William Golding: Dvojí jazyk

11. října 2014 v 0:06 | hanci |  Knihy
V poslední době jsem přečetla docela hodně knížek, nemohu ale psát o všech.
Už jsem se zmínila v jednom z předešlých článků o W. Goldingovi. Vrátila jsem se k jeho knížkám, které mám doma, a všechny jsem je znovu přečetla. Mám výhodu - patřím k lidem, kteří na stáří ztrácí paměť. K něčemu je to dobré - např. člověk zapomene hodně z toho špatného, co se mu v životě přihodilo, kdo mu ublížil atp. (bohužel zapomíná i ty pěkné věci...), ale také zapomene obsahy knížek, které kdy přečetl. Takže může s potěšením vyhledávat ve své knihovně nejrůznější knížky, jejichž obsah zapomněl a s novým požitkem je opět číst. Mně většinou zůstává z minula pocit, který jsem z té které knížky měla, také mně zůstává to, jak mě některé knížky formovaly atd. A také teď některým mnohem lépe rozumím, takže ze čtení mám i větší požitek.

To se mně přihodilo např. s knížkou Williama Goldinga "Dvojí jazyk".



Tuto knížku vlastně autor úplně nedokončil - tedy neupravil tak, jak by chtěl, aby byla vydaná. Vyšla až po jeho smrti a vydavatel použil z několika rozpracovaných tu nejnovější verzi, která byla objevena v pozůstalosti.

Nebudu vypisovat obsah knížky, opět vložím pár ukázek, abych "navnadila" čtenáře.
Hodně jsem se bavila, musela jsem se dokonce v některých momentech i nahlas smát, jak vtipně autor ústy Pýthie dokáže poukázat na to, že vše je mezi lidmi od počátku stejné, vůbec nic se nemění, ať ve vztazích osobních, tak v politice, v konkurenčním boji mezi státy - národy atd.
Děj je totiž zasazený do období, kdy v Delfách věštila Pýthie a probíhal konkurenční boj mezi nimi a Římem.
Knížkou provází Pýthie - mluví v první osobě - od svého mládí nejdříve ve vlastní rodině, pak jako služka přijatá do věštírny a posléze, kdy se stala sama Pýthií. Často diskutuje s Iónidem - ten ji do věštírny přijal, je jejím učitelem, rádcem, tlumočí lidem její věštby - často musí "zaskakovat" za boha, když ten ústy Pýthie nepromluví............. Dialogy mezi nimi jsou právě humorné, napsané s úžasným vtipem, i když se jedná o velmi závažné problémy, motivy, myšlenky.....

str. 26 (po nezdařeném útěku z rodiny a potupném dopadení .......
"....Uvědomila jsem si, že život není zase tak špatný, jenom se někdy nedá vydržet..........."

sr. 27 ........byla donucená odejít do Delf, nejdříve jako služka stávajícím Pýthiím, posléze se stala sama Pýthií)
"..........Určitě se divíte, proč jsem to všechno dělala, když mi prázdno v srdci působilo takový zármutek, ale důvod byl velice jednoduchý. Příroda si prostě nedá poroučet. Ostatně nepřipadá vám zvláštní, že v žádném příběhu si hrdina nikdy nepotřebuje ulevit? A že Helena Trójská zřejmě nikdy nemenstruovala, čubka jedna? Jenomže v tom případě byla vlastně chudinka. Vyšla jsem ven a zamířila na záchod. A protože práh nicoty jsem už překročila, uvědomila jsem si, že představuje bránu smrti, což mě trochu uklidnilo, neboť jsem pochopila, že smrt je útočiště, kam se mohu uchýlit kdykoliv. Tomuhle mladý člověk těžko porozumí, ledaže ho k tomu dožene život svou krutostí. ................. když jsem se vrátila zpátky do své komůrky, začala jsem přemítat, co si počnu dál, což jen dokazuje, že jsem se vzchopila a dostala zase chuť do života. Dokonce i trochu hlad. ........"

str. 60 (Pýthie a Iónides sledují Římana na ulici)
"........... "To je latina", poznamenal Iónides. "Má velice komplikovanou gramatiku a žádnou literaturu."
"Copak ten člověk nemluví řecky?"
"To umějí jen ti nejučenější, a Metellus rozhodně není žádný výlupek vzdělanosti. Vidíš ten jeho úsměv? Dokud bude v Řecku, nesundá ho z tváře. Římané se obdivují řeckému umění a řemeslům, Řeky ale pohrdají. Taková nedůslednost mě příšerně rozčiluje. Takže Metellus se zubí na všechny kolem, ale dělá to jen proto, aby skryl, jak jimi opovrhuje. Jediné, v čem Římané vynikají, je síla. Neustále mě děsí představa, že jednou ovládnou celý svět. Představ si, že zavrhují korupci! Lidské zákony přece nemohou být dokonalé, občas je zapotřebí obejít je nebo přizpůsobit situaci. Jenomže tohle oni nechápou. V některých krajích si tuze potrpí na takzvanou poctivost, ale přisuzují ji pouze sobě. Což platí nejen o Římanech, ovšem třeba i o Židech. Valná většina úředníků jejich státní správy nedává ani nebere úplatky. Často se dokonce stává, že odsoudí bohatého člověka a chuďase propustí na svobodu! Vůbec nepochopili, že tam, kde úplatky berou a dávají všichni, není vlastně zkorumpovaný nikdo."
"Tomu nerozumím."
"Časem na to přijdeš."
Měl pravdu a ani mi to netrvalo dlouho, ale o tom až později. Hlouček, který Metella a jeho průvodce sledoval, zatím přešel. Připadalo mi velice zvláštní, že se lidé vpředu tváří nadmíru uctivě, kdežto ti na konci se Metellovi vysmívají. Iónidés zastával názor, že na povahu vztahu mezi dvěma národy lze do jisté míry usuzovat z chování zadních řad davu. Já mohu jen říct, že podle toho, co jsem viděla na té ulici, Řekové závidí Římanům jejich moc a slávu a snaží se jich využívat ve svůj prospěch. Proto nám Římané nedůvěřují, a dělají dobře..........."

str. 74 (mluví Pýthiin učitel, rádce Iónides - je jejím tlumočníkem - článkem - mezí ní a lidmi)
".......... "Odpusť, že jsem se tak rozohnil. Nemůžu ale připustit, aby ses domnívala, že proroctví jsou domluvená. Kdepak, moje milá! Já hovořím za lidi, ty za boha. Jenomže," věnoval mi ten svůj nádherný smutný úsměv, "když bude bůh mlčet, něco říct musíme."
"Dobrá, už toho nechám."
............." Pokud bůh nepromluví, bylo by samozřejmě lepší mlčet, jenomže proč by se potom někdo chodil orákula na něco ptát?"................"

str. 96 (mluví podnapilý Korinťan)
"............. "Já hodně cestuji", prohlásil. "Je to moc dobrý způsob, jak poznat a pochopit svět. A pokud jde o svobodu, došel jsem k závěru, že všechno je otázka míry. Například k jak velkému celku budeme patřit? Nevěřím totiž, že nám dali bohové schopnost samostatně myslet. V tom se všichni tihle filosofové mýlí. Člověk pudově tíhne k něčemu většímu. No podívejte se třeba na toho troubu Diogena! Považoval se za svobodného, a přitom si svůj vezdejší chléb musel vyžebrat! Svoboda asi není jednoduchá záležitost, když se o ní lidé věčně dohadují. Není to, aby se tak řeklo, věc názoru, nýbrž pocitu. Jen člověk, který se dobrovolně uvolí dodržovat nějaká pravidla, je vrcholně svobodný. Pokud se ale za součást většího celku, který ta pravidla určuje, prostě nepovažuje, pak se svobodný cítit nemůže. Jak já to vidím, poznání - což je totéž co vzdělání, či chcete-li vědomí, jak se věci mají, protože filosofie nefilosofie, nejedná se tu o nic jiného než o talent mít za ušima - je schopnost splynout s celkem. A já mám dojem, že právě vy Řekové se tak trochu poddáváte jakémusi nešťastnému pocitu, že byste měli vytvořit nějaký větší celek, nazvěme ho třeba panhelénský. Poslyšte, to si už nic víc představit nedovedete?"........"

str. 108
"............ A co když se mým bohem stala prázdnota, do níž jsem v zoufalství nahlédla? Ba ne. Prázdnota je prostě prázdnota. Tam, kde není nic, nemůže být ani bůh. Najednou se mi hrůzou zježily vlasy a v zádech mě zamrazilo. Uvědomila jsem si, že jsem asi nevěřící a bohové mě mohou zatratit. Rychle jsem si srovnala myšlenky v hlavě, abych si je všechny udobřila............."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama