Zdeněk Neubauer: O počátku, cestě a znamení časů

23. července 2012 v 23:47 | hanci |  Knihy
Zdeněk Neubauer: O počátku, cestě a znamení časů (Úvahy o vědě a vědění)
Výbor prací sestavili a k vydání připravili: Anton Markoš, Fatima Cvrčková, Václav Cílek a Jakub Hlaváček.

Jsem nadšená výše uvedenou knížkou, kterou právě teď dočítám. Patří k těm, které zavírám vždycky kolem třetí-čtvrté hodiny v noci, protože se od čteného nemohu odtrhnout, ale vím, že už prostě musím jít spát.

Chtěla bych sem opsat pár řádků, třeba to někoho bude natolik zajímat, že si knížku přečte celou.

Vybrala jsem si kapitolu, která mě obzvlášť zajímá - je o vztahu vědy a náboženství k poznání - stať se jmenuje: Věda jako náboženství.

Zdeněk Neubauer


str. 191 - 198
Motto:
Zamyšlení je odvahou učinit pravdu vlastních předpokladů a prostor vlastních cílů tím nejproblematičtějším.
Martin Heidegger: Věk obrazu světa
***
V úvahách o vztahu vědy a náboženství se obvykle vychází z předpokladu, že mezi oběma je hluboký rozdíl. Pak teprve zkoumáme a přeme se, co tento rozdíl znamená a co z něho plyne: nesrovnatelnost až mimoběžnost, či rozpor až neslučitelnost? Nebo se naopak jedná o komplementaritu a vzájemnou podmíněnost? Panuje mezi vědou a náboženstvím nesmiřitelné nepřátelství? Či předpokládá každá skutečná věda víru? Prakticky: může či nemůže být vědec zároveň věřícím a věřící vědcem? Lze zároveň přijímat jak vědecké poznatky, tak církevní dogmata? Ovlivňuje náboženské přesvědčení vědecké postoje či nikoliv? A opačně: mohou vědecké poznatky měnit způsob, jak přijímáme pravdy víry? Byly historické spory mezi vědou a náboženstvím skutečně jenom omylem?...........................
*
*
*
Zkusme to jednou úplně jinak: zproblematizujme - ve smyslu Heideggerova výroku z motta - sám předpoklad, že mezi vědou a náboženstvím je vůbec nějaký rozdíl. Vyslovme tezi, že věda je také náboženstvím, náboženstvím svého druhu - náboženstvím novověku. Uvidíme, co se ve světle tohoto nezvyklého pohledu ukáže.
Zaujměme "ufonní postoj" mimozemského religionisty, sledujícího vývoj evropské společnosti od antiky po dnešek. Nuže, troufáme si tvrdit, že bude-li náš E.T.-religionista považovat za náboženství starověku to, co nazýváme antické pohanství, a křesťanství za náboženství středověku, pak z obdobných příčin zaujme pohled našeho mimozemského religionisty porenesanční přírodověda, kterou bude zcela samozřejmě považovat za náboženství novověku. ..................
*
*
*
Vždyť stejně jako každé náboženství určuje i věda svému věku celistvý kulturní ráz a má rovněž celkový civilizační, ekonomický a politický dopad. Pro všechny tři jmenované jevy - pohanství, křesťanství i vědu - rovněž platí, že se v obdobích přechodů - za helénismu, renesance a postmoderny - jejich vliv oslabil, jejich podoba rozvolnila, jejich společenská role ustoupila soukromé podobě, a vůbec se jejich smysl zproblematizoval. ..................
*
*
*
Toto "střídání stráží" pokaždé souviselo se změnou v chápání světa: příchod nového náboženství znamená změnu epochy, nástup nového věku, po kterém se člověk ocitl ve zcela novém světě. Je to míněno doslova: každému světu - starověku, středověku a novověku - odpovídala jiná kosmologie ("světosloví"), tj. jiná povaha veškerenstva, založená na jiném vztahu Nebe a Země. Každý svět užívá jiných symbolů a jiných hodnotových systémů - jiných pojetí skutečnosti a pravdy. Za přechodu mezi epochami jsou to právě tyto kategorie - skutečnost a pravda - které se stanou tím nejproblematičtějším: v tom se současná doba s minulými přechody nápadně shoduje. ..........
*
*
*
Cultura je opakem od natura - příroda, přirozenost. Zatímco natura znamená to, co se rodí, vzniká či co se děje samovolně, označovalo latinské cultura právě to, co není dáno přirozeně a samozřejmě, nýbrž co vyžaduje lidskou péči, o co je třeba se starat, čeho je nutno si vážit jako něčeho nesamozřejmého, za co je třeba projevovat vděčnost jako za přízeň či dar. Pro religiózní vztah ke skutečnosti je tímto nesamozřejmým darem, důvodem úcty a vděčnosti sám svět.
Religio - náboženství je tedy především kulturou světa jako prostoru partnerské, závazné a zavazující vzájemnosti. ...........................
*
*
*
Otázka, zda je náboženství věcí soukromou, osobní, nebo zda je věcí obecnou, veřejnou, společenskou, je špatně položena. Religio je především vztahem kosmickým. Jde v něm na prvním místě o vzájemnost Nebe a Země a teprve potom o odpovědný vztah člověka k této vzájemnosti, o výraz lidské kosmicity. ................
*
*
*
A právě to platí pro celý novověk, kdy křesťanství přestalo být základem žitého světa a péčí o jeho řád a uspořádání..............
*
*
*
Věda - novověká přírodověda - zakládá vztah novověkého člověka ke skutečnosti, ona je skutečnou novověkou religio, určující, jak pojmům pravda" a "skutečnost" rozumíme, jak je spolu s ostatními žijeme. Religio vypovídá o povaze sdíleného světa. Byl-li pro antickou obec svět kosmem - božským řádem - a pro křesťany stvořením a příběhem spásy, pak novověk chápe svět jako fakticitu, danost, objektivní realitu. Na tomto pojetí skutečnosti novověký svět stojí. ...................
*
*
*
Skutečná religio v kosmologickém smyslu není to, co vyznáváme ústy a v co se domníváme, že věříme, o čem jsme takříkajíc "přesvědčeni", byť se obvykle právě na základě toho lidé přihlašují k různým stranám, hnutím či církvím. Religio je to, co žijeme, čím žijeme, je to způsob, jímž jsme na světě, jak se konkrétně vztahujeme ke skutečnosti našeho žitého, s ostatními sdílené bytí. ....................
*
*
*
Tedy: religio určuje pojetí skutečnosti a podobu pravdy: vypovídá o tom, co míníme, řekneme-li "pravda" nebo "skutečnost", a nikoliv nutně, co si o pravdě a skutečnosti myslíme, co prohlašujeme, když se nás na to někdo ptá. Pravda a skutečnost pak vypovídají o povaze světa. ....................
******************
Je prakticky nemožné vybrat jen úryvky - všechno navazuje přesně na sebe - snad tím někoho nezklamu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ratka ratka | 27. července 2012 v 11:05 | Reagovat

zajímavé i když trochu těžko uchopitelné.

přírodní jako přirozené, to co se děje když nechámě věci běžet aniž bychom zasahovali

a pak kultura neboli civilizace, neco co vtiskují (vnucují) lidé přírodě, svoji vlastní energií a tím ji vytrhují z její přirozenosti. proto je nutné pořád a pořád obnovovat kulturu, udržovat kontinuitu tohoto vytržení z přirozeného řádu přírody.

nejlíp to vidím na vlastní domácnosti :o) když tomu nechám přirozený řád tak za chvíli se vše zmuchlá a pokryje špínou, umyvadla jou zakecaná a na záchodě smrad. takže každý den (nebo ob den) musím vytrhnout svůj dům ze spárů přírodní přirozenosti a vtisknout ji kulturu. potřebuji k tomu energii a vizi. cíl a kontinuitu. takhle nějak funguje kultura. má svůj vzník, udržování a zánik. vznikne úsilím skupiny lidí současně s nějakou myšlenkou, udržuje se pak určitou dobů pílí aby nakonec umřela a zanechala potomstvo (semínka) Z který vyrůstá nová kultura s novým řádem, vlastním ale tolik podobným svému zmizelému předchudci.
Jakou roli hraje víra? Ta třeba spojuje jednotlivé členy aby systém obnovovali a udržovali. aby ten záchod a tu koupelnu pravidelně vyčistili. původní idea ale postupně začne slábnout a čištění záchodu se stane samoúčelem ažnakonec někdo řeknežejeto zbytečné. a záchod se definitivně zasmradí a zanikne. aby někde jinde Bingooo! někdo zjistil že když se záchod vyčistí že se na něm mnohem příjemněji sedí a že voní. a tak z toho pak udělá pravidlo a to se dodržuje až... pořád dokola. to je kultura :o)

2 hanci hanci | Web | 9. srpna 2012 v 15:34 | Reagovat

[1]: Ratko, to přirovnání je fakt vtipné. - Jinak, znovu mohu knížku jenom vřele doporučit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama