J. Herriot: Když se zvěrolékař ožení

28. července 2017 v 21:56 | hanci |  Knihy
Nutně jsem po knížkách, sice perfektních, ale dokumentujících zlo mezi lidmi - ať už v minulém století - nebo dnes, musela znovu po dlouhé době sáhnout k osvědčené, velmi laskavé literatuře, plné lásky jak ke zvířatům, tak k lidem, plné ohleduplnosti, lidskosti........... zkrátka plné toho, co by lidé v sobě měli mít, aby život byl lepší.
Vložím ukázku z kapitoly, při které jsem se ve dvě hodiny v noci musela nahlas smát a utírat si slzy smíchu. Třeba tou ukázkou také někoho potěším.
Jsou to vzpomínky na první roky mladého veterináře, který se teprve začal seznamovat s budoucími klienty.

James Herriot: Když se zvěrolékař ožení - ukázka z kapitoly č. 8

James Herriot

James Herriot
*
........ Utíral jsem si ruce a pan Crump si odkašlal a váhavě se zeptal. "Nenapil byste se mýho domácího vína?".................
*
........... Nastalo ticho, já jsem si stále ještě utíral ruce, a pak jsem se obrátil na hospodáře. "Tak co bude s tím vínem, pane Crumpe?"
Vteřinku váhal a pak se na mě podíval ještě udiveněji než obvykle.
"Vy byste... vy byste měl opravdu chuť?"
"Hroznou. Ještě jsem nevečeřel - aperitiv by se hodil."
"V pořádku, jsem tu hned." Zmizel ve veliké spíži na konci kuchyně a vrátil se s lahví jantarové tekutiny a se skleničkami.
"Todle je moje rebarbora", vysvětlil a nalil dvě pěkné odměrky.
Usrkl jsem a pak jsem se pořádně napil a stěží popadl dech, jak se mi tekutina propalovala do útrob.
"Má to sílu", řekl jsem trochu bez dechu, "ale chutná velmi příjemně. Opravdu velmi příjemně."
Pan Crump spokojeně přihlížel, když jsem pil druhou skleničku.
"Jo, je správný. Skoro dvouletý."
Vyprázdnil jsem skleničku a tentokrát víno už tak nepálilo, ale jako by omývalo stěny mého prázdného žaludku a vysílalo žhavé jehličky do všech údů.
"Báječné," řekl jsem. "Absolutně báječné."

Hospodář se viditelně rozjařoval. Znovu nalil a s uchvácenou pozorností hleděl, jak piji. Když jsme skoncovali s druhou rundou, vyskočil rovnýma nohama.
"A teď pro změnu ochutnejte něco jinýho."
Do spižírny vběhl téměř cvalem a vyletěl s další lahví, tentokrát bezbarvou.
"Todle je bezinka," pravil udýchaně.
Ochutnal jsem a překvapila mě jemnost chuti a bublinky jiskřící a tančící mi po jazyku.
"Pánové, to je fantazie: Hotové šampaňské. Pane Crumpe, vy jste génius - nikdy by mě nenapadlo, že takhle může chutnat domácí víno."
Pan Crump se na mě chvilku díval a pak se mu začal zdvihat koutek úst a po jeho tváři se rozlil neuvěřitelný, ostýchavý úsměv.
"Vy jste první, kerej mi todle řek. Člověk by si myslel, že chci lidi votrávit, když jim nabídnu svoje víno dycky couvnou, ale potom se nalejvají hromadou piva a whisky."........................
*
........... Nebyl jsem ještě v půli skleničky, když pan Crump znovu rachotil a cinkal ve spíži, vynořil se s lahví, jejíž obsah byl tmavě rudý.
"Vochutnejte todle," vydechl.
Začal jsem si připadat jako profesionální ochutnavač a první doušek jsem válel po jazyku s očima přivřenýma.
"Mm mm, ano. Přesně jako vynikající portské, ale je v tom ještě něco - nějaké ovoce, něco mi to připomíná, je to, je to... jsou to..."
"Ostružiny!" vykřikl pan Crump triumfálně. "Jedno z nejlepších, co jsem kdy připravil. Před dvouma roky - tenkrát na ně bylo počasí."
Pohodlně jsem se usadil v křesle a opětovně jsem se napil silného tmavého vína. Bylo hladké, hřálo a slabounce a nepatrně vonělo po ostružinách. Viděl jsem těžké hrozny plodů, černé, lesklé a zářivé v podzimním slunci. Lahodný obraz ladil s mou náladou, která se každou minutu vylepšovala, a já se rozhlížel vnímaje pohodu a pohodlí farmářské kuchyně. Šunka a slanina visely z háků u stropu, můj hostitel seděl proti mně u stolu a dychtivě mě pozoroval. Všiml jsem si, že stále ještě má na hlavě čepici.
"Víte," řekl jsem zdvihaje vysoko sklenici, abych proti světlu pátral v rubínových hlubinách, "skutečně se nemohu rozhodnout, které vaše víno mi nejvíc chutná. Každé je výborné a každé úplně jiné."
Také pan Crump se uvolnil. Zvrátil hlavu a šťastně se rozesmál a potom rychle doplnil naše sklínky.
"Ale vždyť jste ještě ani nezačal. Mám tam tucty lahví - každá jiná. Musíte jich ještě pár ochutnat".
Zase se odšoural do spižírny, a když se tentokrát objevil, byl obtížen náručí lahví různorodých tvarů a barev.
*
"Tak jaké bylo todle?"
"Velmi dobré..."
"Možná že je trochu sladký?"
"No možná..."
"Viďte, tak k tomu přidejte kapku tohodle."
Přepečlivě přilil několik kapek bezejmenné tekutiny z husté sady lahví.
"Tak jaký to je?"
"Báječné!"
"A teď todle. Neni trochu vostřejší?"
"Možná... Ano..."
A zase něžné zacinkání a odkápnutí několika záhadných kapiček do mé skleničky a zase úzkostný dotaz.
"Je to lepší?"
"Přesné."
Mohutný pan Crump pil se mnou skleničku za skleničkou. Dělili jsme se o pastinák a pampelišky, o blatouchy a petržel, o jetelíček a angrešt, o řepu a jablka. Pili jsme neuvěřitelný nápoj z tuřínu, tak vynikající, že jsem požádal o repete.
Seděli jsme a život zpomalil své tempo.
Čas plynul a plynul, až nakonec ztratil jakýkoli význam........................
*
............Farmář spočinul přátelskou rukou na mém rameni a chystal se k další promluvě, když i on zaslechl ťukání. S určitými potížemi se jal přecházet přes místnost a otevřel dveře. Stál tam nějaký mládenec a slyšel jsem mumlání.
"Bude se nám telit kráva a telefonovali jsme do ordinace a tam povídali, že zvěrolékař muší bejt ještě tady."
Pan Crump se ke mně obrátil čelem.
"To sou Bamfordovi z Holly Bush. Chtějí, abyste tam zajel - sou to asi dva kilometry po silnici."
"V pořádku," postavil jsem se na nohy a pak jsem se pevně přidržel stolu, jelikož se přátelské a známé předměty v místnosti začaly kolem mne zuřivě otáčet. Když se zastavily, objevil se pan Crump, stojící na úpatí příkrého svahu. Kuchyňská podlaha vypadala docela rovná, když jsem přišel, ale teď jsem musel namáhavě šplhat nahoru po jejím srázu.
Došel jsem ke dveřím a tam stál pan Crump a zarputile vyhlížel do tmy.
"Ssrší," pravil, "ssršíjensereje."
Vykoukl jsem na setrvalé čůrky tmavé vody stékající po kamenném dvorku, ale moje auto stálo jen pár metrů před domem a chystal jsem se vyběhnout, když mě farmář chytil za paži.
"Mhómentíček, takhle nemůžeš ven."
Vztyčil varovný ukazováček, odešel a hrabal se v nějaké zásuvce. Konečně vytasil tvídovou čepici, kšiltovku, kterou mi nabídl pohybem důstojného granda.
Nikdy jsem nenosil nic na hlavě, ať bylo počasí jakékoli, ale byl jsem hluboce dojat a mlčky jsem tiskl kamarádovu ruku. Bylo nabíledni, že člověk, jako pan Crump, který nosil čepici vždycky a všude, doma i venku, by umíral hrůzou nad představou kohokoli s nepokrytou hlavou v dešti.
Tvídová čepice, kterou jsem si nasadil, byla největší čepice, jakou jsem kdy viděl. Velikánský kulatý placatý lívanec, který - jak jsem si uvědomil i v této chvíli - nepokryje pouze mou hlavu, ale i ramena a uchová mi celé tělo v suchu i za největšího lijáku.
Jen váhavě jsem opouštěl pana Crumpa, a když jsem seděl v sedadle vozu a snažil se upamatovat, kde vlastně je jednička, viděl jsem siluetu jeho mohutné postavy rýsující se v záři z kuchyně. Něžně a laskavě mi mával, a když jsem se konečně rozjížděl, osvítilo mě poznání, že jsem dnes v noci zpečetil hluboké a překrásné přátelství.
Jel jsem krokem po tmavé a úzké cestě, nosem jsem se téměř dotýkal skla a uvědomoval jsem si mnoho neobvyklého a překvapivého. Ústa a rty jsem měl mimořádně lepkavé, jako bych pil tekutý klih a nikoli víno, a dech mi pískal v nozdrách jako meluzína foukající pode dveřmi, zatímco jsem jen s velkou námahou zaostřoval obě oči do stejného úhlu. Naštěstí jsem potkal pouze jediné auto, a když se ke mně přiblížilo a zafičelo opačným směrem, trochu mě překvapila skutečnost, že mělo dva úplné páry světel, které neustále splývaly a zase se oddělovaly.
Na dvorku v Holly Bush jsem vystoupil z vozu, pokývl stínům tmavých postav, které tam stály, nejistýma rukama jsem vytáhl sklenici dezinfekce a porodní provazce z kufru auta a energicky jsem vstoupil do chléva. Jeden z mužů zdvihal petrolejku nad krávou ležící v hluboce podestlané slámě. Z vulvy jí vyčnívalo několik centimetrů nohy telátka a vždycky, když kráva nutila, objevil se na okamžik i malý čeníšek, a když se uvolnila, zase zmizel.
Hluboko v mém ledví zašeptal studeně střízlivý zvěrolékař. "Jenom jedna otočená noha a kráva je velká a prostorná. Mělo by to jít bez potíží."
Obrátil jsem se a poprvé jsem pohleděl na Bamfordovy. Neznal jsem je, ale snadno jsem je zařadil. Byli prostí, laskaví a přátelští, dva muži středního věku, pravděpodobně bratři, a dva mládenci, asi synové jednoho nebo druhého. Upřeně se na mě dívali ve špatném světle, oči plné očekávání, ústa pootevřená, jakoby připravená usmát se nebo se zasmát při první příležitosti.
Narovnal jsem ramena, hluboce se nadýchl a pronesl hlasitě. "Přineste mi, prosím, vědro horké vody, mýdlo a ručník." Tedy alespoň tohle jsem chtěl říct, protože co skutečně splynulo z mých rtů, byl proud čehosi, co znělo jako svahilština. Bamfordovi přichystáni ochotně vyskočit a chopit se práce podle mého povelu, se na mě nechápavě zadívali. Odkašlal jsem, polkl, na několik vteřin jsem si odpočinul a pak jsem to znovu zkusil se stejným výsledkem. Další přeprška hatmatilky bez užitku kroužila v ozvěně chlévem.
Bylo mi jasné, že mám problém. Bezpodmínečně jsem musel nějakým způsobem komunikovat, domluvit se, zejména proto, že tihle lidé mě neznali a očekávali akci. Asi jsem vypadal zvláštně a záhadně, jak jsem tam stál vzpřímený a vážný a překlenutý obrovskou čepicí. Ale v mlze pochyb mi záblesk intuice ukázal, kde jsem chybil. Chybil jsem přemírou sebevědomí. Nemělo smysl snažit se mluvit hlasitě. Zkusil jsem to znovu, slabounkým šepotem.
"Dali byste mi, prosím, kbelík horké vody, mýdlo a ručník?" Vyšlo to báječně, ačkoliv to nejstarší pan Bamford napoprvé nezaslechl. Přistoupil až ke mně, přiložil dlaň k uchu a odečítal mi ze rtů. Potom horlivě a chápavě přikýval, zdvihl ukazováček a po špičkách přeběhl, jako provazolezec, k jednomu ze svých synů a zašeptal mu do ucha. Mládenec se otočil a bez hluku se vyplížil z chléva, zavíraje za sebou dveře s nejvyšší pečlivostí. Za necelou minutu byl zpátky, šoural se delikátně v těžkých botách přes kameny a přepečlivě přede mě postavil vědro s vodou.
Podařilo se mi svléci sako, kravatu a košili a Bamfordovi ode mne mlčky přebírali kusy obleku a věšeli je na hřebíky, stojíce kolem mě jako v kostele. Pomyslel jsem si, že si vedu zdatně, ale pak jsem si začal mydlit paže. Mýdlo mi vystřelovalo z rukou a klouzalo do žlábku na močku, mizelo v tmavých koutech chléva, s Bamfordovými v těsném závěsu. Ještě hroší to bylo, když jsem se pokoušel domydlit až nahoru nad loket. Mýdlo mi lítalo přes ramena jako živé, jednou narazilo zprudka do zdi, podruhé mi sklouzlo za krk. Hospodáři netušili, kam míří příští střela, a zaujali dokonalá obranná postavení v podřepu kolem mě, s rukama napřaženýma, aby chytli zásah.
Konečně se mi to podařilo a chystal jsem se začít, ale kráva odmítala vstát a musel jsem se natáhnout na zem a položit obličej na neslitovnou kamennou podlahu. Teprve po ulehnutí jsem ucítil, že mi obrovská čepice spadla až přes uši. Zřejmě jsem si ji znovu nasadil poté, co jsem si svlékl košili, byť mi nebylo zcela jasné, jakému účelu to mělo sloužit.
Vsunul jsem opatrně ruku do vagíny a postupoval jsem podle krku telátka, v naději, že nahmatám ohnuté koleno nebo nohu, ale byl jsem zklamán. Noha směřovala rovnou dozadu od ramene podél boku telátka.......
*
...........Zádrhel byl v tom, že když jsem hmátl dopředu, kráva zatlačila a bolestivě přitiskla moji paži na kostnatou pánev, až jsem zasténal a chvíli se v bolesti převaloval, dokud sevření nepovolilo. V těchto krizových chvilkách mi často spadla čepice na zem a vlídné ruce mi ji okamžitě znovu umístily na hlavu.................
*
...........Když jsem se oblékal, panovalo ticho jako v kostele, stejně tak když jsem odcházel k vozu, vydechl pozdrav na rozloučenou a odjížděl. Bramfordovi mi němě mávali.............
*
.........Říci, že jsem měl nazítří ráno kocovinu, by naprosto nevystihovalo absolutní rozklad mého těla i duše, celého mého já. Pouze ten, kdo někdy vypil dva nebo tři litry nejrůznějšího domácího vína na posezení, by mohl vytušit sžírající žaludeční nevolnost, děsivé inferno mých útrob, rozcupovaných nervů a nejčernějšího zoufalství.
"Proč tak divně chodíš, Jamesi?" zeptal se Siegfried, s nímž jsem se setkal u snídaně, hlasem, který mi zněl jako býčí zaržání. "Vypadáš, jako by ses počůral.".....
......"Vypil jsem včera večer pár skleniček vína pana Crumpa a nejsem nějak ve své kůži."
"Pár skleniček! Měl bys být opatrnější, to víno je úplný dynamit. Vyřídí každého."........
Doufám, že jsi byl v pořádku, když jsi jel k Bamfordovým?".........
Nervózně jsem drobil na talíři suchou topinku.
"Práci jsem odvedl v pořádku, ale měl jsem trochu v hlavě, proč bych to zapíral?"
"Panebože, Jamesi, ti Bamfordovi jsou přísní metodisté. Jsou to ohromní lidé, ale zatvrzelí odpůrci alkoholu - kdyby si byli mysleli, že jsi pod vlivem alkoholu, nikdy by tě už nepustili do domu."
"Doufám, že nic nepoznali. Myslíš, že ano?"
"Ale snad ne. Ne, myslím, že ne."
Zavřel jsem oči a otřásl se, když si Siegfried vsunoval do úst plnou vidličku uzenky na smaženém chlebu a začal rychle žvýkat. V duchu jsem se vrátil k těm laskavým rukám navlékajícím mi na hlavu strašlivou čepici a zasténal jsem.
Bamfordovi to určitě věděli. Ach ano, věděli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama