnažíte být "malou ilegální buňkou v samém srdci politické situace".
Osobně určitě ne. Ale vidím, jak je těžké přimět jiné lidi k činu. Vidím, jakou má zoufalství gravitaci. Vidím lidi, příbuzné a přátele, kteří zoufalství pomalu začali propadat. Kdyby to nebylo tak hrozné, bylo by napínavé to sledovat. Kdybych neseděl ve stejném vlaku, bylo by opravdu zajímavé zdokumentovat, jak sjíždí z kolejí. Ale v tom vlaku se veze celý národ a vlak sjíždí z kolejí už mnoho let.

LN: A dá se zase vrátit zpátky na koleje?
Dá.

LN: Jak?
Potřebujeme jednoho odvážného vůdce, mohl by jím být i Netanjahu, protože nikdo jiný zatím není v dohledu. Netanjahu je radikálnější než většina národa. Ale není to nic neměnného, na místě, kde žijí lidé, neměnnost neexistuje: je možné, že strach, kterým premiér Netanjahu a ministr zahraničí Lieberman krmí lid, dosáhne za rok či dva bodu, odkud už není návratu. Pokud přes šedesát let podsouváte lidem, že se mají bát, nemůžete se divit, že když pak najednou přijdete s odvážným plánem, dostanou strach. Izrael je čím dál militantnější, náboženštější, je zatlačený do těch nejnezdravějších koutů národní identity a své národní paměti. Čím dál tím víc se cítíme jako oběti okolností a zároveň jsme čím dál apatičtější. V cizině vždycky říkám: na CNN vidíte naši pěst; ale Izraelci znají i dlaň, která je uvnitř: křehkost, každodenní nejistotu. To, co podle mého zabere proti strachu, nebude odvaha, ale únava. Nebude to mír odvážných, ale mír unavených.
....................
Realita není jen subjektivní projekce tužeb či obav. Když se na realitu podívám také z pohledu Palestince nebo Syřana, neztratím tím svou izraelskou identitu, naopak ji to obohatí. Nebýt v plném kontaktu s realitou je podle mě zločin......................"

***************************************************************************

Některá přirovnání mě velice připomínají situaci u nás - obzvláště to přirovnání s vlakem, který už mnoho let sjíždí z kolejí..............
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 NULI NULI | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 8:30 | Reagovat

Hančí, tohle je opravdu věc k zamyšlení, tos vyhmátla!

2 hanci hanci | Web | 15. listopadu 2011 v 17:51 | Reagovat

[1]: Mirko, díky. Mě totiž štve, že se na ten problém buď někdo dívá tak, že je zcela proti Izraeli - a druhý zase zcela proti Palestincům. Ono nic není černobílé a tento problém je nepředstavitelně složitý. Přemýšlím o něm docela dost a často. A snažím se o tom číst co nejvíc, hlavně od lidí, kteří jsou buď osobně zainteresovaní tím, že tam žili nebo žijí, popř. od lidí, kteří znají historii - minulou i současnou. Moc zdravím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama