David Vann

14. listopadu 2011 v 18:02 | hanci |  Knihy
Před několika dny jsem četla rozhovor s americkým spisovatelem Davidem Vannem. Ten rozhovor mně okamžitě připomněl film a knížku Tahle země není pro starý, o které píši v předcházejícím článku, aniž bych tušila, že je právě D.V. s Cormacem McCarhym srovnávaný.
Pokusím se napsat stručný výběr z rozhovoru a vložit i pár ukázek.

Zdroj: LN, příloha Relax, 29/10/2011
Rozhovor vedla Martina Leierová, rozhovor má název Život je šílenější než knihy.
***************************************************************************

Davidu Vnnovi je 45 let, narodil se na Aljašce. Na začátku rozhovoru vysvětluje, jak normální je v Americe vlastnit legálně zbraně. On sám dostal vlastní pušku v osmi letech. V devíti pak pušku 30-30, která je známá z westernů. Měli celou sbírku pušek, ale pistoli jenom jednu, protože ji považovali za zbraň určenou k zabíjení lidí. Otec ji měl na zabíjení medvědů na Aljašce - 44Magnum. Tou se zastřelil, když bylo D.V. 13 let.

On sám zbraně miloval a první veverku zabil v sedmi letech. Říká, že v podstatě zabíjel každý den, stejně jako celá jeho rodina - byl to způsob jejich zábavy. Jako dítě měl dvě kulovnice, dvě brokovnice a další zbraně. Až když trochu povyrostl, začal o všem velmi pochybovat a střílel už pak jenom na vymyšlené věci.

V jeho rodině došlo k šesti úmrtím - babička zastřelila manžela, pak sebe, otec se zastřelil a další úmrtí byly oběšením. Říká, že psaní je pro něho transformací podvědomí, vychází ze skutečností, které jako dítě nedokázal strávit.

Jeho první práce byla povídka Ten, kdo lhal. Byla o otci a rozpadajícím se manželství - rodině.

".........Myslím, že spisovatel v rodině je pohroma a je to to nejhorší, co se může rodině stát. Ale já jim říkám, že když nechtějí, abych o nich špatně psal, měli by se chovat líp, protože udělali spoustu špatných věcí............."

Dlouhé roky si kladl za vinu, že se otec zastřelil. Když mu bylo 13 let, žádal ho otec, aby s ním strávil rok v aljašských lesích. On to odmítl a otec se pak zastřelil. V 19 letech pochopil, že je to téma, se kterým se musí vypořádat, takže deset let zkoušel psát knihu Ostrov Sukkwan, která právě u nás vychází a která pojednává o tomto tématu. Kniha byla ale poprvé vydaná až po 12 letech! V Americe o ni nebyl zájem. Naopak ve Francii se prodalo 200 tisíc výtisků, ale i v dalších evropských zemích je o knihu obrovský zájem.

"................. Američtí čtenáři jsou takové velké děti a bojí se číst o tragédii. Jsme totiž národem gigantických lží. A jednou z největších lží je to, že naše podstata je dobro, že jsme posly dobra i ve světě, stejně jako naši vojáci. Proti tomu se nesmí v žádném případě nic namítat! Lžeme si do kapsy a tvrdíme věci, které nejsou ani zdaleka pravdou...............

Je zvláštní, že lidé v Americe nechtějí číst knihy o tragédii, ale přitom se desítky milionů našinců dívají na filmy ze série "Saw", které jsou o nepopsatelném mučení jen tak pro zábavu. Přirovnal bych to dokonce k nacistům a pro mě je to naprosto děsivé.

Ale mezi dramatem a hororem je jeden zásadní rozdíl, a to, že u dramatu jsou diváci či čtenáři emocionálně zatažení do děje, kdežto na horor se dívají a nic necítí, jen se bojí. Kritici často mluví o mém psaní jako o temném, i když z temnoty tam není vůbec nic, je jen tragické. A čtenáře může taková tragédie skutečně zasáhnout.
***************
I když dojde ke tragédii, tak naším úkolem a naše podvědomí na tom velmi tvrdě pracuje, je zahojit rány a být zase celiství. Snažíme se mít život smysluplný, dát si věci do pořádku. Tragédie ve skutečném životě ale člověku nedává smysl. Někoho ztratíte, a nic.
Když ale o tragédii čtete, je na tom vlastně něco uklidňujícího, protože v knize to vždy má nějaký vyšší účel. I když to, co čtete, je tragické, umožňuje vám to ověřit si, kdo jste vy, a ztráta se zdá být smysluplná. Život je o tolik šílenější než knihy. Pro mne osobně život znamenal jen sousled tragických událostí, při kterých o všechno a všechny přicházíte, a taková je podstata celé řady životů. Pobožní lidé mohou alespoň věřit, že je ztráta smysluplná a nic se neděje náhodně. Jejich skutečný život tím vlastně připomíná fikci..........
**************
Zbraně jsou pro nás náhražkou. Alespoň pro mne to tak tři roky po sebevraždě mého otce fungovalo. Chceme se cítit bezpečně, proto má většina z nás doma zbraně. Ale statistiky ukazují, že je to naprosto jinak, že je mnohem větší pravděpodobnost, že lidé, kteří mají doma zbraň, někoho z rodiny omylem střelí nebo spáchají sebevraždu, než že se budou tou zbraní někdy bránit. A protože Američané mají problém s tím, aby přijali pravdu, a radší poslouchají lži, tak zbraně jsou perfektní, odvedou pozornost.........."
**************
Kniha Ostrov Sukkwan vyšla ve 22 zemích, získala řadu ocenění..............
Nová kniha - románová prvotina Sobí ostrov získala ve Španělsku cenu Premi Libreter za nejlepší zahraniční román.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 NULI NULI | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 8:37 | Reagovat

Br, skoro jsem se oklepala. To povídání je temné, temné. Neodvracím se, ale těším se, že bude dneska hezky a já přijdu s lepším pocitem ...

2 hanci hanci | Web | 15. listopadu 2011 v 17:52 | Reagovat

[1]: Víš, jenže ono je hrozné, že je to skutečnost...........

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama