Láska - povídka

3. května 2017 v 21:54 | hanci |  Nezařazeno
Vkládám další povídku, probírala jsem se nedávno poznámkami, útržky rozhovorů, ke kterým vždy něco přidávám nebo něco ubírám, někdy z toho pak vznikne povídka.......základní téma mě napadlo už před několika léty, dopisovala jsem ji tedy postupně.

Kyuin Shim - Intersection 2


Ptáci bez křídel
Louis de Bernieres (úryvky z knihy)

Slova jsou jen mlha srdce.
*
Dobré věci se v životě vždycky
snoubí s nějakou újmou.

Auguste Rodin - Polibek
*********************************

Povídka
(Prožívá muž lásku podobně jako žena - nebo úplně jinak?)

Je ponořená v malé tůňce v horské bystřině. Voda ji hladí a laská, svítí slunce, potok je obrouben zelení a květinami jako krásnou šálou, všude je světlo, nádherně, ptáci zpívají.

Vůbec netuší, že je vodou tažená k vodopádu. Padá, topí se a cítí, že umírá, je stažená hluboko pod hladinu. Najednou se ocitá opět nahoře na hladině, vidí přilétat ledňáčka, je krásně vybarvený, září ve slunci. Ve vodní tříšti z vodopádu se tvoří duha. Kolem je opět plno květin a zeleně. Je šťastná, přežila a voda ji chladí rány, opět ji hladí a laská. Všude kolem poletují vážky. Netuší, že se před krátkou chvílí převlékly vlastně do rubáše. Nezbývá jim mnoho času do smrti. Ani ona netuší, že ji voda táhne k peřejím. Nemá na sobě žádnou ochranu hlavy ani těla ani duše. V peřejích jsou obrovské kameny a bystřina je čím dál tím prudší.

Probírá se, sice potlučená a zraněná, ale pořád dál nesená proudem - teď už velké, široké řeky, tekoucí téměř rovnou krajinou.

Na pravém břehu se rozprostírá rovina, prosluněná, nabitá citem a emocemi, ale krásná a v zásadě klidná. Vidí na okraji stát postavu, která se ale nenávratně vzdaluje ...............

Na levém břehu je strmý sráz, ne vysoký, ale prudký. Voda ji tam vyplavila, snaží se dostat dál, výš. Ale tam stojí obrovská zeď, silná, neproniknutelná, vysoká tak, že nejde dohlédnout na její vrchol. A nejde dohlédnout na její konec, zdá se, že nikde nekončí. Kolem ní se dá projít jen velmi těžko, prostoru je tam tak málo! Ona přitom bezpečně ví, že za zdí je krajina velmi podobná té, která je vidět na pravém břehu. Sice bez velkého citu a emocí, ale klidná.......

Zeď na levém břehu je cit, který by měla překonat, aby konečně dospěla ke klidu. Ale ve zdi nemůže nikde objevit jedinou škvírečku, kterou by bylo možné nějak zvětšit a dostat se jí na druhou stranu.

Uplynuly dva roky, zdá se jí, že objevila trhlinu ve zdi. Tou trhlinou je poznání, že žádný člověk není bez chyby, že člověk nemůže být ani "polobůh"........
Najednou si uvědomuje, že bláhová touha a přání změnit svůj život je jenom iluze. Změna by se netýkala jenom jí, musela by být hodně sobecká a bezohledná ke svému okolí, aby tu změnu mohla uskutečnit, ale to ona není, neumí to. Takže se vrací nohama na zem. Z celoživotního způsobu života nelze uniknout. Jen si po krátkou dobu toho zázraku bezvýhradné lásky uvědomuje, jak mohl její život vypadat, kdyby před mnoha lety měla odvahu udělat první závažný a odvážný krok ke změně. Kdyby dokázala vystoupit z rozjetého vlaku hned, když zjistila, že koleje, po kterých vlak jede, jsou položeny špatným směrem.......

I po dalším roce si uvědomuje, že pořád ještě nemá síly se za zeď dostat. Naopak, uklouzla a spadla opět do řeky. Ta se stává čím dál prudší a širší. Nějak se zachytila na tenké skořápce, na které se nemůže moc pohnout, hrozí jí převržení a utonutí. Cítí se ale nepředstavitelně šťastná, přestože ví, že tento stav dlouho nevydrží. Chce se jí věřit, že je možné takhle doplout až k ústí do moře, ale rozum jí říká, že se to nemůže stát. V největším pocitu štěstí se převrhla a začala se topit. Neví, kdo ji z vody zachránil, bylo by lepší, kdyby se už nikdy neprobudila. Stav bezvědomí jí otupil cit, znemožnil myšlení, jen přežívá. Ví, že i když se dostane nakonec za tu vysokou zeď, už jí to nepomůže..........

Nedostala se sice za zeď na levém břehu, to asi je pro ni neproveditelné. Ocitla se na pravém břehu, který je prosluněný, rovný, klidný. Emoce z velké části vyprchaly a nastal stav klidné rozvahy a rozumu, i když také plný citu........... Jako kdyby se ocitla u cíle, ale nějakého jiného, který si neuměla nikdy představit, ale někde uvnitř cítí, že jí byl předurčený...........

Po dalším roce přichází opět štěstí, i když úplně jiné - je totiž bez obav z konce, protože ten už dávno nastal.
Celý tento rok je jen labutí písní - rozloučení se zázrakem lásky.

Pak přichází naprosté ticho.
Má pocit, že jí byla amputovaná nějaká část jejího těla - jen neví jaká.
Zůstává jen vymezený čas ke zbytku života, je potřeba naučit se to brát jako skutečnost. Je to hodně těžké.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama