Vzpomínky - doplněk - 3. část

9. března 2013 v 15:20 | hanci |  Vzpomínky
VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 3. ČÁST

1. KAPITOLA

MOJE PRVNÍ VZPOMÍNKY

Konec války

Moje vzpomínka na válku - vlastně na její konec, spadá do doby, kdy mně byly asi 3 roky. Stáli jsme ve mlýně u velkého okna, slyšeli jsme dunění ze střílení a přesně si pamatuji, jak po silnici jel listonoš v černém plášti, který kolem něho vlál, jak pospíchal. Vojáci kolem nás nejezdili, protože náš mlýn byl situován stranou od hlavní trasy. Ale 3 km od nás se střílelo na silnici na Hrotovice. Zabili tam nějaké němce.
ª
Poranění od psa

Ale moje úplně první vzpomínka je na událost, která pro mě nebyla vůbec příjemná. Pamatuji se, že mě někdo drží v náručí, je červený v obličeji a pláče. Já také křičím a pláči. Později jsem se dověděla, že to byla bábi (jak jsme říkali maminčině mamince). Byla strašně vylekaná, protože mně náš pes - bernardýn - jmenoval se Sultán - utrhl nechtěně packou zčásti tvář. Bylo mně asi rok a čtvrt a je to k neuvěření, že si to pamatuji. Ale byl to tak silný zážitek, že mně to navždycky zůstalo v paměti.

Pes Sultán - nádherný bernardýn.


Druhý zážitek, který si pamatuji, se k této události těsně váže. Ležela jsem na stole, kolem mě stálo víc lidí a někdo mně působil silnou bolest tím, že mě píchal do břicha. Později jsem se dověděla, že to bylo u lékaře, kde mně dávali protitetanové injekce, které se píchaly do břicha, kolem pupíku.

Samozřejmě, souvislosti jsem se dověděla mnohem později, ale zážitky to byly tak intenzívní, že je stále před sebou vidím naprosto jasně. Také jsem se od maminky dověděla, že pes Sultán mě velice miloval. Mohla jsem s ním dělat všechno, co se mně zachtělo. Brala jsem mu žrádlo, tloukla ho pěstičkou do čumáku, tahala ho. Nikdy by mně nic neudělal. To neštěstí se stalo tak, že jsem sebrala kosti od oběda a dávala jsem mu je do misky. On se otočil a přitom hodil přední packou tak nešťastně, že mně drápem natrhl tvář od rtů k uchu a nahoru k oku. Tvář jsem prý měla celou odchlíplou.

Pes měl být utracen, ale protože byl cvičený a opravdu hodný a nechtěl to udělat, rodiče ho dali k jedněm lidem do Hrotovic. Bohužel, později po něm nějací kluci hodili na vsi kamenem, poranili mu packu, on dostal kostižer a musel být zastřelen. Je mně ho dodnes líto, na fotkách je nádherný.
ª
Ještě k tomu musím napsat takovou zajímavost. Maminka spolehlivě určovala dopředu nehody, které se měly v naší rodině přihodit. Několik dnů pře tím, než se mně to s tou tváří přihodilo, se mamince zdál sen, že šla z města (z Jaroměřic) domů a v místě mezi lomem a velkým splavem viděla "velkou vodu" - v řece tekla kalná voda a bylo jí hodně. A v tom místě uviděla na vodě plavat mrtvolu, která se otáčela tváří nahoru a zase dolů. V den, kdy se mně stalo to neštěstí, šla maminka z města domů a v těch místech, kde viděla ve snu tu mrtvolu, potkala našeho dělníka ze mlýna, jel na kole pro doktora a mamince řekl, že mě poranil pes v obličeji. Je to náhoda nebo varování? Takových "náhod" se ale přihodilo víc.

Rokytná
ª

Plastické operace v Praze

Pan doktor, který mně poprvé tvář sešíval, to prý chtěl díky známosti s rodiči udělat moc dobře a sešil ránu příliš hustě. Vznikla tak jizva 1 cm široká a ½ cm vysoká. Vypadalo to přímo hrozně.

Já po první operaci.

Nadosmrti budu vděčná mamince, že mě po válce vzala do Prahy k profesorovi Františku Nejedlému, našemu nejlepšímu plastickému chirurgovi, který byl v té době světová kapacita, různě po světě zakládal plastické chirurgie. Říkal mně "holubičko" a byl velmi hodný. Drobný, malý pán, dodnes si ho pamatuji. Maminka se mnou k němu jezdila, když mně bylo něco mezi 4. a 6. rokem. Absolvovala jsem cca 7 operací. Mělo jich být celkem 20, ale tehdy se operace platily a vše probíhalo v době, kdy rodičům komunisté všechno sebrali a na operace tudíž nebyly peníze. Pan profesor Nejedlý byl tak hodný, že mamince nabízel provedení zbylých operací zadarmo, ale maminka to odmítla. I po těch 7 operacích byl můj obličej k nepoznání lepší. Je to vidět dobře na fotografiích.

Z pobytů v Praze v době operací mám již hodně vzpomínek. Bydlely jsme s maminkou vždy v hotelu u Wilsonova nádraží. Byly tam vysoké stropy v pokojích, pamatuji si, jak mně tam jednou ulítl nafukovací balónek až ke stropu a nemohl ho nikdo sundat dolů. Já jsem nesměla plakat, aby se jizva, čerstvě zoperovaná, neroztáhla, takže chudák maminka musela dělat všechno, co jen jsem si přála. Pamatuji se, jak pokojská, starší silná paní - tuším se jmenovala Hájková - chodila s dlouhým bidlem na sundávání záclon a lovila balónek u stropu.

Tam nás jednou přišla navštívit naše příbuzná, akademická malířka Jiřina Adamcová s Vojtou Němečkem, rovněž akademickým malířem, se kterým tenkrát chodila (on se pak za několik let zasebevraždil - skočil pod tramvaj). Ona v té době chodila ještě na akademii, on už byl hotový malíř. Dodnes Jiřinu vidím, jak si přilehla na postel ke mně a něco mně malovala.
ª
Další vzpomínka z té doby z Prahy je na divadlo. Připadá mně, že bylo kousek od nádraží, šlo se do něho po schodech. Byly jsme s maminkou v lóži na Rusalce. Úplně jasně vidím, jak schází na pódiu po schodek krásná paní v sametovém plášti - tuším, že byl červený. Později mně maminka řekla, že to byla zlá kněžna.
ª
Protože jsem nesměla plakat, jak už jsem se zmínila, maminka chudák dělala všechno, co jsem chtěla. A já jsem pořád chtěla chodit k vodě. Krmily jsme tam spolu kačeny - nevím přesně, jestli to byly kačeny, vím jen, že jsem házela nějakým ptákům rohlíky.
ª
Taky jsme byly v cirkuse. Ale z toho mám nepěkný zážitek. Holčička, která cvičila na hrazdě, spadla, nebyla tam záchranná síť a ona strašně křičela, když ji odnášeli pryč. Nikdy jsem pak už do cirkusu nechtěla jít.
ª
Hodně vzpomínek mám přímo z nemocnice. Pana profesora si pamatuji úplně jasně, také různé pacienty, kteří se tam po chodbě procházeli. Byl tam jeden pacient, tomu pan profesor "vytvářel" nos. Ten chodil, chudák, s rukou přišitou k nosu, protože mu musela prý přirůst kůže - nevím, jak to přesně bylo. Ale také ho dodnes vidím, jak chodí sem a tam s rukou přitisknutou v lokti k obličeji. Jeden pacient zase dělal se sestřičkami legraci a dával si na hlavu něco jako kastrol, či podobnou nádobu. Seděla jsem vedle skříně na chodbě a dívala jsem se do vyšetřovny, kde se tomu všichni moc smáli. Ten pacient měl tmavohnědé pruhy na županu, také ho dodnes před sebou vidím.
ª
Zřízenec, který mě převzal od maminky a musel mě dovést k fotografovi - vždy se vše fotografovalo před operací, pak těsně po ní a i po zhojení - měl velký problém s mými šaty. Měla jsem sametové šatečky hnědé barvy - byla to taková krásná tmavá barva, jako tmavý med, a do toho všitý živůtek, růžový, s fižím. Bylo to tak rafinovaně udělané, že to vypadalo jako halenka a bolerko na sundávání, ale bylo to přišité k sobě a on si s tím nevěděl rady, pořád to chtěl sundat, ale nešlo to.

Pak se mnou uháněl po obrovských schodech a já jsem mu nestačila. Bylo mně z toho strašně úzko. Dodnes ty schody vidím před sebou, v dálce nahoře stojí maminka, ta už do těch míst za mnou nesměla. Taky si pamatuji, jak mně omývali na operačním sále na stole obličej lihem nebo benzinem, zkrátka nějakou desinfekcí, protože jsem se tím dusila. To byl opravdu hrozný zážitek, myslela jsem, že se udusím. Pan profesor na mě pořád konejšivě mluvil a skláněl se nade mnou. Musel to být mimořádně hodný člověk.

Tady jsem s maminkou a sestrou Evou v době, kdy jsem jezdila na plastické operace do Prahy a na sobě mám ty šatky, které mně zřízenec neuměl vysvléct.

Já se sestrou a se Sultánem, ještě před zraněním. Se Sultánem jsme se vzájemně milovali, ublížit mně nechtěl.

**********

2. KAPITOLA

Vzpomínka na rodiče

Dlouho jsem přemýšlela, co pro mě bylo na prostředí, kde jsem prožívala dětství, nejcharakterističtější.

Možná to bude úsměvné, ale přišla jsem na to, že to byla vůně mé maminky. Maminka vždycky voněla čistotou a také všechno kolem ní. Nejraději jsem měla, když jsem onemocněla (třeba když jsem byla nachlazená) a mohla jsem přes den "stonat" v maminčině posteli v ložnici, ta její postel totiž také tak krásně voněla. Také jsem měla ráda neděle, to jsem zase mohla jít brzy ráno do postele za otcem. (Zajímavé je, že si vůbec nepamatuji, že by tam byla i moje sestra.) Otec se mnou často sváděl polštářové bitvy - jednou se nám podařilo rozbít lustr, který byl hodně drahý - dělaný na zakázku, předválečný. Byla to jen taková rovná deska z jakéhosi matového skla, měla zvláštní barvu - světlounce zelenošeděmléčná. Ale nejvíc jsem milovala, když mně otec zpíval. Jak maminka, tak otec nádherně zpívali, kdežto já i sestra nemáme absolutně žádný hudební sluch.

Otec mně nejčastěji zpívával dvě balady:

TULÁK

Jak to ptáče světem sem a tam
smuten bloudím bez cíle a sám,
přejdu hory, doly, vsi a města,
kam však vede moje cesta,
to já sotva znám.

A tak toulám se už dlouhý čas,
dnes mám bídu, zítra nouzi zas.
věru kapsy moje jsou tak chudé,
pomalu že sotva zbude v nich na provaz.
A přec kupodivu někdy zdá se mi,
že jsem nejbohatší z lidí na zemi.....

Když zjara první vonný květ
se venku počne rozvíjet,
každému štěstí ve tváři hned zazáří.
A vůně šeříků láká motýly na hrob tuláka,
vždyť jiným též mu kvet´ten máje květ.
****

KANADSKÁ POŠTA

Zasněženou plání tmavý bod uhání,
přibližuje se rychle, slyšet štěkot psů.
Z poslední už stráně sjížděj dolů saně,
zaráží se v letu, hola, hoši, pošta je tu.

Ze všech stran se všechno sbíhá vprostřed malé osady
kde Boby rozdává zprávy právě došlé z Kanady.
Šťasten ten, pro kterého Boby lístek má,
ruky stisk odměnou za něj přijímá.
Boby rozdal psaní, vypřáhl ze saní
svojí věrnou smečku kamarádů psů.

Hoši snášej dříví, oheň dneska hýří,
bude dlouho zářit z oken chaty do temnoty,
večer pak, až oheň chajdu celou ozáří
a v kotli se voda na grog klokotem vaří
vesele zní jejich píseň malou osadou,
Boby, ten je šťasten jejich náladou.

Při baladě o tulákovi jsem vždycky spolehlivě plakala. Bylo mně ho strašně líto, že musel zemřít. A u té druhé balady si dodnes přesně vybavuji, jak jsem si představovala ten černý bod na sněhu, sáně a psy.

Otec se Sultánem - 11/09/1943 - cca půl roku před mým poraněním.

Já s otcem - před operacemi.

Dědeček

a jeho věnování mně......
***********
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama