Radost

8. března 2013 v 18:26 | hanci |  Jak jde život
Pan Šárka, kresba rudkou, 1972, A3

Před pár dny jsem zažila opravdu velký pocit radosti.

V roce 1971 až 1974 jsem chodila do Lidové školy umění k akad. malíři p. Kremláčkovi, učili jsme se tam kreslit hlavně portrét a figuru. To mě moc bavilo. Prostředí ve třídě u p. Kremláčka bylo úžasné. Byl naprosto kamarádský a nikdy jsem ho ani tehdy, ani později až do dnešní doby, neviděla se jakkoliv vyvyšovat, přestože mu vycházejí ilustrované knížky po celém světě - od Ameriky po Japonsko a navíc už vychoval značný počet profesionálních malířů.

Pan Kremláček na výstavě Radana Wagnera v Třebíči.


Prostředí ve škole bylo jednak poučné - pan Kremláček nám vykládal mnoho z historie umění a hodně různých zajímavých věcí, k nám všem se choval velmi ohleduplně - např., když někdo něco nenakreslil zrovna nejlíp, zeptal se - "a vy to opravdu vidíte takhle?" - vždycky upozornil na chybu, ale vždycky laskavě. Sešli se tam v drtivé většině samí příjemní lidé - jedna dívka studovala na umělecké škole v Brně - už si nepamatuji přesný název, jeden chlapec se chystal na studium architektury - ten psal moc krásnou poezii, další vystudoval zubního laboranta - ten byl mimořádně zábavný, humorista, další dívka žije od roku 1985 (tehdy emigrovala přes Jugoslávii) v USA v San Francisku a živí se jako architektka interiérů......... Všichni jsme tam měli podobné zájmy, četli jsme podobnou literaturu atd., atd.

Nejsem nijak zvlášť nadaná, ale od malička jsem ráda kreslila, později malovala a myslím, že mně tahle záliba udělala život příjemnějším, dokonce v nejtěžších chvílích mě malování doslova zachránilo.

V r. 1972 jsem nakreslila jednoho pána z mé rodné vesnice - celou postavu, pana Š. Byl si hodně podobný, měl zvláštní držení těla, takové vždycky upjaté..... Byl to nesmírně hodný, laskavý člověk, povoláním cestář.

Před měsícem se můj starší vnuk pracovně setkal s člověkem z mého rodiště a zeptal se mě, jestli mně jeho jméno něco neříká. Okamžitě jsem řekla, že to musí být vnuk toho pana Š., aby se ho na to zeptal - a jestli by chtěl, že mu dám tu svou neumělou kresbu.

Před třemi dny si vnuk u mě vyzvedl tu kresbu a večer mě telefonoval, že ten pán okamžitě poznal svého dědečka, měl ohromnou radost, několikrát to opakoval. Je to neskutečná náhoda, takové setkání. Já jsem měla také obrovskou radost - co může člověka víc potěšit, než když způsobí někomu radost a příjemný zážitek.

Ještě přikládám fotku sebe na koni - ten chlapec, co pak vystudoval zubního laboranta, byl vášnivý milovník koní. Pozval mě, abych si vyzkoušela jízdu na koni. Musím říct, že jsem se šíleně bála, v životě bych neřekla, jaká obrovská výška to je, když si člověk sedne do sedla. Naštěstí ho ta klisna neposlechla, když ji chtěl vyprovokovat ke klusu. Ale zážitek to byl ohromný.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama