Září 2014

Mirek Raboch, výtvarník, předzámčí, Třebíč

27. září 2014 v 18:14 | hanci |  Umění
Před pár dny jsem byla na výstavě výtvarníka Mirka Rabocha. Z informačního letáčku vypisuji:
Malíř, grafik, keramik, ilustrátor, restaurátor, řemeslník.
Narodil se 30/09/1950 v Teplicích do umělecké rodiny sochaře a keramičky. Po matematicko-přírodovědném gymnáziu vystudoval Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích. Věnoval se pedagogické činnosti, od r. 1989 je na volné noze a věnuje se převážně své umělecké činnosti. V současné době žije v jihočeských Doudlebech-Straňanech v objektu bývalé továrny, kde si zařídil rozlehlý ateliér.
V posledních letech se zabývá rovněž obnovou kapliček. Při jejich opravě se snaží dodržovat dávné postupy. Kapličky pak zdobí svými keramickými díly.

Kdo by měl zájem ještě o další informace, vkládám odkaz na video z vernisáže, ještě jeden text k vernisáži
a rozhovor s výtvarníkem v českobudějovickém "deniku.cz"

Mně osobně tento výtvarný projev není blízký, ale jistě se mnoha lidem líbí, tak vkládám fotky, které jsem na výstavě udělala.

Bohužel, znovu musím zdůraznit, že jsem se ještě v žádné výstavní síni - galerii - nesetkala s tak mimořádně špatným osvětlením vystavovaných prací, jako v těchto prostorách. Doufám a věřím, že zodpovědná osoba zařídí správné osvětlení obrazů, popř. jiných vystavovaných objektů. Je velká škoda, že cokoliv, co je vystavované v těchto tak krásných prostorách s nádhernými klenutými stropy, je poškozováno tak nevhodným osvětlením.




Malíř František Hodonský v Malovaném domě v Třebíči

27. září 2014 v 0:33 | hanci |  Umění

Malíř František Hodonský (1945) patří mezi naše přední krajináře druhé poloviny 20. století. Narodil se v Moravském Písku a po studiích na uherskohradišťské střední uměleckoprůmyslové škole absolvoval na AVU u Františka Jiroudka. Těsně po sametové revoluci se na pražské akademii stal vedoucím ateliéru krajinářské a figurální malby. Od roku 1998 je profesorem současné malby na akademii v Bánské Bystrici.

Zajímavě o své práci i životě vypráví v dokumentu, který vysílal český rozhlas - doporučuji shlédnout - zde

Sochařka Šárka Radová v Malovaném domě v Třebíči

26. září 2014 v 19:32 | hanci |  Umění
Byla jsem na výstavě a po dlouhé době to pro mě byl velký zážitek.
V Malovaném domě v Třebíči sice vystavovali společně akad. sochařka Šárka Radová a akad. malíř František Hodonský, ale rozhodla jsem se jejich práce vložit na blog zvlášť.

Nejdříve tedy vkládám plastiky Šárky Radové , kterými jsem byla naprosto nadšená. Jednu z nich bych si přála mít doma, abych se na ni mohla kdykoliv podívat - je to tato plastika:

Povídání, porcelán

Projev izraelského ministra financí Jaira Lapida v Berlíně

14. září 2014 v 11:28 | hanci |  Politika
Před pár dny jsem četla níže uvedený projev izraelského ministra financí Jaira Lapida v Berlíně.
Nevzpomínám si, že bych někde četla text, který by se zabýval problémem Izraele a Palestiny, potažmo antisemitismu z tohoto úhlu pohledu. Ono je totiž velmi lehké kritizovat kohokoliv za řešení nějaké složité situace, pokud se nás příliš osobně netýká. Pokud na vlastní kůži neprožíváme skutečnou realitu, nejsme přímo fyzicky ohroženi.......... - a pokud za sebou nemáme všechny ty staleté hrůzy, které za sebou mají obyvatelé Izraele.

Nesčetněkrát jsem si v životě kladla otázku, jak bych se v té či oné krizové situaci zachovala já sama. Moc statečně jsem z toho vlastního hodnocení nevycházela. Člověk ani sám sebe v podstatě bezezbytku nezná, poznání - někdy kruté - přijde, až když se ocitne v mezní situaci.
Vždycky si s obdivem vzpomenu na svého otce, naprosto obyčejného člověka, který před koncem války (nevěděl v té době, kdy skončí) skovával v chatě v lese polovičního Žida a každé tři dny mu nosil jídlo a vodu. Udělal to s naprostou samozřejmostí. Opravdu nevím, jestli bych takovou odvahu v sobě našla.

S laskavým svolením redakce vkládám text, který je možné si přečíst v originále zde a podívat se na vložené video se záznamem projevu.

Fatální slepota před čirým zlem - projev ministra financí Jaira Lapida v Berlíně
(Publikováno ‍‍.9.2014 ,| Autor: Jair Lapid , překlad Petr Weber)

Izraelský ministr financí Yair Lapid pronesl 20. srpna 2014 na stanici Grunewald berlínské S-Bahn u památníku deportace více než 50 000 berlínských Židů do koncentračních táborů tento projev (viz video na konci překladu):

Holocaust v nás všech vyvolává stejnou otázku: co bych byl býval učinil já. Co bych dělal jako Žid v Berlíně roku 1933, když Hitler přišel k moci? Utekl bych? Prodal bych svůj dům, svůj obchod? Vytáhl bych své děti ze školy uprostřed školního roku? Anebo bych si řekl, to pomine, to je jen mžikové šílenství. Hitler říká toto vše jen proto, že je politik a chce být zvolen. Ano, je to antisemita, ale kdo dnes není. Přečkali jsme už horší pohromy. Lépe vyčkat, sklonit hlavu, však to přejde.

Co bych dělal jako Němec v Berlíně 18. října 1941, když od tohoto nástupiště odrazil první vlak směrem na východ a v něm 1013 Židů, dětí, žen, starců, všichni odsouzeni na smrt.

Neptám se, co bych dělal jako nacista, ale co bych učinil jako počestný německý občan, který právě čeká na svůj vlak na sousedním nástupišti. A co bych dělal jako muž v mém věku, s třemi dětmi, které právě mám. Jako člověk, který vštěpuje svým dětem základní pravidla slušného chování, úcty k životu a respektování druhých. Byl bych mlčel? Protestoval bych? Stal bych se jedním z nemnohých Berlíňanů, kteří se zapojili do podzemního protinacistického odboje, nebo bych se zařadil do většinového davu těch, kteří nadále žili normální život a tvářili se, jakoby se nic nestalo.

A co kdybych byl býval jedním z těch 1013 Židů v onom vlaku? Nasedl bych do něj? Ukryl bych mou 18letou dceru do severních lesů? Řekl bych mým dvěma synům, ať bojují až do konce? Zahodil bych mé transportní zavazadlo a prchl bych? Nebo bych napadl stráže v černých uniformách a zahynul ve cti, rychlý konec namísto pomalého umírání hladem a mučením?

Myslím, že znám odpověď. Myslím, že ji znáte i vy.

Nikdo z těch 1013 transportovaných na smrt se nevzepřel strážím. Nikdo z nich a nikdo z desítek tisíc, kteří je následovali ze stejného místa stejným směrem. Neučinil tak ani můj dědeček, Bela Lampel, když jej německý voják vytáhl z jeho domu v pozdních nočních hodinách 18. března 1941. "Prosím vás", vzlykala moje prababička Hermina před oním vojákem. Padla na kolena a objímala jeho holinky, "Prosím vás, vždyť i vy máte matku". Voják ani nehnul brvou. Netušil, že ukryt pod peřinou jej z postele pozoruje můj otec. Třináctiletý chlapec, který se přes noc stal mužem.

Proč se nebránili a nebojovali? Tato otázka mne neustále pronásleduje. S touto otázkou se potýká židovský národ od okamžiku, kdy poslední transport odjel do Osvětimi. Odpověď - jediná možná odpověď - je: oni nevěřili v absolutní zlo.

Věděli samozřejmě, že na světě existují špatní lidé, ale nevěřili v totální zlo, organizované zlo, zlo neznající slitování nebo váhavost, chladné zlo, které na ně patřilo, ale ani na okamžik v nich nerozpoznávalo lidské bytosti.

Podle jejich vrahů nebyli lidmi. Nebyli to matky ani otcové, nebyly to děti kohokoliv. Podle jejich vrahů nikdy neoslavovali narození potomka, nikdy se nezamilovali, nikdy nešli ve dvě hodiny ráno vyvenčit svého starého psa, nikdy se nesmáli a neplakali při sledování poslední komedie Maxe Ehrlicha.

Takový postoj potřebujete k vraždě druhého. Musíte být přesvědčeni, že to vlastně vůbec není člověk. Když vrazi sledovali lidi, kteří právě byli vypravováni z nástupiště na jejich poslední cestu, neviděli v nich židovské rodiče. Byli to jenom Židé. Nebyli to židovští básníci, židovští hudebníci, byli to jenom Židé. Nebyl to pan Braun nebo paní Schwartzová, byli to jenom Židé.

Destrukce počíná destrukcí identity. Není překvapující, že první, co bylo provedeno po příjezdu do Osvětimi, bylo vytetování čísla na předloktí. Je těžké zavraždit Rebeccu Grunwaldovou, osmnáctiletou krasavici s dlouhými vlasy a romantickým vzhledem. Ale je snadné to učinit s číslem 7762. A přitom je to tatáž osoba.

O sedmdesát pět let později víme více? Rozumíme více?

Holocaust vystavil Izrael dvojí výzvě.

První, čemu nás naučil, že musíme přežít za každou cenu, že se musíme být schopni bránit za každou cenu. Nákladní vlaky s Židy již neodjedou z žádného nástupiště nikde na světě. Bezpečnost Státu Izrael a jeho občanů musí navždy být pouze v našich rukou. Máme přátele, i zde stojím mezi nimi. Nové Německo prokázalo své přátelství k Izraeli opakovaně, ale my nemůžeme a nesmíme spoléhat na nikoho jiného než na sebe sama.

Druhé poučení z holocaustu je, že bez ohledu na okolnosti musíme zůstat morálními lidmi. Lidskou morálku nelze posuzovat v časech, kdy je vše v pořádku, projeví se až v okamžiku, kdy jsme schopni vnímat utrpení druhých, i kdybychom měli mnoho důvodů zabývat se pouze utrpením vlastním.

Holocaust nemůže být srovnáván a nesmí být srovnáván s ničím v dějinách lidstva. Jak prohlásil K. Zetnik, přeživší Osvětim, "holocaust není z tohoto světa". Nesmíme srovnávat, ale musíme si být vždy vědomi lekce, která nám byla uštědřena.

Válka, ve které dnes bojujeme, která asi bude pokračovat a v níž - ať to chce či nikoliv - je účasten i ostatní civilizovaný svět, tato dvě poučení z holocaustu staví vzájemně proti sobě.

Potřeba přežít nás učí udeřit tvrdě, abychom bránili sami sebe.

Potřeba zachování morálky, byť i okolnosti byly nemorální, nás učí minimalizovat lidské utrpení, jak je to jen možné.

Test naší morálky neprobíhá ve sterilním prostředí laboratoře nebo na stránkách filosofických traktátů. V minulých týdnech naše morálka byla vystavena těžké zkoušce v tvrdých bojích. Tisíce raket bylo odpáleno proti našim občanům a ozbrojení teroristé kopali tunely k našim školkám s cílem zabít nebo unést naše děti. Každý, kdo nás kritizuje, ať si položí prostou otázku: "Co bych učinil já, když by někdo vrazil do školní budovy s mými dětmi se samopalem v ruce a začal střílet?"

Hamás, v konfrontaci s námi, chce zabíjet Židy. Mladé nebo staré, muže či ženy, vojáky i civilisty. Nerozlišují mezi nimi, protože nás nepovažují za lidi. Jsme Židé a to je dostatečně pádný důvod, abychom byli vražděni.

Zkouškou naší morálky, právě za těchto okolností, je, zda dokážeme nadále rozlišovat mezi nepřáteli a nevinnými. Každé dítě, které zemře v Gaze, je rána do mého srdce. To není Hamás, to není nepřítel, to je právě a jen dítě.

Proto je Izrael první zemí v dějinách vojenských střetů, která předem informuje svého protivníka, kdy a kde udeří, aby se tak zamezilo ztrátám mezi civilisty. Izrael je jedinou zemí, která posílá potraviny a léky svému nepříteli, zatím co boje pokračují. Izrael je jedinou zemí, jejíž vojenští piloti přeruší misi, protože v cílové oblasti se vyskytují civilisté. A nehledě na to vše, umírají děti. A děti umírat nemají.

Zde v Evropě a leckde jinde ve světě lidé sedí doma v pohodlných křeslech, sledují televizní zpravodajství a vyčítají nám, že jsme ve zkoušce neobstáli. Proč? Protože v Gaze prý lidé trpí více. Oni ale nechápou - nebo nechtějí chápat - že utrpení obyvatel Gazy je hlavní nástroj a trumf zlověstného, proti nám stojícího zla. Když jim vysvětlujeme, trpělivě a neustále, že Hamás využívá děti v Gaze jako lidské štíty, že Hamás je zcela záměrně vysílá do palebných linií, aby byly usmrcovány, že Hamás obětuje mladé životy, aby vítězil ve své propagandistické válce, tito lidé nám nevěří. Proč? Prostě proto, že nemohou uvěřit, že by lidské bytosti, lidé, kteří vypadají jako oni a kteří mluví jako oni, že by tyto zdánlivě zcela normální lidské bytosti byly schopné podobného chování. Protože dobří lidé vždy odmítají připustit a uznat totální zlo, a když tak konečně učiní, je pozdě.

Znovu a stále se tážeme sami sebe, proč lidé ve světě dávají přednost obviněním proti nám, i když fakta jasně svědčí o opaku. Na této zemi fanatičtí muslimové masakrují jiné muslimy. V Sýrii, Iráku, Lýbii, v Nigerii, tam všude je zabito více dětí za týden, než v Gaze zemřelo za desetiletí. Každý týden jsou na podobných místech zeměkoule znásilňovány ženy, popravováni homosexuálové a uřezávány hlavy křesťanům. Světová veřejnost tomu přihlíží, vyjadřuje zdvořilé a opatrné odsouzení, a v zápětí se s nepochopitelnou posedlostí vrhá s obviněními na Izrael, který bojuje za životy svých občanů.

Částečně tento kritický postoj vyvěrá z antisemitismu. Tato odporná hydra opět zdvihá svoji hlavu. Těm, kteří zastávají podobný názor, říkáme: budeme proti vám bojovat všude. Minuly časy, kdy Židé před vámi prchali. Nebudeme mlčky přihlížet antisemitismu a očekáváme, že každá vláda v každé zemi bude stát po našem boku a bude bojovat proti tomuto zlu společně s námi.

Jiní kritici, kteří se možná ve vlastních očích považují za lépe informované, nás obviňují "pouze" za to, co se děje v Gaze, a to proto, že ví, že my jsme jediní, kdo jim naslouchají. Dávají přednost soustředěnému hněvu vůči nám nikoliv kvůli tomu, že bychom pošlapávali lidské hodnoty, jak činí Hamás, ale právě proto, že je ctíme. Máme soucit se slabými, uznáváme racionální postupy, chráníme gaye a lesbičky, dbáme na práva žen, zaručujeme svobodu vyznání a svobodu projevu.

Nebuďme pošetilí a lehkovážní. Zlo je zde. Obklopuje nás všude. Snaží se nás zranit. Fundamentalistický islám je nejkrajnější zlo, a podobně jako zla, která jej předcházela, se naučil využívat všechny naše nástroje proti nám samým. Naše televizní kamery, naše mezinárodní organizace, naše vyšetřovací komise, náš právní systém. Tak jako teroristé používají rakety a sebevražedné atentátníky, zlo využívá naši neschopnost pochopit a přijmout, že by někdo obětoval děti z vlastního národa jen, aby vyvolal působivý a podporující titulek v novinách nebo oči drásající fotografii tamtéž.

Zde, z tohoto místa, říkám otevřeně, že vůdci Hamásu, této proti západní antisemitské organizace, se nemohou cítit bezpečně, pokud jejich terčem jsou nadále nevinní civilisté. Tak, jak by činil kterýkoliv evropský státník, tak jak Spojené státy naložily s Osamou bin Ladinem, tak budeme stíhat každého vůdce Hamásu.

To je to zlo, s kterým jsme všichni konfrontováni, a Izrael je v první linii. Evropa si musí uvědomit, pokud nám se toto zlo nepodaří zastavit, dostihne i vás. Musíme učinit všechno myslitelné, abychom zabránili utrpení a smrti nevinných. Ale stojíme na správném místě a z něj oslovujeme celý svět: do toho vlaku už nikdy nenasedneme. Ubráníme se před absolutním zlem

Děkuji vám

William Golding: Dědicové

11. září 2014 v 0:12 | hanci |  Knihy
William Gerald Golding (19. září 1911 - 19. června 1993) byl anglický spisovatel a básník, oceněný Nobelovou cenou (1983).

Za noc jsem před pár dny přečetla knížku Williama Goldinga "Dědicové".

Už před více lety jsem od téhož autora přečetla knížky "Pán much" a "Věž".
Neuměla bych určit, která z těch tří knížek je pro mě tou nejvýznamnější. Všechny jsou úžasně napsané.

Ve svých knížkách se autor hlavně zabývá fenoménem zla, které je přítomné v každém člověku. V jeho prvním románu Pán much (1954) rozvinul téma zla snad nejvíce - jako konflikt mezi přirozeným, pudovým barbarstvím v člověku (narůstajícím touhou po přežití v krizové situaci) a vlivem rozumu civilizovaného světa. Je to vlastně alegorické zobrazení nebezpečí narůstající krize civilizace, nebezpečí jejího rozpadu, problémy jedinců i celé společnosti.
Asi právě proto jsem Pána much jaksi podvědomě z velké části vytěsnila z paměti, protože pro mě byla potvrzením mých pocitů z nepříliš optimistické budoucnosti lidí. Obzvláště v dnešní době bych vůbec neměla odvahu tuto knížku znovu číst.
Kdysi jsem viděla i film, ten úrovně knížky nedosahoval, což je ostatně obvyklé.

Dalším aspektem, kterým se Golding zabývá ve Věži (1964) je nebezpečí nekritické víry, náboženský fanatismus, který může fatálně ovlivnit osudy mnoha lidí, navíc, pokud se spojí se snem jedince, snem, který je ovšem neuskutečnitelný.

Konečně se dostávám ke knížce Dědicové (1955), kterou jsem právě dočetla.
Děj se odehrává cca před 30 000 lety - setkává se skupina 8 neandertálců s "novými lidmi", kteří jsou již na vyšším vývojovém stupni.

Golding do velké hloubky a šíře a s velkou působivostí umí vyjádřit, jak může být pro každého jedince šokující poznávání nejen krutosti světa, ve kterém žijeme, ale hlavně sebe sama, přicházení na vlastnosti, které v sobě člověk má, aniž by to tušil a poznává je až v určitých mezních situacích.

Neumím svoje pocity vyjádřit tak přesně, jak je vyjádřil v doslovu Zdeněk Beran - vložím sem proto pár ukázek:

str. 217
".......... Vypovídají o poznání, které má hluboký morální podtext a které zasahuje všechny stránky člověka, nikoli pouze jeho intelektuální kapacitu; o poznání jako tvrdé zkušenosti. Současný svět má Golding definovaný poměrně přesně a nelítostně. "Myslím, že žijeme v pekle," říká o něm, a také: "Člověk páchá zlo, tak jako včela produkuje med." Co tyto ostré kontury relativizuje, je míra uvědomění si tohoto stavu, míra prožitku, který se rovná sestupu do pekel.........."

str. 220
"........... Golding rozmetává falešný mýtus .......... o nadřazenosti civilizovaného člověka, o bezmezných možnostech jedince vyzbrojeného vědomostmi, mravními zásadami a hodnotovým rejstříkem novodobého vyspělého světa.........."

str. 224
"........... Zlu, co přichází zvenčí, je možné uprchnout, pokud ho včas rozeznáme. Ale před zlem, vyvěrajícím z nás samotných, neunikneme.........."

str. 245
".......... Román, pojatý jako mýtus o lidském dědictví, se postupně proměňuje v drásavou tragédii jedince, který musí čelit ranám, jež nemůže unést, neboť nic v jeho dosavadní zkušenosti jej na ně nepřipravilo.......... Dědicové jsou románem zániku a zmaru: vyspět, pochopit, porozumět znamená projít peklem a zahynout; nevědět znamená bezstarostně plout vstříc temné budoucnosti.
Svět, který W. Golding v Dědicích a také v převážné většině svých ostatních románů vytvořil, je nelítostný a neradostný, ale zdá se, že jediný možný, a proto pravdivý. Poznat jej neznamená získat hotové odpovědi na otázky, které jsme si kladli, než jsme do něho vstoupili; naopak. Poznat jej znamená začít si pokládat otázky, o kterých jsme si bláhově mysleli, že už je máme dávno pohodlně zodpovězené. A nést dědictví, o němž jsme dosud neměli ani tušení. V tom tkví morální obsah Goldingova poselství.........."

Metoda Dr. Jonáše

9. září 2014 v 20:49 | hanci |  Jak jde život
Už jsem se několikrát zařekla, že o sobě psát nebudu. Ale po prosbách několika lidí jsem přece jenom zase podlehla. Pokusím se být co nejstručnější a jenom být nápomocná v hledání pomoci lidem, kteří mají podobné problémy, jaké jsem měla já.

Amos Oz: "Příběh o lásce a tmě"

2. září 2014 v 20:30 | hanci |  Knihy
Právě jsem dočetla knížku od Amose Oze "Příběh o lásce a tmě".
(Rozhovor s autorem vedl Marek Eben v pořadu Na plovárně. Velmi, velmi tento rozhovor doporučuji k poslechu.)

Knížka mě mimořádně silně zasáhla. Z několika důvodů.
V neposlední řadě je Amos Oz (*1939) vynikající vypravěč. Svědčí o tom řada cen, které za své dílo už obdržel - mimo jiné je např. nositelem Mírové ceny německých knihkupců (1992), Izraelské ceny za literaturu (1998), Goethovy ceny (2005), Ceny prince asturského za literaturu (2007).
V průběhu čtení jsem si uvědomila velmi silně, jak pravdivé je konstatování kohosi moudrého - budu reprodukovat svými slovy: jestliže si přečteme suchou statistiku o množství - počtu - zavražděných Židů během druhé světové války, nikdy to nemůže nahradit to, co pocítíme, když si přečteme Deník Anny Frankové.

Knížka "Příběh o lásce a tmě" je nádherné vzpomínkové vyprávění autora sahající od útlého dětství po dospělost (intelektuálské prostředí, vysoké nároky na vzdělanost hlavně ze strany otce, tragická sebevražda matky v jeho 12 letech, vzpoura proti otci, odchod v 15 letech do kibucu, kde nakonec zůstal cca 30 let….), je plná hluboké lidské moudrosti, týkající se všech oblastí života. Čtenář postupně poznává autorovu širokou rodinu, přátele, sousedy - jejich osudy........ ale hlavně začíná hlouběji chápat mentalitu Židů. Ta se během dlouhých let utvářela na základě věčného pronásledování, života ve strachu a hrůze, kdy - prakticky pokaždé - z neznámých příčin byli Židé vyvražďováni, nebo přinejmenším šikanováni a utlačováni, vyřazováni z většinové společnosti na její okraj. Dětem bylo vštěpováno, že musí neustále dbát na to, aby nevzbuzovaly v lidech nepříjemné pocity, aby neudělaly něco, co by si ostatní mohli vykládat jako provokaci nebo něco špatného.

Po všech hrůzných zážitcích, zvláště z doby těsně po vyhlášení samostatného státu Izrael, kdy po mnoho měsíců naprosté blokády byli židovští obyvatelé arabskými vojsky, bohužel, za podpory Anglie, systematicky vyvražďováni - bez ohledu na věk, muži, ženy, děti.... neměli potraviny, vodu, léky.......... to vše po strašlivých zážitcích z 2. světové války, kdy se do Izraele mnohdy dostal jediný přeživší člen široké rodiny - přes to všechno zůstává autor objektivní, vidí nedostatky při řešení konfliktu jak na jedné, tak na druhé straně.

Stručný přehled okolností vzniku státu Izrael

2. září 2014 v 11:53 | hanci |  Politika
Se svolením autora vkládám text, který by podle mého názoru mohl být dobrým úvodem k mému příštímu článku. Dočetla jsem totiž knížku od Amose Oze "Příběh o lásce a tmě", která mě mimořádně silně zasáhla.
Originál textu najdete zde.

Kdo je zlý?

Petr Turecký, Protestant, 1/2011

Přemýšlíme-li o situaci státu Izrael, uvažujeme často povrchně. Zlí jsou Židé! křičí někdo z nás. Berou Arabům vodu. Berou jim práci, šikanují je! Staví zdi! Naopak odpůrci řeknou: zlí jsou Arabové! Páchají teroristické útoky na Izrael! Nelze se s nimi dohodnout! Porušují veškeré smlouvy, nechtějí mír! Izrael měl na svatou zemi vždycky právo! A druhý křičí: neměl! A tak máme zase důvod se hádat. Chtěli bychom, aby svět byl černobílý.

Ještě větší zmatek panuje v otázce mocností: za tím vším stojí Američané! Američtí Židé si přejí rozpoutat další válku! Atd, atp… Bohužel však mezi námi panuje naprostý zmatek a nedostatek informací ohledně minulosti. Kdybychom si dali práci a zopakovali si některá základní data, možná by se naše vlastní zloba a nenávist mohla přiškrtit nebo aspoň vylévat jiným směrem.

Dobře k tomu mohou sloužit dvě knihy od historika a teologa Michaela Kruppa. Díky nim jsem si uvědomil následující: Židé jako národ svou zemi nikdy zcela neopustili, byť to tak římská mocnost chtěla a nařídila. Po celá dlouhá staletí Židé považovali izraelskou zemi za zemi svatou a zaslíbenou. První vážný politický podnět k založení Izraele nedali Židé, ale Angličané už v roce 1838. V tomto roce totiž vyšel článek v listu anglického ministerstva zahraničí, který popisoval možné řízené osidlování Palestiny Židy. Nebylo to ovšem z lásky k Židům. Egyptský místokrál se totiž odtrhl od Turecka a Angličanům se naskytla možnost začít se do oblasti vměšovat. Tento osidlovací plán podporovala i anglikánská církev. V pozadí stál zájem po co největší kořisti z rozpadající se turecké Osmanské říše. Mezi tím plynuly roky a přibývalo pogromů, např. v Rusku. Množství Židů utíkalo pryč. Jejich přirozeným útočištěm byla země Izrael, v té době ovšem plná bažin a malárie.

Založení židovského státu podporovalo mnoho význačných osobností, např. ve své době známý zakladatel Červeného kříže Henri Dunant. Židé sami poznali, že ve světě nastala možnost vážně uvažovat o budoucím zřízení židovského státu. A tak vznikaly židovské organizace na podporu této myšlenky. Do Izraele začali postupně proudit Židé z celého světa a osidlovat nehostinná místa. S přesným popisem budoucího státu přišel Theodor Herzl, když v roce 1896 vydal knihu Židovský stát. Psal v ní, že Židé jako národ jsou národem také proto, že jsou k sobě tlačeni obrovským utrpením. Že jsou odevšad vyháněni. A že jejich situaci musí řešit celý svět, všechny národy. Mezi tím následovaly další a další pogromy. Revoluce v Rusku se projevila antisionisticky, sionismus byl zakázán. Na Ukrajině bylo v té době zavražděno 150 tisíc Židů.

Hledalo se místo pro nový stát. Angličané dokonce nabízeli Židům k osídlení Ugandu (!). Stále ovšem pod podmínkou, že i nadále budou území kontrolovat. Z nějakého důvodu se báli židovské samostatnosti. Hrál roli strach z židovského nároku na Svatou Zemi? Po celou dobu byl z anglického jednání patrný strach, aby nad palestinským územím neztratili kontrolu. Nakonec se podařilo přimět anglickou vládu k uznání požadavku Židů na palestinské území a vznikla tzv. Balfourova deklarace - r. 1917. A tak Angličané vtáhli za jásotu židovských obyvatel do Jeruzaléma. Jenže všechno bylo jinak. Ukázalo se, že Angličanům vlastně vyhovuje rozviřovat nepokoje mezi arabským a židovským obyvatelstvem. Občas nadržovali Arabům, občas Židům. Z této politiky vznikla postupně nenávist mezi Židy a Araby. Přitom ale šlo o vysokou politickou hru. Nenávist mezi Araby a Židy tak byla vytvořena uměle. Například v r. 1918 se E. Weizman sešel s Fajsalem, synem krále Husajna, nejvlivnějšího arabského vůdce té doby. Fajsal poté napsal: cítíme, že Arabové a Židé jsou příbuzné národy. Stejnou měrou jim bylo dáno trpět pod nadvládou silnějších mocností. My Arabové, především ti vzdělaní, chováme hluboké sympatie k sionistickému hnutí… V Sýrii je dost místa pro nás oba. atd… (Krupp, str. 74n). Ještě v roce 1925 nebylo ani stopy po nějaké arabské nenávisti k Židům. Byly to prostě dva utlačované národy, které toužily po svém státě. Pokud by na straně Anglie existoval zájem rozvíjet tyto v zásadě nekonfliktní tužby, mohly vztahy mezi Židy a Araby vypadat jinak.

Ostatní země vnímaly anglický mandát jako ohrožení. Proti jeho ustanovení kladl obrovský odpor např. Vatikán. Jak může nad svatými místy vykonávat mandát protestantská mocnost? Naproti tomu např. Španělsko vznik židovského území podporovalo. Španělé cítili vinu za to, že donucovali Židy ke křtu v patnáctém století.

Po druhé světové válce se do Palestiny snažilo dostat obrovské množství zbylých zubožených Židů. Nicméně Angličané jim v tom bránili - a to naprosto surovým způsobem. K židovským utečencům se chovali téměř jako nacisté. Nechávali je hladovět na moři, vraceli zpátky do Evropy. Dokonce je drželi v bývalých koncentračních táborech (jednalo se o aféru kolem lodi Prezident Warfield). Židé tuto loď pojmenovali symbolicky "Exodus". Na jejím boku bylo napsáno: "Odchod z Evropy 1947". Byla to narážka na odchod z Egypta. Podobně surově se totiž Evropa k Židům chovala. Tyto události vyvolaly odpor Židů proti Anglii, Židé se bránili teroristickými útoky proti Angličanům. Například vyhodili do povětří část hotelu King David v Jeruzalémě, sídlo palestinské vlády.

A tak se dostala židovská otázka před OSN. Anglie postoupila neřešitelnou otázku Palestiny OSN a doufala, že jí OSN dá plnou podporu k pacifikaci území. Nestalo se však. Jednou ze zemí, která podporovala vytvoření zcela nového státu, byl spolu s USA Sovětský svaz (!). Přesto, že Židé byli v Rusku trvale perzekuováni. Rusko pravděpodobně chtělo ztížit situaci Angličanům. V té době vznikl návrh na vytvoření arabského státu. Ten ale Arabové odmítli a místo toho vytáhli do boje proti Izraeli. Generální tajemník arabské ligy Azzám Paša vyhlásil: Dojde k vyhlazovací válce a nesmírnému krveprolití, o kterém se bude hovořit podobně jako o krveprolití Mongolů a křižáckých výprav. Izrael se však ubránil.

Jaký z tohoto nástinu plyne závěr? Kdo je zlý a kdo hodný? Kdo může za dnešní stav v Izraeli? Z historie lidstva vyplývá ponaučení: různé státy jednaly v různých konfliktech vždy tak, aby z toho měly na prvním místě vlastní prospěch. Pokud se zaštiťovaly lidskými právy, bylo to vždy kvůli obhájení svého současného postupu. Ochrannou pozici vůči Židům si vyzkoušely různé země a vždy lze vysledovat, že to bylo pouze účelové. Bohužel tato zkušenost se vztahuje i na nově vzniklý stát. Vznikem státu Izrael nevzniklo království Boží na zemi. Přesto zde nalezly statisíce tísněných a utlačovaných lidí svůj azyl.

Michael Krupp a jeho knihy

Historik a protestantský teolog Michael Krupp (nar. 1938) je emeritním docentem rabínské literatury a raného křesťanství na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Po studiu teologie se věnoval judaistice a islamistice. Od roku 1970 působí v Jeruzalémě jako zmocněnec pro mezináboženský dialog. Vydává periodika Religionen in Israel a Interfaith Encounter in the Land of the Bible. Je autorem desítek naučně-populárních i odborných knih.

V knize Osmnáct století Izraele (vydalo P3K, Praha 2010) autor stručně a poutavě líčí dějiny Židů na území Izraele, od zkázy druhého (Herodova) chrámu až po 19. století a vznik sionistického hnutí. Publikace chronologicky předchází jinému z jeho děl, v češtině již vydanému titulu: Sionismus a Stát Izrael (Vyšehrad 1999).