Vzpomínky - doplněk - 5. část

9. března 2013 v 16:08 | hanci |  Vzpomínky
VZPOMÍNKY - POKRAČOVÁNÍ - 5. ČÁST

8. KAPITOLA

Škola

Do základní školy jsem chodila u nás ve vsi, kde byla jednotřídka. Paní učitelka většinu času proklimbala. Moc jsme se nenaučili. Vyučování jsme měli rozděleno na dopolední a odpolední. Já jsem to měla docela velký kus cesty domů. Mnohokrát se stalo, že "jsem se zapomněla" s dětmi a místo abych šla domů na oběd, sáňkovala jsem nebo se klouzala. Maminka později vykládala, že mě vždycky vyhlížela z nejvyššího okna a stávalo se, že viděla za kopcem jenom velký červený bambul na mé čepici, jak utíká do kopce a pak jede z kopce dolů. Musela pak vždycky jít pro mě.


Taky jsme mívali náboženství. To jsem ale neměla moc ráda. Pan farář nás hodně strašíval. Podrobněji o tom napíši kousek dál. Já jsem se často kvůli tomu strašení tak bála, že jsem nemohla spát, nechtěla jsem zůstat v posteli.
Když jsme pak chodili na "Májové" ke kapličce, to už byla větší legrace. To se u kapličky na návsi sloužily májové pobožnosti a my jsme stáli vzadu venku a dělali tam všelijakou neplechu s kluky. Přítomnost na pobožnosti jsme si museli nechat stvrzovat svatým obrázkem a razítkem ve tvaru křížku atp.
Od páté třídy jsem chodila do školy v Jaroměřicích n/Rok. Tam už to bylo něco úplně jiného. Třídního jsme měli pana učitele Cigánka, který byl velmi přísný, ale já jsem ho měla moc ráda. Říkal nám mnohem víc věcí, než bylo jeho povinností. Nebyl komunista, dokonce byl kvůli svému přesvědčení hodně šikanovaný.
*
Kamarádi

V té době k nám za mnou začalo chodit hodně kamarádů. Ve mlýně se dalo nádherně hrát, nejlépe na schovávanou. Bylo tam tolik možností, kam se schovat! Ty velké dřevěné násypky, nejrůznějšího tvaru a velikostí, ty tam po zavření mlýna zůstaly. A byla tam tři patra - všude se dala najít skrýš, kterou nemohl nikdo cizí objevit. Také jsem měla na dvoře nainstalované kruhy - obrovskou - vysokou šibenici a na ní zavěšené kruhy. Prováděla jsem na nich absolutně všechno. Na vodě byla lodička - maňásek. Člověk se musel naučit na ní jezdit, velmi lehce se překlopila. Já jsem na ní vozila i našeho psa - dále je vložená fotka s ním.

Řeka byla nádherná jak v létě, tak v zimě. V zimě na ní byl krásný led, hladký a výborně se na něm bruslilo. Pamatuji se, jak jsme bývali všichni promrzlí, že jsem se po bruslení ani nebyla schopná přezout do bot. Měli jsme vždycky sáně a na nich jsme se přezouvali. Jednou jsme po bruslení ještě jeli z kopce dolů k řece, ale neubrzdili jsme to a sjeli jsme přímo do řeky, která tam nebyla zamrzlá. Byli jsme úplně mokří a domů to bylo docela daleko. Přišli jsme zmrzlí, šaty tvrdé na kost.

Část řeky nezamrzala, protože v určitém místě byl docela prudký proud. Tvořily se tam nádherné obrazce a útvary z ledu. Byl hladký a průzračný jako sklo. Protože tam bylo množství kamenů, tvořily se na nich krápníky. Pořád to vidím před sebou, jaká to byla nádhera.

V létě to bylo krásné z jiného důvodu. Mohli jsme se koupat na různých místech. Voda byla sice studenější, protože pořád proudila, ale nám to vůbec nevadilo, byli jsme na to zvyklí. V mělčích místech jsme lovili škeble, od docela maličkých, jak nehet na prstě, až po obrovské. Pod "splávkem" byli raci. Maminka je moc ráda jedla, já jsem je nikdy ani neochutnala. Chodili jsme je lovit a dávali do koše, ve kterém byly kopřivy. Proč, to nevím, ale pravidelně jsme ulovené raky dávali do kopřiv. Mnohokrát se stalo, že mě rak štípnul. Docela to bolelo.

Na vodě rostly stulíky. Byly nádherně žluté, ale prakticky se nedaly utrhnout. Měly dlouhé stonky, hluboko až na dno, takže jsme se museli potopit, když jsme je chtěli utrhnout. A kolem potůčků, kterých bylo v okolí víc než dost, rostlo obrovské množství velkých, žlutých blatouchů. Na jaře to bývala opravdu krása, louky vypadaly, jako kdyby byly pruhované žlutými pruhy blatouchů.

Nejraději jsme jezdili na lodičce. Jak už jsem se zmínila, vozila jsem na ní našeho psa. Měl to moc rád. Když jsme lodičku přenesli přes velký splav, na horní tok řeky, byla dráha pro jízdu opravdu dost dlouhá.

No a tady jsem jako dítě na lodičce - vypadám jak indián.

Pes Klučík - kříženec, ale velice chytrý - se mnou v lodičce.
*
Jedna velmi intenzívní vzpomínka je na Velikonoce, bylo hodně teplo a já jsem šla v bílých ponožkách, hnědé sukni, kterou jsem dostala od tety z Ameriky - z Argentiny - a bílé halence, k malému stavidlu. Šlo se tam po mezi, která byla roubená švestkovými stromy. Zpívali ptáci, svítilo slunko a bylo nádherně. Dodnes to takhle vidím před sebou.
*
Na Velikonoce jsme si doma vyráběli zmrzlinu - vanilkovou, výtečnou. Za Vlčkovou vilou se totiž v lese v té době ještě držel na potůčku led. Obrovské kusy ledu. Tak jsme tam pro ně chodili, v takovém škopíčku na dělání zmrzliny byl led naskládaný kolem vnitřní nádoby, ve které byla zmrzlinová směs, a točilo se klikou. To bylo tedy hodně nepříjemné, protože se muselo točit dlouho, ale výsledek pak stál zato.

**********
9. KAPITOLA

Letní déšť

Pomalu se probouzím. Je to takový ten krátký čas mezi jasnou myslí a ještě polosněním, který určitě všichni dobře znáte. Člověk by si přál, aby to nikdy neskončilo, protože je naplněný zvláštním pocitem blaženosti. Slyším jemné bubnování deště do plechové střechy mého "pokojíčku". Je to pro mě důvěrně známá krásná hudba. Miluji ji.

Jsou prázdniny a já se mohu povalovat v posteli, jak chci dlouho. Maminka mě nikdy brzy ráno nebudila, lépe řečeno, nebudila mě vůbec. Moc dobře věděla, že jsem dlouho do noci četla nebo si kreslila. Bývala jsem ráda vzhůru dlouho ještě po půlnoci. Byl to pro mě po dlouhé roky nejpříjemnější čas na přemýšlení, na pocit být sama se sebou.

Ale jednou se zkrátka člověk probudit musí. Je léto, ale přes noc pršelo. Nevím proč, ale tento stav mám moc ráda. Navléknu si dlouhé kalhoty a na tričko lehký svetřík. První co udělám je to, že se jdu přivítat a pomazlit se svým milovaným psem Argem. Čeká na mě, až vstanu. Čirou náhodou mě někdo s ním vyfotil, ta nálada je snad z fotografie docela patrná.


Jdu si sednout pod šeříky na lavičku. Máme dva dvory. Jednomu říkáme "velký dvůr" a pak ještě jeden - tomu říkáme "malý dvůr". Ten velký je před vchodem do bytu. Je pěkně upravený, maminka tam má svou skalku, která se táhne po celé levé délce dvoru a je poměrně dost velká. Při zakládání radil zahradník. Po celý rok na ní něco kvete. Na horním konci u plotu a vstupní brány do dvora jsou vysazeny vysoké túje tak, že tvoří oddělující stěnu od venkovního prostoru. Vchod do bytu je obrouben klematisem, pnoucím se po drátech, které tvoří podloubí nad vstupními schody do bytu. Je to moc hezké, ale maminka se neustále zlobí, že kvůli tomu lezou do bytu nejrůznější pavouci. Naproti bytu jsou tři vzrostlé stromy šeříku. Jeden je světle fialový, druhý je temně fialový a třetí je bílý. Pod nimi na trávníku je stolek a dvě větší lavičky. Je to velmi příjemné posezení v horkém létě. Když jsem byla menší, často jsem si hrávala v korunách těch šeříků.

Na dvoře stojí "chata". O ní budu vykládat v další kapitole.

Snídám pod šeříky na dvoře. Všechno tam krásně voní a den se pro mě probouzí do poklidného odtékání času, kdy ještě necítím žádná zvláštní příkoří, žádnou lidskou zlobu, která zůstala za zdmi našeho domu. Určitě si budu kreslit, budu se koupat v řece, slunit se na střeše naší garáže, která je úplně přesně sklopená tak, aby se dalo nachytat co nejvíc a nejlépe "bronzu", pouštět si v chatě gramofon na kliku, který tak miluji. Jak je dobře, že mladý člověk neví, jakým úskalím musí čelit, když začne dospívat a když se začne setkávat s lidskou zlobou. V době dětství to za něho řeší rodiče, a i když může i dítě mít velmi nepěkné zážitky, pokud má správné, moudré rodiče, zasune ty zážitky kamsi hluboko do svého nitra a může prožívat šťastné dětství a mládí. Až se dostaví různé problémy a překážky v době dospívání a dospělosti, ty zážitky vyplavou na povrch a pomáhají ty překážky překonávat.

Bohužel, šeříky nějaký hlupák vykácel, stejně tak jako ovocné stromy, které bývaly plné rynglí, jablek, hrušek, velkých švestek, višní......
Šeříky bývaly vpravo před poklopem studně, který je částečně vidět, vlevo od chaty. Pod nimi byly lavičky a stolek.

Vlevo na pozadí je stodola, mezi ní a šeříky stála ještě garáž se sklopenou střechou, zmiňovala jsem se o ní jako o nejlepším místě na opalování. Vpravo za chatou a šeříky byly kotce pro nutrie.

**********

10. KAPITOLA

Chata


Chata na velkém dvoře to bylo opravdu něco úžasného. Jako z pohádky. Je postavená ze dřeva, má velkou verandu - tak velkou jako další místnost, je nad ní střecha, takže na ni neprší při špatném počasí. Má jen jednu místnost, i když hodně velkou a také sklep. Nedá se tam ovšem topit. Je to takové "letní sídlo" pro nás děti. Na hraní to je přímo ideální. Musely jsme si tam samy uklízet, udržovat pořádek. Byla to naše první povinnost, samostatná starost o něco. Musím říct, že jsme to dělaly se sestrou moc rády, připadaly jsme si jako "velké". Chata tam stojí dodnes.

Později, cca od dvanácti-třinácti let jsme se sestrou měly dovoleno v chatě přes léto spávat. Bylo to úžasné, protože jsme zpočátku musely překonávat strach ze samoty a z toho, že jsme byly oddělené celým dvorem od hlavního stavení. Ten strach byl hrozný, ale zároveň krásný. Takové to lehké jakoby šimrání vzadu za hlavou a trošičku husí kůže po těle. Člověk se snažil co nejrychleji dostat pod peřinu, kde už žádné nebezpečí nehrozilo. Chata měla dvojité stěny. Pamatuji se, když jsem v ní poprvé spala, že mě vzbudilo šramocení, připadalo mně to, že je to přímo u nás v místnosti. Běžela jsem okamžitě pro otce, ale ten přišel na to, že se mezi stěny dostala myš a nemohla najít cestu ven. Proto ten obrovský šramot.

Pamatuji se ještě na jednu věc, která na mě tehdy velmi silně zapůsobila. Přestože naše rodina navštěvovala kostel jenom o pohřbech nebo svatbách a nikdy jsme nebyly jako děti se sestrou nějak vedeny k víře, jenom jsme jako všechny děti chodily do náboženství, vystavěly jsme si v chatě v jednom létě malý oltář, krásně jsme ho vyzdobily a postavily tam sošku panenky Marie, kterou jsme od kohosi dostaly. Ta soška se mně strašně líbila. Nikdo nám nic neříkal, ale my jsme se samy od sebe před tou soškou a oltářem každý večer modlily. Jednou, byla už tma, přišla jsem do místnosti a uviděla jsem kolem té sošky lehce namodralou záři. Strašně jsem se vylekala a běžela jsem pro maminku. Když tam maminka přišla, už tam samozřejmě nic nebylo. Další rok už jsme tam oltář neměly.

Našeho hodného pana faráře Podveského zavřeli na dlouhé roky v souvislosti s aférou v Babicích a do školy přišel nový, poměrně mladý farář, který nás každou hodinu nějak strašil. Jednou jsem úplně onemocněla, když nám vykládal o jeptišce, která se dostala do očistce a vracívala se v noci k jiné jeptišce do kláštera. Té jednou jako na výstrahu přiložila ruku na čelo a protože byla v očistci v plamenech, zůstala té jeptišce na čepci na čele vypálená ruka. Pan farář docílil akorát toho, že jsem postupně ke všemu, co bylo spojené s náboženstvím, začala cítit odpor a dlouhé roky jsem byla ateistou, dokonce jsem i vystoupila z církve. Teď jsem v evangelické církvi, ale s vírou mám neustále problémy.......

V chatě jsme měly skříň na oblečení, noční stolky, skříňky pro panenky a hračky. Moc rády jsme si tam nanosily všelijaké staré oblečení maminky a babičky a dělaly jsme "módní přehlídky".

Později jsem tam ráda kreslila, protože jsem tam měla klid. Měla jsem gramofon na kliku, který jsem dostala, když jsem byla nemocná - tuším, že jsem měla "černý kašel", který trval několik týdnů, než se ho člověk zbavil. Vzpomínám si, že jsem proti tomu kašli pila čaj z určitého druhu bodláku. Poradil to mamince doktor. Velmi účinně to pomáhá proti jakémukoliv kašli. Je to bodlák, jehož stonky jsou celé obaleny bodlinami, je poměrně vysoký, cca 50-60 cm a bodliny jsou úzké. Kvete fialově. Je ještě jeden druh podobný, ale jeho bodliny jsou široké a není léčivý.

Když jsem chodila na základní školu, tak největším hitem byla písnička "Krokodýlí slzy" a "Hvězdy nad Brnem", ale nejraději jsem měla píseň "Starý honec krav". Tu jsem se i přes svůj naprostý hudební "hluch" naučila hrát na kytaru, kterou mně otec koupil. Stála cca 150,- Kčs. Zmiňuji se o tom na jiném místě.

Otec mně koupil téměř všechno, o co jsem ho poprosila - tedy - musela jsem to s ním "zmáknout", ale prakticky vždycky se mně to podařilo. Musím ale říct, že jsem toho moc nechtěla, protože rodiče opravdu neměli žádné peníze. Ale když jsem něco moc chtěla, udělala jsem to nějak tak podobně jako u příběhu, který uvádím. Měla jsem už hodně proděravěné zimní boty a maminka nás poslala - tedy otce a mě - pro nové boty, které vyhlídla ve městě - Jaroměřicích. Bylo to domluvené, jenom je vyzkoušet a koupit. Ovšem, do obuvi se šlo kolem Knihy. A tam za výkladem zářila knížka "Edgar Degas", za naprosto stejnou cenu, jako byly ty boty. Takže jsem otce přemluvila, že je pro mě určitě důležitější ta knížka o francouzském malíři, než obyčejné boty. Ty staré jsem si zevnitř zalepila leukoplastí a ještě další rok jsem v nich chodila. Maminka se hrozně zlobila, ale už se nedalo nic dělat. Tu knížku mám doposud. A kde jsou boty?

Taky si pamatuji jak později, snad když mně bylo čtrnáct let - jeden - zřejmě přiopilý mladík - mně pod okny chaty vyznával lásku. Bylo to současně směšné, ale zároveň krásné, romantické. Proto si na to dodnes pamatuji. I jméno toho mladíka - jmenoval se Zdeněk B. - No, musím říct, že mu to srdceryvné vyznání nebylo nic platné, nebyl vůbec můj typ.

**********

11. KAPITOLA

Útržky vzpomínek

Nejraději jsem měla, když maminka žehlila. Maminka žehlila u stolu v kuchyni, já jsem ležela na gauči, dívala se na ni a poslouchala. Buď mně maminka vykládala o filmech - dovedla tak krásně vylíčit celý děj filmu, že jsem si připadala, že se na ten film dívám. Prakticky vždycky při žehlení maminka poslouchala rádio - Vídeň. Tam v té době zpíval nejčastěji italský zpěvák Vico Toriani a zpěvačka Katarína Valente. - Nevím, jestli kořeny toho, že žehlím moc ráda, jsou tady v tom, v té krásné atmosféře, která vždycky u nás u žehlení převládala - nebo prostě jen tak ráda žehlím.

Když se otec přiženil do naší rodiny, nechal celý mlýn zrenovovat - jak už jsem se zmínila. Také nechal přistavět další obytné místnosti a jednu místnost ve mlýně. Vše směrem do velkého dvora (měli jsme ještě i malý dvůr - na tom byly chlévy pro prase, když ho ještě naši mívali, také pro krávu - tu už si já nepamatuji, pro slepice a husy). Na velkém dvoře stála výše popisovaná chata, v pozdějších letech tam byly kotce pro někdy i víc jak 200 ks nutrií - to byla velká vášeň otcova. Dále tam byla stodola - tam bylo uskladněno jednak dřevo na topení, uhlí, seno, sláma a různé žebříky a pomůcky do hospodářství. Před stodolou byla ohrada na králíky - jeden čas naši pěstovali druh Rexi - nevím přesně, jak se to píše. To jich měli i 50. Jinak nastálo jsme mívali jen pár kotců s obyčejnými králíky. A ještě tam byla i garáž.

Na stěnu mlýna tedy otec nechal přistavět jednak tu místnost patřící k mlýnu, kde se skladovaly pytle s obilím, pod tou místností byla taková maličká místnost, spíš snad něco jako sklípek, říkalo se jí "skleníček" - tam jsme přes léto měli naskládané hračky, jako různé kyblíčky, vozíčky - prostě všechno, s čím jsme si se sestrou hrávaly na písku a venku. Také jsme si tam musely udržovat pořádek.

Vedle této místnosti byl tzv. "pokojíček" - to byla místnost, kde jsme se sestrou spávaly - a kde nám vyprávěla pohádky zmiňovaná teta Rézi. Vedle byla místnost nazvaná veranda - byla to vlastně vstupní hala - byl v ní gauč, křesílka a konferenční stolek, telefon a v rohu u okna šicí stroj. Z této místnosti se šlo jednak do našeho pokojíčku, vlevo, jednak do chodbičky vpravo, ze které se šlo na WC a do koupelny (vše už tehdy bylo bezvadně vykachlíčkované) a rovně z verandy se šlo do kuchyně. Z té se šlo vpravo do obývacího pokoje, z toho se dalo jít do ložnice rodičů a z ní do síně. Z kuchyně se také šlo rovně do síně - tam byly jednak tři do zdi vestavěné "špajzy", jednak lednička, skříňka na různé věci, potřebné v kuchyni - už jsem o tom také psala. Dalo se z ní vyjít také ven na malý dvorek.

Dále vpravo od verandy - vlastně koupelny byla velká prádelna. Na ni mám zvláště příjemné vzpomínky. Dávaly se tam do sudu kvasit okurky. To byla lahoda! Kdykoliv jsem dostala chuť, mohla jsem si pro nějaký zajít - v době, kdy kvasily. Také si pamatuji jednu příhodu s úhořem. Někdy se stalo, že se úhoři zachytili na "česlech" před lamfeštem. Otec je, samozřejmě, odchytil a snědli jsme je. Jednou je dal ve džberu právě do prádelny. Tam byl uprostřed otvor, kterým odtékala voda do náhonu, vytékajícího ze mlýna. Na otvoru byla jen železná mřížka. Úhoř se ze džberu dostal ven a odpadním otvorem utekl do náhonu. Moc jsem mu to přála.

Ještě vkládám pohled na dvůr:

První okno vlevo dole je do prostor za turbínou, kde byly motory a nahazovaly se řemeny - ty pravidelně klapaly, a mně se to moc líbilo.
Další malé dveře jsou ke "skleníčku" - tam jsme měly "nářadí" na hraní na písku, kočárky na panenky atp. Musely jsme si tam uklízet.
Okno kousek dál je od již zmíněného mého pokojíčku a schůdky, dveře a okna vedou na verandu.
Menší stavba vzadu - jako poslední vlevo - je prádelna.
Na čelní straně je stodola.
*
Měli jsme dvě zahrádky, louku, políčko na řepu pro nutrie - to bylo v blízkosti mlýna. Pak bylo ještě jedno políčko na jetel - taky pro nutrie a králíky - nad vesnicí. Tam jsme jezdili s vozíkem, do kterého jsme někdy "zapřáhli" psa Arga. Měl ušité specielní popruhy, a dokud byl vozík prázdný, tak měl ohromnou radost, když jsme mu je nasazovali a s vozíkem uháněl jak blázen. Ovšem, jakmile se do vozíku dal jetel, Argo byl najednou jako chromý. Nikdy vozík netáhl sám, vždycky jsme táhli za voj i my. Ale on byl velmi chytrý a nikdy se nepředřel. Byl tam prakticky jen na ozdobu.

Na jedné zahrádce jsme také měli hrozny. Byly strašně dobré. Maminka je dávala sušit do jedné z prostorných komor nahoře ve mlýně. Věšela je za špičky nitkou na podélně natažené dráty. Tím, že každý kraneček pověsila za špičku, kraneček se rozevřel a hrozny se usušily. Ale nebyly docela suché, tak napůl a měly vynikající chuť. Jedli jsme je ještě dlouho do zimy.

Ty komory nahoře ve mlýně byly vlastně místnosti, kam se odkládaly věci, které ještě nebyly na vyhození, ale zatím nebyly k potřebě. Byl to pro nás hotový ráj. Byly tam staré šaty všech z rodiny. Takže my jsme se tam přestrojovaly za princezny a nejrůznější pohádkové postavy. Na zdech visely starobylé obrazy a fotografie. - Je mně hrozně líto, že vůbec nic z toho jsem nedokázala zachránit, nic jsem si nevzala.

Vedle byla místnost, tak zvaná šalanda. Tam přespávali krajánci, o kterých už jsem psala dříve. Hodně později jsme tam se sestrou měly pokojíček na spaní v zimě - v létě jsme spaly v chatě. Výhled z malého okénka v šalandě byl nádherný, protože to bylo hodně vysoko, bylo vidět do velké dálky. Šalandou vedl hlavní komín z obytné části, takže většinou se tam vůbec nemuselo topit, komín to stačil krásně vytopit. Jen při velkých mrazech jsme si přitápěly.

Měla bych ještě něco napsat o nutriích. Otec měl krásný chov. Jezdila k nám spousta chovatelů pro rady i pro samce na pěstování. Jenže u nás se otec staral o to, aby nutrie měly co možná nejpříjemnější prostředí. Měly průtočnou vodu - neustále čerstvá přitékala a na opačném konci odtékala. Nutrie jsou velmi čistotná zvířata. Cokoliv mají sníst, jdou si to nejdříve "vyprat" do vody. Rodinky byly chovány v oddělených betonových kotcích, které se skládaly z uzavřeného prostoru, kde bylo vlastní hnízdo, vystlané slámou. Odtud menším průchodem šly do výběhu, který končil korytem, naplněným vodou. Jednotlivé kotce byly odděleny dvojitými mřížemi v korytě, aby voda protékala, ale nutrie se nemohly napadnout.
Otec jich měl hodně ochočených. Některé měly i svá jména. Nejvíc si pamatuji na Honzíka, kterého jsme vozily v kočárku na panenky, dalo se s ním dělat všechno možné. Byl moc hodný. Otec ho pouštěl i ven, aby se mohl proběhnout. Jednou při takové procházce sebral ze země švestku, a protože nutrie mají mezi předními a zadními zuby mezeru, pecka se mu vzpříčila v té mezeře a on nemohl žrát. Nejdříve otec nemohl přijít na to, proč Honzík nežere, myslel si, že je nemocný. Opakovaně ho prohlížel, až si najednou všimnul, že nemůže dovřít pusu. Maminka tedy nastoupila k záchraně, zkoušela to vším možným, ale marně. Nakonec pecku vyjmula prsty. Honzík čekal, až maminka prsty vytáhne a pak teprve pusu zavřel. Možná to každý neví - nutrie mají velké přední zuby - jsou to hlodavci. Ty zuby vypadají dost strašidelně.

***********

12. KAPITOLA

Malý dodatek z historie

Výňatky z knihy Josefa Luňáka "Naše mlýny v proměnách času"

(Knihu mně darovala rodina Dvořákova, rovněž stará mlynářská rodina.)

Před pár lety mě vyhledal starší pán - podařilo se mu to po doslova detektivním výkonu, protože znal jenom moje rodné jméno a ne současné. Zjistil je na matrice atp. Bylo mu už přes osmdesát let, byl velmi čilý, jak fyzicky, tak duševně. Řekl mně, že znal mého otce a přál si poznat jeho dceru, protože ho obdivoval jako člověka..... Musím říct, že mě to opravdu hodně potěšilo. Bohužel, tento pán cca po roce od našeho setkání zemřel. Stačil mě ale říct o svém kamarádovi, autorovi výše uvedené knihy, a o rodině Dvořákových.

Josef Luňák měl pohnutý osud, který tady zmíním jen krátce.
Pocházel z mlynářské rodiny, narodil se v r. 1919. Vyučil se mlynářem, pro získání větších vědomostí o mlýnech navštívil v r. 1935 SSSR - prohlídka mlýnů, obilních sil a pekáren. Pak v Darmstadtu studoval mlýnskou chemii, dále odjel do Francie, kde chtěl studovat v Paříži na mlynářské škole, stihl ve Francii absolvovat pouze mlynářskou praxi, protože v r. 1938 se vrátil na prázdniny domů a už nedostal povolení k výjezdu. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou…. Pro své nekompromisní názory byl v r. 1982 zatčen a vězněn. Po propuštění v r. 1985 pracoval mimo jiné jako topič v kotelně. Nikdy nemohl pracovat v mlynářském oboru.

Podařilo se mu zdokumentovat formou tzv. krajánkovského vandrování historii mnoha mlýnů jak na Moravě, tak i v Čechách. Knížka mohla vyjít až po revoluci.

Bohužel, stihl sepsat pouze první část, zemřel a zůstalo po něm množství poznámek. Jestli je někdo využije k sepsání druhé části knihy, nevím.

Mě samozřejmě zajímá hlavně část, kde je psáno o rodině mého otce. Bohužel, o našem mlýnu mělo být psáno až v druhém díle knížky. Takže v této první části je stručná historie mlýnu rodiny bratra otcova otce.

Výňatky z knížky budu krátit, také sem vložím fotky mlýna:

Vladimír Pecl byl jedním z prvních absolventů Státní mlynářské školy v Břeclavi a mlýn v Újezdě u Sokolnic převzal po svém otci Josefu Peclovi v r. 1924. Mlýn byl v držení této rodiny od r. 1884.

Na tomto obrázku je Peclův mlýn v Újezdě u Sokolnic.

Mlýn po znárodnění - výroba byla převedena na výrobu krmných směsí, z toho důvodu tam byla vystavěna ocelová sila - 8 zásobníků - kapacita 40 vagonů.

U toho obrázku autor uvádí: Zvěčnil jsem si mlčenlivého svědka zašlých dob jako svědka nesmyslného ničení hodnot současnosti. Zamyslete se nad tím, co tento mlčenlivý svědek ví o minulých dobách.

**********
Následující pasáž v knize J. Luňáka je převzata z knihy Československé mlynářství 1936:

"Přemnoho pánů se na Újezdě vystřídalo a všichni užitek nemalý ze mlýna po věky pobírali. První spolehlivá zmínka o mlýně je zaznamenána k roku 1461......... ale je jisté, že už dlouho předtím repetila mlýnská kola Újezdského mlýna a snad bohatou mírku sv. Michalu v Brně přinášela už ve století XII. Dokladů písemných se však nezachovalo. V XVI. století patřil mlýn králi Ferdinandovi I., potom mor. stavům a Špilberku, ale převážně byl v rukou biskupů olomouckých. Kolikráte byl mlýn spálen a rozbořen do základů a kolikrát vichřice válečná strhla jeho omšelé střechy, ví jen Bůh. Ale je jisté, že po všech těch pohromách vyvstal z rozvalin a popela vždy mlýn nový.............. Kolik mistrů mlynářů se v jeho zdech vystřídalo, nelze říci............... Souvislou řadu mlynářů podařilo se zjistiti teprve od roku 1746..............."
Po celá léta se mlýn neustále zdokonaloval, vylepšoval, modernizoval.
"V r. 1802 přestavěn byl celý mlýn. Kamenná tabule na mlýně o tom hlásá, že: FRANC BLAŽEK WISTAVIEL NA PAMÁTKU SWOGIM POTOMKUM ROKU 1802.
Tohoto Františka Blažka vzpomíná i Tolstoj ve své Vojně a míru. Je to týž mlynář, který r. 1805 z oken svého mlýna viděl prchati ve zmatku po hrázi rybníka voje ruské a rakouské, jejichž šiky rozbity byly na stráních prateckých vítěznými orly Napolenovými.
..................a roku 1884 přešel mlýn do rukou děda nynějšího majitele (do znárodnění r. 1948), po něm převzal mlýn syn jeho Josef. Za tohoto prodělal mlýn největší změny............ přestavěl ho od základu a přeměnil na poloautomatický. Dnešní majitel Vladimír Pecl (syn Josefa), třetí z generace Peclů....... zmodernizoval mlýn tak, že jest jeden z nejlépe zařízených mlýnů moravských."

Od roku 1948 už bylo vše jinak. Mlýn postupně chátral, jako ostatně vše, co dostali do rukou komunisté.

**********

13. KAPITOLA

A ještě Trochu vzpomínek z té doby - ale už ne ze mlýna

Při prohlížení starých fotek se mně vybavily vzpomínky na některé výlety s rodiči na Slovensko. Jezdívali jsme tam jednak v době, když jsem byla ještě dítě a pak i později. Maminka tam jezdila do lázní Piešťany kvůli výrůstkům na páteři. Vždycky jsme ji tam vezli autem a ten odvoz byl téměř vždy spojen s výletem. Ale i mimo tyto cesty jsme na Slovensko podnikali výlety.

Taky jsem tam měla kamarádku, jmenovala se Marta Demeterová. Dostala jsem ji přidělenou ve škole, tuším to bylo v 5. třídě, v rámci jakési družby. Měla jsem štěstí, byla to výborná rodina a strávila jsem u nich delší dobu o jedněch prázdninách a Marta a její Bratr Igor zase na oplátku byli u nás. Vůbec nevím, jak k tomu došlo, že jsme si pak po mnoha letech, až v dospělosti, přestaly psát. Mrzí mě to.

Když jsme jednou jeli s maminkou do Piešťan, to jsem chodila tak asi do 7. třídy, chodívali jsme se koupat k Váhu. Tehdy ještě nebyl regulovaný. Otec plaval napříč přes Váh, na druhou stranu. Samozřejmě, že jsem to nenechala bez povšimnutí a pustila se za ním. Na druhý břeh jsem doplavala dobře, ale zpátky už jsem zřejmě byla víc unavená, a protože byl Váh opravdu hodně prudký a dělaly se velké vlny, jedna vlna mě přelila, já jsem začala polykat vodu, přelila mě druhá vlna a proud mě začal unášet pryč. Vůbec jsem si tehdy neuvědomila, že jsem měla namále, mohla jsem se utopit. Nakonec mě vylovila moje o dva a půl roku starší sestra. Obě jsme uměly výborně plavat od dětských let, ale já jsem byla hodně hubená a ten silný proud na mě asi byl trochu moc náročný.

Ráda jsem se chodila dívat na obrovské listy nádherné vodní rostliny Victoria Regia, která kvete jen 24 hodin a v průběhu té doby mění barvu květu. Zelené listy unesou i malé dítě. Já jsem vždycky pozorovala, jak se po nich procházejí vodní ptáci.

Taky jsem jako dítě doslova hltala vyprávění manželů, kteří se s maminkou seznámili právě v Piešťanech, pak tam jezdili už na domluvu společně a navštěvovali jsme se vzájemně i v průběhu roku - oni byli z Prahy. Ten pán se znal osobně s Janem Masarykem, měl od něho takový plecháček, ze kterého Jan Masaryk pil. Byli spolu někde na frontě, to už si nepamatuji kde. Vím jen, že vykládal, jak Jan Masaryk chodil mezi vojáky a vykládal jim hrozně sprosté vtipy. A jak ho všichni milovali.

Mám krásné vzpomínky na cesty, kdy jsme jezdili starou Tatrou, kterou maminka dostala k 18. narozeninám (tzn. v r. 1931). Většinou se na nás všichni dívali jako na raritu, předjížděli nás po rovině, ale do kopce jsme zase předjížděli my je - protože všichni "vařili" - a Tatra byla chlazená vzduchem.

Na základní škole jsem také absolvovala výlet do Nízkých Tater. Šli jsme tehdy hodně kilometrů pěšky, spali jsme v jakési salaši u ovčáka, jedli sýr.... Pamatuji se na krásného ovčáckého psa. Ale nejvíc mně utkvělo v paměti to, že jsem se poprvé setkala se schopností velkého sebezapření a pro mě tehdy s doslova hrdinstvím jednoho spolužáka. Byl postižený dětskou obrnou, měl postižené obě nohy. Přesto s námi absolvoval celou tu cestu a nenechal si od nikoho pomoci. Po tvářích mu tekly slzy, měl velké bolesti. Ale tu cestu prostě vydržel. Moc jsem ho tehdy obdivovala.

Vzpomínám si, že jsem právě na Slovensku také poprvé pocítila jakési zvláštní souznění se starou stavbou - byly to zříceniny hradu Lietava. Vůbec už nevím, kde přesně to je. Snad někde u Žiliny. Ale tam jsem právě pocítila takové to zvláštní chvění, když jsem si sahala na zbytky kamenných zdí a představovala si, že je měli v rukou lidé před mnoha sty léty. Tento pocit se mně někdy vrací, např. ve starých budovách nebo v ulicích starobylého města.

Jednou jsme byli na Slovensku navštívit chlapce mojí sestry, byl tam na vojně. Otce jsem umluvila, aby mně koupil kytaru (nakonec mně vždycky koupil skoro všechno, co jsem chtěla), která stála 150,- Kč!! - a prý byla docela kvalitní. Pavel - ten chlapec mé sestry - nám na těch zříceninách hradu na tu kytaru hrál. Bylo to děsně romantické a já jsem do něho byla zamilovaná určitě víc, než moje sestra (bylo mně tehdy 14 let).

Slovensko je moc krásné, škoda že tehdy se nedaly dělat tak hezké fotky, jaké bych udělala dnes.

**********
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lalinka Lalinka | 16. března 2013 v 14:47 | Reagovat

Ahoj, mas moc pekny blog. Pokud te bavi foceni mrkni na tenhle hrnecek :) http://www.slever.cz/slevy/hrnicek-ve-tvaru-objektivu2/

2 hanci hanci | Web | 4. dubna 2013 v 10:21 | Reagovat

Dostala jsem do schránky mail od "micky" - že naše paní učitelka musela jezdit na kole mnoho kilometrů a proto byla ospalá - ale já jsem ji vůbec nekritizovala - píši vzpomínky a v těch vzpomínkách prostě vidím, jak většinu doby paní učitelka klimbá za katedrou. Vůbec nic jsem proti ní nikdy neměla, myslím, že ani nikdo z lidí ve vsi - mám ji ve vzpomínkách jako hodného člověka. To je vše. - Ráda bych se setkala s někým z Příštpa, zajímala by mě spousta věcí - když jsem požádala o setkání jednoho člověka, který mně často psal sem na blog, vůbec neodpověděl a pak často psal poznámky, které prostě tady mít nechci, tak jsem ho zablokovala. Mrzí mě to. Takže - "micko" - nevím, kdo jsi, možná že jsi opět ten člověk, kterého jsem zablokovala a který za celou dobu nedostal odvahu podepsat se pravým jménem - jako kdyby se za něco styděl. O mně každý ví, kdo jsem, nic neskrývám. Tak čekám na odpověď.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama