Jacques Rossi: Útržky životů

14. dubna 2015 v 22:46 | hanci |  Knihy


Útržky životů - Dvacet let v sovětských lágrech
Jacques Rossi
(Nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, r. 1999)

Str. 5
"Cesta kolem světa za osmdesát let
Tvrdím, že je dobře, že nás pozavírali. Vážně mi to připadá užitečné. Především jsem už nemohl dál škodit. Kdybych zůstal na svobodě, možná bych nadále vězel v přesvědčení, že se podílím na správné věci. V gulagu existuje rčení: Všechny zalígrovat nelze, je ale třeba se o to pokusit.
Jacques Rossi

Jacques Rossi se narodil ve Francii v roce 1909. Přišel na svět jako pohrobek, a když mu bylo pět let, matka se podruhé provdala za bohatého polského velkostatkáře.
Mládí prožil v Polsku, kde objevil osvícenské filozofy, především Rousseaua. Pod jejich vlivem a pod dojmem první světové války došel k názoru, že svět je nutno od základu změnit, a stal se profesionálním agentem Kominterny, jež využívala jeho výjimečného nadání (už tehdy mluvil deseti jazyky včetně hindú a čínštiny). Absolvoval školení v Moskvě a poté až do roku 1937 podnikal cesty po Evropě, vybaven falešnými doklady.
Během španělské občanské války byl pověřen vedením ilegální rozhlasové stanice. Právě tam dostal rozkaz, aby se okamžitě vrátil do Moskvy................Uposlechl tedy příkazu a odcestoval do SSSR. "Byl jsem zatčen, dřív než jsem pochopil, že jsem zatčen," vzpomíná. Žaloba nejdřív zněla: špionáž ve prospěch imperialistických mocností. K soudu však nedošlo a po obvyklém mučení strávil dva roky v nejstarším moskevském vězení Butyrce.
První rozsudek (píše se rok 1939) byl celkem milosrdný: osm let. Prožil je v Norilsku za polárním kruhem. Teprve zde...................pochopil, jakému hnutí se upsal. Po vypršení trestu následovalo další vyšetřování, které trvalo rok a půl. Tu dobu strávil na samotce.


Str. 6
Druhý rozsudek, po válce, byl ostřejší: pětadvacet let. V Krasnojarsku byl Rossi další rok a půl zavřený na samotce za podezření ze špionáže. Zbytek času do roku 1955 pobýval v centrálním vězení v Alexandrovsku poblíž Bajkalského jezera. V průběhu těchto let poznal, co obnáší pracovat v dolech na nikl, kobalt, měď a další suroviny. Dostalo se mu i cti plavit dřevo, nakládat lodě a vagóny, stavět železnici........O vězení ve Vladimiru, vzdáleném 300 km od Moskvy, kam byl odeslán v roce 1955, proto hovoří jako o sanatoriu, třebaže mu tam násilím vnutili sovětskou státní příslušnost a on na protest vyhlásil hladovku.

Rok 1956. Propuštěnému Rossimu se podařilo doslova prorazit přes ploty do budovy, tvořící součást francouzského velvyslanectví. Představitelka svobodomyslné Francie ho zuboženého, promoklého a napůl zmrzlého přivítala slovy: "Dávejte pozor, ať nám nezasviníte parkety!" Dala mu balíček potravin, trochu peněz a prohlášení, že pro něj nemohou nic udělat; přišel do Ruska dobrovolně a jeho případ by mohl poškodit dobré sovětsko-francouzské vztahy.

1958-1961: vyhnanství v Samarkandu. Rossi stále nemůže odjet, protože po tři roky není papír na formuláře. A bez nich si nelze podat žádost o osobní průkaz, který je zase nutný k žádosti o výjezd.
Teprve v roce 1961 se mu podařilo dát sbohem zemi, kde včera znamená zítra. Polsko, komunistický stát, mu náhle připadá jako ráj..................

Str 7
V roce 1980, konečně v důchodu, odjíždí od Japonska za přítelem, s nímž se seznámil v gulagu, odtud po roce zamíří do USA. Zde stráví pět let. Konečně se může věnovat svému celoživotnímu dílu. Rusky psaný průvodce gulagem má formu encyklopedie.............
"Tato kniha je můj projev díků KGB, které o mě tak dlouho a bezplatně pečovalo. Krmili mě, ubytovali a ani mě neodrovnali, ačkoli by to bylo tak snadné. Alespoň tak primitivní zdvořilost jim dlužím," říká autor.

V roce 1987 se vrátil do Francie, kde napsal i sbírku povídek "Útržky životů". Dnes žije asketicky na pařížském předměstí z nejnižší sociální podpory, vzdor v něm však nevyhasl. Je schopen odmítnout smlouvu za desítky tisíc franků, pokud má pocit, že by se jeho život mohl stát spotřebním zbožím......................

Str. 8
............ vyměnil Rossi iluze pouze za humor a lidskost chvílemi až neuvěřitelnou. Nejlépe to ilustrují jeho vlastní slova:
"Většina komunistů, kteří prošli gulagem, se vydává za oběti. Já nikomu nic nevyčítám. Pochopitelně to nebylo nic příjemného. Kdyby mě nezavřeli, měl bych dnes možná vilu, ženu, děti, vnuky... Zábavná představa, co? Samozřejmě jsem měl smůlu, ale bylo to v řádu věcí, v normální logice toho paranoidního systému. A mohu říct, že ničeho nelituji. Dal jsem se na cestu, kterou jsem považoval za správnou. Existuje něco krásnějšího než dělat to, co člověk považuje za správné a spravedlivé? Mýlil jsem se však.
Pravda, taky mě trochu podvedli. Mohu to ilustrovat na jednoduchém příkladu: představ si, že chceš stisknutím knoflíku zachránit lidstvo v dobré víře, že tlačítko ovládá světlo. Místo toho naopak celá planet vyletí do vzduchu. Nelze se vymlouvat, že tvoje úmysly byly dobré. Dřív než sáhneš na tlačítko, je třeba vědět..."
"Většina komunistů tvrdí, že byli podvedeni. To nestačí. To není žádná omluva. Nedělal jsem to úmyslně, je ale třeba dávat pozor. Ocitl jsem se hodně blízko knoflíku, kterým lze zničit mnohé. Měl jsem štěstí, že jsem to přežil."
".................Jakmile se člověk do něčeho pustí, má potřebu ospravedlňovat se. Málokdo ochotně uzná, že je blbec, to je lidské. A čím větší jsou hromady mrtvol za námi, tím těžší je uznat, že se člověk mýlil. Proto politika nakonec ovládla všechno. Aby zamaskovala skutečnost. Všichni pohlaváři podléhají takzvaným politickým imperativům............."
"Když jsem byl zavřený, a to opravdu nežertuji, nikdy jsem se necítil nesvobodný. Prostě se jim to nepovedlo. Proč? Protože se jim nepodařilo změnit moji mentalitu, způsob, jakým vnímám věci. To, čemu se v gulagu říká zkurvit se. Zkurvit se v morálním slova smyslu. Byl jsem v prdeli, o jaké si můžeš přečíst v Šalamovi,

Str. 9
a přesto, na tom trvám, mě nezlomili, nedostali. Odolávat však lze pouze po jistou mez. Musím uznat, že jsem měl štěstí. Nikdy jsem nebyl zatlačen do kouta, odkud už není kam couvnout. Jen díky tomu jsem si uchoval lidskost. Alespoň v to doufám."
"Vzpomínám si, že když to trvalo už trochu moc dlouho, chtěli po mně, abych se stal práskačem. V nitru jsem měl ale pořád zcela nemarxistickou myšlenku: tam mě nedostanou."
".................Gulag opravdu představoval sovětskou skutečnost. To byl pro mě šokující objev. Neustále opakuji, že pouze díky gulagu - přitom si uvědomuji, jak idiotsky zní tvrzení, že jsem za tuto zkušenost vděčný - jsem šťastný, že se mi dostalo příležitosti pochopit, jak odporné, nelidské věci jsem se účastnil, ačkoli jsem ke komunistům vstoupil z touhy po sociální spravedlnosti, jíž jsem se dodnes nevzal."
"................. Sadismus se tam ovšem institucionalizoval. Pronikl až do zákonů. To je něco opravdu hluboce špatného. Reaganův výraz impérium zla není politická definice, přesně vystihuje, o co opravdu jde. Je to systém, který počítá s tím nejnižším, co v tobě je. Aby tě přinutil spolupracovat, sází na tvou zbabělost, lakotu nebo hamižnost."

Lubomír Martínek
*************************************************************************************************************************************

Ukázka:

Str. 55
KAT

K.D. byl původem z Pobaltí. Dávno před rokem 1917 se tenhle bývalý důstojník carské armády stal členem ilegální bolševické buňky. Jako jeden ze zakládajících členů Čeky byl později zařazen do Leninovy ochranky.
Jsme v Butyrce roku 1937. K.D. je můj soused na pryčně. Když říkám soused, je to pouze takový řečnický obrat: několik desítek je nás namačkaných na sebe na holých prknech, připevněných ke zdím cely. K.D. je dobrý soused, nejsou s ním žádné tahanice o území. Je úslužný. Když dostávám nakládačku nepřetržitých výslechů (dny a noci bez přerušení), dává pozor na mou misku polévky.
Občas vzpomíná na Lenina. Vypráví mi o něm s něhou a obdivem. Překvapeně objevuji jiného Lenina, zcela odlišného od oficiálního propagandistického portrétu. Není to bolševická ikona strnulá pod nánosem pozlátka, spíš olympský bůh se všemožnými drobnými vadami. K.D. nepoužívá ani oficiální jazyk. Neutíká se ke klišé, vždycky řekne "říjnový puč", ačkoli se už několik let mluví výhradně o Velké říjnové proletářské revoluci.
Z mnoha příběhů, které mi vykládal, mi v hlavě utkvěl především tenhle:
"Když člověk eskortuje chlapa, kterýho má zabít, tak je důležitý ujistit se, že má ruce dobře svázaný za zádama. Naši kluci k tomu používaj drát. Je to jistější než provaz. Potom vemeš do ruky nabitej revolver, postavíš se za chlapa a deš za ním s vodstupem dvou kroků. Přitom mu velíš - Doprava! Doleva! Sejít schody! a tak dál. Až k místu, který uklízečka posypala pilinama nebo pískem. Pak mu přiblížíš revolver k zátylku, ale nesmíš se ho dotknout, aby nic netušil. Pak stiskneš spoušť, a zároveň ho pořádně kopneš do prdele."
"K čemu to kopnutí?"
"Přece aby ti nepostříkal rubašku krví. Víš, jaká by to byla pro tvou ženu práce, prát to každej den?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama