Topoly

17. července 2013 v 21:05 | hanci |  Jak jde život
Po hodně dlouhé době jsem se dnes vydala podívat na své milované topoly. Jsou vzdálené cca 20-30 minut chůze od našeho domu. Tentokrát jsem si nezapomněla vzít foťák, což se mně v poslední době hodně často stávalo.

Cesta k nim vede kolem borového lesa, pak mezi poli a za topoly už je dál hlubší les.






Ty dva, tak blízko u sebe stojící topoly pro mě měly odedávna velký význam, později se dokonce staly jakýmsi symbolem.

Bohužel, mám jejich fotku jenom ze zimy.

Jednou, už je to několik let, jsem si o nich napsala:

Dva topoly
vzpínají se k nebi
jakoby odtud chtěly čerpat sílu

Jsou tak rozdílné!
Jeden je štíhlý, druhý košatý
a přece jsou k sobě
nerozlučně připoutaní.

Připadaly mně jako živé bytosti (vím, že jsou živý organizmus, ale mám na mysli něco vyššího). Mnohokrát jsem k nim chodila, abych načerpala vnitřní energii. Posilovaly mě - čím? To neumím rozumně vyjádřit. - Ostatně, nebyla jsem sama, vídala jsem u nich docela často i jiné lidi, kteří se jich dotýkali..........

Vždycky jsem se s nimi cítila jakýmsi zvláštním způsobem propojená. A naprosto samozřejmě jsem počítala s tím, že tam spolu budou stát určitě i v době, kdy už skoro nebudu schopná k nim dojít a pak ještě dlouho - do mé smrti a ještě déle..........

Bohužel, nic v životě není takové, jak se jeví, člověk většinou vidí to, co chce vidět, co si přeje, po čem touží. Skutečnost je ale úplně jiná, s ničím živým se nedá počítat s jistotou donekonečna.

Když jsem vyšla na místo, odkud jsou topoly vidět, nejdřív jsem myslela, že jsem se nějakým nedopatřením ocitla na jakémsi cizím místě. Nemohla jsem uvěřit. Ten velký, robustní topol už tam nestál. Byl to pro mě opravdu šok. Je to tak symbolické.......... Nemohla jsem se chvíli vůbec pohnout a jít dál, bylo mně strašně smutno.




Pak jsem si řekla, že si vyfotím alespoň pařez, ale ani ten jsem nenašla. Vůbec nic tam nezbylo, vůbec nic............. Nevím, proč byl někým pokácený, zdál se celé roky zdravý a silný. Důvod si neumím vůbec představit.

Vyfotila jsem si alespoň kousek kmene toho osiřelého topolu

- vůbec jsem netušila, že na něm odpočívá luční koník

Kousek dál jsou vysazené mladé topoly. Ale to už je úplně něco jiného. Jsou pro mě cizí, vzdálené.

Detail kmene jednoho z nich

Kousek od nich je krásný kámen

Na zoraném poli osamocený vlčí mák - jeden už umírající, druhý plný života......

Už jsem ani neměla radost z krásného výhledu do krajiny, který je všude kolem našeho města.




A pak cesta domů
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NULI NULI | E-mail | Web | 18. července 2013 v 19:36 | Reagovat

Nějak mi uniklo, že jsi zase autorkou několika blogů. Tak to mám radost!!! Fotografie se mi moc líbily, komentář také. Jen jsem Ti nedůvěřovala, že může být i rozložitý topol. No, máš pravdu, můj muž to potvrdil :-).

2 hanci hanci | Web | 18. července 2013 v 19:42 | Reagovat

[1]: Mirko,hodně se usmívám - jednak proto, že na té zimní fotce je vidět, jak moc rozložitý ten topol byl. - Jednak se usmívám, že píšeš, že mám víc blogů - blog mám jeden, tento - od roku 2006, kdy mně ho založil Petr a já vůbec netušila, o co se jedná. Ale hrozně moc mně pomohl..... Je fakt, že jsem se nějak zapletla a mám víc stránek? - nebo jak se to jmenuje. Jejich adresy mám uvedené na tomto blogu. Ale některé bych chtěla zrušit, jen nevím jak. Tak jsem si řekla, že je nechám "vyhnít"? - tak nějak. - Ještě k těm topolům - až spolu budeme mluvit, řeknu Ti víc, jak moc blízké mně byly - už dlouhé roky. Jsem ze ztráty toho velkého fakt hodně smutná. - Moc a moc zdravím.

3 NULI NULI | E-mail | 18. července 2013 v 19:47 | Reagovat

Já myslela těmi novými blogy nové články na tomto blogu :-).

4 Jirka* Jirka* | 18. července 2013 v 22:39 | Reagovat

Pamatuji si ten článek, když jsi o nich, před časem, psala. Vybavil jsem si je v paměti podle fotografie, tehdy jsem také nevěděl, že košatý topol existuje :-)
V poslední době se kolem mě také postupně vytrácí několik "součástí" (nebo jaký obecný termín zvolit), na které jsem byl (někdy až příliš) zvyklý. Nepříjemný pocit z nucené změny, pak obvykle vystřídá zjištění, že jde "jen" o důkaz jejich jedinečnosti a neopakovatelnosti. Něco jako začátky. Čehokoli. To mi připomnělo tvůj začátek na apríla 2006 :-). Šmarjá to je už sedm let! Při hledání původních topolů jsem narazil na tenhle článek:
http://hanci.blog.cz/0604/detstvi-pred-erou-pc-a-tv-a-nyni
...jeden z prvních. Směju se tomu. Tedy usmívám! :-)

5 hanci hanci | Web | 20. července 2013 v 22:26 | Reagovat

[3]: Mirko, omlouvám se, nedošlo mně to. - No, už je mně dobře, tak začínám trénovat procházky... A jsem moc spokojená.

[4]: Jirko - viď, zdá se to nemožné, že je to už sedm let. Díky tobě jsem se podívala na moje začátky - hrůza!!!! Ale fakt mně psaní a čtení na blogu hodně pomohlo. Taky díky některým lidem - jako jsi např. ty. Takže - díky i tobě. - Už dřív jsem si uvědomila, že jsem hodně konzervativní, mám nerada změny. Mám příjemný pocit, když se někam vracím a vím, že se tam nic nezměnilo. - No, bylo by to asi na další článek. Ale mám v hlavě jiná témata, na která bych chtěla něco napsat. Tak třeba později.
Oba vás moc zdravím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama