Poznání - povídka

1. května 2017 v 20:41 | hanci |  Nezařazeno
Nemohu malovat, fotit.........nic, k čemu je potřeba alespoň trochu dobrá fyzická kondice. Začala jsem vymýšlet pohádky pro vnučky - dostanu od nich zadání - přesné - někdy šíleně krkolomné, ale zatím jsem vždycky nějak dokázala pohádku stvořit.
Také když nemohu v noci spát, samozřejmě přemýšlím o všem možném a napadají mě různé myšlenky, povídky.....
Jednu takovou povídku sem vkládám. Potvrdila jsem si při přemýšlení nad ní, že mít cíl se prolíná s nadějí, tolik nutnou k životu.......

Na úvod vkládám krásné verše:

Už se nikdy nepotkáme
Tašo Andjelkovski (12.11.2000)

Obracíš pohyb
To není kůže ani hlas
To je závora

Žene tě do tmy jako tvář

Kost, která byla z duhy
***
Ještě vkládám tuto nádhernou sochu

Hsu Tung Han
***
Poznání

Cítí, že se děje něco zlého. Má v hlavě zmatek a za nic na světě se nemůže soustředit, aby si myšlenky alespoň trochu uspořádala. Je to tak namáhavé. Celé tělo jí pálí, má velkou žízeň a divný pocit, jaký ještě nikdy nezažila. Velice pomalu začíná zjišťovat, že je na poušti. Je to pro ni šok. Jak se tam ocitla? Co se přihodilo? Jak se mohla dostat na poušť? A na kterou? - Vůbec neví, jak si na všechny ty otázky odpovědět. Všude kolem sebe vidí jen písek, který strašně pálí a nad hlavou je obrovské slunce, které pálí ještě víc. Nemá se kam před ním ukrýt. Nikde žádný stín - a přitom ví, že i kdyby někde stín byl, nemá dost sil na to, aby se k němu dostala. Opět si uvědomuje, že má velkou žízeň.

S velkými obtížemi se obrací za zvukem, který najednou uslyšela. Připadá jí, že se k ní ten zvuk přibližuje. Jen proboha, ať jí ten neznámý člověk dá napít. Snad to není jen fata morgana - slyšela o ní, že člověku na poušti, kterého už opouštějí síly, se často před očima zjevují nejrůznější obrazy - třeba oázy, voda atp., které vypadají jako skutečné, ale přitom je to jenom výplod fantazie unaveného mozku. Zoufale si přeje, aby ten zvuk byl skutečný.
Najednou má pocit, jako kdyby jí někdo otíral obličej něčím chladivým.
Snaží se zmobilizovat zbývající síly, aby se dokázala soustředit, co se s ní děje.
Pozvolna se jí daří otevřít oči.
S údivem vidí dívku, připomíná jí sestřičku v nemocnici.
Poté uslyší její hlas, tichý, konejšivý.
Za chvíli se jí daří po několika marných pokusech zašeptat otázku - kde je, co se stalo, co se teď odehrává............
A také prosí o vodu. Tu okamžitě dostane a s nepředstavitelným pocitem blaženosti pije a pije.
Na nic se prý teď nemá ptát, je v bezpečí a všechny otázky jí budou zodpovězené, až trochu zesílí.
Pomalu zavírá oči a usíná. Teď už spí uklidněná a bez hrozivých snů.
Neví, jak dlouho spala, jen po probuzení cítí, že je silnější, může se sama na posteli otočit, vzít sklenici s vodou a opět se může napít.
Pak se postupně od lékařů dozvídá, co se stalo.
Pokusila se o sebevraždu, ale naštěstí byla včas objevená a zachráněná.
Zprvu nechápe, až po chvíli se jí začnou vracet události z poslední doby.
Rozpláče se a vyčítá lékařům, proč ji zachraňovali, že už nechce žít.
Současně si ale uvědomuje, že ve skutečnosti neví, jestli je to opravdu její opravdové přání. Vždyť ještě před krátkou dobou pocítila velké štěstí, že jí už nehrozí nebezpečí, které cítila, když jí připadalo, že leží na písku v poušti.
Je zmatená a neví co si počít s vlastními pocity, emocemi.
Uvědomuje si, že se nedávno - neumí zatím přesně odhadnout, před jak dlouhou dobou to bylo - ocitla v situaci, kterou ještě nikdy v životě nezažila a která jí připadala tak těžká a tak moc bolestivá, že ji nedokáže unést. Unést tu obrovskou zradu od člověka, který pro ni představoval to nejdražší, nejcennější - znamenal pro ni víc než její vlastní život. Vše bylo tak nečekané a náhlé, že neviděla jiné řešení, než se zabít, protože si nedokázala představit život bez něho, bez všeho toho, co si spolu plánovali prožít jako rodina, rodina s dětmi, s láskou, důvěrou v sebe vzájemně, že pro sebe budou navždycky jeden pro druhého oporou. Všechno se najednou zhroutilo, jako kdyby to vše bylo vystavěno jen na písku.
V tom návalu zoufalství, po jeho odchodu, se rozhodla zemřít.
Teď, po tom bolestivém prožitku, probuzení a pocitu úlevy, že všechno to strašné, spojené se smrtí, je pryč, si postupně začala uvědomovat, že sebevražda určitě není to správné řešení. Uvědomila si, že je přece jenom pravda, že všechno na světě, vyjma smrti a nevyléčitelné nemoci, se dá nějak vyřešit. I když to z počátku přináší hodně bolesti, nakonec člověk, který opravdu chce, dokáže všechno, co nejdříve vypadá tak neřešitelné a strašné, překonat.

Nezřídka se stává, že se v budoucnu ukáže, že to, co se původně zdálo jako hodně negativní, vlastně člověka zachránilo před zlem, které on nedokázal zavčas rozpoznat a dalo mu navíc možnost na základě prožitých zkušeností se v budoucnu správně zorientovat a prožít život mnohem lépe, hodnotněji, krásněji.

Nemohu odolat a nevložit sem ještě další nádhernou sochu a kresbu:

Jacques Van den Abeele - Polibek

Ralph Brown - Milenci
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama