Březen 2013

Asistovaná sebevražda smíchem-patent: Jindřich T.

31. března 2013 v 0:11 | hanci |  Jak jde život
Člověk by si myslel, že když se mu stane něco takového, jako se stalo mně, že už se snad nikdy ani nemůže smát. Jenže - to by nesměl chodit po světě člověk, jako je Jindra T.!!!!

Hyde park:Jan Sokol - téma Civilizace

30. března 2013 v 16:07 | hanci |  Zamyšlení
Hostem Hyde Parku Civilizace bude dnes 30/03 od 20:05 na ČT24 Jan Sokol, který se na svět dívá očima filozofa, křesťana i matematika.

"To nejcennější, co můžete druhému nabídnout, je, že se na Vás může v něčem spolehnout," říká Jan Sokol.

"Svobodu neomezuje rozsah možností, ale podrývá ji ztráta smyslu." Slova Jana Sokola. Kde smysl hledat? A poznáme, pokud bychom o svobodu přicházeli?

Třídění - příprava?

21. března 2013 v 21:14 | hanci |  Jak jde život

Můj diplom - obzvlášť za povšimnutí stojí ta poznámka úplně dole:

"Po vzoru sovětské fyskultury kupředu za další rozvoj tělesné výchovy v ČSR, za nejvyšší sportovní výkony a za nová světová prvenství!"

Už nějakou dobu se probírám svými dokumenty, fotografiemi, věcmi - a odstraňuji nepotřebné - musím říct, že už jsem vyhodila pěkné množství "vzpomínek". Nacházím věci, na které už jsem dávno zapomněla - např. jsem našla obsáhlou složku s přesným popisem a časovými údaji o průběhu revoluce v roce 1989. Také jsem našla program divadelního představení podepsaný Vladimírem Justem - a řadu dalších věcí, některé navozují příjemné vzpomínky, některé naopak tu bezmoc, strach, beznaděj - z minulého režimu. Přemýšlím, o co je ten dnešní lepší. Jsem smutná z toho, k čemu jsem dospěla.

Jan Urban: Klaus jako zloděj

17. března 2013 v 19:06 | hanci |  Politika

blog.aktuálně.cz
KLAUS JAKO ZLODĚJ
Jan Urban, 16/03/2013

Šokující rozhovor expremiéra Jana Stráského v Hospodářských novinách z osmého března ponechala téměř všechna média, a poněkud samozřejmě i celá politická scéna, bez povšimnutí. Jeho význam je přitom historický. Jeden z nejbližších spolupracovníků Václava Klause po více než dvaceti letech konečně přiznal, že Klausova ideologicky navoněná "ekonomická reforma" byla ve skutečnosti cílevědomě prováděným rozkradením českého hospodářství.

Vzpomínky - doplněk - 5. část

9. března 2013 v 16:08 | hanci |  Vzpomínky
VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 5. ČÁST

8. KAPITOLA

Škola

Do základní školy jsem chodila u nás ve vsi, kde byla jednotřídka. Paní učitelka většinu času proklimbala. Moc jsme se nenaučili. Vyučování jsme měli rozděleno na dopolední a odpolední. Já jsem to měla docela velký kus cesty domů. Mnohokrát se stalo, že "jsem se zapomněla" s dětmi a místo abych šla domů na oběd, sáňkovala jsem nebo se klouzala. Maminka později vykládala, že mě vždycky vyhlížela z nejvyššího okna a stávalo se, že viděla za kopcem jenom velký červený bambul na mé čepici, jak utíká do kopce a pak jede z kopce dolů. Musela pak vždycky jít pro mě.

Vzpomínky - doplněk - 4. část

9. března 2013 v 16:05 | hanci |  Vzpomínky
VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 4. ČÁST

3. KAPITOLA

DOMOVNÍ PROHLÍDKA

Když mně bylo kolem šestého roku, prožila jsem jedny z nejkrutějších chvil v životě. Moc jsem ničemu nerozuměla, jen jsem prožívala obrovský strach. Komunisté chtěli zavřít otce - tak jak bylo tehdy zvykem u všech lidí, kteří měli nějaký majetek a nebyli komunisti. Jednou večer k nám vtrhla skupina esenbáků, byli v zelených pláštích - toho, co vyslýchal mě a mou sestru si dodnes přesně vybavuji, jak seděl v kuchyni za stolem, židli trochu odsunutou, plášť měl rozepnutý a visel mu až na zem. Vidím před sebou i jeho podobu. Byl podnapilý. O hodně let později, až jsem se vdala, dozvěděli jsme se, že v ten den byl celý náš dům obstoupený milicionáři s ostrými náboji. Otec mého manžela byl totiž také komunista a byl v milicích - dělal tam šoféra a řídil jedno z nákladních aut, kterými k nám milicionáře vezli. On byl hodný člověk a vykládal nám, jaké měl tehdy hrozné pocity. Ale bál se odmítnout. Říkal, že jsme byli hlídaní vysílačkami ještě mnoho dnů poté. Ale zpět k výslechům. Já jsem v té době nejraději malovala - všechno možné. Byla to moje nejmilejší činnost. Takže jsem toho esenbáka zahrnovala svými výkresy. Byla jsem tak mazaná, že jsem mu ukazovala, jak jsem hezky namalovala ruskou pěticípou hvězdu a holubičku míru. Vůbec nevím, kde se to ve mně v těch letech vzalo, že jsem věděla, co mám udělat a co nesmím. Pak si vzpomínám, jak si sestra povzdychla a on se okamžitě ptal, proč vzdychá. Ona se bála něco říct, tak mu začala vykládat, že čte knížku o chlapci, kterého v pralese vychovávají opice a že je jí ho líto. Z jedné strany to byla legrace, jak jsme se se sestrou snažily nic neříct, přestože nám z rodičů nikdo nic nepřikazoval. Naši poslouchali cizí rozhlas, to jsme věděly, že nesmíme říct. Nejhorší ovšem bylo, že ten člověk brzy poznal, že doslova visím na mamince, tak mně řekl, že mamince dají injekci, aby mluvila, ale že to pak asi nepřežije, že po ní zemře. Já jsem pak měla tak šílený strach o maminku, že to nemůžu ani nijak ani vyslovit. Však jsem se taky po těch nočních prohlídkách - následovaly ještě dvě - úplně zhroutila a několik týdnů jsem byla nemocná. Nikomu se ale jinak nic nestalo, i když nedovolili, aby si babička vzala léky, které pravidelně užívala na štítnou žlázu - byla po operaci. Nikdo se nesměl ani tepleji obléci - v noci už byla zima. Všichni z rodiny byli rozděleni tak, že každý byl v jedné místnosti, jen já se sestrou jsme mohly být spolu. Ale nesměla jsem vidět maminku, to bylo pro mě hrozné. No - vyházeli nám všechno ze všech skříní, vytrhávali podlahy, zkrátka všechno bylo vzhůru nohama. To málo, co našli, si rozkradli. Mouku, jednu látku na šaty pro maminku, dvě tabulky čokolády, cukr - zkrátka zásoby, které byly běžné pro rodinu, která žila na samotě a navíc měla mlýn. Správně měli všechno sepsat a dát do protokolu. Žádný protokol ovšem neexistoval.

Vzpomínky - doplněk - 3. část

9. března 2013 v 15:20 | hanci |  Vzpomínky
VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 3. ČÁST

1. KAPITOLA

MOJE PRVNÍ VZPOMÍNKY

Konec války

Moje vzpomínka na válku - vlastně na její konec, spadá do doby, kdy mně byly asi 3 roky. Stáli jsme ve mlýně u velkého okna, slyšeli jsme dunění ze střílení a přesně si pamatuji, jak po silnici jel listonoš v černém plášti, který kolem něho vlál, jak pospíchal. Vojáci kolem nás nejezdili, protože náš mlýn byl situován stranou od hlavní trasy. Ale 3 km od nás se střílelo na silnici na Hrotovice. Zabili tam nějaké němce.
ª
Poranění od psa

Ale moje úplně první vzpomínka je na událost, která pro mě nebyla vůbec příjemná. Pamatuji se, že mě někdo drží v náručí, je červený v obličeji a pláče. Já také křičím a pláči. Později jsem se dověděla, že to byla bábi (jak jsme říkali maminčině mamince). Byla strašně vylekaná, protože mně náš pes - bernardýn - jmenoval se Sultán - utrhl nechtěně packou zčásti tvář. Bylo mně asi rok a čtvrt a je to k neuvěření, že si to pamatuji. Ale byl to tak silný zážitek, že mně to navždycky zůstalo v paměti.

Pes Sultán - nádherný bernardýn.

Vzpomínky - doplněk - 2. část

9. března 2013 v 15:05 | hanci |  Vzpomínky
VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 2. ČÁST

PŘEDMLUVA

(2. část - něco o rodičích)
Moc ráda vzpomínám na maminku - Věra Peclová - i na otce - Bohuslav Pecl, kteří se nikdy před námi nehádali, i když - jak jsem později zjistila - se brali vlastně z donucení, kvůli majetku. Téměř celý život si vůbec nerozuměli, byli naprosto rozdílní, měli jiné zájmy. Sblížili se až v pozdním věku a po pár letech nato otec zemřel na rakovinu slinivky.
Maminka měla vystudovanou obchodní školu - tyto znalosti později využívala jako administrativní pracovnice v míchárně, kterou později povolili otci provozovat a pak i v Uhelných skladech, kde byla několik let zaměstnaná. Maminka celý život mimořádně dbala na čistotu a oblečení. Byla vždycky elegantní, i když jsme neměli peníze, ona z ničeho dokázala pro všechny udělat pěkné oblečení. Vždycky všechno ladilo, i když to bylo neustále přešívané a svetry přeplétané. Otci bylo naopak úplně jedno, co má na sobě. Ve všem se cítil dobře. Pamatuji si, jak maminka stávala na schůdcích před domem, když otec někam odjížděl autem a volávala na něho: "Máš kapesník? Máš klíče? Máš zapnuté kalhoty?" Často se musel jít převléct, protože "barevně neladil". Jsem jim dodatečně za všechno nesmírně vděčná, zvláště mamince, pro kterou to muselo bývat často obrovské sebezapření. Otec byl velmi oblíbený mezi všemi lidmi, okamžitě se dokázal spřátelit, snadno navazoval známosti, kontakty. Maminka naopak neměla ráda kolektiv, hodně četla a zajímala se o spoustu věcí, například ji hodně zajímal Egypt, o kterém toho měla hodně nastudováno. Její největší přání bylo se tam někdy podívat. Bohužel, toto přání se jí nevyplnilo. To, že maminka milovala knížky, bylo pro mě rozhodující - měla totiž velkou knihovnu, byli tam prakticky všichni klasikové, takže jsem odmalička hodně četla a prohlížela jsem si - na tehdejší dobu - krásné knihy o malířích s reprodukcemi obrazů.

Na těchto dvou fotkách je maminka - Věra Girtlšmýdová- ještě před svatbou.


Vzpomínky - doplněk - 1. část

9. března 2013 v 4:35 | hanci |  Vzpomínky
VZPOMÍNKY NA ŽIVOT VE MLÝNĚ V DOBÁCH MÉHO DĚTSTVÍ A MLÁDÍ

(Své útržkovité vzpomínky jsem sepsala pro své potomky, aby si na mém životním přígěhu snad uvědomili, jak rychle se mění způsob života během jedné generace, jak vývoj života na Zemi se vyvíjí občas pozitivně, občas negativně a jak mnoho záleží na každém jednotlivci a jeho odpovědnosti.)

**********
ÚVOD

PŘIZNÁNÍ

Tak strašně moc pořád myslím na maminku a je mně tolik líto, že jsem mnohdy nebyla lepší, chápavější, když byla ještě na živu. Tak zhruba od patnácti let a pak hlavně, když jsem se vdala, jsem mívala často pocit, že mě maminka nemá moc ráda, že má raději mou starší sestru Evu. Eva byla velmi hezká, měla zvláštní charisma, kamkoliv přišla, byla všemi hned oblíbená - měla to asi po otci. Já jsem se jí tehdy v ničem nemohla rovnat. Bylo to pro mě nepředstavitelně bolestivé, protože jsem maminku doslova zbožňovala. Jak to bylo opravdu, nedokážu ani dnes posoudit. Ale když pak maminka už hodně zestárla, často mně připadalo, že mě schválně "vytáčí" vším možným a já se nedokázala ovládnout a byla jsem pak mnohdy nepříjemná, ukřivděná, se špatnou náladou atp.
Teď už vím s jistotou, že bych strašně ráda vzala zpátky mnoho momentů, které už se zpátky vzít nedají. A také až teď vím, že člověk má vždycky všechno zvažovat z toho pohledu, že nic, co jednou udělá nebo řekne, už se nedá změnit. Může se omlouvat, jak chce, může se to snažit napravovat "dobrými skutky" jak chce, co už jednou bylo řečeno a uděláno, se prostě vymazat nedá. Zvláště pak, když někdo umře, nedá se už vůbec nic napravit, člověk se už pak může jenom trápit nad tím, že nebyl lepší, než být mohl.

Nedělala jsem, samozřejmě, nic strašného, šlo jen o to, že jsem se například tvářila nepříjemně, když s námi maminka nechtěla jet ven. Vždycky jsem totiž naplánovala nějaký výlet, aby se maminka dostala pryč z bytu, do přírody, na výstavu, na návštěvu atp. A ona téměř nikdy nechtěla, chtěla být doma. Až teď ji moc dobře chápu. Nebo jsem jí vytýkala, že si nevzala správně léky, že měla některé popadané na zemi atp. Teď, jak roky přibývají, dělám naprosto stejné chyby, jak maminka. Ona se výborně držela až do své smrti v 86 letech, přitom pak měla několik let Parkinsonovu nemoc.
Moc doufám, že se s maminkou po smrti setkám a budu jí moci vše vysvětlit. Že jsem to myslela dobře, chtěla jsem jí nějak ulehčit a zpříjemnit stáří. Ale viděla jsem to, bohužel, svýma a ne jejíma očima. Toto by si mladí lidé měli včas uvědomit.

Ještě něco bych chtěla zdůraznit pro svá vnoučata. Přála bych si, aby si uvědomili, že nic z toho, co člověk má, není samozřejmost, je to dar. Mám tím na mysli výši inteligence, schopnosti, vzhled, fyzickou vybavenost…... . Na ničem jednotlivec nemá zásluhu. Zásluhu má až tam, jak s tím darem sám naloží, jak se naučí vnímat své okolí, své partnery, jak se bude vzdělávat, jaký si uchová charakter, jestli se naučí vnímat sám sebe, jestli bude schopen empatie atd., atd. Jestli si uvědomí, že to, že se může pohybovat, není samozřejmost. O všechno může přijít ve vteřině, jak když se luskne prsty. A to hlavní - možná nejhlavnější - je pokora, pokora vůči životu jako takovému ...... .

Radost

8. března 2013 v 18:26 | hanci |  Jak jde život
Pan Šárka, kresba rudkou, 1972, A3

Před pár dny jsem zažila opravdu velký pocit radosti.

V roce 1971 až 1974 jsem chodila do Lidové školy umění k akad. malíři p. Kremláčkovi, učili jsme se tam kreslit hlavně portrét a figuru. To mě moc bavilo. Prostředí ve třídě u p. Kremláčka bylo úžasné. Byl naprosto kamarádský a nikdy jsem ho ani tehdy, ani později až do dnešní doby, neviděla se jakkoliv vyvyšovat, přestože mu vycházejí ilustrované knížky po celém světě - od Ameriky po Japonsko a navíc už vychoval značný počet profesionálních malířů.

Pan Kremláček na výstavě Radana Wagnera v Třebíči.