Amos Oz: "Příběh o lásce a tmě"

2. září 2014 v 20:30 | hanci |  Knihy
Právě jsem dočetla knížku od Amose Oze "Příběh o lásce a tmě".
(Rozhovor s autorem vedl Marek Eben v pořadu Na plovárně. Velmi, velmi tento rozhovor doporučuji k poslechu.)

Knížka mě mimořádně silně zasáhla. Z několika důvodů.
V neposlední řadě je Amos Oz (*1939) vynikající vypravěč. Svědčí o tom řada cen, které za své dílo už obdržel - mimo jiné je např. nositelem Mírové ceny německých knihkupců (1992), Izraelské ceny za literaturu (1998), Goethovy ceny (2005), Ceny prince asturského za literaturu (2007).
V průběhu čtení jsem si uvědomila velmi silně, jak pravdivé je konstatování kohosi moudrého - budu reprodukovat svými slovy: jestliže si přečteme suchou statistiku o množství - počtu - zavražděných Židů během druhé světové války, nikdy to nemůže nahradit to, co pocítíme, když si přečteme Deník Anny Frankové.

Knížka "Příběh o lásce a tmě" je nádherné vzpomínkové vyprávění autora sahající od útlého dětství po dospělost (intelektuálské prostředí, vysoké nároky na vzdělanost hlavně ze strany otce, tragická sebevražda matky v jeho 12 letech, vzpoura proti otci, odchod v 15 letech do kibucu, kde nakonec zůstal cca 30 let….), je plná hluboké lidské moudrosti, týkající se všech oblastí života. Čtenář postupně poznává autorovu širokou rodinu, přátele, sousedy - jejich osudy........ ale hlavně začíná hlouběji chápat mentalitu Židů. Ta se během dlouhých let utvářela na základě věčného pronásledování, života ve strachu a hrůze, kdy - prakticky pokaždé - z neznámých příčin byli Židé vyvražďováni, nebo přinejmenším šikanováni a utlačováni, vyřazováni z většinové společnosti na její okraj. Dětem bylo vštěpováno, že musí neustále dbát na to, aby nevzbuzovaly v lidech nepříjemné pocity, aby neudělaly něco, co by si ostatní mohli vykládat jako provokaci nebo něco špatného.

Po všech hrůzných zážitcích, zvláště z doby těsně po vyhlášení samostatného státu Izrael, kdy po mnoho měsíců naprosté blokády byli židovští obyvatelé arabskými vojsky, bohužel, za podpory Anglie, systematicky vyvražďováni - bez ohledu na věk, muži, ženy, děti.... neměli potraviny, vodu, léky.......... to vše po strašlivých zážitcích z 2. světové války, kdy se do Izraele mnohdy dostal jediný přeživší člen široké rodiny - přes to všechno zůstává autor objektivní, vidí nedostatky při řešení konfliktu jak na jedné, tak na druhé straně.


Ukázky:
str. 376
......Jedné zimní noci jsem byl na hlídce právě s Efraimem Avnerim. Byli jsme obutí do vysokých bot a na sobě jsme měli vetché armádní maskovací uniformy a pichlavé vlněné čepice. Prodírali jsme se bahnem podél plotu za skladišti a kravíny.........Zeptal jsem se Efraima, jestli někdy ve válce za nezávislost či během bouří ve třicátých letech zastřelil některého z těch vrahounů.
Ve tmě jsem neviděl Efraimovu tvář, ale když po chvíli zadumaného ticha odpověděl, byla v jeho hlase jistá podvratná ironie, jakýsi sarkastický smutek:
"Vrahouni? A co od nich čekáš? Z jejich pohledu jsme Marťané, kteří násilím vnikli do jejich země, postupně se jí zčásti zmocnili, a zatímco je ujišťujeme, že jsme sem přišli, abychom je zahrnuli nejrůznějšími vymoženostmi - zbavili je kožních nemocí a trachomu a vysvobodili je ze zaostalosti, nevědomosti a feudálního útlaku -, mazaně jim bereme další a další kusy jejich země. Na, co sis myslel? Že nám poděkují? Že nás budou vítat s muzikou? Že nám uctivě odevzdají klíče od celé země jenom proto, že tady kdysi žili naši předkové? Není divu, že se proti nám chopili zbraní. A teď, když jsme jim uštědřili zdrcující porážku a statisíce jich žijí v utečeneckých táborech, čekáš snad, že s námi budou oslavovat a popřejí nám hodně štěstí?"
Ohromilo mě to. ...........V té době se takový názor považoval za zradu. Byl jsem tak ohromený, že jsem se sarkasticky zeptal:
"Tak co tady děláš s puškou? Proč neemigruješ? Nebo si nevezmeš pušku a nebojuješ na jejich straně?
Ve tmě jsem slyšel jeho smutný smích:
"Na jejich straně? Ale jejich strana mě nechce. Nikde na světě mě nechtějí. Nikdo na světě o mě nestojí. V tom je celý problém. Jako by v každé zemi bylo takových jako já až příliš. Jedině proto jsem tady. Jedině proto nosím pušku, aby mě odsud nevyhnali, tak jako mě vyhnali odevšad odjinud. Ale o Arabech, kteří přišli o své vesnice, jako o vrazích mluvit nebudu. Každopádně ne jen tak. O nacistech ano. O Stalinovi taky. A o každém, kdo krade jiným půdu."
"Neplyne z toho, co jsi říkal, že jsme ukradli jiným půdu i my? Ale cožpak jsme tady před dvěma tisíci let nežili? Nevyhnali nás snad odtud násilím?"
"Je to takhle," řekl Efraim. "Je to vlastně hrozně jednoduché. Kde jinde mají Židé vlast, když ne tady? Pod mořem? Na měsíci? Nebo jsou Židé jediný národ na světě, který si vlast nezaslouží?"
"A to, co jsme jim vzali?"
"Na, možná už jsi zapomněl, že v osmačtyřicátém se nás pokusili všechny pobít. Tenkrát to byla hrozná válka, kterou oni chápali jako kdo s koho, a my jsme vyhráli a tu zemi jim sebrali. Není to nic, čím bychom se měli chlubit! Ale kdyby porazili oni nás, bylo by to ještě horší, protože by nezůstal naživu jediný Žid. A je pravda, že na jejich straně dneska ani jeden Žid nežije. Ale v tom to celé je. Díky tomu, že jsme jim v osmačtyřicátém něco vzali, dneska něco máme. A protože teď něco máme, nesmíme jim už brát víc. To je všechno. A v tom je taky celý rozdíl mezi mnou a tvým panem Beginem. Jestli jim ještě někdy něco sebereme, když už něco máme, bude to obrovský hřích."
"A když se teď tady objeví fedajíni?"
"Když se objeví fedajíni," povzdychl Efraim, "na, tak si budeme muset lehnout do bahna a střílet. A budeme se zatraceně snažit střílet líp a rychleji než oni. Ale nebudeme na ně střílet proto, že je to národ vrahů, ale prostě proto, že máme taky právo žít a právo na vlastní zem. Nejenom oni. A teď kvůli tobě řečním jak Ben-Gurion..............."
str. 375
"..........Begin a jeho kumpáni mluví od rána do večera o moci, ale nemají sebemenší představu o tom, co to moc je, z čeho se skládá a v čem jsou její slabiny. V moci se přece skrývá pro ty, kdo ji mají, strašné nebezpečí. Neříkal snad ten darebák Stalin, že náboženství je opium mas? Na, tak poslouchej mou maličkost: já tvrdím, že moc je opium vládnoucích tříd. A nejen jich. Moc je opium celého lidstva. Řekl bych, že moc je pokušení ďábla, kdybych na ďábla věřil. A vlastně v něj i trochu věřím. Na, kde jsme to byli?" (Tak jako mnoho Izraelců haličského původu neříkal Efraim "No", ale "Na".)............."
str. 139
".............."Krutý jako zvíře? Co to znamená?"uvažoval v jidiš. "Žádné zvíře není kruté. Žádné zvíře není schopné krutosti. Zvířata ještě krutost nevynalezla. To je monopolem nás, pánů tvorstva. Možná jsme snědli v rajské zahradě jiné jablko. Možná že mezi stromem života a stromem poznání tam rostl ještě jeden strom, otrávený strom, o kterém se v Písmu nepíše, strom zloby" - nazýval jej strom rišis -, "a možná jsme omylem snědli jablko z něho..............
Láska je zvláštní směs protikladů, směs naprostého sobectví a naprosté oddanosti. ............ ale láska není něco, co si vybereš, lásku chytíš jako nějakou nemoc, polapí tě jako nějaká katastrofa. Takže co si vlastně vybíráme? .............Mezi velkorysostí a zlobou. Ví to každé malé dítě a přece zlo nikdy nekončí.............."
str. 149
".........City jsou jako oheň na strništi: hoří jen chvilku a zůstanou po nich jen saze a popel. Víš, co je to hlavní - co by měla žena hledat v muži? Měla by hledat něco, co není tak vzrušující, ale co je vzácnější než zlato: slušnost. A možná i laskavost. Dneska, to bys měl vědět, si cením slušnosti víc než laskavosti. Slušnost je chleba, laskavost máslo. Anebo med."
str. 152
"..............o svobodné vůli.............dědičnost a prostředí, v němž vyrůstáme, i naše společenská třída jsou jako karty, které se náhodně rozdají, než hra začne. Není v tom žádná svoboda: svět dává a člověk prostě bere, co dostává, a nemá žádnou možnost si vybrat. Otázkou ale je, napsala mi z Prahy, co s kartami, které dostal, udělá. Někteří lidé hrají skvěle s mizernými kartami a jiní naopak: všechno promrhají a prohrají i s těmi výbornými. A v tom spočívá naše svoboda: jak hrát s kartami, které jsme dostali. Ale ironií osudu dokonce i svoboda hrát dobře nebo špatně, napsala mi, závisí na štěstí, trpělivosti, inteligenci, intuici nebo podnikavosti každého člověka. A to jsou nakonec zase jenom karty, které jsme dostali nebo nedostali, než hra začala. Ale pokud tomu tak je, co zbývá z naší svobodné vůle?
Nic moc, napsala, nakonec nám možná zbývá jenom svoboda smát se svému údělu nebo nad ním naříkat, hrát tu hru nebo hodit karty na stůl., snažit se více či méně pochopit, co je a co není důležité, anebo se vzdát a ani se nepokoušet chápat - zkrátka máme na vybranou procházet životem bděle, nebo v jakémsi stavu otupělosti............"

Den po vyhlášení samostatnosti státu Izrael v listopadu 1947 byl napaden vojsky arabských států, Jeruzalém odříznutý tvrdou blokádou, mnoho anglických vojáků se přidalo na stranu Arabů........
str. 322
"........V obleženém židovském Jeruzalémě nebyl tehdy asi nikdo, kdo by truchlil nad osudem palestinských uprchlíků. Židovská čtvrť ve Starém Městě se souvislým židovským osídlením trvajícím tisíce let................padla do rukou zajordánské Arabské legie, všechny budovy byly vypleněny, a srovnány se zemí a obyvatelé pozabíjeni, vyhnáni či vzati do zajetí......."

Víc jak rok nebyly pro obyvatele léky, potraviny, voda........ neustále byly stříleni lidé bez rozdílu věku od dětí po staré lidi...... Kdokoliv vyšel z krytu, mohla ho čekat smrt z rukou ostřelovačů - což bylo na denním pořádku.
str. 315
".........Náš stísněný suterénní byt se proměnil v jakýsi kryt pro obyvatele bytů nad námi..........Odstranili jsme z oken všechna skla a zabarikádovali je pytli s pískem. Od března až do srpna či září 1948 jsme žili v nepřetržitém jeskynním temnu. V husté tmě a zatuchlém, nevětraném prostoru se k nám čas od času přidávalo dalších dvacet nebo pětadvacet lidí, sousedů, známých i neznámých a uprchlíků z frontových čtvrtí, kteří spali na matracích a rohožích..........."
str. 364-365
"............"Žádná věc," řekl nám jednou v neděli večer a já si to zapamatoval tak přesně, že mám pocit, že dokážu zopakovat, co říkal, téměř slovo od slova, "nikdy nezmizí. Sloveso "zmizet" naznačuje, že vesmír je jaksi konečný a že je možné ho opustit. Ale žááá-dná věc" (úmyslně to slovo protáhl) "nikdy nemůže vesmír opustit. Ani do něj vstoupit. Sebemenší smítko prachu se nemůže objevit nebo naopak zmizet. Hmota se proměňuje v energii a energie v hmotu, atomy se spojují a štěpí, všechno se mění a proměňuje, ale žááá-dná věc nemůže přejít od bytí k nebytí. Ani ten nejmenší chloupek, který roste nějakému viru na ocásku. Pojem nekonečna je skutečně otevřený, nekonečně otevřený, ale současně je také hermeticky uzavřený. Nic ho neopouští a nic do něj nevstupuje."
................"V tom případě mi možná někdo vysvětlí, proč někdo pořád tvrdí, že jedinou výjimkou z tohoto pravidla, jedinou věcí, která je v celém širém vesmíru, z něhož nelze odstranit jediný atom, odsouzena k zániku, je moje nebohá duše. Má snad všechno, každé zrnko prachu, každá kapka vody existovat navěky, byť v různých formách, jen moje duše ne?"

"Duši," zamumlal jeden mladý génius z rohu místnosti, "nikdo nikdy neviděl."

"To ne," souhlasil Bergman okamžitě. "Zákony fyziky a matematiky v kavárně také nepotkáte. Ani moudrost, hloupost, touhu nebo strach. Nikdo ještě nenabral vzoreček radosti či touhy a nedal ho do zkumavky. Ale kdo s vámi, můj mladý příteli, právě mluví? Je to snad Bergmanův žlučník? Jeho slezina? Nebo snad Bergmanovo tlusté střevo? Kdo to byl, pokud mi prominete, že to říkám, kdo na vaší tváři vyloudil ten ne právě příjemný úsměv? Nebyla to vaše duše? Byly to snad vaše šlachy? Vaše žaludeční šťávy?"

Při jiné příležitosti zase prohlásil:

"Co nás čeká po smrti, žááá-dný neví. Přinejmenším neexistuje žádná teorie, která by se dala prokázat nebo demonstrovat. Když vám dnes večer řeknu, že někdy slyším hlasy mrtvých a že jsou mi daleko jasnější a srozumitelnější než většina hlasů živých, máte právo říct: ten stařec je senilní. Pominul se hrůzou z nadcházející smrti. Takže k vám dnes večer nebudu mluvit o hlasech, dnes večer budu mluvit o matematice: protože žááá-dný neví, zda po smrti něco je či není, můžeme z téhle naprosté nevědomosti vyvodit, že šance, že něco je, je přesně táž, jako šance, že nic není. Padesát procent pro zánik a padesát procent pro přežití. Pro Žida jako já, středoevropského Žida z generace, která zažila holocaust, není taková šance na přežití vůbec špatná."....................."

Kniha má 461 stran, mohla bych vkládat ukázky do nekonečna.
Velmi ji doporučuji hlavně pro moudrost, lidskost, objektivitu a toleranci, které z ní doslova dýchají na každé stránce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama