Salman Rushdie - Vzpomínky - Joseph Anton

12. srpna 2013 v 22:57 | hanci |  Knihy
Před pár dny jsem dočetla Vzpomínky od Salmana Rushdieho - jako jméno autora je uvedené i jím složitě zvolené jméno Joseph Anton. Jsou to křestní jména jeho oblíbených autorů - Josepha Hellera a Antona Pavloviče Čechova.
Musím říct, že i přes docela objemnou knihu - 556 stran - jsem se denně těšila na pokračování a bylo mně líto, že už jsem dočetla.



Autor o sobě píše ve třetí osobě. Hrozně moc ho obdivuji, neumím si představit, jak mohl vydržet tolik let žít v podmínkách, ke kterým byl donucený. A stejně se i teď a v budoucnu může najít nějaký fanatik, který ho zabije.
Je zajímavé číst o různých lidech - ať už politicích (např. o strachu a chování i Václava Klause, když Václav Havel pozval S.R. do Prahy) nebo různých umělcích, spisovatelích, nakladatelích, leteckých společnostech....... - jak se každý jinak vyrovnával se strachem, když se měl se S.R. setkat. - Úplně v nicotné podobě mně to připomíná mé dětství, když si přesně pamatuji, jak se nám vyhýbali lidé v padesátých letech, protože měli strach rodiče i jen pozdravit, aby s nimi pak nebyli nějak spojovaní. A to bylo úplné nic proti situaci, ve které byl S.R., přesto si ten hrozný pocit pořád pamatuji.

Od 13 let žil v Londýně, kde studoval, po studiích už tam zůstal.

O svém otci píše:

"Anís byl člověk bezbožný..........člověk, který toho o bohu hodně věděl a často se jím v myšlenkách zaobíral. Vznik islámu ho fascinoval, neboť to bylo jediné z velkých světových náboženství, které se zrodilo v době, o níž existují historické záznamy, a jehož prorokem nebyla legendární postava popsaná a oslavovaná "evangelisty" píšícími sto i více let po smrti jejího reálného předobrazu ani její stravitelnější verze připravená pro globální konzumaci brilantním propagátorem svatým Pavlem, nýbrž člověk, jehož život byl z velké části zdokumentován, jehož sociální a ekonomická situace byla dobře známa, muž žijící v době hlubokých společenských změn, sirotek, který se stal úspěšným obchodníkem s mystickými sklony a který jednoho dne na hoře Hirá nedaleko Mekky spatřil archanděla Gabriela stojícího na obzoru a zakrývajícího oblohu, jenž mu dal pokyn, aby "četl", a tak pomalu vytvořil knihu známou pod názvem Čtení: Korán.

To pak přešlo z otce na syna: přesvědčení, že zrození islámu je úžasným příběhem, neboť se týká události, k níž došlo v rámci dějin...... a že je možné přijmout Muhammada jako opravdového mystika - právě tak, jako je možné akceptovat, že Johanka z Arku skutečně slyšela hlasy......aniž by se člověk musel zároveň nutně domnívat, že kdyby stál onoho dne na hoře Hirá vedle proroka islámu, také on by archanděla viděl. Zjevení mělo být chápáno jako vnitřní, subjektivní událost, nikoli jako objektivní skutečnost..... stručně řečeno, text měl být považován za lidský výtvor, a tedy, jako všechny podobné výtvory, za cosi podléhajícího lidské omylnosti a nedokonalosti........."

V tomto smyslu se v rodině S.R. často diskutovalo s otcovými přáteli - intelektuály, aniž by se v té době museli obávat nějakého postihu, trestu atp.

Otec při setkáních s přáteli rozvíjel diskuze o textu Koránu:
"............. Měl-li být tento text "dokonalý", bylo zapotřebí, aby čtenář věřil, a) že archanděl předal boží slovo bez přeřeknutí a chyb, s čímž lze souhlasit, neboť o archandělech se předpokládá, že se chyb nedopouštějí; b) že prorok neboli Posel, jak se sám nazýval, si zapamatoval archandělova slova zcela přesně; c) že chvatné zápisy jeho společníků, zaznamenané v průběhu třiadvaceti let trvajícího zjevení, byly právě tak bezchybné; a konečně d) že když se sešli, aby uspořádali text do konečné podoby, byla jejich kolektivní vzpomínka na správné pořadí rovněž dokonalá.
Anís Rushdie nenamítal nic proti tezím a), b a c). Tezi d) však bylo těžší akceptovat, protože, jak mohl každý, kdo Korán četl, snadno nahlédnout, v několika súrách neboli kapitolách dochází náhle k radikální ztrátě souvislostí a změně tématu, přičemž opuštěné téma se občas bez ohlášení objeví v pozdější súře, která byla až do daného místa o něčem úplně jiném. .............."

S.R. dál o sobě píše:
"....byl po otci - bezbožník, leč fascinovaný bohy a proroky........Téma Muhammada, vzestupu islámu a raného chalífátu si vzal na studiu jako roční práci - bylo uskutečněnou vizí jeho otce. Věnoval se v něm životu Proroka a zrození náboženství jako událostem, jež byla součástí dějin.............."

Dále o Koránu:
"............... Historické záznamy byly neúplné, ale většina nejvýznamnějších sbírek hadísů neboli ústního podání o životě Proroka, které sestavili Ibn Ishák, Vákidí, Bucharí a Tabarí, vyprávěla příběh o incidentu, jenž vešel později ve známost jako případ satanských veršů. Prorok jednoho dne sestoupil z hory a přednášel súru (číslo 53) zvanou an-Nadžm, Hvězda. Obsahovala tato slova: "Uvažovali jste o al-Lát a al-Uzzá a Manát, té třetí, jiné? To jsou vznešené labutě, v jejichž přímluvu lze věru doufat." O něco později - po několika dnech? týdnech? měsících? - se Prorok na horu vrátil, a když opět sestoupil, zahanbeně prohlásil, že byl při své předchozí návštěvě oklamán; v přestrojení za archanděla se mu zjevil Ďábel a verše, jež mu byly zjeveny, proto nebyly božského, nýbrž satanského původu, a bylo třeba je okamžitě z Koránu vymazat. Anděl při této příležitosti přinesl od Boha nové verše, které měly ty satanské verše v knize nahradit: "Uvažovali jste o al-Lát a al-Uzzá a Manát, té třetí, jiné? Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali. Vy syny byste měli mít a On pouze dcery? To vskutku rozdělení by bylo nerovné." Tímto způsobem bylo Čtení očištěno o Ďáblovo dílo. Otázky však přetrvávaly: proč Muhammad původně přijal první, "falešné" zjevení jako pravdivé? A k čemu došlo v Mekce v období mezi oběma zjeveními - satanským a andělským?
Vědělo se o tom tolik: Muhammad chtěl být lidmi z Mekky přijat. "Toužil," napsal Ibn Ishák, "po způsobu, jak je přilákat." Když pak lidé slyšeli, že přijal tři okřídlené bohyně, zpráva byla všeobecně s radostí přijata. "Byli nadšeni a velmi potěšeni tím, jak mluvil o jejich bozích," napsal Ibn Ishák, "a prohlašovali: "Muhammad mluvil o našich bozích nádherným způsobem." Buchárí pak podal tuto zprávu: "Prorok.... padl tváří k zemi odříkávaje an-Nadžm, a spolu s ním padli tváří k zemi muslimové, pohané, džinové a všechny lidské bytosti."
Proč tedy později Prorok své tvrzení odvolal? Západní historikové (skotský odborník na islám W. Montgomery Watt či francouzský marxista Maxime Rodinson) přišli s politicky motivovaným výkladem této epizody. Chrámy tří okřídlených bohyň byly pro vládnoucí elitu města, elitu, z níž byl Muhammad vyloučen, podle jeho názoru nespravedlivě, důležité z ekonomického hlediska. Ona "nabídka", která mu byla učiněna, tedy možná zněla nějak takto: pokud by Muhammad, archanděl Gabriel nebo Alláh vyslovili souhlas s tím, aby ptačí bohyně byly uctívány stoupenci islámu - samozřejmě nikoli jako bohyně rovné Alláhovi, ale coby druhotné, méně významné bytosti, jako například andělé (ti se ostatně v islámu již vyskytovali, takže komu by ublížilo, kdyby přibyly tři další, již nyní v Mekce oblíbené a lukrativní postavy?) -, pronásledování muslimů by ustalo a Muhammad sám by dostal místo v městské radě. Právě tomuto pokušení pak Prorok krátce podlehl.
Co se tedy stalo? Nedodrželi snad městští potentáti dohodu, neboť se domnívali, že flirtováním s mnohobožstvím se Muhammad v očích svých následovníků zdiskreditoval? Odmítali jeho stoupenci přijmout zjevení týkající se bohyň? Litoval Muhammad sám toho, že se zpronevěřil vlastním ideálům a podlehl volání sirén přijatelnosti? Odpovědět s jistotou nebylo možné a mezery v historických záznamech musela vyplnit představivost. Korán se však zmiňoval o tom, že pokušení byli vystaveni všichni proroci. "Nevyslali jsme před tebou posla ani proroka, aby satan nebyl podvrhl do přání jeho něco nevhodného," uváděla dvaadvacátá súra. Pokud tedy případ satanských veršů byl Muhammadovým pokušením, je třeba říct, že z něj vyšel docela obstojně. Přiznal skutečnost, že byl pokušení vystaven, a zároveň je zavrhl. Tabarí ho cituje takto: "Vymyslel jsem si proti Bohu jisté věci a přičítal mu slova, která nevyřkl." Monoteismus islámu zůstal poté, co byl podroben zkoušce ohněm, neochvějnější a silný navzdory pronásledování, vyhnanství a válce, Prorok zanedlouho zvítězil nad svými nepřáteli a nová víra se šířila jako vítězný požár po celém světě.

"Vy syny byste měli mít a On pouze dcery? To vskutku rozdělení by bylo nerovné."

"Skutečné" verše, andělské nebo božské, mluvily jasně: právě ženství okřídlených bohyň - "vznešených labutí" - bylo příčinou jejich méněcennosti a nepravosti a prokázalo, že nemohly být Božími dětmi podobně jako andělé. Zrození velké myšlenky někdy odhalí její budoucí tvář; způsob, jímž nové přichází na svět, je proroctvím toho, jak se bude chovat, až zestárne. Při zrodu této konkrétní myšlenky byla ženskost nahlížena jako překážka dosažení vznešenosti."

Dále S.R. vzpomíná:
"Dobrý příběh, pomyslel si, když o tom všem četl. Již tehdy snil, že se stane spisovatelem, a založil onen příběh kamsi do kouta mysli, aby se k němu mohl případně v budoucnu vrátit. O dvacet let později zjistil přesně, jak dobrý byl."
******
Doporučuji všem tuto knížku k přečtení, protože je pak srozumitelnější chování určitých lidí.
S.R. žil kvůli vyhlášení "fatvy" - výše odměny na jeho hlavu se neustále zvyšovala o i víc jak milion dolarů - 13 let. Ničilo to i jeho soukromý život, nemluvě o výčitkách, které si dělal pro zabité lidi v souvislosti s jeho knihou - fatva se vztahovala i na vydavatele, překladatele.......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

2 hanci hanci | Web | 13. srpna 2013 v 11:24 | Reagovat

[1]: Díky - zapomněla jsem to uvést.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama