Diskuze na Fakultě architektury ČVUT

14. října 2012 v 21:05 | hanci |  Architektura
Byla jsem opět pozvaná do architektonického ateliéru Michala a Ondřeje na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Tématem jejich zimního semestrálního projektu je "Bydlení pro seniory". Každý ze studentů má za úkol do konce roku vymyslet a nakreslit domov pro seniory na konkrétní místo, které vybrali Michal a Ondřej. Studenti měli zadaný i program a otázky projektu.





Tentokrát mě to opravdu hodně zajímalo - byla to úvodní přednáška a diskuse o seniorech, vše se odehrávalo 24. října.

Chtěla bych ještě podotknout, že studenti, kteří nakonec byli vybraní pro zimní semestr, prošli skutečně přísným sítem - přihlášených bylo totiž rekordních 99 !!!! uchazečů.
Připadalo mně, že výběr se velmi podařil, mladí lidé, které jsem v ateliéru potkala, byli příjemní, přátelští - a na všech byl vidět velký zájem o studium, o téma......
Kdo by chtěl vidět fotky všech studentů, může se podívat zde.

************
Už dlouho, od doby, kdy jsem začínala pociťovat přibývající roky, jsem si uvědomila, že je zajímavé, že vědomosti se tak lehce předávají z generace na generaci a proto je možný tak strmý vzestup vědy, techniky.........
Zatím jsem nepřišla na to, proč není možné stejně předávat hodnoty spojené s citem, morálním cítěním, empatií - proč tahle oblast stagnuje............
Proč je pro mladého člověka nepochopitelné, že se stářím se člověk zásadně mění, protože se už nedokáže tak soustředit, není tak bystrý, zapomíná - a to nemluvím o fyzickém omezení.....
Věci, které pro něho dříve byly naprostou samozřejmostí se stávají nepřekonatelnou překážkou......

Hodně mě tedy zajímalo, jak právě tito studenti dokáží všechny tyto aspekty zaznamenat a s ohledem na ně navrhnout co možná nejlepší řešení bydlení a dožívání života.

Byla jsem opravdu mile překvapená, kolik návrhů se během těch pár hodin objevilo, co všechno se snažili studenti zdůraznit.

David a Jana měli za úkol přednášet o svých předdiplomních seminářích na téma bydlení pro seniory.

Nejdřív Jana podrobně uvedla údaje jak z příkladů ve světě, tak v naší republice, jaké jsou možností bydlení - pečovatelské domy, pensiony, domovy důchodců, sociální služby - pracovnice docházejí do bytů seniorů, stacionáře, co-rooming. Financování a provoz.......

David vyhledal neuvěřitelné množství obrazové dokumentace z celého světa - od Ameriky po Japonsko, včetně naší republiky. Ke všem fotografiím měl podrobný komentář. Vůbec si netroufnu odhadnout, kolik času u toho musel strávit!!!!!!!
Některé typy bydlení pro seniory byly velmi zajímavé - umístění v terénu, vnitřní uspořádání, kombinace, řešení stavu, kdy už senioři nemohou chodit, pohybovat se - přemísťovat je do speciálních oddělení? - bude to na ně působit negativně - jako "poslední cesta"?
Jsou skutečně tak výhodná městečka pro staré, kam se nesmí nastěhovat lidé mladší 60 let, která jsou např. v USA? Zdůvodněním je klid, ticho........ ale chtěla bych v takovém prostředí skutečně žít??

Úkolem ostatních přítomných pak bylo rozvést diskusi.

Při diskusi jsem si uvědomila, že ani já sama nevím přesně, v jak zařízeném domě pro seniory bych si přála bydlet. Tedy - vím to, ale nebudu na to mít nikdy peníze, budu odkázaná na bydlení v nejnižší cenové skupině. Senioři, kteří si mohou připlatit komfort to budou mít - jako všude ve světě - příjemnější. Myslím si ale, že drtivá většina lidí možnost připlacení mít nebude. Proto mě nejvíc zajímalo to nejjednodušší řešení, aby i přesto bylo důstojné a pokud možno co nejpohodlnější.

Za hodně důležité pokládám to, aby pro každou situaci byly, pokud možno, dány dvě možnosti - volby. Aby si člověk mohl vybrat buď lehčí nebo obtížnější způsob řešení.
Dám příklady, o kterých se v ateliéru také hovořilo:
1) Umístit na zdi chodeb madla na přidržování při chůzi - nebo ne? - Nebudou působit příliš nemocničně? - To nevím, ale já bych je tam chtěla. Člověk, který má problémy např. s udržením rovnováhy je využije. Člověk, který je nepotřebuje, nebude je používat. Ale ta možnost tam musí být.
2) Při procházce kolem domova určitě upřednostním opět možnost chůze po rovině - pro člověka, který má problémy s chůzí; naopak jsem pro mírné překážky - chůze do kopce, do schodů atp. - pro člověka, který rád trénuje, cítí se fyzicky dobře.......
3) Určitě bych se přimlouvala pro společenskou místnost, kam by mohly přicházet na návštěvu např. děti - v různém věku. Senior, který má rád klid, do společenské místnosti nepřijde, ale ten, který má děti rád, takové návštěvy bude určitě s nadšením využívat.
4) Stejně tak pokládám za velmi důležité mít možnost setkávat se se zvířaty, hlavně se psy.

Podobných příkladů by se daly uvést desítky...........

O přestávce si se mnou chvíli povídal vietnamský student Cuong. Velmi příjemný mladý člověk, jemný, citlivý. Říkal, že v jeho zemi tento problém prakticky neexistuje, rodiny si vůbec neumí představit, že by staré rodiče násilím vytrhli z rodinného prostředí a dali je do cizího...................

Je mně moc líto, že jsem se nemohla zúčastnit prezentací, které se konaly další týden. Doufám moc, že budu moci být přítomná při odevzdávání semestrálních prací, moc se na to těším.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anina anina | 15. října 2012 v 20:50 | Reagovat

Ahoj hančí,
málokdo si asi tak do 50ti uvědomuje, že i on bude jednou v situaci, kdy někdo rozhodne kam s ním..Vím o lidech, co jim děti sebraly byty, vdávala se přece vnučka apod.
A co oni by pro ni neudělali..
Byli odloženi.Někteří to brali, než si uvědomili, že tady je konečná a v prostředí, co se jejich domovu nepodobalo ničím. Mysleli, že si zvyknou, ale chřadli, byli apatičtí a brzy pak odešli..dřív, než by museli.
Mít to za zlé dětem je ani nenapadlo, asi to nejde a idealizují si je. Hloubka osamělosti v bezmocnosti musí být hrozná.Většina nás by asi chtěla umřít doma ve své posteli a mezi svými, pro které jsme žili.
Nebát se, že ta, nebo ta, jim nepodá pití, když sami nemohou.
Jistě, že ne ve všech rodinách jsou podmínky a možnosti se o staré lidi postarat, i kdyby chtěli. To je o jiném.
Ale jsou s nimi v kontaktu, jak to jen jde.
A jiní, ač podmínky mají i prostředky a možnost, jak to udělat si nenechají vzít své pohodlí.Smutný moc.Je už nepotřebují, byt ano.
Souhlas s tím cos napsala, zábradlí ano, nemusím se ho držet, když nepotřebuju, ale je tu..proč se mám cítit odepsaná, když se mi chce i někdy do kopce a ještš mohu, ztratit kontakt se zvířaty, vím, že je lidi před odchodem z domova nechávali utrácet, protože se báli..jak jim bude a měli fotku nad postelí. Často plakali. Někteří lpěli např. na hrnečku, co měli rádi celý život, na obrázku, ale se slovy..paní, tady máme naše, to končilo v odpadcích. Tak to poslední z domova, kde žili xlet..
Je moc dobře, že se mladí, co je ta doba pro ně ještě daleko nad tím zamýšlejí.Třeba proto, že v takové situaci se můžeme ocitnout jednou všichni.Z lásky se rodíme, s láskou okolo nás bychom měli i umírat.Nevidět jen roztomilé děti, s kterými jsou zas jiné starosti.Myslím, žei lidé vytrženi z domova by se mohli jinde cítit celkem dobře a bezpečně, ale té lásky a pocitu, že ještě jsou lidmi a ti okolo taky, potřebují hodně, to především. Mnohem víc, než, jak bohaté, nebo chudé je tam vybavení..
Někdy, když se sešlo více stížností, přišla ohlášená kontrola ;), vše bylo v mezích..občas se sdtalo, že tam někdo nechal zaměstnat jako sanitář a už to ok nebylo..

2 Jirka* Jirka* | 17. října 2012 v 13:27 | Reagovat

Zdravím Hančí, našla sis, krom návštěv galerií, dalšího výborného koníčka, to je dobře :-) Vlastně co to říkám... architektura už tvou zálibou dávno je, spíš mám na mysli ten způsob, jakým se k ní, skrz studenty, dostáváš.
Jestli něco minulé době vyčítám, tak je to ten zvláštní přístup k "nenormálním" životním situacím, jako je porod, těžké nemoci a umírání. Samozřejmě je to hlavně chyba jednotlivých lidí, když nějaké vnější vjemy, které se jim nelíbí, přijmou svou pasivitou za své a zpohodlní. Ale stejně mám takový dojem, že společnost může i líného, pohodlného člověka přimět k tomu, aby neměl černé svědomí, když přijde řada na někoho z rodiny. Já to svědomí světlejší nemám, bohužel, rád bych, ale už se stalo. Od určité doby mám tendenci stavět se zády ke všemu nepříjemnému, nebo vyvíjení "strašně důležité činnosti", která v danou chvíli s problémem vůbec nesouvisí. Přesto jsem rád za každý příklad ze svého okolí, který mi dává na čas zapomenout vlastního nepořádku a vnímat cesty k lepšímu stavu, než který tady byl. Samozřejmě nemyslím jen technické vybavení, především lidské chování je určující, ale řekl bych, že to jde s architekturou podobných objektů ruku v ruce, když jsou zúčastnění pro.
Ty rozdíly mezi jednotlivými národy a náturami v rodinách, jsou zajímavé. Často ulítlé, ale většinou pramenící ze stejných zážitků a společného snažení.

3 Pařez Pařez | 18. října 2012 v 15:00 | Reagovat

Ano, každá kultura má něco, co ta naše kdysi mívala, ale vytratilo se to z ní, nebo má něco, k čemu jsme my neuměli dospět.
Vietnamská kultura v konfrontaci s naší (mám na mysli rodiny, které se tu usadily) dostala pěkně do těla. Mladí Vietnamci se integrují. Myslím si, že je toho mnoho, co bychom se od nich mohli naučit, než to i oni sami zapomenou.

4 hanci hanci | Web | 19. října 2012 v 20:58 | Reagovat

Všechny vás moc a moc zdravím!!!
Odpovím najednou.
Ani, kdo jiný by byl oprávněnější vyjadřovat se k tomuto tématu, než ty. Asistovalas při tolika úmrtích, utěšovalas tolik smutných, ke kterým se rodina nehlásila......... Škoda, žes nemohla být přítomná v ateliéru, tvoje zkušenosti by byly hodně přínosné pro studenty. Tyto akce jsou přístupné pro veřejnost – třeba to při semestrálních odevzdávkách vyjde a budeš moct přijít.

Jirko, minulá doba se tvářila a snažila se to vštípit i ostatním, že nemocní, postižení, staří a umírající snad vůbec neexistují. Přesto kdo chtěl, mohl se zachovat jinak. Můj otec zemřel doma – umíral sedm měsíců na rakovinu slinivky. Jsem moc ráda, že jsme mu to mohli umožnit – zemřel ve spánku, smrt jistě nejkrásnější. Maminka ale musela zemřít v nemocnici, což mně bylo hrozně moc líto. Mrtvička jí ale zapříčinila otok mozku, musela být napojená na kyslík a řekli nám, že ani náhodou není možné, abychom si ji vzali domů.
Babička vzhledem k rodinným okolnostem musela poslední roky dožít v domově důchodců. Někdy se opravdu nedá nic dělat. Ale jezdili jsme za ní často a pravidelně, přesto mě to hodně mrzí.

Zároveň teď odpovídám i Tomášovi – vždycky záleží na míře sobeckosti a pohodlnosti nejbližšího člověka, rodiny. A to i v nemoci, nejenom ve stáří. Když se člověk ocitne v tíživé situaci, je pohlcen bolestmi, strachem z budoucnosti, komplikacemi......... je nejdůležitější ho podpořit, hlavně psychicky. To je důležitější, než cokoliv jiného. Bohužel, často se stane, že právě ten nejdůležitější člověk zklame...........

5 Michael Kors Watches Outlet Michael Kors Watches Outlet | E-mail | Web | 1. listopadu 2012 v 6:45 | Reagovat

Before giving my opinion, I think it is important to look at the arguments on both sides.

6 Michael Kors Outlet Michael Kors Outlet | E-mail | Web | 1. listopadu 2012 v 6:45 | Reagovat

now ,the water, which was cold as ice and flowed faster than a river, was above her knees

7 Julie Julie | 27. května 2013 v 22:36 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama