Jakub Patočka k projevu premiéra Nečase

16. září 2012 v 14:14 | hanci |  Politika
Převzato z:

Deník Referendum Domov

Konec českého pokusu o konzervativní revoluci

Jakub Patočka, 14/09/2012

Slovo "dalajlámismus", které katolík Petr Nečas s úctou k lidem jiného náboženského vyznání použil zřejmě podle vzoru "papežismus", si zapamatujme: končí jím český pokus o konzervativní revoluci. Co se ale změní?
Patří k obecným znalostem vědět, co to byl či stále ještě je Americký sen. Málo se ale ví, že existoval - a v ústraní posud existuje - také Československý sen. Byl to sen či přesněji vize, že lze spojit v jeden ústrojný celek demokracii a socialismus.

Bez tohoto vědomí nelze pochopit, proč byl pro nás i mnohé ve světě tak důležitý Masaryk; právě v pokusech o uskutečnění tohoto snu tkví velikost tak řečené První republiky, bez povědomí o něm nelze pochopit jedinečnost československého jara 1968. Jeho kořeny jsou ovšem starší, pozorný čtenář je zaznamená už u zakladatelů moderní české politické tradice, Havlíčka i Palackého.


Zatímco jiné středoevropské národy se zabývaly svými dynastiemi, imperiálními aspiracemi či alespoň sentimenty, velkými vojevůdci a neznámými padlými, Češi a do jejich orbitu vtažení Slováci hloubali nad smyslem svých dějin. Nalezli ho díky Masarykovi v pokusu o uskutečnění humanitní demokracie, která v jeho pojetí nebyla právě ničím jiným nežli snahou skloubit demokracii a socialismus.

Tragédie roku 1948 spočívá v tom, že právě ve chvíli, kdy byla možnost československý sen uskutečnit takřka na dohmat, neboť socialismus v tu chvíli chtěli úplně všichni, zvítězila polovice národa, která byla přesvědčena, že při nastolování socialismu musí nejprve zničit demokracii.

O pravé nátuře komunistického hnutí nic nevypovídá tolik jako fakt, že se mu za čtyřicet let vládnutí podařilo dosáhnout toho, aby socialismus nechtěl u nás už skoro nikdo. Komunisté nebyli výjimečně zdatní jen v potírání svých vlastních cílů, ale i sebe sama: nikdo nepobil a nevyhnal tolik komunistů jako sami komunisté. Když se na konci 80. let jejich impérium, do nějž jsme patřili, hroutilo, končili zahanbení a směšní jako vtipy, které se o nich vyprávěly.

Období bezprostředně po roce 1989 bylo časem, kdy pravice u nás měla velký díl pravdy, nejen v kritice minulosti, ale také v popisu neudržitelné a nespravedlivé společnosti, kterou komunisté po sobě zanechali. Byla to doba, kdy se pravice těšila pochopitelné a spontánní podpoře podstatné části veřejnosti, přinejmenším v českých zemích: je možné dokonce říci, že právě rozpaky Slovenska nad jasně pravicovou inklinací české veřejnosti byly jedním z nezanedbatelných důvodů, proč Československo zaniklo.

Aniž bychom se chtěli uchylovat k laciným analogiím, po dvaceti letech samostatné České republiky můžeme říci, že v jednom základním ohledu se výkon české pravice výkonu českých komunistů podobá: podařilo se jí zdiskreditovat se způsobem, na jaký by kritika odpůrců sama o sobě nikdy nestačila.

A tak jako se konec éry sovětského socialismu ohlašoval nejapnými projevy představitelů režimu, při nichž jejich posluchače zaléval pocit studu a trapnosti, ohlašuje se dnes nadcházející konec kulturně-politické dominance české pravice projevy, jimž se lidé smějí a za něž jim je hanba, jako jsou poslední extempore ministryně kultury Hanákové a ministerského předsedy Nečase.

Má neodolatelné kouzlo, že Petr Nečas se na sklonku své politické dráhy nakonec s českými komunisty shodl i věcně: v názorech na "dalajlámismus" a nekonformní kulturní protest ruských "výtržnic". Za poznámku na okraj zde stojí, že pilíře čínské propagandy o Tibetu přebírají i některá rádoby progresivní levicová prostředí, když papouškují argumenty o tom, že v Tibetu před příchodem Číňanů vládl "feudální mnišský režim" a že "dalajláma je agentem CIA".

Mluvit o starém Tibetu jako o mnišském režimu je přesně tím typem plytké postmodernistické relativizace jako ospravedlňování genocidy severoamerických Indiánů válečnickými rysy některých jejich společností. Pokud by někdo stál o to poučit se o podobě každodennosti a míře svobody obyvatel starého Tibetu, lze mu doporučit knihu Dávné budoucnosti antropoložky Heleny Norberg-Hodge, která popisuje život v Malém Tibetu, Ladakhu, před vpádem moderní civilizace a během něj. Míru osobní svobody můžeme členům této hierarchické tradiční společnosti jen tiše závidět.

A pokusy znevažovat úsilí dalajlámy a Tibeťanů o sebeurčení poukazováním na ten či onen typ vazeb se Spojenými státy přehlíží fakt, že jakkoli Američané svou zahraniční politikou napáchali a dosud páchají spoustu otřesných křivd, velmi často na mnoha místech byli a také dosud jsou spojenci místních hnutí za svobodu a spravedlnost. Bylo to tak, když pomáhali disidentům v sovětském bloku a je to tak i dnes v případě dalajlámy.

Že se Petr Nečas ocitl svým neodolatelně barbarským termínem "dalajlámismus", který jako katolík zřejmě používá podle vzoru "papežismus", v jednom houfu s komunisty a Číňany, až ho musel vlastní ministr zahraničích věcí okřiknout, jen v zářivých barvách prosvěcuje míru zmatení a úpadku, který českou pravici postihl. Ale také vypovídá o její mentální příbuznosti s konzervativními autoritářskými režimy, v něž nakonec zdegenerovaly i všechny režimy komunistické.

Při pohledu na každodenní provoz české politiky, ekonomiky, médií nelze samozřejmě říci, že bychom stáli na prahu systémové změny, který současný společenský řád nahradí jiným, ale cosi podstatného přece jen končí. S Petrem Nečasem a jeho vládou, která čím dál více působí dojmem nevyléčitelně nemocného pacienta, jemuž se den ode dne krátí dech, odejde český pokus o konzervativní revoluci.

Konzervativní revoluce je konceptem amerických reaganovců či britských thatcherovců, který u nás propagoval Roman Joch a který je základním ideologickým zázemím ODS či Klausova hradu. Jejím charakteristickým rysem byla snaha nastolit společnost spravovanou privilegovanou elitou, udržující si své výsadní postavení silou peněz.

Právě takové vizi vyhovuje stát přiškrcený tak, že sotva lapá po dechu, se sociální politikou nepřesahující meze charity, setrvale snižovanými minimálními standardy služeb od zdravotnictví, přes bydlení, vzdělávání, kulturu, veřejnou dopravu až po penze, jež kontrastují s okázalými nadstandardy pro privilegované.

Ke stěžejním rysům českého pokusu o konzervativní revoluci patřila rovněž systematická bagatelizace ekologické otázky či politiky lidských práv, pohrdání některými znevýhodněnými menšinami (Romové, cizinci, sociálně slabí), provázané vynucováním nespravedlivých výsad pro menšiny jiné (katolíci, antikomunisté), organizace společnosti dle potřeb korporací, finančního kapitálu, pravicových politických stran a jejich sponzorů, propletených navzájem předivem více či méně kriminálních vazeb v systému institucionalizované korupce.

Jednalo se o pokus vybudovat společnost svým duchem nepokrytě antisociální a nedemokratickou: pravou antitezi k československému snu. Pokud navazovala na něco v českých dějinách, pak na druhou republiku a monarchii; a ke koloritu doby patří, že se během polistopadové éry tak zmnožily pokusy tyto temné stránky naší minulosti revidovat.

Až skončí Nečasův režim a z Pražského hradu odejde duchovní otec dnešního marasmu Václav Klaus, česká pravice se ocitne v rozvalinách nikoli nepodobných stavu, v němž se ocitli na počátku devadesátých let komunisté. A i v našem zájmu je třeba jí přát, aby se vzpamatovala dříve nežli oni.

Neboť při pohledu na tucty dnešních nešvarů člověka často napadá, kde vlastně komunisté jsou zalezlí, když by se konečně mohli hodit. Proč nenavrhují zrušení exekutorů, vyvlastnění lichvářů, nápravy křivd, které napáchali, radikální omezení heren, obnovu regulace nájemného do stavu před počátkem deregulace a radikální progresivní zdanění aspoň jako francouzští socialisté? Proč nejsou schopní navázat na svůj program z roku 1968? Protože se stali konformní součástí nového systému. Jsou to takoví ochočení komunisté v bačkůrkách, draci, ale papíroví. Kromě Jaromíra Štětiny a Mladé fronty Dnes už se jich nikdo nebojí. A ani nemá proč. V mnoha ohledech bohužel.

Mohou takovými být, protože česká pravice si počínala tak otřesně, že dnešním komunistům, znormalizovaným pohrobkům Brežněva a Husáka, umožnila nedělat vůbec nic a jenom s rukama v klíně hledět na to, jak se k nim přelévá podpora pravicí znechucených a systematicky opomíjených dílců veřejnosti. A je hořkou ironií, ale i vážnou hrozbou, že komunisté ve skutečnosti nejsou naděje, vkládané do nich deklasovanými lidmi, ochotni ani schopní reprezentovat. Protože, ke komu se přelijí jejich hlasy, zklamou-li i oni své voliče?

Příklad polistopadového vývoje komunistů potvrzuje Ostrogorského tezi, že všechny politické strany jsou přirozeně konzervativní. Pokud je k reformám a sebekultivaci nepřinutí kvalita jejich konkurence, ochotně setrvají ve svých stereotypech, byť by byly sebeohavnější.

Odtud analogicky plyne, že další vývoj české pravice v rozhodné míře ovlivní, jakou kvalitu bude mít vláda demokratické levice, které vinou Nečasova katastrofického vládnutí spadne moc do klína. Také máte obavy? Může se totiž stát, že sice pominou esteticky nejprotivnější rysy Nečasova režimu, duch konzervativní revoluce vyvane, ale ve všech svých podstatných rysech český systém předstírané demokracie pojede dál po svých nynějších kolejích.
**************************
KOMENTÁŘE K ČLÁNKU:

Ivan Štampach - religionista, Praha 4
Pátek, 14.Září 2012, 18:01:59
Nečasovi se zatím dařilo tutlat vlastní klerikální východiska. Když však řekl, že "vzývání tohoto směru ('dalajlamismu') není podporou svobody a demokracie," a Tibetu před čínskou okupací připsal "polofeudální, teokratický charakter se silnými autoritativními prvky", udělal fatální chybu. Popsal totiž přesně ideologii, které sám slouží, a které se běžně říká papismus.

Papismus představuje katastrofální zlom v křesťanské církvi. Jeho raným razantním projevem je např. bulla papeže Řehoře VII. z r. 1075, jejíž latinský název Dictatus papae bychom mohli přeložit. jako Papežova diktatura. Jeho dalším významným mezníkem z r. 1870 je prohlášení papeže za neomylného při výkonu učitelské moci a do té doby nevídané rozhodnutí, že papež má nejen nejvyšší, ale i přmou a absolutní moc nad každou jednotlivostí v církvi, mimo jiné nad majetkem každého jednotlivého církevního subkektu (např. každé ze statisíců farností).

Vzývání papismu opravdu není podporou svobody a demokracie a papismus je nepochybně polofeudální, teokratický systém se silnými autoritativními prvky. Že by zloděj volal "chyťte zloděje"?
************************************
Eva Hájková - knihovnice
Sobota, 15.Září 2012, 08:47:53

Když má papež v církvi takové postavení a takovou moc, mohl by tam přece snadno provést nějakou "перестройку", kdyby chtěl. Patrně nic takového nemá v úmyslu.
***********************************
Martin Pleva - pedagog, Brno
Děkuji J. Patočkovi Sobota, 15.Září 2012, 21:10:8
za podnětný článek, který je nabitý tolika myšlenkami, že skoro nevím, na co reagovat.
Také si myslím, že česká pravice je u konce s dechem, zvyšování DPH dokonale diskredituje celý diskurz o nízkých daních a současná metanolová aféra úspěšně zpochybňuje teze o malém státu. Jenže levice skutečně není připravena na převzetí moci v současných podmínkách, plně souhlasím i v tom, že lidé si neuvědomují, že KSČM je zkostnatělá vykopávka, neschopná čehokoliv, a že potencionálně hrozí - nebojme se to napsat otevřeně - přelévání protestních hlasů k neofašistům (neonacistům).

Na druhé straně nelze nevidět, že v nynějších podmínkách vysoce turbulentního globálního kapitalismu nemůže být připraven NIKDO. Levice si musí být jistá především vlastními hodnotami, upevnit se ideologicky - a pak začít vypracovávat a uskutečňovat (!) alternativní sociálně-ekonomický model, který - v evropském rámci - skoncuje s neoliberalismem a jeho kosmeticky upravenými deriváty. To znamená: omezení volného obchodu a volného pohybu kapitálu, tvrdá regulace fin. kapitálu, progresivní zdanění a vůbec omezení celkové spotřeby při zachování sociální soudržnosti společnosti a spravedlnosti, což musí nevyhnutelně znamenat, že nejvíce uskromnit se budou muset ti nejbohatší. Jinak nás čeká barbarství, polofeudální a s autokratickými rysy...:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dorka-Sisi Dorka-Sisi | Web | 18. září 2012 v 14:20 | Reagovat

Úžasné.

2 hanci hanci | Web | 18. září 2012 v 19:39 | Reagovat

[1]: Díky, taky si to myslím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama