Vzpomínky - doplněk - 2. část

9. března 2013 v 15:05 | hanci |  Vzpomínky
VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 2. ČÁST

PŘEDMLUVA

(2. část - něco o rodičích)
Moc ráda vzpomínám na maminku - Věra Peclová - i na otce - Bohuslav Pecl, kteří se nikdy před námi nehádali, i když - jak jsem později zjistila - se brali vlastně z donucení, kvůli majetku. Téměř celý život si vůbec nerozuměli, byli naprosto rozdílní, měli jiné zájmy. Sblížili se až v pozdním věku a po pár letech nato otec zemřel na rakovinu slinivky.
Maminka měla vystudovanou obchodní školu - tyto znalosti později využívala jako administrativní pracovnice v míchárně, kterou později povolili otci provozovat a pak i v Uhelných skladech, kde byla několik let zaměstnaná. Maminka celý život mimořádně dbala na čistotu a oblečení. Byla vždycky elegantní, i když jsme neměli peníze, ona z ničeho dokázala pro všechny udělat pěkné oblečení. Vždycky všechno ladilo, i když to bylo neustále přešívané a svetry přeplétané. Otci bylo naopak úplně jedno, co má na sobě. Ve všem se cítil dobře. Pamatuji si, jak maminka stávala na schůdcích před domem, když otec někam odjížděl autem a volávala na něho: "Máš kapesník? Máš klíče? Máš zapnuté kalhoty?" Často se musel jít převléct, protože "barevně neladil". Jsem jim dodatečně za všechno nesmírně vděčná, zvláště mamince, pro kterou to muselo bývat často obrovské sebezapření. Otec byl velmi oblíbený mezi všemi lidmi, okamžitě se dokázal spřátelit, snadno navazoval známosti, kontakty. Maminka naopak neměla ráda kolektiv, hodně četla a zajímala se o spoustu věcí, například ji hodně zajímal Egypt, o kterém toho měla hodně nastudováno. Její největší přání bylo se tam někdy podívat. Bohužel, toto přání se jí nevyplnilo. To, že maminka milovala knížky, bylo pro mě rozhodující - měla totiž velkou knihovnu, byli tam prakticky všichni klasikové, takže jsem odmalička hodně četla a prohlížela jsem si - na tehdejší dobu - krásné knihy o malířích s reprodukcemi obrazů.

Na těchto dvou fotkách je maminka - Věra Girtlšmýdová- ještě před svatbou.




Maminka byla zasnoubená se synem ze mlýna v Jaroměřicích, p. Šlechtou. Byl vojenským doktorem. Matka maminky, moje babička, nechtěla dál žít společně se svým manželem - mým dědečkem. Protože měli mlýn, bylo nutné, aby budoucí manžel mé maminky byl mlynářem, aby majetek nepřišel vniveč. Oba se na mlýnu nepředstavitelně nadřeli, zvláště babička, protože dědeček byl v 1. světové válce zajat a byl 5 let v Rusku, než se mu podařilo utéci. (O jeho zážitcích budu vyprávět trochu podrobněji dále.) Po celou dobu babička pracovala ve mlýně sama, později jí byl přidělen ruský zajatec, kterého se ovšem velmi bála, že ji zabije, aby mohl utéct. Moji maminku tehdy nosila v nůši do mlýna, při práci ji měla na zádech, popř. ji odkládala na zrno do násypky, aby ji měla pořád na očích. Mlýn měli v pachtě" a museli splácet dluh. Musel to být velmi obtížný život. Babička se sice s dědečkem brali z velké lásky, ale manželství dopadlo moc špatně, nikdy jsem se nedověděla proč. Dědeček byl moc hodný, nepil, nekouřil, nehrál karty, byl mimořádně pracovitý. Koupil mlýn v Příštpu od Vlčků, kteří se ocitli ve finančních potížích. Měli ještě cihelnu a velké hospodářství. Chtěli dostat levně mlýn zpět a tak na té transakci vydělat. Starý pan Vlček vykládal lidem ve vsi, že našim bude dělat takové potíže, že budou ještě rádi, když to levně prodají zpět a budou moci odejít. Nebyli to hodní lidé. Na všem se snažili vydělat, i například tak, že koni uvázali pytlík s ovsem tak těsně k nosu, že kůň nemohl dýchat, nadýchal se zrna, a buď dostal zápal plic, nebo se udusil . Oni si nechali vyplatit pojištění. Strašně jsem se starého pana Vlčka bála. Ale až staří zemřeli a hospodářství se ujal syn, situace se změnila a obě rodiny začaly vzájemně vycházet velmi dobře.

Moje babička a -

můj dědeček - oba zřejmě už po svatbě, ale nevím to určitě.

Dědeček mlýn sice zvelebil, ale bylo důležité, aby přišel ženich - mlynář, s větší částkou peněz, aby se mlýn mohl dále modernizovat. Proto se maminka musela se svým snoubencem rozejít, dvakrát se setkala s otcem v restauraci v Brně za doprovodu zprostředkovatelů, tam se dohodly podmínky svatby a rodiče se vzali. Sňatek dohazoval tehdy jakýsi "krajánek". To byli lidé, kteří chodili po mlýnech a podávali informace různého druhu, např. kde je jaká dcera ve mlýně na vdávání a syn na ženění, ale přinášeli i jiné zprávy, o všem, co se týkalo mlýnů. Maminka tehdy doslova onemocněla, ale musela se podřídit, protože babička - její matka - hrozila, že si něco udělá, když ke sňatku nesvolí.

Pod betonovou plochou nad schůdky je - na tehdejší dobu - nejmodernější turbína. Za mého dětství ji nekryl beton, ale dřevěné fošny. Nikdy jsem na ně nevstoupila, mockrát opakovaná výstraha od rodičů, že bych tam mohla spadnout a utopit se, zabrala. Také jsem tu hloubku nejednou viděla, když otec turbínu čistil.

Stulíky

Svatební fotografie mých rodičů.

Dědeček pak odešel do "vejminky".
Byla to vilka (břízolit) o několika místnostech, s kompletním vybavením, docela velkou zahrádkou, stála u lesa, kousek od našeho domu.Dědeček se začal stýkat s jednou ženou z Jaroměřic n. Rok., se kterou pak žil až do její smrti. Zemřela na rakovinu. Pak, už v dosti vysokém věku, doslova naletěl velice mladé ženě s hodně dětmi (otcové byli různí), která z něho vytahovala peníze. Tvrdila, že s ním má dítě. Dědečkovi už bylo přes 70 let, ale podle doktora to bylo možné. Pro mě to znamenalo, že jsme už za ním nemohli moc chodit, protože děti té paní G. nás k němu nechtěly pustit. Chodívaly jsme se sestrou k němu mlsat - dával nám různé sladkosti a také ovoce, měl na zahrádce výborné mirabelky. Měl také včely a různé domácí zvířectvo. Uměl si všechno udělat sám, od našich žádné práce pro domácnost nechtěl. Jen - po smrti té ženy - na vánoční svátky vždycky večeřel u nás a maminka mu, samozřejmě, napekla cukroví.
Když jsem o všem přemýšlela v dospělosti, měla jsem pocit, že rozchod mohl být hodně z viny babičky, že byla asi neústupná a těžko se s ní vycházelo. Ale pravdu neznám. Ve vztahu dvou lidí má svůj podíl na jeho kvalitě každý z partnerů. I když si myslím, že neustále ustupovat agresivnějšímu není dobré.
ª
Otec měl také dlouhé roky různé avantýry s ženami, rád se napil, protože vyrůstal v prostředí, kde byla pálenice slivovice a všichni v jeho rodině poměrně dost pili. Rád hrál karty - taroky. Maminka říkala, že ho vždy trestala tím, že šla do jeho nočního stolku, kde měl hotové peníze, a vzala štos peněz - bez přepočítávání - říkala, že měla už takovou určitou míru podle závažnosti otcova provinění, a nakupovala za ně všechno možné do domácnosti, pro sebe, ale i zlato, broušené sklo atd. Postupně otec přestával s těmito "hříchy".

Ve válce byl jednou zajatý gestapem, protože mlel pro sedláky hladkou mouku, která se nesměla mlít (proč se nesměla mlít hladká mouka, to opravdu netuším). Po pár dnech byl propuštěný, protože vinu na sebe vzal po domluvě náš dělník, který si pak odpykával trest několika měsíců ve sklárnách. Naši za ním pravidelně jezdili a vozili mu balíky jídla, takže po návratu z vězení byl prý tlustší, než když tam šel. Rodiče se s ním, samozřejmě, za tuto službu dobře vyrovnali.

Otec živil spoustu lidí ve válce tím, že jim rozdával zadarmo nebo za mírný poplatek mouku. Později na jeho pohřbu mu děkovali za toto lidé, které jsme s maminkou vůbec ani neznali. Jedním takovým "živeným" člověkem byl jakýsi pan Sychra z Prahy, který se u nás zabydlel vždycky na půl roku, pak odejel na krátkou dobu domů a pak zase znovu přijel. Domů posílal poštou balíky s jídlem a moukou. Bohužel, po osvobození se z něho stal náruživý komunista, celá rodina byla přímo fanatická. Pořád jsme se sice stýkali, ale nebylo už to takové, jako dřív. Já jsem později u nich bydlela asi půl roku, když jsem chodila v Praze do školy. Dcera Evža mě chtěla provdat za svého kolegu z práce - dělala telefonistku v Černínském paláci. Byl to také fanatický komunista. Ona nemohla pochopit, proč ho nechci. Já jsem ale v té době už chodila s manželem a byla jsem do něho až po uši zamilovaná a nikdo jiný mě nezajímal. Pan Sychra byl po celý život velmi příjemný člověk, který měl rád legraci a také ji pořád dělal. Krásné vzpomínky na něho máme s manželem, když jsme je navštívili na jejich chalupě v Krupce. Spali jsme na půdě, podnikali výlety do okolí, jezdili na lanovce a pan Sychra byl pořád plný humoru, na všechno dělal vtipy. Jsou to nezapomenutelné vzpomínky.
ª
Otec ve válce schovával položida v lese v chatě, každé tři dny mu tam nosil jídlo a vodu. On utekl z lágru, byl Rakušák. Jmenoval se Wyhnalek - původem samozřejmě byl Čech. Otec riskoval život svůj i celé naší rodiny. Moc ho za to obdivuji, že to dokázal. Bohužel, ten člověk v poměrně krátké době po válce zemřel na rakovinu v krku. Jeho manželka mě a manžela v roce 1968 nechala přespat u sebe ve Vídni a jeho syn nás Vídní provázel a dal nám 2 tisíce šilinků. Na to, že byl milionář, to nebylo moc, ale i tak to pro nás byl zážitek. Bylo to v říjnu - po ruské okupaci naší země. Všichni tam na nás byli strašně hodní a dávali nám v obchodech různé slevy, popř. maličkosti zadarmo. Ráno jsme např. měli na kapotě auta obrovskou kytici rudých karafiátů. Byly to dojemné okamžiky. Pan Wyhnalek jr. měl obchod se sportovním zbožím, vlastnil jachtu, na které pobýval půl roku, půl roku se pak věnoval obchodu. Od té doby jsme se už nikdy neviděli a po smrti paní Wyhnalek ustala i korespondence.

Ještě bych měla napsat něco o rodině mého otce, o jeho vzdělání atd.
Jak už jsem se zmínila, pochází otec z početné mlynářské rodiny. Měl dva bratry - Oldřicha a Františka a sestru Aničku - bohužel, její fotku se mně nepodařilo sehnat. Bratr František se stal letcem, rovněž už jsem o něm psala. Bratr Oldřich zůstal mlynářem v rodném mlýně - byl starší, než otec. Otec byl z bratrů nejmladší. Nerad se učil. Navštěvoval reálné gymnázium, ale protože se nechtěl učit, propadl z dějepisu. Jeho otec ho okamžitě z gymnázia vzal domů a dal ho na učení mlynářem. Zajímavé je, že otec, protože byl přirozeně velmi inteligentní, se později o dějiny hodně zajímal a přečetl z této oblasti velké množství knížek. Ještě když umíral na rakovinu slinivky, předčítala mu maminka dlouhé hodiny nejrůznější knížky, ale v posledních měsících měl nejraději příběhy cestovatele Jana Eskymo Welzla.


Otec s bratry.

Otec je uprostřed, vlevo je bratr František - pilot v dopravním letadle (za komunistů byl několik let zavřený, protože kdesi vykládal vtip na A. Zápotockého), vpravo je bratr Oldřich - ten zůstal věrný tradici a byl mlynářem, nástupcem otce rodiny. Byl to velký mlýn, pálenice, polnosti - byl také zavřený řadu let. O osudu otce píši na jiném místě. Otec byl nejmladší z bratrů. O všech jsem se už zmiňovala na jiných místech.

Pro zajímavost uvádím doklad, který otec dostal po absolvování mlynářských zkoušek:

MLYNÁŘSKÝ VÝUČNÍ LIST Z ROKU 1930

MILÝ PŘÍTELI

Neznámý člověk chce Ti, milý příteli, říci několik slov. A byl by rád, abys je choval v duši tak, jako by Ti je pověděl Tvůj bratr, který už zašel tou cestou, jež Tobě nastává. - Tohle si zapamatuj předem, prosím: První a hlavní povinnost máš sám k sobě, abys se stal celým mužem, abys udělal ze sebe člověka v pravém slova smyslu. Vše ostatní je věcí vedlejší, neboť jest důsledkem této prvé, hlavní povinnosti. Jako celý muž a jako pravý člověk budeš platnou jedničkou jak své společnosti, tak svého národa a taková jednička platí více než tisíce prázdných nicek.
A dosáhneš toho lehce. Sytíš-li tělo, nezapomínej na duši. I duše má svůj hlad - jen poslouchej jejího hlasu a neohlušuj ho, pravím ještě jednou. Neboť duše, chuďas, ohlušit se dá, ale potom se schoulí kdesi v koutě, skomírá Ti a umře. Ty ovšem žiješ dál, ale ten Tvůj život není ničím více než život mrtvé tváře: pracuješ, abys měl co jíst, a jíš, abys mohl pracovat.
Neumrtvuj duši! Má hlad, chce jísti, syť ji! Vědění je moc - snaž se moci té dosíci. Peníze Ti mohou zpříjemniti několik chvilek života, ale vědění dá teprv životu Tvému smysl, páteř a sílu. Vědění dá sílu Tvému "já" , vědění Tě naučí nekrčit se před nikým a nezapírat se v ničem - vědění je zdraví duše.
Buď věren knize pokud dýšeš. Kniha je nejlepším přítelem, neboť Tě neoklame, neopustí, nezradí: kniha je nejlepší stravou, poněvadž Ti nikdy nedá klesnouti na stupeň zvířete. Ale ani až dospěješ, nepřišel čas, kdy a kde bys mohl a směl ustati od sebevzdělání, neboť čas letí větrnými křídly, a kdo neletí s ním, zůstává pozadu, stává se někým, s nímž se nepočítá. Neshromažďuj peněz, ale nelituj také posledního krejcaru na vzdělání. Nauč se býti hrdým, ale jen na své vzdělání, ne na postavení, na titul. Nedej se zmalomyslněti žádnou ranou životní, člověka třtinu život láme, člověka pevného udělá jenom tvrdším proti ranám dalším. Jako to železo: biješ do něho, aby bylo tvrdším. Potom teprv je k něčemu.
Jednáš-li s jiným člověkem o jakoukoli věc, vždy si polož otázku: jak bych si přál, aby jednáno bylo se mnou, kdybych byl na místě toho člověka? A podle toho, jenom podle toho s ním jednej a nikdy nechybíš.
Opakuji ještě jednou: buď celým mužem, buď pravým člověkem! Ve všech případech života! A to ostatní přijde samo; budeš Čechem, poněvadž ucítíš, že Ti tvé češství je vrozeno a že nikdy, nikdy nikým jiným býti nemůžeš; budeš jedničkou svého národa, a když jednou zemřeš, budou tu státi Tvoje děti a po nich dál jejich děti - jenom z takových jednotlivců složený národ nezahyne. "Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů", praví Neruda. Měl bych Ti ještě přáti "štěstí" na cestu? "Štěstí" - Život je povinností, žij jej vážně, jak chce a jak má býti žit, a uvidíš, že má dost příjemných chvilek, které se mohou nazvati "štěstím". Ale ty neleží mimo cestu života, ty leží v něm, ty vyrůstají z něho. - Hleď se státi celým mužem a pravým člověkem! A mně bude díkem největším, když jednou v šedinách, až bude večer žití Tvého tady, budeš vzpomínati na tato slova.

**********
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama