Projev izraelského ministra financí Jaira Lapida v Berlíně

14. září 2014 v 11:28 | hanci |  Politika
Před pár dny jsem četla níže uvedený projev izraelského ministra financí Jaira Lapida v Berlíně.
Nevzpomínám si, že bych někde četla text, který by se zabýval problémem Izraele a Palestiny, potažmo antisemitismu z tohoto úhlu pohledu. Ono je totiž velmi lehké kritizovat kohokoliv za řešení nějaké složité situace, pokud se nás příliš osobně netýká. Pokud na vlastní kůži neprožíváme skutečnou realitu, nejsme přímo fyzicky ohroženi.......... - a pokud za sebou nemáme všechny ty staleté hrůzy, které za sebou mají obyvatelé Izraele.

Nesčetněkrát jsem si v životě kladla otázku, jak bych se v té či oné krizové situaci zachovala já sama. Moc statečně jsem z toho vlastního hodnocení nevycházela. Člověk ani sám sebe v podstatě bezezbytku nezná, poznání - někdy kruté - přijde, až když se ocitne v mezní situaci.
Vždycky si s obdivem vzpomenu na svého otce, naprosto obyčejného člověka, který před koncem války (nevěděl v té době, kdy skončí) skovával v chatě v lese polovičního Žida a každé tři dny mu nosil jídlo a vodu. Udělal to s naprostou samozřejmostí. Opravdu nevím, jestli bych takovou odvahu v sobě našla.

S laskavým svolením redakce vkládám text, který je možné si přečíst v originále zde a podívat se na vložené video se záznamem projevu.

Fatální slepota před čirým zlem - projev ministra financí Jaira Lapida v Berlíně
(Publikováno ‍‍.9.2014 ,| Autor: Jair Lapid , překlad Petr Weber)

Izraelský ministr financí Yair Lapid pronesl 20. srpna 2014 na stanici Grunewald berlínské S-Bahn u památníku deportace více než 50 000 berlínských Židů do koncentračních táborů tento projev (viz video na konci překladu):

Holocaust v nás všech vyvolává stejnou otázku: co bych byl býval učinil já. Co bych dělal jako Žid v Berlíně roku 1933, když Hitler přišel k moci? Utekl bych? Prodal bych svůj dům, svůj obchod? Vytáhl bych své děti ze školy uprostřed školního roku? Anebo bych si řekl, to pomine, to je jen mžikové šílenství. Hitler říká toto vše jen proto, že je politik a chce být zvolen. Ano, je to antisemita, ale kdo dnes není. Přečkali jsme už horší pohromy. Lépe vyčkat, sklonit hlavu, však to přejde.

Co bych dělal jako Němec v Berlíně 18. října 1941, když od tohoto nástupiště odrazil první vlak směrem na východ a v něm 1013 Židů, dětí, žen, starců, všichni odsouzeni na smrt.

Neptám se, co bych dělal jako nacista, ale co bych učinil jako počestný německý občan, který právě čeká na svůj vlak na sousedním nástupišti. A co bych dělal jako muž v mém věku, s třemi dětmi, které právě mám. Jako člověk, který vštěpuje svým dětem základní pravidla slušného chování, úcty k životu a respektování druhých. Byl bych mlčel? Protestoval bych? Stal bych se jedním z nemnohých Berlíňanů, kteří se zapojili do podzemního protinacistického odboje, nebo bych se zařadil do většinového davu těch, kteří nadále žili normální život a tvářili se, jakoby se nic nestalo.

A co kdybych byl býval jedním z těch 1013 Židů v onom vlaku? Nasedl bych do něj? Ukryl bych mou 18letou dceru do severních lesů? Řekl bych mým dvěma synům, ať bojují až do konce? Zahodil bych mé transportní zavazadlo a prchl bych? Nebo bych napadl stráže v černých uniformách a zahynul ve cti, rychlý konec namísto pomalého umírání hladem a mučením?

Myslím, že znám odpověď. Myslím, že ji znáte i vy.

Nikdo z těch 1013 transportovaných na smrt se nevzepřel strážím. Nikdo z nich a nikdo z desítek tisíc, kteří je následovali ze stejného místa stejným směrem. Neučinil tak ani můj dědeček, Bela Lampel, když jej německý voják vytáhl z jeho domu v pozdních nočních hodinách 18. března 1941. "Prosím vás", vzlykala moje prababička Hermina před oním vojákem. Padla na kolena a objímala jeho holinky, "Prosím vás, vždyť i vy máte matku". Voják ani nehnul brvou. Netušil, že ukryt pod peřinou jej z postele pozoruje můj otec. Třináctiletý chlapec, který se přes noc stal mužem.

Proč se nebránili a nebojovali? Tato otázka mne neustále pronásleduje. S touto otázkou se potýká židovský národ od okamžiku, kdy poslední transport odjel do Osvětimi. Odpověď - jediná možná odpověď - je: oni nevěřili v absolutní zlo.

Věděli samozřejmě, že na světě existují špatní lidé, ale nevěřili v totální zlo, organizované zlo, zlo neznající slitování nebo váhavost, chladné zlo, které na ně patřilo, ale ani na okamžik v nich nerozpoznávalo lidské bytosti.

Podle jejich vrahů nebyli lidmi. Nebyli to matky ani otcové, nebyly to děti kohokoliv. Podle jejich vrahů nikdy neoslavovali narození potomka, nikdy se nezamilovali, nikdy nešli ve dvě hodiny ráno vyvenčit svého starého psa, nikdy se nesmáli a neplakali při sledování poslední komedie Maxe Ehrlicha.

Takový postoj potřebujete k vraždě druhého. Musíte být přesvědčeni, že to vlastně vůbec není člověk. Když vrazi sledovali lidi, kteří právě byli vypravováni z nástupiště na jejich poslední cestu, neviděli v nich židovské rodiče. Byli to jenom Židé. Nebyli to židovští básníci, židovští hudebníci, byli to jenom Židé. Nebyl to pan Braun nebo paní Schwartzová, byli to jenom Židé.

Destrukce počíná destrukcí identity. Není překvapující, že první, co bylo provedeno po příjezdu do Osvětimi, bylo vytetování čísla na předloktí. Je těžké zavraždit Rebeccu Grunwaldovou, osmnáctiletou krasavici s dlouhými vlasy a romantickým vzhledem. Ale je snadné to učinit s číslem 7762. A přitom je to tatáž osoba.

O sedmdesát pět let později víme více? Rozumíme více?

Holocaust vystavil Izrael dvojí výzvě.

První, čemu nás naučil, že musíme přežít za každou cenu, že se musíme být schopni bránit za každou cenu. Nákladní vlaky s Židy již neodjedou z žádného nástupiště nikde na světě. Bezpečnost Státu Izrael a jeho občanů musí navždy být pouze v našich rukou. Máme přátele, i zde stojím mezi nimi. Nové Německo prokázalo své přátelství k Izraeli opakovaně, ale my nemůžeme a nesmíme spoléhat na nikoho jiného než na sebe sama.

Druhé poučení z holocaustu je, že bez ohledu na okolnosti musíme zůstat morálními lidmi. Lidskou morálku nelze posuzovat v časech, kdy je vše v pořádku, projeví se až v okamžiku, kdy jsme schopni vnímat utrpení druhých, i kdybychom měli mnoho důvodů zabývat se pouze utrpením vlastním.

Holocaust nemůže být srovnáván a nesmí být srovnáván s ničím v dějinách lidstva. Jak prohlásil K. Zetnik, přeživší Osvětim, "holocaust není z tohoto světa". Nesmíme srovnávat, ale musíme si být vždy vědomi lekce, která nám byla uštědřena.

Válka, ve které dnes bojujeme, která asi bude pokračovat a v níž - ať to chce či nikoliv - je účasten i ostatní civilizovaný svět, tato dvě poučení z holocaustu staví vzájemně proti sobě.

Potřeba přežít nás učí udeřit tvrdě, abychom bránili sami sebe.

Potřeba zachování morálky, byť i okolnosti byly nemorální, nás učí minimalizovat lidské utrpení, jak je to jen možné.

Test naší morálky neprobíhá ve sterilním prostředí laboratoře nebo na stránkách filosofických traktátů. V minulých týdnech naše morálka byla vystavena těžké zkoušce v tvrdých bojích. Tisíce raket bylo odpáleno proti našim občanům a ozbrojení teroristé kopali tunely k našim školkám s cílem zabít nebo unést naše děti. Každý, kdo nás kritizuje, ať si položí prostou otázku: "Co bych učinil já, když by někdo vrazil do školní budovy s mými dětmi se samopalem v ruce a začal střílet?"

Hamás, v konfrontaci s námi, chce zabíjet Židy. Mladé nebo staré, muže či ženy, vojáky i civilisty. Nerozlišují mezi nimi, protože nás nepovažují za lidi. Jsme Židé a to je dostatečně pádný důvod, abychom byli vražděni.

Zkouškou naší morálky, právě za těchto okolností, je, zda dokážeme nadále rozlišovat mezi nepřáteli a nevinnými. Každé dítě, které zemře v Gaze, je rána do mého srdce. To není Hamás, to není nepřítel, to je právě a jen dítě.

Proto je Izrael první zemí v dějinách vojenských střetů, která předem informuje svého protivníka, kdy a kde udeří, aby se tak zamezilo ztrátám mezi civilisty. Izrael je jedinou zemí, která posílá potraviny a léky svému nepříteli, zatím co boje pokračují. Izrael je jedinou zemí, jejíž vojenští piloti přeruší misi, protože v cílové oblasti se vyskytují civilisté. A nehledě na to vše, umírají děti. A děti umírat nemají.

Zde v Evropě a leckde jinde ve světě lidé sedí doma v pohodlných křeslech, sledují televizní zpravodajství a vyčítají nám, že jsme ve zkoušce neobstáli. Proč? Protože v Gaze prý lidé trpí více. Oni ale nechápou - nebo nechtějí chápat - že utrpení obyvatel Gazy je hlavní nástroj a trumf zlověstného, proti nám stojícího zla. Když jim vysvětlujeme, trpělivě a neustále, že Hamás využívá děti v Gaze jako lidské štíty, že Hamás je zcela záměrně vysílá do palebných linií, aby byly usmrcovány, že Hamás obětuje mladé životy, aby vítězil ve své propagandistické válce, tito lidé nám nevěří. Proč? Prostě proto, že nemohou uvěřit, že by lidské bytosti, lidé, kteří vypadají jako oni a kteří mluví jako oni, že by tyto zdánlivě zcela normální lidské bytosti byly schopné podobného chování. Protože dobří lidé vždy odmítají připustit a uznat totální zlo, a když tak konečně učiní, je pozdě.

Znovu a stále se tážeme sami sebe, proč lidé ve světě dávají přednost obviněním proti nám, i když fakta jasně svědčí o opaku. Na této zemi fanatičtí muslimové masakrují jiné muslimy. V Sýrii, Iráku, Lýbii, v Nigerii, tam všude je zabito více dětí za týden, než v Gaze zemřelo za desetiletí. Každý týden jsou na podobných místech zeměkoule znásilňovány ženy, popravováni homosexuálové a uřezávány hlavy křesťanům. Světová veřejnost tomu přihlíží, vyjadřuje zdvořilé a opatrné odsouzení, a v zápětí se s nepochopitelnou posedlostí vrhá s obviněními na Izrael, který bojuje za životy svých občanů.

Částečně tento kritický postoj vyvěrá z antisemitismu. Tato odporná hydra opět zdvihá svoji hlavu. Těm, kteří zastávají podobný názor, říkáme: budeme proti vám bojovat všude. Minuly časy, kdy Židé před vámi prchali. Nebudeme mlčky přihlížet antisemitismu a očekáváme, že každá vláda v každé zemi bude stát po našem boku a bude bojovat proti tomuto zlu společně s námi.

Jiní kritici, kteří se možná ve vlastních očích považují za lépe informované, nás obviňují "pouze" za to, co se děje v Gaze, a to proto, že ví, že my jsme jediní, kdo jim naslouchají. Dávají přednost soustředěnému hněvu vůči nám nikoliv kvůli tomu, že bychom pošlapávali lidské hodnoty, jak činí Hamás, ale právě proto, že je ctíme. Máme soucit se slabými, uznáváme racionální postupy, chráníme gaye a lesbičky, dbáme na práva žen, zaručujeme svobodu vyznání a svobodu projevu.

Nebuďme pošetilí a lehkovážní. Zlo je zde. Obklopuje nás všude. Snaží se nás zranit. Fundamentalistický islám je nejkrajnější zlo, a podobně jako zla, která jej předcházela, se naučil využívat všechny naše nástroje proti nám samým. Naše televizní kamery, naše mezinárodní organizace, naše vyšetřovací komise, náš právní systém. Tak jako teroristé používají rakety a sebevražedné atentátníky, zlo využívá naši neschopnost pochopit a přijmout, že by někdo obětoval děti z vlastního národa jen, aby vyvolal působivý a podporující titulek v novinách nebo oči drásající fotografii tamtéž.

Zde, z tohoto místa, říkám otevřeně, že vůdci Hamásu, této proti západní antisemitské organizace, se nemohou cítit bezpečně, pokud jejich terčem jsou nadále nevinní civilisté. Tak, jak by činil kterýkoliv evropský státník, tak jak Spojené státy naložily s Osamou bin Ladinem, tak budeme stíhat každého vůdce Hamásu.

To je to zlo, s kterým jsme všichni konfrontováni, a Izrael je v první linii. Evropa si musí uvědomit, pokud nám se toto zlo nepodaří zastavit, dostihne i vás. Musíme učinit všechno myslitelné, abychom zabránili utrpení a smrti nevinných. Ale stojíme na správném místě a z něj oslovujeme celý svět: do toho vlaku už nikdy nenasedneme. Ubráníme se před absolutním zlem

Děkuji vám
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 anina anina | 5. října 2014 v 10:55 | Reagovat

Fatální slepota před čirým zlem - ano, všichni víme, ALE..nevidomí lehce naráží, kam nechtějí ;)

2 hanci hanci | Web | 6. října 2014 v 17:54 | Reagovat

[1]: Ahoj Ani, moc zdravím. No, nejhorší je slepota umělá, účelová........

3 Timur Timur | E-mail | 1. ledna 2015 v 21:09 | Reagovat

Pan premiér popsal situaci naprosto přesně a pravdivě. Velké díky autorce překladu. Takové články se bohužel v cenzurovaných evropských mediích těžko objeví. Obávám se, že pro Evropu již není záchrana. Až lidé prohlédnou a vymění současné zkorumpované politiky, propagátory apeacementu bude pozdě.

4 hanci hanci | Web | 1. ledna 2015 v 22:33 | Reagovat

[3]: Děkuji mnohokrát za komentář - je mně líto, že tento projev prakticky nikdo nezná. Měl by se povinně číst na všech školách......
Když se podívám do historie, nevidím nikde, že by se ustupováním agresivním stranám došlo k pozitivnímu řešení nějakého konfliktu. Naprosto s Vámi souhlasím a už docela dlouho mám pocit, že na záchranu skutečné demokracie je opravdu pozdě. A obávám se, že nejen v Evropě.....
Přeji hezké dny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama