Vzpomínky - doplněk - 4. část

9. března 2013 v 16:05 | hanci |  Vzpomínky
VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 4. ČÁST

3. KAPITOLA

DOMOVNÍ PROHLÍDKA

Když mně bylo kolem šestého roku, prožila jsem jedny z nejkrutějších chvil v životě. Moc jsem ničemu nerozuměla, jen jsem prožívala obrovský strach. Komunisté chtěli zavřít otce - tak jak bylo tehdy zvykem u všech lidí, kteří měli nějaký majetek a nebyli komunisti. Jednou večer k nám vtrhla skupina esenbáků, byli v zelených pláštích - toho, co vyslýchal mě a mou sestru si dodnes přesně vybavuji, jak seděl v kuchyni za stolem, židli trochu odsunutou, plášť měl rozepnutý a visel mu až na zem. Vidím před sebou i jeho podobu. Byl podnapilý. O hodně let později, až jsem se vdala, dozvěděli jsme se, že v ten den byl celý náš dům obstoupený milicionáři s ostrými náboji. Otec mého manžela byl totiž také komunista a byl v milicích - dělal tam šoféra a řídil jedno z nákladních aut, kterými k nám milicionáře vezli. On byl hodný člověk a vykládal nám, jaké měl tehdy hrozné pocity. Ale bál se odmítnout. Říkal, že jsme byli hlídaní vysílačkami ještě mnoho dnů poté. Ale zpět k výslechům. Já jsem v té době nejraději malovala - všechno možné. Byla to moje nejmilejší činnost. Takže jsem toho esenbáka zahrnovala svými výkresy. Byla jsem tak mazaná, že jsem mu ukazovala, jak jsem hezky namalovala ruskou pěticípou hvězdu a holubičku míru. Vůbec nevím, kde se to ve mně v těch letech vzalo, že jsem věděla, co mám udělat a co nesmím. Pak si vzpomínám, jak si sestra povzdychla a on se okamžitě ptal, proč vzdychá. Ona se bála něco říct, tak mu začala vykládat, že čte knížku o chlapci, kterého v pralese vychovávají opice a že je jí ho líto. Z jedné strany to byla legrace, jak jsme se se sestrou snažily nic neříct, přestože nám z rodičů nikdo nic nepřikazoval. Naši poslouchali cizí rozhlas, to jsme věděly, že nesmíme říct. Nejhorší ovšem bylo, že ten člověk brzy poznal, že doslova visím na mamince, tak mně řekl, že mamince dají injekci, aby mluvila, ale že to pak asi nepřežije, že po ní zemře. Já jsem pak měla tak šílený strach o maminku, že to nemůžu ani nijak ani vyslovit. Však jsem se taky po těch nočních prohlídkách - následovaly ještě dvě - úplně zhroutila a několik týdnů jsem byla nemocná. Nikomu se ale jinak nic nestalo, i když nedovolili, aby si babička vzala léky, které pravidelně užívala na štítnou žlázu - byla po operaci. Nikdo se nesměl ani tepleji obléci - v noci už byla zima. Všichni z rodiny byli rozděleni tak, že každý byl v jedné místnosti, jen já se sestrou jsme mohly být spolu. Ale nesměla jsem vidět maminku, to bylo pro mě hrozné. No - vyházeli nám všechno ze všech skříní, vytrhávali podlahy, zkrátka všechno bylo vzhůru nohama. To málo, co našli, si rozkradli. Mouku, jednu látku na šaty pro maminku, dvě tabulky čokolády, cukr - zkrátka zásoby, které byly běžné pro rodinu, která žila na samotě a navíc měla mlýn. Správně měli všechno sepsat a dát do protokolu. Žádný protokol ovšem neexistoval.

*
Naši měli jakousi starou pistoli, nikdy z ní nikdo nestřílel. Vůbec už nevím, jak se k nám dostala. Byla uložená v takové plechové krabičce a ta byla daná pod postelí v ložnici. Před ní byl zasunutý vysavač a hadice k němu. Je k neuvěření, že oni tak bedlivě všechno prohlíželi, všechno rozházeli - ale tu pistoli nenašli. Za to by asi měl otec trest smrti. Druhý den jsme ji hodili do řeky. Přesně si to pamatuji kde. Měli jsme v naší rodině - a já ji mám doposud - takovou větší sošku Panny Marie s Ježíškem v náručí. Je stará několik set let a přežila i velký požár v domě u předků, kteří ji měli. Nikdy se jí nic nestalo. Maminka, přestože nikdy do kostela zvlášť nechodila, jen o pohřbech a svatbách, věřila, že nás tato Panenka Maria ochránila. Jako poděkování zanesla do kostela velikou, nádhernou broušenou vázu.
Po letech jsme se dověděli, že otce po těch domovních prohlídkách nezavřeli jenom proto, že nad námi držel ochrannou ruku velký komunistický funkcionář - pan Sapík - kterého rodinu otec ve válce zadarmo živil, stejně jako velké množství nejrůznějších lidí. Z tohoto pana Sapíka se stal po válce velký komunista, funkcionář, ale byl natolik charakterní, že nezapomněl, jako zapomněli téměř všichni ostatní, že mu otec v těžkých chvílích pomohl a tu pomoc mu vrátil tím, že zařídil, aby otec nebyl zavřený. Jistě se v těch dobách tímto vystavoval dosti velkému nebezpečí. Všichni lidé se báli nás i jen pozdravit, když nás potkali, natož aby s námi někdo promluvil. Byli jsme naprostí vyvrhelové společnosti. On sám nám ale o své intervenci nikdy neřekl a my jsme se to dověděli až několik let po jeho smrti.
*
ZAKLÁDÁNÍ JZD - LIKVIDACE CELÉ RODINY PÁNKOVÝCH

V té době byl pro lidi jako my těžký život. Když komunisté zakládali ve vsích JZD, pozavírali vždycky několik největších sedláků - celé rodiny - aby dostali zadarmo budovy i dobytek a stroje. To se stalo i v naší vesnici, mimo jiné zavřeli i rodinu Pánkovu. Byli to moc dobří známí rodičů. Zavřeli i jejich syna - bylo mu tehdy 19 let. Byl zavřený 12 let, dokonce nejdřív dostal trest smrti - pod žádost o trest smrti se podepsalo 7 lidí z vesnice, i jeden jeho spolužák!!! Měli zakázáno do smrti i jen vkročit do vesnice. Otec je pravidelně ve vězení navštěvoval a nosil jim balíčky. Pak byli v r. 1968 všichni rehabilitovaní. - Zajímavý detail - ten syn - jmenoval se Alfréd - se krátce před zatčením seznámil na posvícení s děvčetem. Ta dívka na něho čekala celých těch 12 let, co byl zavřený a po jeho návratu se vzali. Měli pak spolu syna. Bydleli v Praze - on musel být stále pod dozorem a nesměl vykonávat jinou práci, než na stavbě. Jezdil s bagrem. Po revoluci v r. 1990 dostali zpět celý statek. Okamžitě jsme je navštívili a nemohli jsme uvěřit, co vykládali - a co jsme viděli na vlastní oči. Lidi, kteří v jejich domě bydleli, se velice cítili ukřivdění, že musí dům vrátit původnímu majiteli. Proto celý dům naprosto zničili, i podlahy, dokonce i kliky u dveří, elektrické zásuvky - úplně všechno bylo zničené. Přitom oni se tam tehdy nastěhovali zadarmo, jen proto, že Pánkovy vyhodili. Bylo to hrozně smutné.

Pan Pánek nám také vykládal, jak dozorci - naši lidé - s vězni krutě zacházeli. To se ani nedá vypisovat. On sám byl po zatčení tak bitý, že jednou propašoval domů dopis napsaný svou vlastní krví - ten dopis jsem jako dítě u nás doma viděla. Měl přerážené ruce, nohy, vytrhané nehty, vyražené zuby................. Bohužel, zemřel v roce 2005 na následky ozáření - celé roky po odsouzení pracoval bez jakékoliv ochrany v uranových dolech.
*
Argo

Můj milovaný pes Argo v tůňce pod malým stavidlem - bývali tam raci a škeble. Štípnutí od raka nebylo zrovna nejpříjemnější.

V době, kdy Pánkovu rodinu celou zavřeli, Alfréd měl krátkou dobu psa, kterého dostal k narozeninám. Toho psa by bývali utratili, tak jsme si ho vzali domů. Byl to můj miláček - byl obrovský, mnohem větší než např. vlčák. Jmenoval se Argo a byl celý černý jak uhel. Milovali jsme se vzájemně. Často na mě z lásky skočil a svou vahou mě povalil na zem. Mnohokrát se mně stalo, že jsem si tím pádem "vyrazila dech" - nemohla jsem dýchat. Pak už jsem se naučila hýbat rukama tak, aby se mně dech vrátil, tak jsem to ani mamince neříkala.
Měli jsme neustále nejméně jednoho psa, často dva a hodně koček, často i deset.

**********

4. KAPITOLA

Teta Rézi

Jsem ještě hodně malá. Umírám netrpělivostí už celý den, protože má přijet "teta Rézi". To je zkrátka pojem. Teta je sestra mojí babičky. Je hodně tlustá, na bradě má tvrdé chloupky, které píchají, když jí dávám pusu na tvář. Ve tváři je většinou rudá a na hlavě má pořád šátek. Ale co je nejdůležitější, umí vyprávět nádherné pohádky. Jezdí k nám každý rok na delší dobu na návštěvu. A tak ji čekáme také dneska. Otec pro ni jel autem do Rudlic a mně se zdá, že je to nekonečná doba, že pořád nejedou.
Přijíždějí už skoro potmě. Se sestrou sotva necháme tetu, aby se přivítala s babičkou a maminkou a už ji táhneme do pokojíčku, kde hoří kamna - t.zv. drtináče nebo pilináče. (To byla kamna ve tvaru vysokého válce, který měl uvnitř ještě jeden válec, do kterého se napěchovaly drtiny - musely být opravdu dobře napěchované, aby pak "nespadly". Uprostřed se musel postavit kůl, ten se po napěchování vyjmul, aby tam zůstal otvor, kterým proudil po zapálení vzduch - v obou válcích kamen byl rovněž kulatý otvor úplně dole, kterým se jednak zapalovalo, jednak se takovým šoupátkem reguloval přívod vzduchu. Ta kamna měla velkou nevýhodu. Po zapálení bylo v místnosti hodně teplo, po vyhoření nastala rychle zima.) Se sestrou jsme si sedly u tety na zem, k jejím nohám. Měla takové šedé, flanelové šaty a vypadala nádherně, když si sedla na postel a šaty si rozprostřela kolem sebe. Pokaždé vykládala - mimo jiné - pohádku "O Éévičce" - jak vždycky to jméno protahovala. Všechny její pohádky byly strašně dlouhé a spletité, takže jsem si žádnou nezapamatovala. Ale vím, že to bylo vždycky velké dobrodružství. Dodnes tetu vidím úplně jasně před sebou a cítím tu krásnou, napjatou atmosféru. Byla jsem doslova rozčílená, dychtivá, natěšená - nevím vůbec, jak ten stav správně popsat.
Teta pak na stáří šla do domova důchodců v Plavči, kam jsme za ní pravidelně jezdili až do její smrti. Na domov důchodců byl přebudovaný zámek, byly tam jeptišky a nejvíc si pamatuji, že tam měli dvě obrovské dogy, kterých jsem se, samozřejmě, strašně bála. Ještě si pamatuji, že ta jedna doga zemřela na rakovinný nádor na noze.

Tetu Rézi, bohužel, na fotce nemám.

Toto je vchod do bytu - na verandu - z velkého dvora, ještě nekvetl klematis. Oblouk byl vždycky pokrytý květy a lupeny až k oknům, byl to zelený tunel.

**********

5. KAPITOLA

Teta Tóni


Sedím na okně, je to typicky zámecké, vysoké, štíhlé okno a parapet je hluboký, dřevěný, takže na něm pohodlně mohu sedět. Z okna je přímo vidět alej v zámeckém parku, alej je rovná a ztrácí se v dálce. Pod oknem přecházejí různí lidé.

Je to zámek v Jevišovicích, který je upraven na domov důchodců.

Jezdíme tam každou neděli, protože tam žije teta Tóni. Je to druhá sestra babičky. Je úplně jiná, než je teta Rézi. Ta byla "obyčejná" žena, zůstala věrná svému původu - zemědělské rodině. Teta Tóni byla vznešená, vzdělaná, samostatná, hrdá........... Tak jsem ji alespoň já viděla a vzhlížela jsem k ní, obdivovala jsem ji.

Jako mladá měla vážnou známost, měli se brát, ale její chlapec musel narukovat do první světové války a velmi brzy padl. Teta už nikdy neměla žádnou známost a nikdy se nevdala.

Neznám její celý životní příběh, ale vím, že byla jako společnice - důvěrnice hraběnky ze zámku v Jevišovicích, asi byla také jako vychovatelka jejích dvou dcer. Hraběnka brala tetu všude, kamkoliv jela. Na celé léto např. jezdili pravidelně do lázní Berthesgaden.

Bylo mně hrozně divné, že děvčátka - obě komtesy - byly na fotkách v docela obyčejných letních šatečkách - byly to nabrané košilky, na ramenou uvázané do mašličky. Byly bílé - tedy na těch fotkách byly světlé - fotky měly tu nádhernou tabákovou barvu.

Moc se mně líbilo vyprávění tety o životě na zámku, hlavně ale, když vyprávěla o komtesách, jak byly velmi přísně vychovávané, nesměly dovádět, musely se pořád chovat "slušně" atp. Obě tetu moc milovaly, dnes si myslím, že hlavně asi proto, že když s nimi šla ven, nechala je běhat, honit se, zkrátka hrát si podle libosti. Jednou, bylo prý po dešti a na cestě byla obrovská kalužina. Teta nechala obě děvčátka v kalužině cákat, dupat - byly celé špinavé a měly obrovskou radost. Pak je teta umyla, očistila, převlíkla - a pak teprve mohly za maminkou............

Škoda, že jsem byla tak malá a téměř nic z vyprávění tety už si nepamatuji.

Dnes teprve dodatečně obdivuji statečnost tety - měla ruce naprosto zkroucené dnou, musela mít velké bolesti - ale přesto pořád šila na stroji - opravovala prádlo pro DD. Ne, že by musela, chtěla to dělat. Možná ale i proto mohla mít pokojíček sama pro sebe. To nevím určitě, jen že v něm byla sama, to vím. Dodnes si pamatuji, kde měla postel, šicí stroj, ale hlavně psací stůl, s mramorovou deskou a zadní část stolu byla do poschodí - a nahoře stály fotky hraběnky a komtesek.

Bohužel, teta pak zemřela na rakovinu páteře.

**********

6. KAPITOLA

Domácí zabíjačka

Taky si pamatuji na tu zvláštní atmosféru, když se zabíjelo prase - načerno samozřejmě. Na dvoře stála dřevěná udírna a z ní to nádherně vonělo. Muselo se přikládat specielním dřevem, aby maso bylo voňavé a správně vyuzené. Vše se odbývalo v prádelně - to byla velká místnost za bytem. V domě se ale krájel například špek na škvaření sádla. Zabíjel u nás vždycky pan Póla, který dělal vynikající jitrnice a jelita. Tak dobré už jsem nikdy nejedla. Mockrát jsem to ale nezažila, protože po domovní prohlídce a znárodnění mlýna už nic takového nebylo možné.

Pak mnohem později, otec zabíjel nutrie a vyráběli z nich s maminkou klobásky, salámy - a taky je udili. Byly vynikající. K nutriovému masu se přidávalo králičí, hovězí a vepřové, v určitém podílu. Nutrie k nám byly původně dovezeny pro jemné, dietní maso. Prý do velkých hotelů. Až později se začaly pěstovat pro kožešinu. O našem chovu napíši později.

Ale ještě musím napsat jednu vzpomínku, jak byl Argo "slušný pes". Za kuchyní byla místnost, říkali jsme jí "síň". Zem byla vydlážděná tmavočervenými dlaždicemi, aby byla co nejvíc chladná. Ve zdi byly tři "špajzy" - bylo to, jakoby tam byla ve zdi zabudovaná třídílná skříň. Bylo několik polic od země až skoro ke stropu. Dalo se tam krásně v chladu skladovat jídlo. Také v síni stála lednička a skříňka, ve které byla mouka a na ní stál strojek na krájení chleba.

Jednou se opět zabíjely nutrie a namíchané nutriové maso s vepřovým a hovězím se postavilo ve velkých plechových neckách na zem do síně, než se provedou další nutné práce k přípravě klobásků. Nějakým nedopatřením zůstal v té síni se vším tím masem zavřený pes Argo. Když na něho maminka přišla, seděl chudák před neckami, před sebou měl obrovské kaluže slin, jakou chuť měl na to maso, ale byl tak hodný, že si vůbec nic nezval. Samozřejmě dostal kus masa za to, že nic neukradl.

Otec s kolem.

Otec s jednou ochočenou nutrií.

Moc krásná podívaná byla, když měla samice mladé a vozila je po vodě na svém hřbetě. Malé nutrie byly takové nádherné chlupaté kuličky.
*
Otcovy návštěvy

Otec neustále přiváděl domů různé lidi, kteří se ocitli v nouzi. Když byl mlýn v provozu, tak to bylo lehké, protože bylo dost jídla. Maminka říkala, že u nás pravidelně bývalo mnohem víc jak 10 lidí ke stolu. Když nám ale všechno vzali a naši neměli žádné peníze, nedostávalo se jídla ani jen pro nás, bylo to obtížné. Otec si nesměl v kamenolomu vydělat víc jak 700,- Kčs. Nevím, jak to maminka kouzlila. Jednou otec přivedl pána, který byl v kamenolomu taky za trest, protože byl za války letcem v Anglii, pak byl zavřený a po propuštění nesměl nikde jinde pracovat, jak v kamenolomu. Byl to nesmírně inteligentní člověk a mně je jenom hrozně líto, že jsem byla tak malá, že si nepamatuji, co všechno nám po večerech vykládal - samozřejmě že u nás spal a jedl. My děti jsme mu říkaly " pan Pionýrek", protože jezdil do kamenolomu na motorce - Pionýru.
*
Pomocníci v hospodářství

Když byl ještě mlýn v provozu, měli jsme jednoho dělníka, který byl jako člen rodiny. Rodiče se s ním i téměř o všem radili. Zásadně jedl s námi u stolu. My jsme ho se sestrou měly hrozně rády. Měli jsme také služku - na práce venku, pomáhala babičce (maminčina maminka) a chůvu - ta pomáhala mamince, když jsme byly malé. Musím říct, že za tou jsme byli ještě, když maminka zemřela a bylo to krásné setkání, srdečné, vřelé. Ona byla taky vždycky jako člen rodiny, po tu poměrně krátkou dobu, co u nás byla. U jedné služky rodiče zjistili, že je nemocná téměř hned po jejím příchodu. Nechali ji vyšetřit, byla jí zjištěna tuberkulóza, tak ji rodiče nechali léčit. Bohužel, byla už v takovém stavu, že nic nepomohlo. A navíc maminka se od ní nakazila a také tuberkulózou onemocněla. Dlouho se léčila v Tatrách.

Chtěla bych také zdůraznit, že charakter člověka a jeho chování k ostatním lidem neurčuje to, jestli je bohatý nebo chudý, ale jaký ve své podstatě je. Jsem ráda, že mohu být i v tomto směru na své rodiče hrdá.

Milovala jsem práci "na senách".
Vlevo vpředu je dědeček - otec maminky, už hodně starý.

**********

7. KAPITOLA

Pasení koz, pomáhání na poli....

Dodnes si velmi jasně pamatuji, jaký zážitek pro mě vždycky bylo pasení koz. To se kozy (nebyly naše) vyvedly z chlívku přes les na pole či louku za lesem. Tam se musely hlídat, aby se nerozutekly a aby se dobře napásly. Při té příležitosti jsme si vždycky na ohníčku opékali brambory nebo jablka. Obojí bylo výtečné. Také jsme tam hrávali různé hry - na honěnou, na schovávanou.... V létě jsme také pomáhali známým na poli. Samozřejmě, jenom lehké práce, jako bylo stáčení a kladení povřísel. To se určitým způsobem stáčely klasy tak, aby vznikl pevný jakoby motouz, který se položil na zem, na něj se pak položila náruč klasů - otýpka. Povříslo se utáhlo přes otýpku a oba konce se zakroutily a podsunuly pod sebe. Otýpky se pak stavěly opět určitým způsobem do "panáků" - myslím se jim také říkalo "mandele". Stavěly se tak, aby, v případě deště, po nich stékala voda a nenadělala příliš škody. Pamatuji se, jak jsem jednou z toho pole jela na voze, taženém obrovskými tažnými koňmi, seděla jsem na kozlíku a směla jsem držet opratě a koně řídit. Byl to krásný pocit. Bylo mně hrozně líto, když hospodář koňům ostříhal jejich nádherné, dlouhé ocasy. Připadalo mně, že si koně pak nemohly odhánět hmyz, který je neustále obtěžoval.
*
Rodina Š.

Náš mlýn byl tak trochu na samotě. Celý objekt byl rozdělený na část mlýna a na část zemědělskou. Tu si ponechal původní majitel i s cihelnou. Pak kousek dál od nás bydlela ještě jedna rodina, Š.. Měli tuším že 8 dětí. Jeden kluk byl tak starý jako moje sestra a druhý jako já. Měli jsme zakázáno k nim chodit a hlavně tam cokoliv jíst. Ale mně to tam tak hrozně chutnalo! Když jsem přišla do kuchyně, slepice pobíhaly po místnosti a často i po stole a zobaly jídlo. Paní Š. absolutně nedokázala udržet pořádek, ale byla hodná. Zato pan Š. byl strašně zlý, celou rodinu bil, včetně manželky, až do doby, než nejstarší syn vyrostl a postavil se mu. Jednou jsem zažila, když přede mnou bil řemenem a kopal do syna, co byl starý jak já. Měla jsem z toho šok a dlouho jsem se tam bála jít. (Však taky špatně skončil, úplně sám a pak ho ranila mrtvice, právě když byl na dvoře a ležel tam tři dny, než ho našli, pak zemřel vlastně na zápal plic.) Oba kluci chodili k nám, byli u nás od rána do večera a mému otci říkali tati. Jedli u nás, samozřejmě, a málem by i u nás spali. My jsme tím pádem dohromady provozovali klukovské hry. Lezení po stromech, neustále jsme padali do vody, lyžovali jsme, bruslili. Až v dospělosti jsem si začala uvědomovat a obdivovat maminku, že nám nikdy nenadávala, když jsme přišli všichni promáčení, to jsme pak dostali suché šaty - tepláky - na převlečení a šli jsme znovu. Kde brala maminka tolik trpělivosti, to tedy nevím. U otce to bylo samozřejmé, byl úplně jinak založený, na oblečení si vůbec nepotrpěl. Často si s námi hrál. To zase nedokážu pochopit, když přišel po směně v kamenolomu nebo později v cihelně, kde šíleně dřel, jak mohl hned po příchodu domů s námi jít hrát vybíjenou nebo různé jiné hry, dělal legraci atd. Nikdy ho režim nezlomil. Dodnes ho obdivuji. Miloval nutrie, které s láskou pěstoval. Nejkrásnější byly procházky s ním kolem řeky, se psem. To chodil denně, obhlídnout stav řeky a břehů, louky. Chodila jsem s ním tak až do jeho smrti. Byly to krásné, intimní chvíle.

**********
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama