Listopad 2016

Fernard Pouillon: Divoké kameny+ další knihy

19. listopadu 2016 v 17:59 | hanci |  Knihy
Fernard Pouillon: Divoké kameny


Momentálně mám cca do poloviny přečtenou výše zmíněnou knížku. Je to jedna z nejkrásnějších knížek, které jsem v poslední době - a vlastně vůbec - četla.
Dostala jsem ji jako dárek od člověka, kterého si nesmírně vážím a jsem šťastná, že jsem se s ním mohla několikrát osobně setkat. Není to první knížka, kterou jsem od něho dostala, všechny byly výborné a jsem mu za ně velmi vděčná.

Realita

19. listopadu 2016 v 17:57 | hanci |  Jak jde život
Omar Chajjám: Čtyřverší
Byla kapička, vypařila se docela.
Byl atom prachu a ten země pozřela.
Co je tvůj příchod nebo odchod ze světa.
Zabzučela moucha a zase pryč zmizela.
*
*
Můj anděl mě opustil?
*
*
Tak zase dostávám infuze, protože se mně dušení čím dál víc zhoršuje.
Momentální diagnóza:
porucha plicní difuse těžkého stupně
obstrukční vada plic II.-III. stupeň

Abych řekla pravdu, co je přesně porucha plicní difuse nevím. Ale moc dobře vím, co to je, když se člověk dusí. Pan primář na plicním oddělení v nemocnici mně řekl, že dušení je to nejhorší, co může člověk zažít. Podle mé zkušenosti má určitě pravdu.

Doposud mě při životě držela metoda dr. Jonáše. Bohužel, není zázračná a můj momentální stav už nemůže nijak zlepšit. I tak jsem dr. Jonášovi nepředstavitelně vděčná, protože jeho metoda mně podstatně prodloužila život tím, že mě zbavila boreliózy, mykobakteriózy, HP, plicních chlamydií, plísní (obrovské množství vybraných ATB), různých zátěží z léků a špatného životního prostředí - prostě všeho, co jen může člověk s nedostatečnou imunitou nasbírat a co je důležité - zbavila mě tím současně bolestí a nepříjemných průvodních jevů, které člověk při nich zažívá.

Najednou se v hlavě začne honit všechno možné i nemožné. Je zajímavé, že většina lidí, kteří prožívají nějaké těžké zdravotní stavy a nebojí se o tom nahlas mluvit, říkají stejné nebo hodně podobné věci. Že se nebojí smrti (když, tak snad způsobu umírání - bolestí, dušení atp.), ale je jim líto, že opustí rodinu, popř. děti, popř. vnuky nebo že už nikdy neuslyší krásnou hudbu, neuvidí krásné obrazy, sochy, architekturu, přírodu....... a co je ještě horší, když jsou mladí, nestačili ještě ani nic prožít...........
Člověk si uvědomí, že ztratí to největší bohatství, které může mít - to, co tvoří vnitřní krásu a hloubku člověka.
*
*
Myslím si, že naprosto přesně bezezbytku to vyjádřil Jan Werich jedinou větou, když mu byla sdělená diagnóza - rakovina v krku a zbýval mu už jen krátký čas života. Řekl přibližně to, že si najednou uvědomil, že už příští jaro neuvidí rozkvétat pampelišky............
*
*
Úryvek z posledního interview Terence McKenna, když měl diagnostikovánu rakovinu a víceméně věděl, že to nezvládne:
"Vždycky jsem si myslel, že smrt přijde bleskově, v několika hrůzných okamžicích, takže nebude čas přebrat si to. Mít měsíce a měsíce k tomu, dívat se na smrt a přemýšlet o ní a mluvit k lidem a poslouchat, co o tom říkají, to je svého druhu požehnání. Je to jistě příležitost k růstu, příležitost k porozumění tomu, jak se s něčím vypořádat a všechno si přebrat. Prosté konstatování z úst bez úsměvu, od člověka v bílém plášti, že za čtyři měsíce budete mrtvý, to s konečnou platností vrhá na věci světlo... Činí to život bohatým a naléhavým. Když se to stalo a já uslyšel tuhle diagnózu, uviděl jsem světlo věčnosti, a la William Blake, svítící skrz každý list. Tím chci říci, že brouk lezoucí po zemi mne dojal k slzám."

Cormac McCarthy: Cesta

3. listopadu 2016 v 21:26 | hanci |  Knihy

V poslední době jsem přečetla docela dost knížek.
Něco napíši alespoň o jedné z nich, protože od téhož autora jsem přečetla už jednu vynikající knížku - píši o ní zde

Autor Cormac McCarthy za knížku "Cesta" dostal následující ceny:
2006 James Tait Black Memorial Prize for Fiction
2007 Pulitzerova cena v kategorii Beletrie
2008 Cena Akademie SFFH v kategorii Kniha roku


Děj románu se odehrává v blíže nespecifikované zemi po blíže nespecifikované katastrofě - není poznat, jestli se jedná o katastrofu přírodní nebo katastrofu zaviněnou lidmi.
Na zemi je pusto, stále ještě dohořívají lesy, budovy......... všude se vznáší popílek, je zataženo - kvůli hustému kouři a popílku sluneční paprsky na zem neproniknou, občas prší, je zima. Všechno už je vyloupené, nikde žádné potraviny, nedostatek vody, ošacení...........



Na "cestě" jsou dvě lidské bytosti - otec a malý syn.

Otec je nemocný, kašle krev a jeho zdravotní stav se stále zhoršuje.
Upínají se k cíli - chtějí dorazit na jih, k moři, kde doufají, že budou lepší podmínky pro přežití a snad i ještě nějací "dobří lidé".
Celý svůj majetek, skládající se pouze z nalezeného ošacení, většinou starých dek, zbytků jídla, které s velkými obtížemi hledají na nejrůznějších místech, mají v nákupním vozíku.
Neustále musí dávat pozor, aby nepotkali další přeživší lidi, protože věšina z nich se ze zoufalství stala dokonce i kanibaly - zabíjejí obzvláště děti....... Mnozí, kteří jsou fyzicky silnější, si ze slabších dělají otroky.........
Otec se synem jim říkají "ti zlí" - oni se řadí k "těm dobrým".

Na tomto ději je, mimo jiné, vykresleno chování lidí v mezních situacích, že je možné si zachovat lidskost i v tak obtížných podmínkách. Je vykreslený krásný vztah otce a syna.
Snaha otce zachránit syna před zlem fyzickým i duševním - syn, bezelstný chlapec, chce pomáhat všem trpícím lidem, které cestou potkají, ale otec ví, že když k tomu svolí, sami zemřou.
Otec se snaží vštípit synovi správnost, lidskost chování, syn je postavou, která by měla být nadějí pro budoucnost Země.

Nebudu psát víc z děje, ani o konci knihy, abych nepokazila zážitek těm, kteří by si knihu chtěli přečíst.

Dočetla jsem se při hledání informací, že "v rozhovoru s Oprah Winfreyovou McCarthy naznačil, že inspirací pro napsání Cesty se stala jeho návštěva El Pasa v Texasu, kde byl se svým malým synkem. Představoval si, jak by město mohlo vypadat v budoucnosti, představil si "ohně na kopci" a myslel na svého syna. Zapsal si několik prvotních poznámek, ale k nápadu se vrátil až po několika letech při návštěvě Irska. Kniha se mu poté psala rychle a nakonec ji dedikoval svému synkovi Johnu Francisi McCarthymu."

Mám k dispozici i film - zatím jsem nedostala odvahu se na něj podívat. Jednak proto, že knížka mě velmi hluboce zasáhla a bojím se, že by film mohl být ještě emocionálnější. Ale i proto, že by film nemusel dosahovat kvality knížky - jak se to stalo u zfilmované knížky téhož autora - Tahle země není pro starý, o které se zmiňuji výše.

Knížku doporučuji vřele všem přemýšlivým k přečtení.