Říjen 2014

Konstanty Gebert - Putin - Rusko

22. října 2014 v 21:00 | hanci |  Politika

Konstanty Gebert, protikomunistický aktivista a zakladatel židovského měsíčníku Midrasz nyní pracuje v polském deníku Gazeta Wyborcza. Napsal 11 knih, přednášel mimo jiné na univerzitě v Berkeley.

V LN, 18/10/2014 v příloze Svět, jsem četla rozhovor Jany Vrubelové s výše uvedeným spisovatelem pod názvem "Hrajeme hudbu pro Putinovy uši". Chtěla bych vložit pár jeho myšlenek, se kterými naprosto souhlasím, a vlastně přesně definují to, co jsem říkala hned po zvolení Putina na začátku jeho kariéry.
Pokusím se co možná nejstručněji interpretovat jeho hlavní myšlenky.

V Polsku se každý velmi bojí rozpínání Ruska.
Do té doby, než Rusko obsadilo Krym, měli Poláci v EU a NATO pověst hysterického přístupu k Rusku.
V Moskvě se přístup Evropy nemůže interpretovat jinak, než jako naprostý nezájem.
Nejhorší jsou reakce sousedních států na sankce - Česká republika a Slovensko. Ale nejhorší vůbec je postoj Maďarska - otevřená podpora Putina jako vzoru.
Na sankce je nahlíženo velmi krátkozrace z ekonomického pohledu - úspěchu.
Názor společnosti, formulovaný "To je přece to, co Rusko vždycky dělalo. Nemá smysl proti tomu protestovat, stejně jako nemá cenu stavit se na odpor počasí." je velmi špatný. Je nutné podporovat ty odvážné, kteří vystupují proti tamnímu režimu, např. těch 50 tisíc lidí, kteří protestovali v ulicích Moskvy proti ruské agresi. Oni se spoléhají na solidaritu ostatních států.
Putin s tímto postojem právě počítá. Chtěl by posunout hranice Západu tam, kde byly do roku 1989 - vyjma NDR, to je součástí Německa.
Samozřejmě by to nedělal způsobem, že by znovu přijely tanky do Prahy nebo Varšavy. Bude se snažit koupit část strategicky důležitého průmyslového odvětví v Česku nebo Polsku. Dostane na to kladnou odpověď. Samozřejmě. Pak bude mít možnost diktovat a zakazovat, jak se ten který stát má zachovat např. vůči požadavkům disidentů z Běloruska atp.
Členství v EU je pro Rusko dobré, větší trhy.
Členství v NATO - to už znamená jenom cvičení a přehlídky. NATO nemá jak ubránit baltské státy. Tedy mohlo by, ale odmítá nasadit obrněné brigády.
Polsko po zkušenostech neúspěšného spoléhání na spojence v druhé světové válce vede nyní velmi racionální politiku.
V Evropě je trendem usmiřovací politika ústupků protivníkovi. Naposledy, když si Evropa takovou cestu zvolila, mělo to katastrofální následky.
Polsko se chová stejně, nová polská premiérka Kopaczová tvrdí, že musíme být realističtější. A to je přesně hudba pro Putinovy uši.
Nenásilné odporování? - Bohudík, nejsme v situaci Ukrajinců. ....... Nenásilným odporem mám na mysli vyzbrojit a vojensky vycvičit Ukrajince a zároveň výrazně zlepšit vlastní obranné síly. Podpořit oběti války, ale také demokratické síly v Rusku.
Evropa musí podporovat demokracii v Rusku. Kromě geopolitických kalkulací je to také morální povinnost.
Měli bychom se vyvarovat chyby identifikovat Putina s Ruskem. Nadřazený postoj typu "My jsme civilizovaní, oni jsou barbaři, kteří diktátora vlastně potřebují." je hloupý.
Potřebujeme efektivní vojenskou obranu před Ruskem, ale jediný, kdo dokáže zařídit, aby nebyla potřeba, jsou Rusové sami.
*******************************************************
Dodatečně přidávám odkaz na rozhovor s historikem Alexejem Kelinem - je potřeba kliknout na šipku v červeném kolečku. Stojí za poslech. http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/1402302

Mimochodem, ta knížka - Andrej Zubov: Dějiny Ruska 20. století - 1.díl, o které v rozhovoru A. Kelin mluví, už vyšla. Bohužel, cena je tak vysoká, že je pro mě s největší pravděpodobností nedostupná.

Zlo versus dobro

22. října 2014 v 20:01 | hanci |  Jak jde život
Před nedávnem jsem si říkala, že už nebudu psát o sobě, svých zážitcích atp., že budu psát jenom o knížkách popř. filmech, výstavách - zkrátka o tom, co mě nějak zaujalo.
Ale během dvou dnů jsem zažila dvě překvapení, o kterých prostě musím napsat.

Nejdřív o ošklivém zážitku.
Podívala jsem se na blog jednoho výjimečného člověka, naprosto mimořádného, značně vyčnívajícího nad svým okolím, uznávaného mnoha významnými lidmi, úspěšného nejen u nás, což v naší zemi je asi ta největší vada u takovýchto lidí.
Už dlouho to nedělám - nečtu žádné komentáře, nikde. Vlastně to byl i jeden z nejhlavnějších důvodů, proč jsem po krátkém pobytu na facebooku z něho odešla a nehodlám se tam vůbec vrátit.
Šokovalo mě množství hrubých, urážlivých, někdy i vulgárních komentářů - samozřejmě, všechny byly anonymní. Jak jinak. Ti lidé si zřejmě vůbec neuvědomují, jak podvědomě, sami sebe urážejí, ponižují a dávají najevo svou frustraci, která může mít ten nejrůznější původ. Mohou být ve skutečném životě ponižovaní, utlačovaní, trápení, nedosáhli úrovně, kterou si předsevzali a nedokáží si přiznat, že se přecenili. Tak dělají to jediné, co umí - domnívají se, že ublíží svou hrubostí ty, kteří jsou vysoko nad nimi a dosáhli úspěchu.
Musím říct, že mě to nejdříve tak vyvedlo z míry, nemohla jsem ani spát, usnula jsem až k ránu.

Druhý den - včera - jsem ale zažila něco krásného. Šla jsem kolem parku, proti mně jelo auto - do dost prudkého kopce. Najednou se před tím autem objevila veverka a snažila se zachránit útěkem - nemohla to stihnout, proti autu je moc pomalá. Ten člověk, který auto řídil, zastavil a nechal veverku přeběhnout. Podívala jsem se na něho, usmíval se doširoka, měl radost.
Bylo to jako pohlazení po duši. Nejsou všichni zlí, je kolem nás plno hodných a laskavých lidí.
O tom jsem se znovu přesvědčila za pár hodin poté.
Musela jsem si jít něco vyzvednout na poštu. Na našem sídlišti je pobočka, jenom malá místnost. Kvůli svému těžkému onemocnění plic mám doporučeno vyhýbat se uzavřeným prostorám s více lidmi.
Dvě pracovnice na poště mně řekly, že příště mám zazvonit venku u vstupních dveří na zvonek, který je tam pro postižené lidi a maminky s dětmi. Ony za mnou přijdou a vyřídí vše se mnou venku, abych se nevystavovala nebezpečí infekce. Byly ochotné, laskavé, chápající.

Takže dvě příhody s laskavými lidmi nějak vykompenzovaly to zlo, které jsem den před tím četla na internetu. Musím říct, že na dnešek jsem spala opravdu velice dobře.......

Na závěr vložím pro ty anonymy - nejen na blogu, ale kdekoliv jinde, kratičký výňatek z knížky:

Carlos Castaneda:
(Když se po Castanedovi hnal jaguár, zeptal se ho don Chuan, jestli se tím výpadem cítil uražený.) Ujišťoval jsem ho, že je absurdní, abych se cítil uražený. A on mi opáčil, že bych měl mít stejné pocity i z výpadů svých bližních. Mám prý se chránit nebo jim ustoupit z cesty, ale necítit se přitom morálně ublížený.....

William Golding: Dvojí jazyk

11. října 2014 v 0:06 | hanci |  Knihy
V poslední době jsem přečetla docela hodně knížek, nemohu ale psát o všech.
Už jsem se zmínila v jednom z předešlých článků o W. Goldingovi. Vrátila jsem se k jeho knížkám, které mám doma, a všechny jsem je znovu přečetla. Mám výhodu - patřím k lidem, kteří na stáří ztrácí paměť. K něčemu je to dobré - např. člověk zapomene hodně z toho špatného, co se mu v životě přihodilo, kdo mu ublížil atp. (bohužel zapomíná i ty pěkné věci...), ale také zapomene obsahy knížek, které kdy přečetl. Takže může s potěšením vyhledávat ve své knihovně nejrůznější knížky, jejichž obsah zapomněl a s novým požitkem je opět číst. Mně většinou zůstává z minula pocit, který jsem z té které knížky měla, také mně zůstává to, jak mě některé knížky formovaly atd. A také teď některým mnohem lépe rozumím, takže ze čtení mám i větší požitek.

To se mně přihodilo např. s knížkou Williama Goldinga "Dvojí jazyk".